The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Vopičková (* 1944)

• narodila se 26. března 1944

• v roce 1960 se stala dorosteneckou mistryní Československa

• roku 1964 se vdala za hokejistu Milana Vopičku

• v roce 1965 se dostala mezi deset nejlepších tenistek Evropy

• v letech 1968 a 1970 se probojovala do čtvrtfinále Mezinárodního mistrovství Francie

• roku 1969 získala první místo na amatérském mistrovství Evropy

• kariéru ukončila v roce 1974 po narození druhého dítěte

• od druhé poloviny sedmdesátých let 20. století trénovala děti a mládež

• v roce 2020 žila v Praze

Mohla zůstat ve Spojených státech amerických a vydělávat si tam tenisem na blahobytné živobytí. Vynikající tenistka Vlasta Vopičková, za svobodna Kodešová, se ale ze sedmitýdenního karibského turné v roce 1970 vrátila domů i se svým manželem. Zanedlouho spolu měli první dítě a o život v Americe už nezavadila ani myšlenkou.

Emigrace? Kdepak, čím déle byli v cizině, tím více chtěli domů

„Při karibské šňůře jsme bydleli po rodinách. Na Floridě jsme byli u pana Berana,“ zavzpomínala Vlasta Vopičková, která se narodila v roce 1944, na sklonku války, v Praze. „Ten za války bojoval proti Němcům jako letec a po roce 1948 emigroval. V USA měl továrnu na železo a přemlouval nás, ať na Floridě zůstaneme. Říkal, že nám zajistí bydlení, manželovi práci a založí ho půjčkou, klidně i nevratnou.“ Pamětnice se v letech 1965 až 1970 držela mezi deseti nejlepšími evropskými tenistkami. Na pařížském turnaji Roland Garros se dvakrát dostala do čtvrtfinále (v letech 1968 a 1970). Na Mezinárodním mistrovství Itálie v Římě postoupila do semifinále. Vyhrála celkem devatenáct mezinárodních turnajů, kromě jiného i turnaj v Monte Carlu.

„Pan Beran nás během týdne tak nalomil, že jsme začali o životě v USA přemýšlet,“ svěřila se Vlasta Vopičková. „Pak jsme ale z Floridy odjeli a čím déle jsme na karibském turné hráli, tím více se nám chtělo domů.“ Manželé Vopičkovi nakonec emigraci zavrhli. „My jsme prostě Češi jak poleno a nedokázali jsme si představit život někde jinde,“ prohlásila pamětnice. „Navíc bychom nechali doma rodiče a další příbuzné a nesměli bychom za nimi. A bůh ví, co by s nimi bylo.“

Tatínek byl právník, ale raději šel svařovat plechy

Vlasta Vopičková pochází z poměrů označovaných za komunistické totality jako buržoazní. Tatínek působil jako advokát a jeho bratr měl cukrárnu. „Tatínek šel ale v padesátých letech do fabriky. Patnáct let tam svařoval plechy. Tvrdil, že komunistické právo dělat nemůže,“ uvedla pamětnice. „Jeho bratrovi sebrali cukrárnu a náš dědeček z toho umřel. Naše maminka musela pracovat v továrně u pásu, protože lepší práci jí nedali.“

Manželé Kodešovi našli útěchu v tenisu a vedli k němu i dceru Vlastu a o dva roky mladšího syna Jana. „Tenis se u nás v rodině snídal, obědval i večeřel,“ prozradila Vlasta Vopičková. Komunisté nicméně ocejchovali tenis jako buržoazní sport, což znamenalo, že rodiče obtížně sháněli pro své děti vybavení, jež bylo v západním kapitalistickém světě naprosto běžné.

