The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Voráč (* 1959)

• narozen 11. června 1959 v Brně

• z ideologických důvodů nepřijat na gymnázium

• rok strávil na zednickém učilišti a čtyři roky na stavební průmyslovce

• po maturitě se živil jako kulisák, poté vystudoval filozofickou fakultu v Brně

• po absolutoriu průvodcem na Měnínské bráně

• v 80. letech se podílel na šíření samizdatové literatury, problémy s StB (domovní prohlídky, výslechy)

• v roce 1989 podepsal Několik vět

• po krátkém působení na středních školách pracuje od poloviny 90. let jako nakladatelský redaktor

• v roce 2024 žil v Brně

S bolševickou sebrankou se nevyjednává! Toto heslo vštěpoval František Voráč svým třem synům a všichni se jím beze zbytku řídili. Katolická rodina žijící za minulého režimu v „proletářském“ Adamově se navzdory nepřízni doby své víře a zásadám nezpronevěřila. S nejmladším z bratří Voráčových Jiřím, známým studentským vůdcem sametové revoluce v Brně, vedla Paměť národa rozhovor v roce 2020. O čtyři roky později se o své vzpomínky podělil i prostřední z bratrů, brněnský nakladatelský redaktor Miloš Voráč.

 

Otec u černých baronů

Miloš Voráč se narodil 11. června 1959 v Brně, jeho rodiče však žili v Adamově u Blanska. Otec František se narodil na Slovensku, kde jeho otec pracoval u finanční stráže. Po vyhlášení Tisova Slovenského štátu v roce 1939 se ovšem rodina pro jeho český původ musela vystěhovat na území tehdy zřízeného Protektorátu Čechy a Morava. Po válce dokončil František Voráč studium na střední průmyslové škole a dostal umístěnku do Děčína. Zde se seznámil s Milošovou maminkou Hanou, rozenou Benešovou, jejíž rodina se do regionu přestěhovala v roce 1945 v rámci znovuosídlení Sudet. Maminčin otec zde navíc založil prosperující truhlářskou dílnu.

Milošovi rodiče se v Děčíně seznámili v rámci Sdružení katolické mládeže. Ačkoliv spolu navázali vztah již v matčiných šestnácti letech, slíbili si, že vstoupí do manželství až v den Haniných dvacátých narozenin. Do života jim ale zasáhly bouřlivé politické události. V únoru 1948 převzala moc v zemi na dlouhých více než čtyřicet let komunistická strana a ihned začala nemilosrdně účtovat se všemi svými ideovými oponenty v duchu hesla: „Kdo nejde s námi, jde proti nám!“ František Voráč měl před sebou povinnou vojenskou službu, kterou musel absolvovat u nechvalně známých Pomocných technických praporů, pracovních útvarů, kam byli posíláni všichni ti, kteří „ztratili důvěru pracujícího lidu“.

František Voráč byl k tzv. černým baronům (podle charakteristických černých výložek) zařazen hned ze dvou důvodů. Jednak nikdy neskrýval svou katolickou víru, jednak hned neoznámil emigraci muže, jenž s ním sdílel bydlení v podnájmu, a automaticky se tak stal podezřelým. Po více než třech letech u PTP měl ovšem přijít onen dlouho plánovaný den svatby, a tak se František Voráč rozhodl ilegálně jednotku opustit a oženit se tajně. Okolnosti nakonec byly mladé dvojici nakloněny příznivě alespoň v tom, že pamětníkova maminka dosáhla u úřadů propuštění tatínka z vojny, k čemuž došlo pouhé dva dny před svatbou. Mohli tedy legálně uzavřít manželství a již v roce 1955 přišel na svět první syn Luděk. To už manželé žili v jihomoravském Adamově, kde bylo oběma nabídnuto zaměstnání ve zbrojařské firmě Adast. V roce 1959 se manželům narodil druhý syn Miloš a o dalších šest let později nejmladší Jiří.

 

Kvůli náboženství jsou ti ty jedničky k ničemu!

