Emil Voráč

"Já si pamatuju, když jsem už nastupoval na vojnu, dneska už mám asi 41 let po vojně, ale pamatuju si to, tak jsem záhy našel v kartě taky takové to erko [písmeno R], označení. A byl jsem tázaný, proč nejsem členem komunistické strany a já jsem tam hrdě řekl, že nikdy nebudu. A pak jsem půl roku na té vojně trpěl právě tím, že jsem odmítal vstoupit do KSČ. Takže i takové zkušenosti mám. A tam mě právě překvapilo to erko. Já jsem tomu nepřikládal nějakou váhu, ale to mě kamarád Nerom na to upozornil. Říkal: 'Hele, oni tě tady fakt vedou jako toho cikána.'"

„Ve škole jsem si zažil taky… Já vám řeknu takovou příhodu. Jednou ve škole, a to bylo z legrace, mi kamarádi vyndali tkaničky z bačkor. A já jsem je naháněl po chodbě, ať mi vrátí ty tkaničky. A teď nás zastavila paní učitelka, tenkrát to byla soudružka učitelka, a říkala, co tady lítáme po chodbě. A mě tedy držela za rameno. Já jsem odvětil, že mi kluci sebrali tkaničky a že chci, aby mi je vrátila. A ona hodně nahlas, aby to fakt všichni slyšeli, odpověděla: 'Řekni mi, Voráč, kdy cikáni měli tkaničky? Nevymlouvej se, že ti vzali tkaničky.' Kluci a všichni, co byli na chodbě, tak z toho měli hrozně velikou legraci, ale já jsem z toho měl veliké trauma, protože ta legrace u těch kamarádů neustávala. Ještě druhý den, když jsem přišel do školy, tak každý na mě ukazoval. Cikáni, nemáte tkaničky! A smáli se. Ta děcka za to nemohla, my jsme nepřestali být kamarády. Ale mě to natolik vzalo, že jsem potom týden do té školy nešel.“