The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jaroslava Vondrková (* 1954)

• narodila se 11. února 1954 v Prachaticích

• její dědeček Josef Filip za první světové války vstoupil v Rusku do legií

• otec se o ni po rozvodu roku 1960 soudil a argumentoval „závadnou“ legionářskou minulostí ze strany matčiny rodiny

• Jaroslava prožila dětství v Netolicích, kde zažila například sovětskou invazi v roce 1968

• v letech 1969–1973 vystudovala gymnázium v Prachaticích

• v roce 1978 absolvovala zemědělskou fakultu v Českých Budějovicích

• s manželem vychovali čtyři děti, věnovala se práci v církevní charitě

• roku 2023 žila ve Vlachově Březí

Jaroslava Vondrková v dětství prožila trauma, které ji nenechává při vzpomínce na něj v klidu ani dnes. Bylo jí teprve šest let, když v soudní síni musela stát před soudcem, který se jí vyptával na věci, na něž si již nepamatuje. Rodiče se rozváděli a otec usiloval, aby dostal dceru do výhradní péče. Podle něj nebyla matka zárukou správné socialistické výchovy. On byl komunista a novinář, jeho žena nestranička a navíc dcera legionáře.

Jestli se z legií vrátím, postavím vám dům

Jaroslava Vondrková, rozená Suchá, se narodila 11. února 1954 v Prachaticích. Její matka Květoslava byla zdravotní sestra, otec pracoval jako redaktor deníku Jihočeská Pravda. Manželství jejích rodičů bylo rozvedeno v roce 1960.

Rodinná paměť Jaroslavy Vondrkové sahá až do první světové války k prarodičům Filipovým z matčiny strany. Dědeček Josef Filip pocházel z chudé rodiny a v 19 letech narukoval do války, následující strastiplné roky prožil na ruské frontě. V polských Přemyšlanech se nechal zajmout, prošel pracovním táborem, dostal se do legií a přes Transsibiřskou magistrálu a Vladivostok se s dalšími tisícovkami statečných přeživších legionářů, kteří významně přispěli ke vzniku Československa, vrátil domů v roce 1920. „Psával domů dopisy, v nichž sliboval rodičům, že jestli to přežije, postaví jim dům. Chtěl se o ně postarat a to pak také splnil. V Netolicích v jižních Čechách pro své rodiče postavil maličký domek,“ vypráví pamětnice.

Protože se vrátil až dva roky po válce a místa ve státních službách přislíbená legionářům již byla v Čechách do velké míry obsazena, nabídli mu místo na Slovensku, kde se vypracoval na strážmistra. Působil poblíž slovensko-moravských hranic, ve Gbelech. Zde se seznámil s Moravankou Augustinou Jaklovou. Vzali se a v roce 1924 se jim narodil syn Jaroslav, v roce 1926 Květoslava, maminka pamětnice. „Na Slovensko vzpomínala maminka moc ráda. Chodili s bratrem do slovenské obecné školy. Starší Jaroslav pak ale jezdil přes hranice do českého gymnázia v Hodoníně, aby měl české vzdělání,“ vypráví Jaroslava Vondrková.

1939: Útěk ze Slovenska

Dne 14. března 1939 Slováci vyhlásili Slovenský stát, o den později do Čech vpadli němečtí nacističtí okupanti a zřídili Protektorát Čechy a Morava. Filipovi museli urychleně opustit Slovensko. „Odjížděli na poslední chvíli a museli tam všechno nechat – psa, nábytek a majetek, který nemohli do vlaku pobrat,“ vypráví Jaroslava Vondrková, co zná ze vzpomínek prarodičů. „Začátky byly v Čechách pro maminku těžké, protože na Slovensku se učila ve slovenštině a čeština jí po přestupu na českou školu nešla. Učitelé nebrali ohledy, děti se jí vysmívaly, považovaly ji za hloupou, takže se ve vzpomínkách vracela raději na Slovensko, kde se měla dobře a kde nechala kamarády,“ vypráví pamětnice.

Dcera legionáře přece nemůže dobře vychovat dítě

Jaroslava Vondrková se narodila v době, kdy komunisté vládli tvrdou rukou již šest let. Vzpomíná až na dobu, kdy žili bez otce, jen s matkou a prarodiči v Netolicích. Tatínka vytěsnila. „Vzpomínám jen, jak mě jednou vzal na návštěvu ke svým známým a já slyšela, jak jim říká, že Květa, tedy moje máma, to ještě neví, ale že on mě dostane do péče. Přestala jsem mu důvěřovat.“

Nedlouho poté se coby šestiletá ocitla před soudem v Prachaticích. Byl to pro ni traumatický zážitek, o kterém se jí těžko mluví i dnes. Projednávalo se, komu z rodičů bude po rozvodu svěřena do péče. „O tátovi se doma nemluvilo dobře. Byl komunista, redaktor v Jihočeské Pravdě a chtěl využít svého postavení proti mé matce. Z výslechu u soudu mi bylo tak zle, že jsem se pak doma pozvracela,“ vzpomíná Jaroslava Vondrková.

