The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Vrba (* 1947)

• narozen 30. listopadu 1947 v New Yorku

• v letech 1965 až 1971 studoval na FF UK v Praze filosofii a psychologii

• v letech 1974 až 1977 pracoval jako sociální kurátor pro pražské Romy a distribuoval publikace samizdatové Edice Expedice

• v lednu 1977 podepsal Chartu 77, následovalo okamžité propuštění z práce, až do revoluce se živil převážně jako dělník

• mezi lety 1979 a 1981 působil v samizdatovém periodiku Spektrum

• v roce 1980 se oženil s Jarkou Vaňkovou, později se jim narodily dvě dcery

• v letech 1981 až 1984 řídil Edici Kvart, později byl členem redakční rady Edice Expedice

• po listopadu 1989 působil v Koordinačním centru Občanského fóra a jako poradce primátora Jaroslava Kořána

• v 90. letech byl šéfredaktorem čtvrtletníku Lettre internationale a měsíčníku Přítomnost

• od roku 1999 přednáší na New York University v Praze

Note: English translation follows after the Czech text

Rodina a dětství

Tomáš Vrba se narodil 30. listopadu 1947 v New Yorku, kde byl tehdy jeho otec František Vrba kulturním atašé Československé republiky při OSN. František i jeho žena Libuše pocházeli z kulturně založených středostavovských rodin a oba před válkou začali studovat medicínu, kvůli uzavření vysokých škol však studium nedokončili. František Vrba se během nacistické okupace spolu s bratrem Jiřím zapojil do levicové odbojové skupiny Předvoj, v roce 1943 byli oba zatčeni a vězněni v několika koncentračních táborech. Po válce odjel pamětníkův otec za prací do USA. Socialistické smýšlení a naděje ve šťastný vývoj v Československu ho vedly k tomu, že se v roce 1950 rozhodl vrátit do vlasti, na což má pamětník, kterému tehdy nebyly ani tři roky, matnou vzpomínku, kterak z paluby zaoceánského parníku Queen Mary velkoryse hází autíčka okolo plovoucím velrybám.

Po návratu rodina bydlela v pražské Hradešínské ulici; matka byla zprvu doma s pamětníkovou sestrou Helenou (narozena 1951), později začala pracovat jako dokumentaristka v Ústavu pro jazyk český. Otec působil jako lektor Národního divadla, přednášel dramaturgii na DAMU (1952–1954) a věnoval se překladům. Malý Tomáš byl pro hrubou urážku socialistické solidarity (u Orionky házel dlažební kostky na bagr koupený za peníze československých dětí pro korejský lid) vyloučen ze školky a začal předčasně chodit do školy. Do druhé třídy nastoupil už po přestěhování rodiny do Dejvic.

Gymnaziální léta na „Velvárně“

Od roku 1962 Tomáš chodil na tříleté gymnázium v tehdejší Velvarské ulici, kde i přes komunistické vedení působila řada výborných pedagogů; především vzpomíná na třídní profesorku Věru Kavalierovou. Zajímaví byli i spolužáci, mnozí z výrazných rodin – např. Zora Šormová, Káťa Smrkovská, Karel Nejedlý, Helena Eisnerová, Oldřich Vízner, Rudolf Barta, Otomar Krejča ml. Mnohá přátelství z gymnázia Tomášovi zůstala na celý život.

Především s Otomarem Krejčou, ale i dalšími spolužáky sdílel a formuloval kritický postoj k režimu; toužil po svobodě projevu a cestování a zrušení cenzury. Cenný a privilegovaný zdroj informací pro pamětníka i jeho spolužáky představovala redaktorská práce jeho otce v postupně se liberalizujících Literárních novinách (působil zde v letech 1956–1964) a možnost přečíst je dříve než cenzoři. Pamětník vedl bohatý kulturní a společenský život, chodil na výstavy, koncerty, výlety, do kina, do divadel a hospod; četl, kreslil a tvořil koláže.

