The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jitka Vrátníková (* 1948)

• narozena 5. ledna 1948 v Mariánských Lázních jako Jitka Bruderová

• otec zde roku 1959 založil zvláštní školu

• v letech 1963–1966 studovala matematicko-fyzikální gymnázium

• v letech 1966–1968 studovala sociálně-právní nástavbu v Praze

• od září 1968 pracovala v experimentální dětské psychologické poradně v Chebu

• v lednu 1969 se sblížila se svým budoucím manželem díky sdílení společných myšlenek o Janu Palachovi

• byla svědkem zásahu proti demonstrantům na Václavském náměstí 21. srpna 1969

• v září 1969 odešli s budoucím manželem do emigrace

• od konce roku 1969 žije v Torontu

• má dvě děti, Michelle (1970) a Marka

• pracovala jako účetní ve společnosti Alcan, později se zaměřila na zavádění IT technologií

• se svým otcem se po odchodu do emigrace už nesetkala, matka ji mohla navštívit v roce 1981, se sestrou se setkala až po roce 1989

„Uvědomila jsem si, že tohle nebude trvat krátce. Že oni neodejdou,“ popisuje Jitka Vrátníková své pocity bezprostředně po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968. Proměna atmosféry v zemi během následujícího roku, kdy většinová společnost přijala okupaci a začala se přizpůsobovat novým poměrům, ji přivedla k rozhodnutí emigrovat do Kanady. 

Jitka Vrátníková se narodila s příjmením Bruderová v Mariánských Lázních 5. ledna 1948, „ještě jako svobodný člověk“, jak dodává. 

Prst zapíchnutý do mapy je vedl na Chebsko

Její matka Renata, za svobodna Skokanová, pocházela z hornické rodiny z Mostu, která v době protektorátu zůstala na tehdy již německém území zabraných Sudet. Otec vyrostl v Krkonoších a vystudoval učitelský ústav. Za války byl totálně nasazen na Mostecku, kde se rodiče seznámili. 

V poválečném idealismu se otec jako mladý sociální demokrat nabídl, že nastoupí jako učitel, kamkoli bude potřeba. Když dostal na vybranou, náhodně zapíchl prst do mapy a naslepo zvolil západočeské pohraničí. 

V roce 1945 tedy rodiče přišli na Chebsko, do obce Prameny. Otec tam působil jako správce a musel se podílet na odsunu německého obyvatelstva. „Vyprávěl, jak to bylo těžké, protože ne všichni Němci souhlasili s válkou, k tamějšímu kraji měli silné vazby, a přesto byli odsunuti.“ Další šok mu způsobila návštěva sanatoria, kde byli mentálně postižení vězněni v klecích. 

Renata Bruderová byla v té době již těhotná, čekala Jitčina staršího bratra. Jejího muže povolali na několikaměsíční vojenské cvičení. „Maminka to období strávila u svých rodičů. Když se vrátili do Pramenů, přidělený dům byl úplně vybílený. Československá armáda tam všechno zabrala.“ Rodiče tedy odešli do Vlkovic, kde otec učil na jednotřídce. „Přicházeli tam noví usedlíci ze Slovenska a z Podkarpatské Rusi, kteří často neměli žádnou představu o zemědělském hospodaření. Ti neúspěšní pak odcházeli a přišli zase další,“ pokračuje Jitka Vrátníková, která se právě v tomto období narodila. 

Krátce poté, v únoru 1948, převzali moc v zemi komunisté. Sociálně demokratická strana byla násilně začleněna pod KSČ a její otec ve straně zůstal. „Říkal, že lidé po válce chtěli věřit tomu, co komunisté hlásali. Navíc jako člen strany měl možnost ovlivňovat dění v obci. Mnoho učitelů zachránil od vyhazovu ze školy nebo jim sehnal jiné místo.“ 