Od padesátých let platil Adamov za baštu dělnické třídy a komunistické strany. Krásy okolní přírody ostře kontrastovaly s obrovskou místní továrnou a bytovkami pro dělníky a jejich rodiny. Voráčovi zde patřili k nepočetné minoritě katolických rodin, a ocitli se tak na okraji tamější společnosti. Miloš Voráč například vzpomíná na hodiny náboženství na základní škole, na něž ho rodiče spolu s oběma jeho bratry přihlašovali, přestože jim učitelé a vedení školy jasně dávali najevo, že svým potomkům tímto krokem přivodí jen nepříjemnosti.

To se také Milošovi stalo osudným v roce 1974, kdy se měl coby žák deváté třídy rozhodnout o svém dalším studijním směřování. „Zavolala si mě poradkyně pro další studium a řekla mi, že když jsme si celá ta léta nedali říct, čímž myslela to náboženství, tak že jsou mi všechny ty jedničky k ničemu, a můžu jít leda na učňák,“ vzpomíná. „Moje bratry to tak nepostihlo, protože ani předtím, ani potom to nebylo tak vyostřené jako v té polovině sedmdesátých let.“ Musel tedy vzít zavděk učebním oborem – zednickým učilištěm.

 

Brno poskytovalo kvalitní kulturní vyžití

Se zednickou lžící a mundúrem se naštěstí nemusel sžívat příliš dlouho. Po roce se mu podařilo přestoupit na stavební průmyslovou školu v Brně, neboť s ním již nešel kádrový posudek z adamovské základní školy. V Brně propadl mladý Miloš místnímu kulturnímu kvasu, často navštěvoval filmový klub a divadelní představení, poprvé se také dostal k indexové literatuře a začal si naplno uvědomovat skutečnost, že celá společnost žije ve lži. Skloubit intenzivní kulturní vyžití v moravské metropoli a poměrně náročné středoškolské studium nebylo vždy snadné: „Domů jsem se kolikrát vracel o půlnoci a v šest jsem zase musel vstávat na vlak.“

Střední školu nakonec úspěšně zakončil maturitní zkouškou v roce 1979. Od začátku však věděl, že oboru, který studoval, tj. vodohospodářským stavbám, se věnovat nebude. Táhlo ho to k humanitním vědám a již před maturitou se rozhodl, že si podá přihlášku ke studiu psychologie. Ta však nebyla toho roku otevřena a nad Milošem po maturitě visel Damoklův meč v podobě dvouleté vojenské služby. Podal si tedy přihlášku na Fakultu stavební VUT, kde však vydržel jen pár týdnů. Poté se nechal zaměstnat jako kulisák v Janáčkově divadle a znovu se začal připravovat na přijímací zkoušky na vytouženou psychologii, kterou ovšem v Brně opět neotevřeli. „To byla zoufalá situace, protože tentokrát už by mě vojna určitě neminula. Musel jsem se tedy poohlédnout po něčem jiném a volba padla na kombinaci čeština – dějepis, která mi byla nejbližší,“ vypráví Miloš Voráč.

Na studium na filozofické fakultě v letech 1980–1986 vzpomíná jako na jedno z nejkrásnějších období svého života. Přestože bylo na počátku osmdesátých let ještě silně poznamenáno ideologií (kromě povinných přednášek a zkoušek z marxismu-leninismu a dalších tendenčních předmětů to byla například vojenská katedra nebo branná cvičení), někteří ze studentů si dokázali vytvořit prostor pro svobodnou diskusi a slovesnou tvorbu. Vydávali také časopis Fórum, který se pohyboval na hranici mezi povoleným a zakázaným. Ostrůvky svobody pomáhali studentům vytvářet i někteří vzácní pedagogové, na které Miloš Voráč dodnes s láskou vzpomíná: „Na literatuře to byl profesor Suchomel, který nám předčítal ze své zakázané knihy Literatura z času krize, na lingvistice pak profesor Šlosar, s nímž jsme chodívali na víkendové výpravy do okolí Brna, dále Mirek Čejka a jeho přednášky o východní filozofii a konečně profesorka Rusínová, žena jiskrného ducha.“