Jeho výtvarné a typografické záliby se projevovaly i ve funkci třídního nástěnkáře, kterou si vybral zcela dobrovolně a pojímal ji tak neotřele, že jeho výtvory občas byly odtaženy rozzuřenou ředitelkou do ředitelny. Průšvih byl třeba po smrti J. F. Kennedyho v listopadu 1963: „Na černý papír jsem dal jenom tři červená písmena, JFK, a z nástěnky dolů tekla krev. To byl taky malér, a do toho se potom zapojila i StB… půlku třídy v noci (holky ne, pokud vím, ale kluky) […] odvlekli na výslech – a tam je nutili podepsat protokol, že třeba Otomar Krejča ml. jezdí po Dejvicích na skútru s transparentem s hákovým křížem… Vyptávali se na nás, ale mě a Krejču nikdy nepředvolali.“

Tomáš se jako výtvarník a scénograf podílel také na činnosti školního divadelního kroužku, hrál se například Ionesco nebo američtí beatnici. Tvůrčí energie na gymnáziu byla nadstandardní, hned tři spolužáci z ročníku (Krejča, Knittl, Vízner) byli později přijati na DAMU. Právě díky Oldovi Víznerovi, jehož bratr byl hercem Divadla Na zábradlí, a Otomaru Krejčovi, jehož otec tamtéž režíroval Zahradní slavnost Václava Havla, se skupince spolužáků poštěstilo víceméně tajně, pod záminkou sbírání zkušeností pro vlastní soubor, opakovaně navštěvovat zkoušky této legendární hry. Koncem roku 1963 byli svědky generálky: „Nevěděli jsme, jestli se repliky pořád opakují proto, že se opakují v textu hry, nebo jestli se během zkoušky opakují scény; tak jsme z toho nebyli moc moudrý. Pak to najednou začalo dávat smysl a nakonec byla generálka [...] A když to skončilo, tak napřed zavládlo úplné ticho. A potom desetiminutový potlesk. Všem bylo naprosto jasné, že nic už nebude jako předtím, že najednou někdo rozmontoval celý ten systém a ukázal, jak to všechno funguje.“

Vysokoškolské období a pražské jaro

Od roku 1965 Tomáš studoval filozofii a psychologii na Filozofické fakultě UK. Měl velké štěstí na pedagogy, patřil k nim Jan Patočka nebo Karel Kosík. Už od začátku pamětníkových studií se na půdě školy rozvíjelo nezávislé studentské hnutí a on s radostí sledoval uvolňování poměrů, zakoušel pocit rostoucí svobody a povolování železné opony. Tuto euforii ještě umocnily zážitky z první samostatné cesty do Paříže v únoru 1967. Pamětník byl členem studentského parlamentu, seznámil se se studentskými vůdci Zdeňkem Zbořilem a Zdeňkem Pincem, dění sledoval a diskutoval o něm s přáteli (nejvíc tehdy s Janem Zelenkou, Janem Horálkem a Karlem Nejedlým), a dokonce s Jiřím Dienstbierem, který se ujal role průvodce mladších kolegů. Přesto bral Tomáš Vrba možnosti politického vývoje s rezervou, nevěřil v uskutečnitelnost „demokratického komunismu“. Doufal spíše, i v kontextu příznivé mezinárodní situace, v nenásilnou transformaci Československa v sociální demokracii skandinávského typu. V době pražského jara měl na rok přerušené studium; i tak se ale málo učilo, každý den byla někde nějaká veřejná debata.

Srpen 1968 a počátky normalizace

Jedenadvacátý srpen 1968 pamětníka zastihl na Kvildě, na chalupě rodičů tehdejší přítelkyně Nadi. Hanlivé nápisy proti okupantům psali na silnice marně, protože ti tudy neprojížděli; zažili však paniku v městečku a kolaps dopravy. První vojáky viděli až za Vimperkem při zdlouhavé cestě do Prahy: „Vypadalo to jako z dokumentárního filmu o první světové válce – oni asi počítali s tím, že bude boj, a tak do první linie poslali úplný chudinky, žádný neměl celou uniformu; jeden měl třeba podvlíkačky a vojenskou bundu, boty sundané… Měli přes silnici zátaras a v lese jsem viděl vojáka, jak okusuje nějakou houbu – oni jim prostě s sebou nedali nic k jídlu, bylo to celé úplně přízračné.“

Mechanismy normalizace naštěstí drtily dosažené svobody relativně pomalu, a tak mohl pamětník dostudovat u původních profesorů, dokonce si před jejich odklizením studenti stihli udělat doktoráty a na volitelných seminářích se mluvilo většinou otevřeně. Skutečně devastující byly důsledky srpna 1968 pro pamětníkova otce, který do té doby – na rozdíl od syna – věřil v „komunismus s lidskou tváří“ a ve straně i ve Svazu československých spisovatelů (jehož byl v letech 1968–1969 místopředsedou) zaujímal opoziční pozice. Kromě rozčarování a zborcení ideálů na něj postupně doléhaly zákazy překladatelské i jiné činnosti, navíc mu přitížil incident z roku 1970, kdy v den svých padesátých narozenin v opilosti nadával policistům – údajně způsobem tak hrubým, jaký ještě nezažili.