Aktivní žákyně, rebelující svazačka

V roce 1950 Bruderovi přesídlili do Mariánských Lázní, kde v druhé polovině padesátých let dostal Jitčin otec za úkol založit zvláštní školu pro děti se studijními problémy. Jitka Vrátníková poznamenává, že většinu žáků v té době netvořily romské děti; k záměrnému soustřeďování Romů ve zvláštních školách začalo docházet až později. Škola nejprve působila v jednotlivých třídách v různých školách v Mariánských Lázních, později získala vlastní budovu. Otec se ve vedení školy seberealizoval a měl poměrně volnou ruku: „Tatínek přijímal učitele, kteří byli jinde v nemilosti. Výuka se soustředila na práci na zahradě a v dílnách, kde žáci vyráběli věci pro místní lázně.“  

Když do školy nastoupila sama Jitka, projevila se jako nadšená organizátorka a účastnice nejrůznějších akcí. Na literárních besedách v Domě pionýrů například diskutovala tak horlivě, že pokaždé dostala za odměnu knihu. „Když jsem přinesla domů třetí výtisk Timura a jeho party, maminka mi zakázala chodit do pionýrského domu,“ usmívá se Jitka Vrátníková. 

V roce 1963 školu dokončila a nastoupila na matematicko-fyzikální gymnázium v mariánskolázeňské čtvrti Úšovice. Po maturitě pak na maminčinu radu zamířila na sociálně-právní školu v Praze. Sociální práci v tehdejším Československu nebylo možné studovat na vysoké škole, protože celý obor zatěžovalo ideologické dogma, že „za socialismu neexistují sociální problémy“. Studium tedy bylo jen dvouleté, zakončené další maturitou. 

Jitka se na škole opět začala angažovat v rámci kolektivu, měla ambice zařizovat pro své spolužačky slevy na vstupné na kulturní akce apod., a tak byla zvolena jako výběrčí členských příspěvků pro Československý svaz mládeže. Brzy ale začala narážet na problémy. Spolužačky, které často pocházely ze sociálně slabých rodin, přispívaly liknavě, a když Jitka na okresní výbor ČSM nepřinesla dost peněz, administrativní pracovnice jí vyhrožovaly, že částku bude muset doplatit ze svého. „Strašně jsem se rozčílila a bez ohlášení jsem vrazila do kanceláře nějakého funkcionáře. Byl to mladý muž, který seděl za krásným stolem a na stole měl lahev whisky. Zřejmě se zrovna chystal si nalít, když jsem tam vtrhla. Řekla jsem mu, že on si možná může dovolit whisky, ale moje holky si nemohou dovolit tři koruny na členské známky. A že s tím končím.“ Když se o dva týdny později její „případ“ projednával na členské schůzi, všechna děvčata, za která se postavila, zvedla ruku pro její vyloučení… 

Pražské jaro? V Bulharsku před nimi zabouchli dveře

Jitka ukončila školu v červnu 1968 a vyrazila s přáteli na prázdniny do Bulharska. Poprvé se zde setkala s negativními ohlasy na politické uvolnění Pražského jara: „Jakmile jsme řekli, že jsme z Československa, nikdo nás nechtěl znát. Vyptávali se nás, proč se prý chceme odpoutat od myšlenky socialismu. Byl to hodně zvláštní pocit.“ 

Aniž to tehdy tušila, v Bulharsku také pocítila první předzvěst invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Kamarádka, se kterou cestovala, měla bulharského přítele. Jeho otec, generál v bulharském letectvu, jim vehementně bránil cestovat zpátky stopem. Prosil je, ať týden počkají a vrátí se s ním letadlem. „Nám se to zdálo divné a moc se nám to nehodilo,“ konstatuje Jitka Vrátníková. 

Obě tedy odjely stopem a do Prahy přicestovaly před půlnocí 20. srpna. „Dojely jsme na kolej, šly jsme se vysprchovat a na pokoji jsme si pustily rozhlas. To, co jsme uslyšely, jsme považovaly za nějakou hloupou rozhlasovou hru. Šly jsme si lehnout, jenže jsme uslyšely střelbu. A tak pro nás začal 21. srpen 1968.“ 

Jitka se z koleje přestěhovala ke svému strýci, každý den chodila do ulic a snažila se domlouvat se sovětskými vojáky. „V jednu chvíli, když jsem byla u Národního muzea, začala střelba. Byla jsem v takovém šoku, že jsem se nemohla pohnout. Jenom jsem stála, dokud mě někdo nestrhnul k zemi,“ popisuje dramatickou situaci. „Teprve díky tomuto šoku jsem si uvědomila, že to není jenom jako. Že je to doopravdy.“ 

Za několik dnů se vrátila domů, do Mariánských Lázní. „Tam byl úplně jiný svět. Jako kdyby se nic nestalo,“ dodává. 

