„Co bylo pro mě hrozné, že potom, když jsem s dcerou třeba šla – protože já jsem byla na mateřské, ta měla rok a půl, měla jsem ji v kočárku. A bylo hrozný, když já jsem šla po hlavní třídě a tam jezdily obrněný transportéry a ti vojáčci tam s puškou namířenou proti chodníku. A já to děcko v kočárku, to pro mě bylo strašný.“
„Ta kindergatentante. Jsme jí říkali. Ona byla ředitelka. Byla tam i německá školka. A ta chodila k nám vyhrožovat. Vždycky: ,Heil! Heil!‘ No, a tak maminka nikdy ruku nezvedla, tatínek teprve ne, že, to je jasný. A ona furt hajlovala. A chodila vyhrožovat, říkala mamince, že: ,Když se nedáte k Němcům a nedáte Kristu do německé školy, tak já se postarám o to nebo my se postaráme, a váš manžel přijde o práci!‘ No, tak proto jsem šla do té německé školy.“
„Ona se nějak dozvěděla, že maminka je Němka, a tak chtěla prostě maminku získat do té jejich skupiny. Což se teda nestalo, protože maminku nepřesvědčil nikdo. Maminka řekla, že bohužel, že si vzala Čecha a že má českou národnost. No, ale stejně… Teď po válce zase Češi na ni nahlíželi jako na Němku. Přestože měla české státní občanství.“ – „Na maminku?“ – „Na maminku. A musela chodit s N. Nesměla chodit ven, musela nosit N. Po dva měsíce. Potom to tatínek nějak vyřídil a to nařízení nějak padlo a nemusela, ale tatínek zase přišel o práci kvůli tomu, že maminka byla Němka. Nepěkný doby moji rodiče zažívali.“
„On se nemohl vrátit, protože byl v zajetí. No, ale kdyby se vrátil, tak by ho Češi zavřeli. No, tak ona se nechala odsunout s tou nemocnou babičkou, s tím ležákem vlastně, a s malou dvouletou dcerkou. A já vím, že tu Theu, tu jsem hrozně milovala. No, to bylo mimino. Mně bylo kolik? Jedenáct. Ne, v šestačtyřicátým mně bylo deset. No, tak jsem ji měla, já si vzpomínám na to, jako by to bylo dneska. Taky jí to pořád připomínám. Seděla jsem na malé židličce na chodbě, ji jsem měla na klíně, tu Dorotheu. No, a babičku snášeli dolů do nákladního auta a jeli do Muny.“ – „Do Mikulovic?“ – „Do Mikulovic. A vím, že tatínek. Naštěstí jsme jako tam zrovna byli ve Vidnavě, když šly na odsun. A tatínek každý den jezdil po tři dny s nějakým jídlem do té Muny, aby měly co jíst.“
„Já jsem chodila do hudebky v klášteře. Tam byly sestřičky, co znaly jazyky, tam byly profesorky, hudebnice a tak dále a tak dále. Jenže po osmačtyřicátém roce přišel zákaz a ony nesměly učit. Teď já jsem taky… maminka se s nima znala, my jsme chodili do kostela, my jsme měli přísnou katolickou výchovu. Tak já jsem chodila a říkám, že bych se chtěla učit francouzštinu. No, a ta jedna sestřička říkala: ‚No víte, slečno, ale já nesmím, já nesmím.‘ A maminka ji přemluvila, takže jo, že mě vezme. Já říkám: ‚Já o tom nebudu opravdu mluvit.‘ To bylo v roce 54 asi, 55. Tak jsem ji přemluvila, sehnala horko těžko, ani knížky nebyly k sehnání, to se těžko shánělo, a pak jsem nějakou francouzštinu sehnala. A teď jsem šla na první hodinu. ‚Slečno, nezlobte se, včera znovu přišla výstraha z okresu. Že přísný zákaz, že nesmíme učit. Nemůžeme si to dovolit.‘ A já jsem se naštvala a říkám: ‚Tak dost! A já z té Vidnavy musím pryč.‘“
„Dneska se jde na brigádu, dneska se už nebudeme… jdeme sbírat sběr. No, a teď ty starý baráky, co byly opuštěný, tak tam byly knihy německý, noty a takový. No, noty přece, to se nedá říct, že jsou německý noty, že. A to se všechno dávalo, to jsme vozili do sběru. To byly takzvané sběrné dny a my jsme se toho museli jako školáci účastnit.“
Kristýna Voráčová se narodila 10. června 1936. Její matka pocházela z Vidnavy nedaleko Jeseníka (tehdy Frývaldova) a byla Němka, otec přišel do Vidnavy jako berní úředník. V době po mnichovské dohodě se rodina vystěhovala z obsazených Sudet do Bystřice pod Hostýnem. Po válce se do Vidnavy vrátili a pamětnice už jako dítě intenzivně vnímala protiněmecké nálady. Dodnes vzpomíná, jak se s nechutí účastnila brigád, při kterých děti sbíraly knihy z opuštěných německých domů a nosily je do sběru. Střední školu vystudovala v Šumperku a v roce 1952 začala pracovat jako ošetřovatelka ve Vidnavě. I během práce se chtěla vzdělávat, ale když jí nebylo umožněno učit se francouzštinu, rozhodla se, že odejde do Prahy. Po dvou letech hledání našla místo v Ústavu pro matku a dítě v Praze-Podolí. V Praze také potkala svého budoucího manžela, vdala se a porodila dceru. V roce 1969 se všichni vrátili do Jeseníku, kde pamětnice žije dodnes.