Tomáš stejně jako většina jeho přátel koketoval s myšlenkou na emigraci, nejintenzivněji o prázdninách 1969 ve Švédsku u kamaráda, filmaře Michaela Gahuta. Přijela tam za ním Naďa s novými zprávami od přátel, čerstvých emigrantů ve Francii, a po nelehkém rozhodování, zda zůstat ve Švédsku, se nakonec vrátili do Československa. „Sice je to dost blbej nápad, žít v okupované zemi; ale mysleli jsme si, že bude možné si uchovat vnitřní svobodu – což, jak se pak ukázalo, možné bylo, když se pro to člověk rozhodl aktivně.“

Zařídit se v alternativním světě

„Když jsme se vrátili, tak už bylo v podstatě jasné, že aby tady člověk mohl přežít, tak se musí nějak zařídit. A tak začalo to, co se pak naplno projevilo v Chartě a ve všech způsobech života kolem Charty – totiž vybudovat si paralelní nebo alternativní světy.“

Na začátku 70. let navštěvoval Tomáš aristotelský bytový seminář Zdeňka Pince, kde se studovalo pilněji než ve škole; konal se paradoxně v letenském bytě s výhledem na ministerstvo vnitra a bohužel se později ukázalo, že jeden z jeho návštěvníků ostatní udával. Tomášovi se tehdy poprvé dostala do ruky neoficiální literatura, rukopisy románů a samizdatové informační „noviny“; do roku 1972 se datují jeho první snahy, pravda, dosti toporné, něco sám přepsat na stroji.

Zaměstnán byl jako noční hlídač (ještě přes Studentský podnik služeb) a necelý rok (1971–72) připravoval statistiku léčiv v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Právě období pár let po studiích, mezi lety 1972 a 1975, považuje pamětník za společensky nejdepresivnější, kdy naplno doléhala normalizační omezení a zákazy. Tehdy také odjela Tomášova sestra Helena za svým čerstvým manželem Yvonem, mladým francouzským žurnalistou, kterého potkala v Praze, když tu chystal reportáž o Rudolfu Slánském Kvapně ho tehdy požádala o sňatek. (Její cesta směřovala na Madagaskar, kde měla v tamních novinách probíhat Yvonova civilní služba. Kuriózní je, že redakce byla mezitím při politickém převratu zničena.)

„Odjížděla v květnu 1972, hned na prvního máje – což jsme nedomysleli… Zapomněli jsme, že je první máj – už obnovený, tedy hard-line komunistický průvod s rudými prapory, a nejezdily tramvaje. Metro ještě taky nebylo, tak jsme šli nahoru Václavákem s kufry pěšky proti proudu toho průvodu – což bylo dosti symbolické… Když jsme zabočili do Opletalovy ulice k nádraží, naskytl se nám strašně smutný pohled: pod rudými transparenty tam přešlapovalo komplet celé Divadlo Za branou, které vedl Otomar Krejča a kde hráli úžasný věci… A Jan Tříska, Marie Tomášová – nejlepší herci, co si člověk mohl přát, tam stáli pod těma rudýma fanglema, protože ještě doufali, že když půjdou do toho průvodu, že je nezakážou… A pár týdnů nato Divadlo Za branou zakázali.“

Vojna v bílém plášti

Na vojnu se pamětníkovi samozřejmě nechtělo, ale měl štěstí na dobrou radu a od září 1972 narukoval jako psycholog do vojenské nemocnice v Plzni, kde prováděl psychologické testování budoucích vojenských řidičů. „Testy, co jsme jim dávali, byly ovšem americké, a tak jsem strávil půlku vojny tím, že jsem je překládal do češtiny. Armáda ale nesměla obchodovat s imperialistickým Západem, čili to bylo zařízeno tak, že formuláře a manuály nakoupily Dopravní podniky města Plzně; a my jsme jim pak jako melouch podobným způsobem vyšetřovali kandidáty na řidiče tramvají.“

Rok vojny poměrně rychle utekl, pamětník získal řadu odborných zkušeností a měl tam relativní volnost.

