The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Vozárová (* 1942)

• narozena 12. ledna 1942 v Míkovicích

• otec František Šesták za války členem Obrany národa, spolupracoval s paraskupinou Carbon

• v roce 1950 otec František Šesták odsouzen k pětiletému trestu za velezradu, propuštěn na amnestii v roce 1953

• v rámci kolektivizace rodina přišla o veškerý majetek

• vystudovala gymnázium a Pedagogický institut ve Zlíně

• po studiích učitelkou na prvním stupni základních škol

• během sametové revoluce členkou stávkového výboru v rámci školy v Uherském Brodě

Dospělý v deseti letech

Otec Jany Vozárové František Šesták bezstarostné dětství nepoznal. Poté, co jeho otec Jan Šesták odešel bojovat do první světové války, musel se v pouhých deseti letech postavit do čela rodinného hospodářství. Měli přes čtyři hektary půdy. František oral, staral se o domácnost a své čtyři sourozence. Dědeček Jan se během války dostal až na Sibiř a vrátil se domů jako legionář. František byl uvolněný ze školní docházky, aby se mohl o hospodářství postarat. Přestože měl František Šesták v kapse potvrzení o přijetí na gymnázium, nenastoupil tam. „Dědeček zadlužil dům, protože byl velmi pokrokový a chtěl mít doma veškeré náčiní a nářadí, které bylo potřeba v zemědělství opatřit. Tak kupoval dosti na dluh. Kupoval i koně, protože je miloval. Dluhy narostly, až byl zadlužený celý dům. A tatínek se snažil jeho dluhy splatit,“ vzpomíná Jana Vozárová. František Šesták se nechal zaměstnat v Hroznové Lhotě u rodiny Krausových. Ti ale sami měli hluboko do kapsy a nemohli jej vyplatit. „Tak ho vyplatili vínem. Z toho jeho výdělku nebylo vlastně vůbec nic. Ale zato tam získal jejich dceru a moji  maminku, která byla pro něho pokladem. Byla velmi pěkná. Miloval ji pro její krásu a úžasnou povahu. A byla velice trpělivá a pracovitá,“ vypráví pamětnice. Mladá rodina se hned po svatbě přestěhovala do Míkovic, kde se Františku Šestákovi díky dobrému hospodaření podařilo splatit otcovy dluhy a ještě si slušně naspořit.

Budeš viset i s Hitlerem

Poklidné hospodaření však Františku a Antonii Šestákovým dlouho nevydrželo. František byl muž činu, a jakmile se za protektorátu naskytla příležitost, vstoupil do odbojové organizace Obrana národa. K jeho zatčení gestapem však rozhodně nedošlo proto, že by svoje krytí jakkoli prozradil. „Potkal se s jedním Němcem, který vychvaloval Hitlera, a řekl mu, že jednou bude viset i s tím Hitlerem. A někdo to udal. Pro otce si přišli. Vyslýchali ho a mlátili tak, že mu způsobili zranění ramenního kloubu, kolene a zlomili mu nos,“ vypravuje Jana Vozárová. František Šesták měl být transportován do některého z nacistických koncentračních táborů, ale díky tomu, že úspěšně předstíral duševní chorobu, jej nakonec propustili, a dokonce se znovu přidal k Obraně národa. Záhy však došlo k vyzrazení a Václav Šesták se musel skrývat. Činnost odbojářů byla utlumena až do seskoku paradesantní skupiny Carbon.