Sociální problémy v socialismu neexistují! 

Krátce poté, 1. září 1968, Jitka nastupovala do zaměstnání do experimentální psychologické poradny v Chebu. Úkolem této poradny bylo testovat děti, které se potýkaly s problémy ve škole, a provádět šetření ve školách a v rodinách. „Tehdy jsem pochopila, jak je možné, že v socialistickém zřízení nejsou sociální problémy. Museli jsme totiž podepsat prohlášení, že o své práci nebudeme nikde mluvit. Lidé by se divili, kolik sociálních problémů ve skutečnosti existovalo.“ 

Práce v experimentální poradně zprvu nebyla spoutána nařízeními shora a pracovníci měli poměrně volnou ruku. Jitka často docházela do nefunkčních rodin, mluvila s rozvádějícími se rodiči, setkávala se s romskými rodinami, které se ve strachu ze státních institucí chovaly někdy agresivně. Řešila také případy šikany romských dětí. 

Zároveň pozorovala pozvolnou proměnu atmosféry ve společnosti: „Lidi se začali tak nějak přizpůsobovat. Najednou už nebylo chytré mluvit moc otevřeně. Cítila jsem, že se vrací to, co bylo před rokem 1968, i když jsem nemohla tušit, že sedmdesátá léta budou tak krutá, jak nakonec byla.“ Protože tomu chtěla čelit, přepisovala na stroji zprávy ze Svobodné Evropy a šířila je v budově základní školy, kde měla poradna svoji kancelář. „Byla jsem hodně naivní, takže mě odhalili díky kopírákům, které jsem házela do odpadkového koše.“ Díky velkorysému šéfovi se ale případ podařilo ututlat. 

V lednu 1969 Jitku silně zasáhlo sebeupálení Jana Palacha. „Když jsem o tom mluvila s lidmi ve svém okolí, všichni většinou usuzovali, že nebyl psychicky v pořádku. Lidé v Praze truchlili, ale nikdo nemluvil o tom, co chtěl Palach svým činem dokázat, že chtěl vyburcovat společnost.“ Své pocity si zaznamenávala na papír, ale nenacházela nikoho, s kým by se o ně mohla podělit. Nakonec svou úvahu poslala v dopise mladému muži, se kterým se seznámila krátce předtím na autobusovém nádraží a vyměnili si adresy. Žádnou odpověď neočekávala, ale mladík se o dva týdny později objevil u ní v práci, na chodbě před poradnou. „Ukázal mi můj dopis a řekl, že by se mnou chtěl mluvit. Řekl, že až dosud nerozuměl svým pocitům, a teprve když si přečetl můj dopis, pochopil, že to vidí stejně jako já. A tak jsme se seznámili a začali jsme společnou životní cestu.“

Tloukli je hlava nehlava

Společně s budoucím manželem začali uvažovat o emigraci. V den prvního výročí okupace Československa, 21. srpna 1969, se vydali do Prahy na zastupitelský úřad Německé spolkové republiky, aby si vyřídili víza. 

Na Václavském náměstí se zúčastnili protestů proti okupaci. „To byl další velký šok, snad ještě horší než rok předtím, protože tentokrát proti nám nestáli okupanti, ale naši otcové a strýcové, možná i bratři.“ Jitka se stala svědkem brutálního násilí proti demonstrantům: šiky Lidových milicí, obrněné vozy, slzný plyn. Stejně jako o rok dříve zůstala v jednu chvíli na Václavském náměstí strnule stát a kdosi ji odtáhl do Krakovské ulice, kde vběhli do dveří činžovního domu. Jejího přítele dav strhnul na jinou stranu a s jinou skupinkou se také ukryl v činžovním domě, kde je mladá žena vpustila do jednoho z bytů: „Zpoza záclony se dívali do vnitrobloku, jak tam na pavlačích mlátí lidi, kteří se neměli kam schovat. Hlava nehlava, krev stříkala. Já jsem zase viděla, jak mladé lidi vláčeli k antonům.“ 