Sociálním kurátorem

Po vojně začal pracovat jako sociální kurátor pro pražské Romy, práce byla smysluplná a bavila ho. Většinou se odehrávala v terénu, navštívil celkem kolem dvou set romských domácností. Kromě pomoci rodinám při jednání s úřady a soudy ještě s kolegy sociology prováděli výzkum, jehož výsledky byly pozoruhodné, ale nakonec se rozhodli je – kvůli obavám ze zneužití – establishmentu nepředat. Jezdili také na tábory s romskými dětmi, některé z nich se třeba ptaly: „,Pane Tomáši, pane Tomáši, proč je tu tolik stromů?‘ - Oni nevěděli, co je to les, v životě nebyli v lese.“ V práci se sešla dobrá parta, pamětník tam přivedl i kamaráda Zdeňka Pince, v sousedním oddělení potkal Jarmilu Bělíkovou, se kterou měli podobné názory a řadu společných přátel; společně se stále aktivněji zapojovali do disentu.

Pamětník navštěvoval bytové přednášky svého nejoblíbenějšího profesora Jana Patočky, které ve svém ateliéru na Kampě hostil fotograf a grafik Jaroslav Krejčí, a začínal odebírat publikace Edice Expedice. Nejprve si pro knihy chodil k bývalé spolužačce Daně Horákové do Pařížské ulice, pak je přes Prokopa Voskovce dopravili do Paříže; po skončení této mise je odebíral na sebe a půjčoval známým. Po vystěhování Dany (s manželem Pavlem Juráčkem) se odběrné místo přemístilo na nábřeží k Havlovým, kde byl rovněž častým hostem, a pomáhal Ivanovi s distribucí.

Charta – břink a vstup do nového světa

Když mu Zdeněk Pinc v lednu 1977 nabídl, zda chce podepsat Chartu, neváhal pamětník ani vteřinu. Vedle souhlasu s vlastně velmi krotkým prohlášením to považoval za svou povinnost vůči profesoru Patočkovi, jednomu z jejích mluvčích. Správnost rozhodnutí i se všemi důsledky se mu ještě potvrdila na Patočkově pohřbu 16. března téhož roku: „Bylo to jako moderní inscenace Antigony, jak chtějí překazit pohřeb… To ale lidi neuvěřitelně semklo… Protože jestli jsou takhle hnusný, tak s nimi skutečně nechceme mít nic společného.“ Na Patočkův pohřeb šli s pamětníkem skoro všichni kolegové, vedoucí se divil, že si všichni berou volno ve stejný den. Vyhazov z práce na sebe nenechal dlouho čekat a dosti snížil stavy v oddělení: „Z těch deseti tři, to je třicetiprocentní členství v Chartě, to žádná firma neměla.“

Pocity po podpisu Charty popisuje pamětník takto: „Byla to ohromná úleva… Od první chvíle jsme se cítili naprosto svobodní. A když jsi svobodná, tak se můžeš i bát.“ Dodnes rád vzpomíná na intenzitu společenství a vzájemnou podporu lidí v Chartě: „Všechny názorové rozdíly šly stranou, což bylo základní. V Chartě vládla vzájemná důvěra a potkali se lidi, kteří by se jinak nikdy nepotkali, což bylo zcela úžasné.“

První rok po Chartě se pamětník živil po brigádách, byl figurantem pro geologický průzkum nebo uklízel po řemeslnících, na některých štacích se sešla navýsost sympatická parta (Tomáš Pěkný, Petr Kabeš, Prokop Voskovec, Vlasta Šabacká, Věra Eisenbergerová...). Zároveň intenzivně pracoval pro samizdat, střídal tři „ilegální“ byty (na Vinohradech, na Žižkově a na Kampě), rovnal a distribuoval samizdaty, působil jako spojka. Systém užívání cizích bytů byl občas nedomyšlený, stávalo se, že od nich mělo klíč více lidí, aniž by o sobě věděli: „Na Kampě jsem měl rozložené na stole všelijaké tajnosti a jednou přijdu domů, hned za dveřmi byla vana – a v té vaně cizí chlap. Tak říkám: ,Co tady děláte?‘ A on říká: ,Já se tady koupu.‘“