 

Samizdat pod klobouky

Již během studia se Miloš Voráč zapojoval do brněnské alternativní kultury a začal se stýkat s lidmi z disentu. Na četných bytových seminářích a přednáškách měl možnost setkat se například s takovými osobnostmi, jako byli Jaroslav Šabata, Radim Palouš, Jan Šimsa nebo Jiří Dienstbier. A protože se na aktivitách „alternativní polis“ hodlal osobně podílet, začal brzy přepisovat samizdatovou literaturu. Spolu s tím, jak bylo tiskovin na opisování víc a víc, postupně oslovoval své kamarády, jimž důvěřoval, a žádal je o pomoc. V této souvislosti zmiňuje jednu kuriózní příhodu: „Obrátil jsem se také na kamaráda, který byl z vojny právě na opušťáku, s prosbou o přepsání Havlových Protokolů. Očekával jsem, že mě pošle do háje, ale namísto toho mě ujistil, že to v kasárnách předá kamarádovi, který se o to postará. Šlo o vojína Jiřího Rysa, písaře na velitelství, který to celé přepsal ve službě.“

V roce 1984 pracoval Miloš, toho času student závěrečného ročníku filozofické fakulty, na přepisu exilového Slovníku českých spisovatelů. Na základě udání se však dostal do hledáčku tajné policie. Ta mu 6. prosince 1984 připravila nevítanou „mikulášskou nadílku“ v podobě domovní prohlídky: „Zrovna jsem v Adamově s nemocnou nohou přepisoval Slovník, když tu zazvonili dva chlápci.“ Jeden z příslušníků Státní bezpečnosti odjel pro předsedu MNV v Adamově, který měl při prohlídce vykonávat tzv. občanský dozor, a pro Milošovu matku do zaměstnání. Miloš tedy na chvíli osaměl s druhým estébákem a okamžitě využil příležitosti: „Řekl jsem mu, že se musím jít převlíknout ze županu, a všechno, na čem jsem krátce předtím v zadním pokoji pracoval, jsem rychle schoval v matčině skříni, kde měla uložené klobouky. Naštěstí toto místo jako jediné přeskočili.“ Při domovní prohlídce, která pokračovala i v brněnském podnájmu, mu přesto zabavili kompromitující materiály, kvůli nimž byl opakovaně vyslýchán v Bohunicích. Držel se zásady, že nejlepší možností je nevypovídat.

Jako zázrakem se mu i přes tento škraloup podařilo úspěšně absolvovat filozofickou fakultu. Bylo však jasné, že na profesi středoškolského učitele, což byla jedna z možností uplatnění, může zapomenout. Rozhodl se  tedy zkusit štěstí v nakladatelství Blok, které v té době shánělo redaktora. „Když mi ale u pohovoru oznámili, že hledají někoho do stranické buňky, dohodli jsme se, že se nedohodneme.“ Nakonec sehnal místo průvodce v Měnínské bráně, kam nastoupil po roční vojenské službě na podzim 1987. Toto poklidné zaměstnání mu umožňovalo i nadále se nepozorovaně věnovat samizdatovým aktivitám.

 

Opět v Bohunicích

V této době dostal od Petra Pospíchala, brněnského disidenta, nabídku podílet se na vzniku a redigování ambiciózního samizdatového časopisu To. „Podařilo se nám vydat sice jen první číslo, ale byla za tím intenzivní práce trvající jeden a půl roku. A vytiskli jsme tam krásnou formulku, že zhotovení tohoto časopisu nás stálo 35 Kčs. Tím jsme byli kryti pro případ obvinění z hospodářské kriminality,“ vzpomíná Miloš Voráč. Kromě toho byl již několik let v kontaktu s pražským samizdatovým okruhem, konkrétně s kamarádem Vladimírem Šebkem, který byl v bohunické věznici vyšetřován ve stejné době jako Miloš: „Až později se nám propojilo, že naše výslechy, při nichž jsme shodně odmítali vypovídat, možná probíhaly nejen ve stejný okamžik, ale i pár vyšetřoven od sebe. Za nějaký čas jsme spolu s Vláďou navázali tam, kde jsme nuceně přestali.“ Vzpomíná také na svého italského přítele Giuseppa Monterossa, který v ČSSR studoval bohemistiku a zásoboval je exilovou literaturou. Jednoho dne byl naneštěstí zadržen na nádraží v Břeclavi a veškeré písemnosti mu byly zabaveny. „Před nástupem do dalšího semestru už nedostal vízum, takže jsme se setkali až po listopadu 1989.“