O něco později, když se opět sešli, společně mířili na hlavní nádraží, aby odjeli vlakem domů. Zde je oslovil policista ve společnosti vojáka a nařídil Jitce, aby si sundala trikoloru připnutou na kabátě: „Ve svém rozpoložení jsem odpověděla, že snad není zakázané nosit červenou, modrou a bílou barvu. Ten voják se ke mně naklonil a řekl: ‚Slečno, prosím vás, sundejte si to.‘ Pochopila jsem, že to asi myslí velmi vážně, tak jsem ji tedy sundala, ale připnula jsem si ji pod límeček.“

Třásla se tak, že stůl začal vibrovat

Mladou dvojici tento zážitek ještě utvrdil v rozhodnutí emigrovat.  Zvolili Kanadu, o kterou se Jitka zajímala už od dětství: když v roce 1959 přijeli Kanaďané do Československa na mistrovství světa v ledním hokeji, okouzlili ji svými barevně pruhovanými kabáty. Její bratranec později vyprávěl o zážitcích z Montrealu, který navštívil jako člen zájezdu s Laternou Magikou. 

„Naše přípravy byly velice naivní. Můj budoucí manžel měl garsonku, všechno zařízení rozprodal a tvrdil, že se bude stěhovat někam jinam.“ Na Západ se dalo vycestovat jenom na pozvání. Jitčin snoubenec ho získal od své švagrové, původem Němky, Jitka zase od Němce, který ji nedaleko Mariánských Lázní jednou svezl stopem. 

Nakonec museli své přípravy poněkud uspíšit. Snoubencův bratr, který pracoval v bance, je totiž v září 1969 varoval, že stát zastavil vydávání deviz. Tušil, že se schyluje k uzavření hranic: „Řekl nám, že jestli chceme vyjet, ať jedeme hned.“ 

Devatenáctého září 1969 tedy Jitka se svým snoubencem čekali na nádraží v Chebu na vlak do Norimberka. Ve frontě na pasovou kontrolu předstírali, že se navzájem neznají.  „Rozhodli jsme se, že se před cestou nevezmeme. Musela bych totiž odevzdat úřední dokumenty a nový pas už bych nedostala.“ 

Pohraničníci každému ve frontě kontrolovali doklady a zavazadla. Někteří cestující pak mohli odejít na peron, jiné poslali do místnosti za zavřenými dveřmi. „Začala jsem se klepat. Kolena se mi klepala tak, že jsem rozvibrovala stůl, kterého jsem se dotkla. Silou vůle jsem se snažila tvářit, že o nic nejde,“ popisuje Jitka Vrátníková. Pod rozpáranou podšívku v kabelce vložila své školní diplomy a další dokumenty přeložené do angličtiny. Podšívku ale nezašila, aby případně mohla tvrdit, že tam náhodou zapadly. Do kabelky naskládala líčidla a jiné dámské rekvizity, které, jak doufala, pohraničníka odradí od větší kontroly. 

Pohraničník se jí během kontroly zeptal, proč má na sobě – teď v teplém září – zimní kabát. „Odpověděla jsem, že jsem z Mariánských Lázní a vracím se až za tři týdny, kdy může u nás doma sněžit. Myslela jsem si, že se mi vůbec netřese hlas, ale můj muž mě později vyvedl z omylu.“ Muž v uniformě jí prohrabal kufr. Pak vzal do ruky kabelku a celou ji vysypal na stůl před sebe. „Hrátky osudu jsou neuvěřitelné – ty papíry nevypadly,“ konstatuje Jitka Vrátníková. Pohraničník znechuceně pohlédl na vysypané věci a poslal ji na nástupiště. „Myslela jsem, že k těm dveřím ani nedojdu. Vyšla jsem na peron a nemohla jsem se nadechnout.“ Její snoubenec se k ní za pár minut připojil. Dozvěděla se, že jeho ani nekontrolovali – pracoval jako strojvůdce a mezi pracovníky nádraží v Chebu měl spoustu známých. 