Šortky z prostěradla

„Trenýrky se daly koupit jen červené. Tenis se ale hrál v bílých šortkách. Aby je bratr měl, tak maminka musela obkreslit na bílé prostěradlo červené trenýrky, látku vystřihnout a z nich šortky ušít,“ poznamenala Vlasta Vopičková. „Pamatuji se, jak jsem na turnaji v Pardubicích měla jen dvě trička a večer jsem je na druhý den prala a sušila na ručníku. Měla jsem jen jedny kecky. Až když jsem jela poprvé na Wimbledon, dostala jsem dvoje. Dneska hrají tenisté v sadách oblečení, na nichž jim ladí každá maličkost.“

Sourozenci Kodešovi „mastili“ tenis odmala. Dětské rakety však tehdy neexistovaly, a tak jim rodiče uřízli svoje starší dřevěné pálky. „Trénovali jsme spolu a bratra jsem porážela. Ale jenom do jedenácti let,“ řekla Vlasta Vopičková. „Za našeho dětství nebyly žádné kryté tenisové haly. Pamatuji si, jak jsme v zimě trénovali na Štvanici v šatně. Dali jsme pryč skříňky a hráli jsme tam o stěnu. Až později, když měl bratr dobré výsledky, tak za ně dostal hodinu tenisu týdně v kryté hale na Klamovce. Hráli jsme tam proti sobě na půlce kurtu, na druhé byla jiná dvojice.“

V roce 1960 vyhrála tehdy šestnáctiletá Vlasta Vopičková dorostenecké mistrovství republiky. Studovala ještě jedenáctiletku, což byla obdoba dnešního gymnázia.

Vrcholnou odměnou byly mince s Františkem Josefem

„Po škole jsem přemýšlela o studiu na tělovýchovném institutu, ale neuměla jsem plavat,“ přiznala se Vlasta Vopičková. „Nastoupila jsem tedy jako kreslička do Motorletu Jinonice, za který jsem hrála tenis.“ Od začátku jara do konce léta, kdy se hrály v Evropě mezinárodní turnaje, dostávala pamětnice volno. Motorlet jí však dál platil. „Nástupní plat jsem měla osm set korun měsíčně, v Motorletu jsem to nejvýš dotáhla na tisíc padesát korun,“ podotkla Vlasta Vopičková. Rychle se propracovala mezi nejlepší československé hráčky, jenomže v šedesátých letech se odměny za úspěchy nemohly ani náhodou měřit s těmi současnými, prize money.

„Profesionály pustili do světového tenisu až v roce 1969,“ připomněla dlouhou amatérskou éru takzvaného bílého sportu Vlasta Vopičková. „Předtím jsme hráli jen poháry o věcné ceny. Když to hodně ‚lepilo‘, dostala jsem pamětní zlaté mince s Františkem Josefem.“ Českoslovenští tenisté ovšem odevzdávali vyhrané prémie od pořadatelů tenisovému svazu. „Mohli jsme si ale vybrat jeden turnaj, který jsme hráli pro sebe,“ dodala Vlasta Vopičková. „Někteří lidé mi dneska říkají, že kdyby mi peníze nechávali, mohla jsem být bohatá. Ale člověk taky musí být vděčný, rodiče peníze neměli a tenisový svaz za nás platil letenky, bydlení, jídlo a tréninky. I když jsme bydleli v podřadných hotelech, a aby se ušetřilo, spali jsme s bratrem Janem na jednom pokoji.“

Odměny pro tenistky stouply více než tisíckrát

Rozdíl mezi nynějším a tehdejším tenisem lze doložit na prize money za postup do čtvrtfinále French Open (Roland Garros) v roce 2019 a 1970, kdy se Vlasta Vopičková probojovala do čtvrtfinále. Tenkrát bylo za postup mezi nejlepších osm 400 dolarů a Vlasta Vopičková je odevzdala tenisovému svazu. V roce 2019 obdržely čtvrtfinalistky French Open více než tisíckrát vyšší prémii – 466 000 dolarů.

Vlasta Vopičková dosáhla největších úspěchů na antuce, na povrchu, na němž vyrůstala. Když jela poprvé na trávu do Wimbledonu, připravovala se na přechod k rychlejšímu tenisu s Věrou Sukovou. „Trénovaly jsme na rozbitém asfaltu. Před Wimbledonem jsem měla hrát menší turnaje na trávě, ale pršelo,“ konstatovala pamětnice. „Zápasy se přeložily na palubovku do haly a tam jsem se skoro nepotkala s míčem.“ Ve Wimbledonu nutili trenéři pamětnici dlouho k útočnému tenisu ve stylu servis – volej, o němž tvrdili, že je na trávě jedinou cestou k úspěchu. Vlastě Vopičkové ovšem takový styl neseděl a jen běhala dopředu a sbírala míčky po prohozech.