Pamětník se podílel i na několika materiálech souvisejících s Chartou 77, na prvním hned v roce 1977, kdy spolu s Jiřím Dienstbierem vydali dvoudílnou publikaci se všemi dosavadními dokumenty Charty; jmenovala se Kniha Charty. Ke spolupráci jim byla doporučena vynikající písařka, absolventka norštiny a angličtiny Jarka Vaňková, budoucí pamětníkova žena. Od té doby na některých projektech spolupracovali, což platí až do dnešních dnů.

Západní novináři a pomoc

Tomáš se také angažoval ve zprostředkování kontaktu západním novinářům (hlavně francouzským, později v 80. letech norským) s disidenty, někdy konspirativně domlouval rozhovory a reportáže. Pomáhala mu znalost jazyků a zkušenosti z cest, které měl občas povolené díky sestře žijící v Bretani, jejíž původně formální sňatek se dosti protáhl a narodily se díky němu dvě děti. Ze zahraničí také přicházela finanční pomoc pro rodiny vězněných disidentů i na podporu nezávislé kultury; pamětník distribuoval například štědré finanční příspěvky od farníků československých evangelických farářů ve Švýcarsku.

Při veškeré ilegální činnosti dbal pamětník přiměřené opatrnosti; užíval si sice i mejdanů, undergroundových koncertů a různých legrácek, ale především distribuční činnost od nich pokud možno odděloval. Vzhledem k pravděpodobnosti odposlechu telefonů (pokud je vůbec měli) se lidé mnohem více navštěvovali a „pracovní“ samizdatové záležitosti se prolínaly s přátelskými: „Bylo zcela běžné, že člověk přišel bez ohlášení, k nám také přátelé chodili; někdo přišel v šest večer a zůstal do půlnoci, a každý něco přinesl... pití nebo jídlo. Lidi na sebe měli čas; v tomhle ohledu to bylo něco jako uskutečněná utopie.“

Disident mezi „dělnickou šlechtou“

V roce 1978 si pamětník našel zaměstnání na montážích, kde setrval asi dva a půl roku. Malá parta organizovaná chartistou Čihákem vyjížděla například na sever Čech, kde stavěla většinou venkovské a maloměstské panelové samoobsluhy. Příjemné bylo, že vždy po více než týdenním výjezdu následovalo podobně dlouhé volno a pamětník zde byl paradoxně lépe placený než kdykoli předtím (měsíční plat tři až pět tisíc). Navíc se ocitl mezi pravou „dělnickou šlechtou“; řezníci montérům schovávali nejlepší maso a ženské se za nimi otáčely. Pamětník se také naučil spoustu triků, třeba jak sám odkutálet a nadhodit si metrákový panel, svářet, šplhat po traverzách a podobně.

„Byla to opravdu doba úžasných kontrastů. Někde u Děčína jsme montovali regály, měli jsme tam být deset dnů a tohle bylo snad třetí den, najednou se někdy po poledni objeví má žena Jarka s autem a říká: ,Na nic se neptej, převlíkni se a jedeme.‘ Tak jsem sedl do auta a ona mě dovezla do Prahy. Přijeli jsme, já jsem si umyl vlasy, slušně jsem se oblékl a šli jsme na americkou ambasádu na recepci pořádanou na počest Kurta Vonneguta, se kterým jsme tam pak seděli do půlnoci a kouřili kubánské doutníky a popíjeli kvalitní bourbon. A ráno jsem si zase vzal montérky, Jarka mě posadila do auta a ocitl jsem se zpátky jako montér u regálů.“

Na konci sedmdesátých let oba manželé pracovali pro Edici Kvart (poprvé se pustili i do knižních vazeb) a Jarka jako písařka pomáhala při tvorbě revue Spektrum, na které se Tomáš podílel od druhého čísla (1979) jako spoluredaktor, a třetímu číslu (1981) „šéfredaktoroval“, přičemž měl na starosti i grafickou úpravu, částečně podle vzoru Jaroslava Krejčího. Preciznost, náročnost a vynalézavost grafiky byla pýchou všech zúčastněných, pro písařky však skoro noční můrou, ač některé z nich byly profesionální sekretářky. Spektrum mělo specifickou síť abonentů, pamětník dodnes opatruje šifrovanou tabulku předplatitelů. Právě technická náročnost a nekompromisnost v požadavcích na kvalitu obsahu i formy vedla k relativně brzkému zániku periodika, čtvrté číslo už nevyšlo, nicméně v pamětníkově archivu se nacházejí jeho podklady a on se pokouší rekonstruovat celý příběh tohoto ambiciózního projektu.