Když se vlak rozjel, dostavila se úleva, ale všemu napětí ještě nebyl konec. Vagonem probíhala jakási žena, která zoufale hledala svoji sestru. Ukázalo se, že celý jeden vagon s cestujícími z Prahy v Chebu odpojili a nenechali je pokračovat dál. 

Z Německa do Kanady

Na nádraží v Norimberku se Jitka se snoubencem domluvili s dalšími Čechy, kteří mířili do emigrace, a společně se vypravili do utečeneckého tábora v Zirndorfu. Zde hned nahlásili, že chtějí pokračovat do Kanady. Pracovníci místních charitativních organizací je informovali, že jejich žádost bude vyřízena rychleji, když si v Německu najdou práci. Jitčin partner tedy začal pracovat pro místní firmu a později našel jinou práci ve Wiesbadenu. 

Jitka měla modré oči a německé příjmení, takže na sociálním úřadě ji přesvědčovali, aby se přihlásila k německé národnosti. Nabídli jí finanční podporu a možnost studia. Ona však všechny výhody odmítala a našla si práci v místní továrně, kde pilníkem začišťovala výrobky od soustruhu. Sociální pracovník jí po čase zařídil, že ji přeřadili na práci v kreslírně, což těžce nesla, když zjistila, že jiná žena kvůli ní musela odejít. 

Na konci listopadu 1969 se Jitka v Německu za svého snoubence provdala, a všechny dokumenty do Kanady už tedy vyřizovali jako manželé Vrátníkovi. Krátce nato dostali povolení ke vstupu, odcestovali do Montrealu a odtamtud do Toronta. 

Kanadský imigrační úřad je ubytoval nejdříve v hotelu Ford, pak získali ubytování v soukromí u jedné starší ženy irského původu. „Hodně lidí pronajímalo pokoje emigrantům, protože šlo o zajištěný stálý příjem.“ Vrátníkovi dostávali týdenní podporu dvacet kanadských dolarů a dalších dvacet pět dolarů na ubytování. Když imigrační úředník uviděl Jitčino nedostatečné oblečení, nevhodné pro kanadské mrazy, okamžitě jí vypsal další šek na zimní výbavu. 

Jitčin manžel absolvoval šestiměsíční kurz angličtiny, začal pracovat na jatkách a přitom studoval programování, aby se později mohl uplatnit v IT, kde se vypracoval na funkci senior system analyst. Jitka krátce po příjezdu zjistila, že je těhotná, a 1. července 1970 se jim narodila dcera Michelle. Po porodu udělala přijímací zkoušky na obchodní školu, které díky gymnaziálním znalostem matematiky zvládla snadno, a studovala rok účetnictví a ekonomii. Po absolutoriu nastoupila do společnosti Alcan, zaměřující se na těžbu hliníku. I ona se vzdělávala v informačních technologiích a později se podílela na odstraňování papírové agendy a zavádění počítačů v rámci firmy po celé Severní Americe. 

Nikdy jsem nelitovala, že jsem odešla. Udělala bych to znovu

Když budoucí manželé Vrátníkovi odcházeli do emigrace, nikdo z Jitčiny rodiny o tom nevěděl. Neřekla jim ani, že do Německa odjíždí na dovolenou, což byla její oficiální verze. „Bála jsem se, že když jim to řeknu, nějakým způsobem mě zastaví. Ne snad, že bych se obávala, že mě udají. Ale maminka by udělala všechno, aby mě zastavila.“ Ozvala se jim teprve z tábora v Zirndorfu. Jako odpověď přišel dopis, který na ni zapůsobil jako studená sprcha: „Žádali mě, abych se vrátila. Prý nečekali, že bych tohle udělala, že to je na hraně zrádcovství.“ Jitka Vrátníková se domnívá, že rodiče takto dopis formulovali z obav, aby vůbec prošel přes československou cenzuru, ale nikdy se jich na to nezeptala. 

