Ludmila Voráčková

"Tam byli i ruští vojáci a naši partyzáni. Ten Mirek Černý, to byl velitel skupiny tam, v tom regionu. No a on byl postřelený. V jedné noze měl čtyři rány, ve druhé šest. No a ležel na mojí posteli! No ale byl tam čtyři dny, ale potom musel pryč. Oni by nás jinak zlikvidovali. My měli se sestrou takovou příhodu. Pod stodolou jsme měli sklep a tam byly drobné brambory pro dobytek a řepa. A my se sestrou Anežkou řezaly řepu. A my si zpívaly Malý hošík černovlasý, Babinský a tak – a najednou se mezi dveřmi zatmělo. My se polekaly, dívaly jsme se, kdo to je. A tam dva Sověti. Tady měli ještě ty dohody a tam na tom měli ty náboje, jak to tam mívali. A ten jeden povídá: 'Eto ničego, děvočky, ně bojtěs. Gdě papa?' Hledali tatínka, aby je převedl. A my mu řekly, že je na poli. No tak jsme jedna šla pro něj, myslím já, a pak je odvedl pryč. Jeden se jmenoval Petr a jeden Aljoša, vzpomínali jsme na ně v dobrém. Oni nás prostě chránili, bylo to dobré. Na jednu stranu to zase dobré nebylo."

"Takhle, když začala válka, tak bylo nebe úplně červené, rudé, jako když hoří. Tak maminka říkala, že je zle. A potom po válce, když k nám přijela ta armáda, Sověti, tak oni odjeli [Němci] pryč a zůstaly tam tanky nebo auta v takovém – my jsme říkali Zmola, tekl tam potok a ono to tam bylo naházené nebo zajeté. Tak to jsme byli rádi, že skončilo to bombardování. No a my jsme musely hlídat bratra, protože on byl malý. Oni kluci lezli podél těch tanků, ale ona tam byla ještě munice! Takže my jsme musely dávat pozor, aby se mu něco nestalo. To jsme měly nakázáno od tatínka a maminky, že ho musíme hlídat. Protože byl jediný kluk, my tři holky a kluk. No a potom jsme měli velkou radost, že to skončilo. Tak už jsme měli radost. Mně bylo už 14 let, tak pak jsem šla pracovat. Musela jsem být doma, protože maminka onemocněla. Tak jsem byla rok doma, no ale potom už jsem šla pracovat."

"U nás spávali ve stodole, my jsme tam ráno přišli, tedy naši, rodiče tam přišli. A tam spávali i ti utečenci, když utekli z fronty. Tak tam spávali ve stodole. Protože my jsme bydleli –takový jsme měli domek o samotě víc. Mezi zahradami a lesem. Z jedné strany byl les a z druhé zahrady. Takže my jsme byli víc jakoby na konci té vesnice. Oni tam zůstávali, ale vždycky přes den byli pryč. Přes den se báli, aby je tam někdo nenašel."