„Doktorské komando“ a samizdatové edice v první polovině 80. let

V roce 1980 se Tomáš s Jarkou oženil a začal hledat práci v Praze. Našel ji v Pražském stavebním podniku, kde se v „doktorském komandu“ sešlo díky obětavosti šéfa Pavla Vašíčka pět spolužáků z fakulty. Vykonávali především pomocné zednické práce při rekonstrukcích pražských stavebních památek, například na vyšehradském probošství a hradbách nebo na Trojském zámku. Pamětník vzpomíná na podnikové řemeslníky, kteří se v pracovní době věnovali dost zajímavým věcem: tesař Franta v obří dílně pečlivě opravoval krásný tyrkysový americký kabriolet s červenými koženými sedadly a klempíř Zdeněk zase „svařoval asi dvanáct metrů dlouhou zaoceánskou jachtu, a měl ji hotovou – poslední svár – někdy v listopadu 89. Takže příští rok pověsil klempířinu na hřebík a vydal se na cestu kolem světa.“ Už tak kuriózní pracovní kolektiv obohatila ještě parta Vietnamců, kterým jejich ambasáda strhávala polovinu výplaty na splácení vietnamského státního dluhu; běžní zedníci, byť verbálně rasističtí, se jich zastali. Vietnamce pamětník jednou nachytal, jak se tajně učí anglicky.

Nároky na pracovní morálku nebyly nijak přemrštěné, a tak zedníkům zbýval čas a energie na melouchy a pamětníkovi na práci pro samizdat. Každý den něco psal, organizoval nebo redigoval, jeho žena přepisovala. Své samizdatové aktivity přesouval od redakce příležitostných dokumentů a distribuční činnosti k intenzivnější práci v edicích. V roce 1981 převzal řízení Kvartu od Jana Vladislava, který byl vyštván ze země. Ve spolupráci se ženou (opisy, redigování) vydávali kromě několika reedic (Jan Vladislav, Jaroslav Seifert) např. eseje Hannah Arendtové. Mnohé z publikací byly svázány péčí Jany Náprstkové, restaurátorky Národního muzea.

Rovněž v roce 1981 Tomáš přispěl ke vzniku Kritického sborníku, když Josefu Vohryzkovi „dohodil“ šéfredaktora Karla Palka alias Fidelia. Kromě příležitostných článků Kritickému sborníku pomáhal jako kurýr: „Vždycky jsem přišel do kotelny ve sklepě pod stomatologickou klinikou, Karel Palek tam topil koksem, a zpod koksu vyhrabal igelitové pytle, kde měl připravené vzory nového čísla… Ty mi dal a zapálil si doutník, vlastně on ho ani předtím nevyndal z pusy… Sedl ke klavíru a zahrál oslavný Maple Leaf Rag, ragtime Scotta Joplina… A já se sebral, sedl jsem na dvaadvacítku, která mě dovezla na náměstí Míru, kde jsem vešel zadním vchodem do sklepa do kotelny Národního domu, kde sloužil evangelický farář Miloš Rejchrt, kterému jsem předal předlohu, a on zařídil další opisování. A ten měl čisťoučkou, plynovou kotelnu…“

Léta před revolucí

Na začátku roku 1984 se Tomáš při prašné práci ve staroměstské tržnici nachladil a při běžné kontrole mu byl náhodně objeven začínající infarkt. Po několika týdnech v nemocnici už navždy opustil dělnické profese, dostal dočasný částečný invalidní důchod a pracoval v proslulém družstvu invalidů Meta, kde se opět potkal s několikanásobným kolegou Zdeňkem Pincem. V září 1984 se pamětníkovi narodila první dcera a v červenci 1986 druhá; mladá rodina si pořídila chalupu na Šumavě, kde trávila hodně času, Jarka pracovala na svých prvních překladech z norštiny a samizdatovou činnost manželé omezili, ale neukončili. V polovině osmdesátých let se Tomáš stal členem redakční rady Edice Expedice, kde se až do října roku 1989 stýkal se zajímavými lidmi, jako byli Václav a Ivan Havlovi, Zdeněk Urbánek, Jan Lopatka či Martin Palouš. K vydání pro Expedici připravil knihu Šoa (přepis titulků dokumentárního filmu Clauda Lanzmanna). Příležitostně také redigoval pro Edici Petlice.