V lednu 1986 se Miloš Voráč zúčastnil pohřbu Jaroslava Seiferta v Praze (viz fotografie), a dokonce měl možnost osobně se setkat s Václavem Havlem v brněnských Obřanech. Netrvalo dlouho a ocitl se opět na vyšetřovně StB v Bohunicích. V říjnu 1988 se účastnil symbolické demonstrace k 70. výročí vzniku Československa na náměstí Svobody. „Zapálili jsme svíčky a začali zpívat hymnu. Najednou mezi nás vtrhli chlapi v civilu a začali nás od sebe odtrhávat. Pak nás naložili do antonů, které tam měli připravené, a odvezli nás rovnou do Bohunic,“ vzpomíná. Před vyšetřovateli se držel stejné zásady jako dřív: nevypovídat. Mohlo by se zdát, že na konci osmdesátých let už rozkládající se totalitní režim pomalu, ale jistě polevoval. Nicméně represivní složky byly stále plně v pohotovosti. To Miloš Voráč ilustruje vzpomínkou na opětovný zásah policistů vůči němu a jeho přátelům na druhý den po událostech na náměstí Svobody, když na schůzce sdíleli své dojmy z Bohunic.

 

1989: protistátní PF a Několik vět

A problémy neustaly ani počátkem roku 1989. V březnu ho estébáci přišli zatknout přímo do zaměstnání a následně u něj doma vykonali další důkladnou prohlídku. Ze všech zabavených věcí je nejvíce upoutalo PF 1989 ve formě koláže z článků v Rudém právu (viz Dodatečné materiály), které zhotovila současná pamětníkova manželka Zuzana. „Potom se mě ptali, jestli nemám nějaké námitky vůči jejich chování, jestli si zase náhodou nebudu stěžovat Ivanu Medkovi do Vídně, aby to zaznělo na štvavých vysílačkách,“ ilustruje Miloš Voráč slábnoucí sebejistotu represivních složek těsně před zhroucením komunistického systému. V témže roce Miloš s celou svou rodinou podepsal petici Několik vět.

Těsně před začátkem školního roku 1989/1990 se naskytla nečekaná možnost učit, a to na Středních školách pro tělesně postiženou mládež (tzv. Kociánce) v Brně. Zde také pamětník prožil sametovou revoluci. Dne 18. listopadu se v Praze zúčastnil setkání Jonáš klubu, jehož byl členem, a jak vzpomíná, o den dřív, pouhých pár hodin před masakrem, se pohyboval v blízkosti Národní třídy. Informace o plánovaném shromáždění studentů na Albertově mu tenkrát nepochopitelně unikla. Pád režimu prožívala celá rodina Voráčových velmi intenzivně, nejmladší Milošův bratr Jiří, jak je již zmíněno výše, byl dokonce jedním ze studentských vůdců stávkového výboru na filozofické fakultě.

Ve středním školství působil Miloš Voráč zhruba pět let. V polovině devadesátých let nastoupil jako redaktor do nakladatelství Doplněk a posléze do nakladatelství Petrov, jehož byl pak několik let šéfredaktorem. Nejdéle ale pracoval pro nakladatelství Druhé město. Věnoval se editování a redigování převážně české prózy, poezie, publicistiky, populárně-naučné literatury, knižních rozhovorů, dětské literatury, ojediněle také adaptacím knih pro četbu v rozhlase. V době natáčení rozhovoru v roce 2024 žil se svou manželkou Zuzanou v Brně.