Tato událost ilustruje, jak členství v komunistické straně, příznivý kádrový profil a dobré postavení šlo zneužít v rodinných záležitostech. „Otec – komunista a novinář – argumentoval tím, že máma, která v KSČ není a navíc je z rodiny legionáře, mi nemůže poskytnout kvalitní zázemí a výchovu,“ vysvětluje pamětnice. Situace byla pro matku i malou dceru stresující. „Doma se na komunisty opravdu nadávalo. Ale nakonec pomohl strýc Jaroslav, který – vychován legionářem k službě vlasti – zůstal kdysi dobrovolně o dva roky déle na vojně a pak už u armády setrval. Jako voják se v naší rodině stal jakousi zárukou správné, socialistické výchovy dětí,“ vvsvětluje s úsměvem pamětnice. „Napsal dopis na patřičná místa a soudy po nějaké době ustaly. Zůstala jsem s mámou.“ Rozvodem trpěla celé dětství, jelikož v šedesátých letech nebyly rozvody, zvláště na malém městě, obvyklé. „Ve třídě jsme byly jen dvě dívky z rozvedené rodiny. Neměla jsem ani moc kamarádek,“ dodává.

S otcem se po dlouhé době setkala až jako vysokoškolačka. „Později jsem se také dozvěděla, co stálo za jejich nešťastným manželstvím. Maminka měla kdysi prý známost s mužem, který chtěl emigrovat a maminka s ním. Její táta se to dozvěděl, vztah jí překazil a on skutečně emigroval. A tak se máma rozhodla, že se provdá natruc za prvního, kterého potká. Pak na něj celý život nadávala.“

Měli jsme předčítat z dopisů sovětských okupantů

Jaroslava Vondrková chodila v roce 1968 do deváté třídy. Vzpomíná na šťastnou, uvolněnou atmosféru pražského jara. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna přišlo ale velké zklamání. Nejhůře v rodině nesl okupaci dědeček. „Ranila ho mrtvice a pak se už zcela neuzdravil,“ říká.

Jaroslava také vzpomíná, že sovětští vojáci se usadili za Netolicemi v lese zvaném Na Ptáčníku a v Netolicích pak rozebrali dřevěnou tribunu z dostihového závodiště, protože potřebovali dřevo na zátop.

Poté, co vojáci z lesa odtáhli, měly prý děti za úkol sbírat po nich nepořádek. „Zbyly po nich noviny a dopisy v azbuce, které dostávali od rodin. My jsme to měli sbírat a v rámci družby pak předčítat ve třídě. Bylo to nechutné, protože jsme to sbírali v místech, kde vykonávali potřebu. Moje matka, která pracovala na okresní hygieně, se proti tomu vzbouřila a stěžovala si,“ vypráví pamětnice.

Na vysoké jsem se cítila svobodněji než na gymplu

Jaroslava Vondrková chtěla být zdravotní sestrou jako její matka, ale ta si přála, aby dcera vystudovala vysokou školu. „Chtěla tím svému okolí dokázat, že je dobrá matka, když to její dcera dotáhne na vysokoškolský titul. Mně na tom ale tolik nezáleželo, chtěla jsem mít hlavně pěkný rodinný život, který jsem jako dítě nepoznala,“ říká.

V roce 1969 nastoupila na gymnázium v Prachaticích, kterým prošla jako v mlze. „Panovala tam upjatá atmosféra, hlavně abychom neříkali a nedělali něco, co se nemá. Například když bylo první výročí sebeupálení Jana Palacha, přišli jsme do školy s černou páskou na rukávech a učitelé nám hned domlouvali, ať neblbneme.“

V letech 1973–1978 vystudovala ekonomický obor na zemědělské fakultě v Českých Budějovicích, kde ji to bavilo mnohem více než na střední škole. Vzpomíná, že tam hojně učili docenti s politickým škraloupem, kteří byli do Českých Budějovic přesunuti, například z Prahy. „Panovala tam docela uvolněná atmosféra, na chodbách se s některými profesory občas vedly diskuze na politicky i odborně choulostivá témata, o kterých se veřejně nemělo mluvit,“ vypráví Jaroslava Vondrková.

Revoluci jsme si nechali ukrást

Stigma dítěte z neúplné rodiny si nesla po celé mládí a o to víc si přála hezké manželství a spokojenou rodinu. Vdala se z velké lásky, krátce po studiích. Postupně porodila syna, dceru a dvojčata a sen o úplné rodině se jí podařilo naplnit.

Rok 1989 prožívala v euforii, stála u zrodu Občanského fóra (OF) ve Vlachově Březí, kde s rodinou bydlela. V roce 1990 kandidovala do zastupitelstva a po rozpadu OF působila krátce v ODS. Polistopadový vývoj ji ale zklamal: „Čekala jsem vládu odborníků a že se vše začne měnit k lepšímu. Například životní prostředí, ekologie. Ale uvědomila jsem si, že jsem naštvaná. Nechali jsme si revoluci ukrást.“

Bůh nás má rád a vždy pomůže

Jaroslava Vondrková neusilovala o kariéru. Po škole získala místo ve skladu zeleniny a pečovala o čtyři děti. Po revoluci pracovala nějaký čas jako OSVČ ve finančním poradenství. Zajímala se také o sociálně slabé, na faře se věnovala lidem bez domova.

Je věřící. Jak říká, v Boha věří intuitivně již od svých pěti let. Bylo to jednoduché: „Prostě jsem věděla, že mě má někdo rád. Cítila jsem, že nade mnou někdo stojí.“ Není stoupencem jediné církve. „Nezáleží tolik, zda je církev katolická, nebo evangelická. Důležité je především společenství věřících a jaký je kazatel či farář člověk. Věřím, že Bůh nás má rád a vždy pomůže,“ uzavírá své vyprávění Jaroslava Vondrková.