The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Vosečková (* 1954)

• narozena 10. března 1954 v Sokolově

• od roku 1956 žije v Praze

• srpnovou okupaci prožila ve vesnici Zdechovice

• její bratr podepsal Chartu 77

• v roce 1987 se svým manželem podepsala prohlášení Demokratické iniciativy

• 11. listopadu 1989 se připojila k žádosti o registraci nové politické strany

• v 90. letech byla aktivní v komunální politice

• vyučila se švadlenou, ve druhé polovině 90. let založila vlastní krejčovskou dílnu

Dětství mi skončilo ve čtrnácti letech

Hana Vosečková, rozená Chadimová, se narodila 10. března 1954 v Sokolově. „Moji rodiče a příbuzní tam zrovna osidlovali pohraničí, který se vysídlilo.“ V raném dětství tak bydlela v Podlesí, poblíž Svatavy. „Prožívali jsme úžasná léta, kdy jsme si užívali dětských radovánek se vším všudy. Bydleli jsme v činžovní vilce, která byla velmi hezky zařízená, nádherný byt, bydlela tam i babička s dědou.“ Hana se se svými rodiči v roce 1956 přestěhovala do Prahy a její prarodiče se nakonec vrátili do dědečkovy rodné vesnice Zdechovice.

Rok 1968 prožívala jako čtrnáctiletá dívka. „Bylo úplně jiný ovzduší, z rádia šly normální řeči, byly hezký písničky, lidi se měli raději.“ V létě pak byla u svých prarodičů ve Zdechovicích. Pamatuje si, že tam byly z bývalého zámku kasárny. „Byli tam český vojáci, kolem byl úžasnej anglickej park. Na svátky tam dělali den otevřených dveří nebo jsem tam viděla prvně film Někdo to rád horké v letním kině.“ S tím byl ale po 21. srpnu 1968 konec. „Vlastně tu českou armádu vyhodili a nastěhovali se tam Rusové. Tam jsme si tu okupaci užili z první ruky. Některý lidi s nima třeba kšeftovali, my jsme chodili do ruskýho obchodu na bonbony.“

V září 1968 začínala Hana devátou třídu. „Byl hlad po tom, aby nějaký brigádníci šli česat chmel. Dovolila jsem se a vyrazila jsem na svůj první chmel. Je pravda, že nějak moc platný jsme nebyli, ale měli jsme pocit, že něco proti tý okupaci děláme, že pomáháme národu.“ Se svou třídní učitelkou se také vydala vítat hokejisty po mistrovství světa v březnu 1969.

Po základní škole se chtěla pamětnice vyučit švadlenkou, s čímž ale její rodiče nesouhlasili a chtěli, aby si udělala maturitu. Nakonec se proto přihlásila na střední ekonomickou školu služeb. „Byla to doznívající rodinka, dnes by taková škola vůbec neprošla. Učili nás vaření, odívání, těsnopis, pak nás tam učili práva, taková všehochuť. Je pravda, že pro život se mi hodilo úplně všechno, nejvíc to odívání.“ Hanu a její spolužačky také učitelé neustále přemlouvali, aby vstoupily do SSM, což ony odmítaly. Všechny nátlak vydržely a všechny také odmaturovaly. Později si dodělala i onen výuční list a pracovala v oděvním družstvu Moděva, po několika letech přešla do projektového úřadu dopravních a hospodářských staveb.

Když jsme podepsali to prohlášení, tak se mi strašně ulevilo

V roce 1977 podepsal bratr pamětnice Mikoláš Chadima Chartu 77. „A od tý doby jsme měli o zábavu postaráno.“ Bratr si u ní schovával různé materiály, hrál v alternativní skupině a býval často na výsleších. O deset let později, v roce 1987, se k disentu připojila i Hana se svým manželem. „Přidali jsme se k platformě, která nebyla součástí hnutí Charty, ale normálně natvrdo jsme se chystali založit politickou stranu.“ Vzpomíná, jak se jí po podpisu prohlášení Demokratické iniciativy ulevilo. „Měla jsem sice malý děti a tušila jsem, co se bude dít dál, ale přesto každýmu, kdo se bojí, bych přála zažít ten pocit, kdy si řekne: ‚A já na to kašlu a jdu do toho!‘ […] Opustit strach a pustit ho ze řetězu je strašně hezkej a úlevnej pocit. A dokonce to předčí i pocit strachu a obav.“ Vůdčími osobnostmi této iniciativy byli Emanuel Mandler, Bohumil Doležal nebo Karel Štindl. Poslední jmenovaný, pozdější velvyslanec v Polsku a na Ukrajině, si vzal za ženu sestřenici manžela pamětnice a přes něj se také k iniciativě manželé Vosečkovi dostali.

Aniž by tušili, že přijde 17. listopad, tak 11. listopadu 1989 poslal přípravný výbor strany oficiální žádost na ministerstvo vnitra o registraci politické strany. K formální registraci jejich strany nakonec došlo v roce 1990, a oni se tak mohli zapojit do komunálních voleb v listopadu 1990. V nich v Praze 9 samozřejmě zvítězilo Občanské fórum, ale Liberálně demokratická strana, jak se v té době již jmenovali, skončila na druhém místě. Hana Vosečková pak několik let zastávala funkci předsedkyně strany pro Prahu 9. Ve druhé polovině devadesátých let se začala pamětnice pomalu z politiky stahovat a zařídila si vlastní krejčovskou dílnu nejprve v Praze 5 a později se přesunula na Prahu 9, kde funguje dodnes (2021).

Kromě šití má Hana Vosečková celý život ráda hudbu. „Buď jsem musela chodit na koncerty svého bráchy, pak mám druhýho, mladšího bratra a ten zase má kapelu Support Lesbiens.“ Navíc její syn Šimon Voseček je hudební skladatel. Sama také chodí do chrámového smíšeného sboru.

Dnešní mladé generaci Hana Vosečková vzkazuje: „Držte se zdravýho rozumu, nevěřte všemu, co vám kdo řekne. Protože váš zdravej rozum vám napoví daleko víc než tisíce internetů.“