The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Dagmar Vorlíčková (* 1930)

• narozena 23. listopadu 1930 v Praze jako Šulcová

• otec měl před válkou obchod

• vzpomínky na začátek války 1939

• vzpomínky na bombardování Prahy 14. února 1945

• vystudovala obchodní akademii

• v roce 1950 se vdala, měla syna

• chodila do Junáka i do Sokola

• pracovala jako mzdová účetní v hotelu Alcron

• vzpomínky na srpen 1968

• vzpomínky na listopad 1989

• v roce 2023 žila v Praze

Milada Dagmar Vorlíčková prožila celý život v Praze na Letné a v Holešovicích. Narodila se 23. listopadu 1930 jako Šulcová v porodnici U Apolináře. Měla dva bratry a tatínek provozoval obchod. Rodina bydlela na okraji Letenské pláně, na které tehdy ještě stával dřevěný stadion fotbalové Slavie. „Tu jsme měli raději než Spartu, protože v zimě polévali hřiště vodou a mohli jsme tam chodit s kamarády bruslit. To se některé roky dalo i na Vltavě. Vzpomínám na ten rachot, když ledy pukaly a hromadily se na Štvanici.“

Z balkonu koukala na letadla, jak shazují bomby

Milada Vorlíčková chodila cvičit do Sokola a krátce před válkou začala chodit i do Skauta. Její první a poslední tábor na konci léta 1939 dopadl neslavně, protože je kvůli začínající válce Němci z tábora vyhnali.

Ještě před válkou nastoupila do dívčí školy u letenské vodárenské věže a ve třídě jich bylo čtyřicet. Válečný lístkový systém omezoval příděl čehokoliv, Miladu a její bratry ale nejvíc trápil malý příděl cucavých bonbonů, jen deset deka na měsíc. Během velmi studených zimních měsíců v roce 1942 byla škola zavřená, koncem války zase museli často odbíhat do krytu, který měli pod školou a doma v prádelně. Do školy pamětnice přestala chodit v roce 1944, pak už si jen jednou týdně přišla pro úlohy, na konci války už ani to ne. Pamatuje si, jak velké bombardování Prahy 14. února 1945, které nejvíc postihlo okolí Karlova náměstí, sledovala z balkonu z protějšího kopce. Symbolem válečných let pro ni ale zůstává budova dnešního ministerstva vnitra na Letenské pláni. „Když začala válka, Němci ty bílé kachličky okamžitě přetřeli načerno. Jakmile válka skončila, budovu okamžitě vrátili do původního stavu.“

První svatba na národním výboru

Po válce pamětnice absolvovala nově otevřenou jednoletou školu pro ženská povolání u Rudolfina, pak vystudovala obchodní akademii na Vinohradech. Brzy se vdala za muže, kterého potkala v tanečních, a narodil se jim jediný syn. „Vdávala jsem se začátkem ledna 1950 a od prvního ledna se nařídilo, že nebude platit jen svatba v kostele, ale že musí být ještě na národním výboru. Ale oni to ještě neuměli udělat, neměli nic připravené, tak to bylo v nějaké kanceláři, šli jsme tam jenom my dva, neměli jsme žádného svědka, tak šel jeden vrátný a nějaká úřednice. A plánovali, že až těch svateb bude víc, tak že pořádně připraví desky, co budou hrát, ale chtěli hrát i nám. Tak tam dali desku a teď si představte tu svatbu. My jsme vcházeli, oni zmáčkli tu desku a hráli Kupředu levá.“

Rodina bydlela na Letné v malém, nedostačujícím bytě a mnoho peněz také neměla. Až v roce 1963 se jim podařilo sehnat větší byt v Holešovicích. Ty byly tehdy plné malých továren a dílen a oproti Letné je Milada vnímala jako chudší čtvrť. Pamětnice začala v Holešovicích chodit opět do Sokola, tehdy již tělovýchovné jednoty, kde až do revoluce vedla cvičení žen. Absolvovala s nimi i pět spartakiád.

Rusům jsme věřili, ale ne moc dlouho

Po mateřské dovolené nastoupila jako účetní na podnikové ředitelství Restaurací a jídelen (RAJ) u Masarykova nádraží. Jelikož měl ale tatínek před válkou obchod, nebylo koncem padesátých let žádoucí, aby na podnikovém ředitelství dále setrvávala. Pracovala tedy rok v RAJ mimo Prahu a pak přešla do hotelu Alcron, kde strávila jako mzdová účetní třicet let. V hotelu byla i v srpnu 1968, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy. „Alcron byl plný zahraničních hostů, přišli novináři a všichni se nás vyptávali. Na Václaváku bylo shromaždiště lidí, ale co to bylo platné... To jsme měli tehdy opravdu nahnáno, ale co se dalo dělat. Tenkrát, když v roce 1945 přijeli Rusové, tak jsme je skutečně vítali, my jsme byli šťastní! A když pak měl Beneš odvolat ministry, tak jsme říkali, že snad ti komunisté nejsou tak špatní, když nás ti Rusové osvobodili, a vlastně vždyť i ti Němci po těch komunistech šli a zavírali je. Takže my blbci jsme v roce 1948 ty komunisty volili. Kdo mohl vědět, že sotva jsme je odvolili, tak za rok tu najednou byla lidová milice, říkali tomu dělnická armáda. No, je nepochopitelné, že jsme to tenkrát dovolili. Ale to všechno jenom proto, že jsme si opravdu mysleli, že ti Rusové nejsou takoví špatní. Byli. A jsou!“

Po srpnu 1968 se ještě větší důraz kladl na to, aby všichni projevovali náležité nadšení ze zářných socialistických zítřků. Kádrovačka v práci kontrolovala, zda jsou na 1. máje v povinném průvodu všichni dostatečně veselí a nadšeně mávají praporky. Kdo nemával, toho čekal v zaměstnání postih. Touha, aby režim skončil, každým rokem rostla. Koncem osmdesátých let postupně padaly komunistické režimy v ostatních zemích a u nás se stále čekalo, jak to dopadne. Milada Vorlíčková vzpomíná na fronty lidí před západoněmeckou ambasádou v Praze, kteří čekali na možnost vycestovat na Západ. „Když to padlo i u nás, byla jsem nadšená, jen jsem to očekávala už tak o půl roku dříve.“

V devadesátých letech Milada Vorlíčková odešla do důchodu, přesto kvituje dnešní technologie, které lidem v mnohém usnadňují práci. Kdyby mohla vrátit čas a něco změnit, studovala by. V roce 2023 žila v bytě v pražských Holešovicích.