V Mnichově zvítězila nad hvězdou hvězd Courtovou

„Až v roce 1970 jsem hrála odzadu a dostala jsem se ve Wimbledonu mezi nejlepších šestnáct. Prohrála jsem tam s pozdější vítězkou Margaret Courtovou,“ upozornila pamětnice. „Chris Evertová pak za pár let ve Wimbledonu s tenisem od zadní čáry vyhrávala.“

Margaret Courtová získala v roce 1970 čistý Grandslam, zvítězila v jednom roce v Paříži, Wimbledonu, New Yorku a v Melbourne. „Jednou v kariéře se mi ji povedlo porazit, a to na turnaji v Mnichově,“ prohlásila Vlasta Vopičková. Nerada naopak vzpomíná na pařížský turnaj Roland Garros v roce 1964. „V prvním kole jsem vedla nad Maďarkou Kermeciovou 6:1, 5:1 a 40:0, a přesto jsem prohrála,“ poznamenala pamětnice. „Na tenhle ztracený zápas jsem myslela dlouho a myslím, že mě v další kariéře zabrzdil.“

První dítě porodila Vlasta Vopičková ve svých sedmadvaceti letech, na tehdejší dobu pozdě. K vrcholovému tenisu se sice vrátila, ale po druhém dítěti s ním skončila. Na Štvanici pak trénovala děti a mládež a vedla tam rovněž tenisovou školičku. Ještě předtím se na kurtech potkala s pozdější legendou světového tenisu Martinou Navrátilovou.

Na zápas do Žiželic přivezla wimbledonského vítěze

„Když jsem ji viděla v šatně poprvé, byla nakrátko ostříhaná a myslela jsem si, že tam stojí kluk,“ podotkla Vlasta Vopičková. „Na jednom turnaji jsem ji porazila, ale na mistrovství republiky už vyhrála ona.“ Raketu ale pamětnice navždy neodložila. Tenis hrála dlouho na výkonnostní úrovni, za oddíl v Káraném u Benátek nad Jizerou i s manželem, dcerou a synem.

„Jednou jsme hráli v Žiželicích u Chlumce nad Cidlinou a chyběl nám jeden hráč. Tak jsem řekla bratrovi Honzovi, aby jel s námi,“ prozradila Vlasta Vopičková. „Bylo mu kolem pětapadesáti, ale stejně v Žiželicích dost koukali a nikdy nezapomenou, že proti nim nastoupil wimbledonský vítěz a dvojnásobný vítěz Roland Garros.“

Po roce 1989 vrátili rodině zabavený dům

Jako dospělou potkaly Vlastu Vopičkovou dva dějinné zvraty. Okupaci v roce 1968 prožila v Praze. „Sešli jsme se tenkrát s bratrem a jeho ženou,“ dodala. Věděli, že demokratické změny, do nichž vkládali lidé naději, najednou zamrzly. „Ale co se dalo dělat, život šel dál,“ řekla Vlasta Vopičková. Po pádu totality v roce 1989 její rodině vrátili dům v Praze-Karlíně, zabavený komunisty po roce 1948. „Byl v hrozném stavu. Museli jsme si půjčit čtyři miliony, abychom ho dali dohromady. Bance jsme nakonec zaplatili devět milionů,“ uvedla Vlasta Vopičková. „Na splátky nám vydělaly pronájmy.“

Kdysi hrály tenistky soupeřkám na banketech divadlo

Když porovnává tenis před pětapadesáti lety a nyní, tvrdí, že dříve ho mohly hrát všechny děti. „Dnes je tenis pro mnoho rodičů drahý,“ vysvětlila. „Naši rodiče platili trenérovi patnáct korun na hodinu, dnes stojí hodina haly v zimě čtyři sta korun a trenéři si řeknou o tisícovku,“ řekla Vlasta Vopičková.

Tenis v šedesátých letech 20. století jí připadal rozmanitější než dnes. „Dneska mají hráčky a hráči všechno založené na síle, na kondici a na velkých ranách,“ dodala Vlasta Vopičková. „My tenistky jsme se spolu také více bavily než holky teď, kdy se po zápase hned zavřou s trenérem na pokoj u videa. Chodily jsme taky moc rády na závěrečné bankety po turnajích. Třeba v Monte Carlu jsme během týdne připravily divadelní vystoupení a na banketu jsme ho sehrály ostatním holkám.“