Pro Metu prováděl pamětník celkem nudnou, ale časově flexibilní práci – analýzy pro potřeby ASŘ (automatizované systémy řízení) a později technické překlady, například manuály k počítačům. „Pak ale přišel listopad 1989 a já si pamatuju, že někdy v dubnu 1990 jsem uklízel ze svého psacího stolu s roletou lejstra, která se tam nahromadila, a úplně na dně jsem našel vyschlou propisku ležící na 373. straně rukopisu překladu, který jsem v půlce slova opustil. Datum posledního zápisu bylo 16. listopad 1989… A už to po mně nikdo nikdy nechtěl.“

Listopad 1989

Revoluční dny trávil pamětník se svým celoživotním kamarádem ze studií, španělským novinářem Fernandem Valenzuelou, který byl tehdy dopisovatelem agentury EFE pro střední Evropu. Fernando do Prahy přijel v předvečer revoluce a Jan Vodňanský je oba tehdy po svém koncertu zatáhl do klubu U bílého jednorožce, kde „byly dva veliké obsazené stoly, každý v jiném rohu místnosti. My jsme si k jednomu sedli a ukázalo se, že to jsou narozeniny Marty Kubišové. A u toho druhého stolu sedělo celé předsednictvo Socialistického svazu mládeže, všichni ti papaláši, tlustý prasata… stejně jako v osmašedesátém byli tihle svazáčtí bossové přestárlí, řídký vlasy, no prostě hrůza. A jim hrála do ouška nějaká slovácká folklorní kapela v krojích. Ale hráli výborně… Mezitím u nás víno teklo proudem, chlebíčky… A za chvilku, nikdo jim ani nemusel nic říkat, ti muzikanti přišli k nám a začali hrát Martě Kubišové, ta si s nimi i zazpívala, kdežto tamti už se jenom doráželi vodkama… To bylo také hezky symbolické.“

Sedmnáctý listopad prožili Tomáš s Fernandem v pražských ulicích, začali na Albertově, cestou si všimli několika pravděpodobných provokatérů; chvíli se zdrželi na Vyšehradě u Zdeňka Pince, dav mu procházel pod okny asi půl hodiny. Poté šli „po nábřeží od Výtoně... A pak už jsme slyšeli hluk davu… A slyšet hluk demonstrace zpoza dvou tří rohů, to mi přijde jako jeden z nejzáhadnějších zvuků ve vesmíru.“ Jen o vlásek unikli policejnímu masakru na Národní:

„Šli jsme Spálenou ulicí a zahnuli jsme do Ostrovní, abychom obešli policejní kordon a zjistili, co se děje. Bylo nám to divné, proti nám šli nějací lidé, malé skupinky, a nějak přiblble se usmívali. Tak jsme si mysleli, že to jsou nějací opilci, ale ne – to byli ti zmlácení, měli takový nepřítomný výraz, jednoho podpírali dva a tak… Nemohli jsme pochopit, jak to je možné, to všechno probíhalo v tom podchodu – jak ty lidi mlátili, ale my jsme nic neviděli ani neslyšeli, ačkoli jsme očití svědci, stáli jsme snad padesát metrů odtud.“

Viděli kaluže krve i ztracené boty a při pátrání po údajně zabitém studentovi (o kterém se dozvěděli na zrušené tiskovce pro zahraniční novináře) ještě v noci potkali spoustu zraněných lidí v nemocnicích. S Fernandem pamětník spolupracoval i během dalších měsíců. Zároveň rodina Vrbových hostila velké množství norských novinářů: „Kdo chytil prvního taxíka z letiště k nám, tak tady pak bydlel.“