Tak moc na něho číhali

Psal se rok 1944 a v zemi kvetlo jaro. Do konce války zbýval ještě rok. Mezi Ratíškovicemi a Vacenovicemi na Hodonínsku přistáli čtyři parašutisté. František Bogataj, Jaroslav Šperl, František Kobzík a Josef Vanc. Dohromady se jim sejít nepodařilo. Vanc s Kobzíkem po třech týdnech skrývání našli útočiště v chatce jednoho rolníka. Ten je ale udal četníkům a oba parašutisté během beznadějné přestřelky raději zvolili smrt vlastní kulkou. Se Šperlem a Bogatajem navázal kontakt právě František Šesták. Pomohl jim opravit poškozenou vysílačku a zahájit vysílání z Kunovic. „Němcům se však podařilo vysílačku zaměřit. Problém byl v tom, že někteří lidé věděli, že tatínek je partyzán. Když se to dozvědělo i gestapo, hledalo ho. Tatínek se skrýval a oni chodili vyslýchat maminku. Byla při tom moje desetiletá sestra. Plakala a držela se jí za ruku, bála se. Tyto přepady byly velice časté, a tak tatínek rozhodl, že se přestěhujeme do Popovic, kde byla také partyzánská skupina, a tam se měla vydávat za moji maminku paní Vlčnovská. Nosila mě na rukách, ale jednou se mi podařilo utéct z domu a řekla jsem všechno. Jak se jmenuji, kdy jsem se narodila, kde bydlíme a v jakém čísle. Tak jsme se ještě ten večer museli stěhovat jinam, do Kozojídek, kde měla maminka tři sestry. A tam jsme se znovu všichni ukrývali,“ říká pamětnice. František Šesták pokračoval v odboji bez ohledu na to, že se jeho žena a dcery musely skrývat. „Ze dveří školy nám mířil na dům kulomet, kdyby tam vstoupil někdo cizí. Tak moc na mého tatínka číhali,“ vzpomíná Jana Vozárová.

Strýc se vrátil domů bez ukazováčku

František Šesták spolu s dalšími odbojáři dokázal vyhodit do povětří klíčový most v Míkovicích. Podminovaný viadukt hlídali tři ozbrojení vojáci a partyzánům se je podařilo překvapit. Němci prý museli most vlastnoručně odminovat a poté je partyzáni odvedli do zajetí k Sovětům. František se účastnil i bojů na samotném konci války, kdy partyzáni sehráli významnou roli při vytlačování německých vojáků z okolních vesnic. Nacisté se ale bránili až do posledních chvil. Během rozsáhlého pátrání po odbojářích zatýkání neunikla ani Františkova maminka a spolu s ní i bratr Jan. Zatímco matce se podobně jako předtím Františkovi podařilo úspěšně předstírat duševní chorobu, Jana deportovali do koncentračního tábora Dachau. Přežil, ale vrátil se odtamtud s uřezaným ukazováčkem.

František Šesták získal brzy po válce Medaili Za chrabrost. Že jej o pár let později komunistický režim „vyznamená“ dalším vězením, zatím nikdo netušil. „Tatínek byl svobodomyslný. A v obci velice oblíbený, každému pomohl radou i činem. Na hospodářství zaměstnával hodně lidí a dobře jim platil. Maminka jim vždy na Vánoce dávala i nějaké naturálie. U tatínka se scházeli lidé různých politických názorů, vedly se tam slušné debaty. Otec všem radil, jak dobře hospodařit na poli, aby to bylo pokrokové,“ líčí pamětnice.

Tři rány zasáhly plíce

V rodině se traduje, že těsně před volbami v roce 1948 psal František Šesták vápnem na silnici sociálnědemokratická hesla – přitom se v té době již volila jednotná kandidátka Národní fronty zcela v režii komunistické strany. Jana Vozárová vypráví: „Byla tam nějaká ozbrojená hlídka. Měli lovecké zbraně, jeden z nich vystřelil a tatínka zasáhl do zad. Měl silný kabát, takže to některé projektily ztlumilo, ale tři se mu dostaly do plic. Otec uprchl domů korytem potoka a hned dal vědět kamarádům, kteří se o něho postarali. Maminka musela jít na zábavu, bylo nepsaným, ale železným zvykem, že starší ženy se chodily dívat oknem, jak mladí tančí. Mezitím doma tatínka ošetřovali, z rány na plicích bylo hodně krve. Koňmi ho zavezli do Kunovic ke známému a ten ho pak dopravil k jeho bratru Janovi do Brna, kde se tatínek plně zotavil.“