Svého otce, který zemřel v roce 1977, už nikdy neviděla. S maminkou se poprvé setkala v roce 1981 a poté za ní do Kanady cestovala ještě několikrát. Se sestrou se poprvé znovu viděla až po roce 1989. Když se při shledání objaly, jejich bratr utrousil: „Holky, vy děláte, jak kdybyste se neviděly dvacet let!“

V rodině se později příliš nemluvilo o tom, jak byla Jitčinou emigrací postižena. Sestru nepřijali na vysokou školu, mohla vystudovat až při zaměstnání. Bratr měl průšvih, protože v době její emigrace byl na vojně a ona mu napsala dopis do kasáren. Jitka Vrátníková konstatuje, že jí nikdo nic nevyčítal. 

Při jedné z matčiných návštěv zjistily, že všechny dopisy, které své dceři píše, jsou kontrolované cenzurou – byly totiž přelepené lepicí páskou, kterou matka nepoznávala. 

„Když maminka po jedné návštěvě odlétala domů, na letišti se mě zeptala, jestli bych odešla znovu, kdybych věděla, jak to všechno dopadne. Bohužel jsem jí musela odpovědět, že ano,“ konstatuje Jitka Vrátníková. „Nikdy jsem nelitovala, že jsem odešla.“  Emigrace ji podle jejích slov obohatila v mnoha směrech. Mimo jiné jí dala velkorysejší náhled na svět, bez rasismu a xenofobie. Ztratila také iluze o velikášství, kterým byly lidem v Československu prezentovány údajné úspěchy českých výrobků v zahraničí: „Cpali do nás, že po našem pivu se svět může zbláznit, že máme nejlepší okurky, nejlepší sklo, nejlepší filharmonii. V Kanadě jsem zjistila, že dobré pivo je všude. Irské sklo je ještě lepší než naše. Okurky mají dobré i Poláci, o francouzských ani nemluvě.“ 

Návrat do Mariánských Lázní byl šok

Koncem osmdesátých let Jitka Vrátníková sledovala prostřednictvím médií vývoj situace v Československu. Vnímala, že zatímco v jiných zemích východního bloku se už režim otřásá, v její původní vlasti se stále nic neděje. „Mluvila jsem o tom po telefonu se sestrou. Říkala jsem jí: ,Prosím tě, co se to u vás děje? Všude to už padlo a Jakeš pořád blábolí v OSN.’ A její manžel šel úplně do vývrtky, že něco takového říkám po telefonu. Měl plné kalhoty, že to někdo slyší.“ 

Události listopadu 1989 tedy přivítala s nadšením a krátce poté se poprvé vypravila domů, do Mariánských Lázní. „Musím říct, že jsem byla šokovaná. Člověk má tendenci si pamatovat jen to hezké. Takže Mariánské Lázně v mých očích byly perla mezi světovými lázněmi, s domy jako nazdobenými dorty, úžasnými trávníky a barevnými záhony. Ale když jsme překročili hranice z německé strany, pohled na ten všudypřítomný nepořádek byl hrozný. Všude špína a domy pod lešením,“ popisuje pamětnice a dodává: „Když jsem ale za dva tři roky viděla ten rozdíl, byla jsem nadšená.“ 

Nejen svoboda, ale i zodpovědnost 

„Nechtěla jsem věřit, že dojde k válce, ale v hloubi duše jsem se bála, že se to stane, protože rok 1968 ve mně pořád rezonoval,“ říká Jitka Vrátníková k ruskému útoku na Ukrajinu. „Absolutně nechápu lidi, kteří závidí Ukrajincům podporu pár tisíc měsíčně. Kdyby nebylo ukrajinských pracovníků ve stavebnictví nebo ukrajinských žen, které pracují v lázeňství, nevím, kde bychom byli. Nezaměstnanost v Česku je nízká, lidé nechtějí dělat určité práce, ale kritizují ty, kteří je dělají. Já jako emigrantka jim velmi fandím.“

Na závěr Jitka Vrátníková připojuje vzkaz budoucím generacím: „Člověk by měl přemýšlet o věcech a snažit se dopídit pravdy. Nedělat si úsudky jenom z toho, co slyší. A hlavně si uvědomit, že demokracie není jenom, že něco můžu, ale i to, že mám určitou zodpovědnost.“