Tím si podepsal ortel

V roce 1950 se v obci zakládalo Jednotné zemědělské družstvo. Všichni zemědělci tvrdili, že se přidají jedině tehdy, až tam bude František Šesták. Ten ovšem neměl pro tuto myšlenku pochopení, od svého otce, legionáře ze Sibiře, měl totiž jasný názor na to, jak to v Sovětském svazu funguje. „Chodil k nám ten komunista a přesvědčoval ho: ,Dej se k nim, dají ti víc.‘ Ale otec jim odpověděl: ,Já kabáty nepřevlékám.‘ A tím si podepsal ortel,“ líčí pamětnice. Den před Vánocemi, 23. prosince 1950, zastavil před domem Šestákových anton. „Z něj vyskočil jeden ozbrojený člen StB v dlouhém černém kabátě, jeden zůstal v autě a jeden šel pro tatínka. Soudili ho v Brně a oficiálním důvodem bylo to, že se postaral o to, aby jeho bratr Josef mohl utéct do zahraničí. Soud byl pro nás nepřístupný, nesměli jsme tam jít, protože jsme byli nezletilí. Tatínek byl odsouzen za velezradu a dostal pět let,“ vypravuje Jana Vozárová. Nutno podotknout, že Josef, bratr Františka Šestáka, utekl do ciziny už v době protektorátu. Přes Francii a Anglii se měl nakonec dostat do Afriky, kde bojoval pod vedením Charlese de Gaulla. 

František Šesták nastoupil výkon trestu v uranových dolech v Jáchymově. Sfáral ovšem jen jednou. Měl už svá léta a na kopání v šachtách věznitelé využívali spíše mladší mukly. František Šesták řekl, že je zámečník, a díky tomu se dostal k povrchovým pracím na železnici. Propustili ho po dvou a půl letech na amnestii po úmrtí J. V. Stalina.

Státu propadlo všechno

„Po návratu z Jáchymova musel jít do zaměstnání. Pracoval v Mařaticích jako topič a kovář. Byl zručný a spolehlivý, vedoucí kovárny si ho oblíbil a tatínek tam vydělával slušné peníze. Když to ale zjistili lidi, kteří na něj byli nasazeni na sledování, musel odtamtud odejít. Vedoucí kovárny si vymohl, aby se mohl vrátit, ale tatínek byl hrdý a nechtěl. Zůstal doma. Veškerý majetek, který po splacení dluhů zdědil po svém otci, propadl státu. Museli jsme za něj proplatit i oblečení, aby měl v čem chodit. Státu propadlo pole, osobní věci, polnosti, všechno.“ Komunisté v obci chtěli Šestákovy připravit i o dům, jedinou věc, která jim zůstala. František Šesták jej odmítl vyplatit, a tak se i rodinný domek stal majetkem státu. Díky radám rodinného přítele a advokáta během politického uvolnění v období v roce 1968 se podařilo otce rehabilitovat a rodinný dům se ze státního vlastnictví znovu vrátil ke svým majitelům. Po sametové revoluci v roce 1989 došlo i k navrácení pozemků.

Bylo to likvidační

Otcovo věznění v padesátých letech zásadně ovlivnilo i život Jany Vozárové. „Měla jsem starší sestru, a když šel otec do vězení, musely se veškeré práce na těch čtyřech hektarech udělat. Najímali se i pomocníci. Musela jsem stačit ženám, které byly v této věci profesionálky, z té těžké dřiny mě bolela záda. Bylo mi osm let,“ vzpomíná. Rodinné hospodářství bylo zatíženo neúměrně vysokými dodávkami. „Snaha založit družstvo za každou cenu. Bylo to likvidační. Někteří nakonec byli šťastní, že do toho družstva šli, protože už nemuseli odvádět dodávky. Měla jsem sociální stipendium, sto třicet dva korun měsíčně, a i to mi vzali. Byly to jediné peníze, které jsme do hospodářství dostávali. To, co jsme měli z dodávek, vůbec nestačilo na živobytí,“ líčí pamětnice.

Po skončení základní školy nastoupila Jana na gymnázium, tehdejší jedenáctiletku. S přijetím na studium problémy neměla, neboť, jak sama zmiňuje, šlo o školu málo navštěvovanou. Vždy ji to táhlo k přírodním vědám. „Milovala jsem chemii, matematiku a růže. Dědeček z matčiny strany je pěstoval.“ Po maturitě chtěla jít studovat chemii, ale se svým kádrovým profilem by se na takovou školu nejspíš nedostala. Naštěstí zrovna v tehdejším Gottwaldově (dnešním Zlíně) vznikl pedagogický institut, kde tři roky studovala, a získala tak vzdělání opravňující k pedagogické praxi. „Chyběli učitelé, a tak jsem si ten poslední rok dodělávala už jako praktikantka v Dobromilicích na Hané. Na pedagogickém institutu jsme magisterský titul nedostali. Dalo se o něj žádat později, ale já jsem nežádala. Asi z přílišné skromnosti. Byla jsem upozaděná, nikdy jsem se nedrala dopředu a měla jsem ze všeho strach,“ líčí pamětnice.

Tatínek umřel, věděl, že jsem zaopatřená

„V roce 1962 mi v nedožitých padesáti letech umřela maminka. Měla zdraví podlomené po těch výsleších gestapa a těžké práci na poli,“ vzpomíná Jana Vozárová. Ze školy v Dobromilicích se vrátila na Uherskohradišťsko a jako učitelka nastoupila ve Vlčnově. „Tady jsem při jedněch oslavách na Den učitelů potkala svého budoucího manžela. Uviděl mě tam a pak mě hledal v Míkovicích a v Kunovicích. Až mě našel. Protože by si to maminka přála, měli jsme tajnou svatbu v chrámu na Velehradě. A tam se tatínek asi nachladil. Byl říjen, pršelo. Dostal angínu a dva měsíce po té svatbě zemřel. Zůstala jsem s ním sama. Byl v rakvi v jedné místnosti a já spala ve druhé. Umřel na slabost srdce. Ale věděl, že jsem zaopatřená, manžel se mu líbil, protože byl pracovitý,“ uzavírá pamětnice.

Někteří lidé svobodu nechápou

Politické tání v šedesátých letech vítala Jana Vozárová s velkou radostí. „Pořád jsem byla u rádia. Věřila jsem, že se ledy hnuly a že bude svoboda. Svoboda tisku, svoboda člověka. Byla jsem tím nadšená, ale myslím, že někteří lidé tu svobodu skutečně nechápou,“ vypravuje Jana Vozárová. Namísto svobody však přijely sovětské tanky. V normalizačním školství nebyl prostor pro diskusi a Jana vzpomíná na to, jak musela jednou na třídní schůzce říct rodičům, aby neposílali svoje děti do náboženství: „Jednou jsem jim to zkusila říct. A hned jsem zrudla a hluboce jsem se zastyděla, takže jsem si řekla, že už nikdy nic takového nepovím.“

Trikolora na kabátě

Sametovou revoluci prožila Jana Vozárová v Uherském Brodě. Vstoupila do stávkového výboru v rámci školy, chodila na přednášky a demonstrace. „My jsme rozhodovali, jestli bude stávající ředitel odstupovat. Jeli jsme do Uherského Hradiště, kde se volili noví inspektoři a ředitelé. Komunisté se také snažili získat nová místa. Za jednoho z nich se přimlouvala naše členka, i když pro to neměl ani vzdělání. On se snažil angažovat ve městě v Občanském fóru a hned mi na kabát připnul trikoloru. Já jsem o ředitelské místo zájem neměla, i když mi ho nabízeli. Odmítla jsem to, mě bavila práce s dětmi,“ uzavírá pamětnice.

Za svůj velký životní úspěch považuje Jana Vozárová to, že ji i v důchodovém věku rádi zdraví a potkávají bývalí žáci. Všem, kdo budou její příběh číst, chce vzkázat: „Svoboda je víc než bohatství, víc než jakékoli peníze.“