Deset hektických let

Pamětník se ihned zapojil do Občanského fóra, tak jako mnozí se dal do služeb nápravy společnosti, působil v mezinárodní sekci OF. Zároveň připravoval založení české verze časopisu Lettre internationale a od února 1990 rok a půl působil na magistrátu jako poradce primátora Jaroslava Kořána pro mezinárodní záležitosti, inicioval např. čestná občanství pro „sedm statečných“ z Moskvy. Devadesátá léta byla dobou cestování, konferencí, mnohých aktivit. V roce 1993 stál pamětník u zrodu české sekce Asociace evropských novinářů a od počátku byl spolupořadatelem Středoevropských seminářů ve španělském San Sebastianu. Mezi lety 1997 a 2000 byl zároveň šéfredaktorem českého i anglického vydání měsíčníku Přítomnost, v roce 1997 se zapojil do Nadace Forum 2000, kde je aktivní dodnes.

Nultá a desátá léta

Ani přelom tisíciletí nepřinesl Tomášovi výrazné snížení pracovního tempa, od roku 1999 přednášel na New York University v Praze moderní středoevropskou literaturu a působí tam dodnes, stejně jako ve funkci předsedy správní rady Divadla Archa, kterou začal vykonávat v roce 2002. Zabývá se také ediční prací a překlady z angličtiny (například Jehuda Bauer: Úvahy o holokaustu, 2009, Madeleine Albrightová: Pražská zima, 2012, Barbara Wintonová: Není-li to nemožné, 2014).

Vedle socio-geografického prostoru střední Evropy je pro Tomáše velkým tématem (nikoli překvapivě) fenomén československého samizdatu 70. a 80. let. Není pro něj jen součástí osobní historie, ale i předmětem teoretické a historické reflexe. Neméně podstatný je aspekt dokumentační, který už tehdy v 70. a 80. letech vnímal jako důležitý. Dnes je jeho pamětníkem, archivářem a badatelem v jedné osobě. Tomáš o samizdatu příležitostně publikuje (mj. studie „Nezávislé písemnictví a svobodné myšlení v letech 1970–1989“ ve sborníku Alternativní kultura. Příběh české společnosti 1945–1989, ed. J. Alan, 2001), přednáší (mj. panel o samizdatu na setkání ke 40. výročí Charty 77, 2017), informuje v zahraničí (mj. organizace sympozia „Československý samizdat a jeho odkaz“ s výstavou pro České centrum v New Yorku, 2011). Je také členem redakčního kruhu Encyklopedie českého samizdatu připravované Ústavem pro českou literaturu AV ČR.

--------------------------

Family and childhood

Tomáš Vrba was born on 30 November 1947 in New York City, where his father František Vrba was the cultural attaché of the Czechoslovak Republic to the United Nations. Both František and his wife Libuše came from cultured middle-class families and both began studying medicine before the war, but did not complete their studies due to the closure of universities. During the Nazi occupation, father František Vrba and his brother Jiří joined the left-wing resistance group Předvoj, and in 1943 they were both arrested and imprisoned in several concentration camps. After the war, František Vrba worked in the USA. His socialist outlook and hopes for a happy development in Czechoslovakia led him to decide to return to his homeland in 1950. Tomáš, not yet three years old at the time, has a vague recollection of himself generously throwing toy cars to floating whales from the deck of the ocean liner Queen Mary.

After their return, the family lived in Prague’s Hradešínská Street; the mother was initially at home with Tomáš´s sister Helena (born in 1951), and later began working as a documentary filmmaker at the Institute for the Czech Language. Her father worked as a lecturer at the National Theatre, lectured in dramaturgy at the Theatre Academy of Performing Arts (1952-1954) and worked in translation. Little Tomáš was expelled from kindergarten for a gross insult to socialist solidarity (at Orionka he threw paving stones on a digger bought with the money of Czechoslovak children for the Korean people) and started school early. He entered the second class after the family moved to Dejvice.

Gymnasium years at Velvarská Street (Velvárna)

From 1962 Tomáš attended a three-year gymnasium in what was then Velvarská Street, where, despite the communist leadership, there were many excellent teachers; he especially remembers his class teacher, Vera Kavalierová. His classmates were also interesting, many of them from prominent families - e.g. Zora Šormová, Káťa Smrkovská, Karel Nejedlý, Helena Eisnerová, Oldřich Vízner, Rudolf Barta, Otomar Krejča Jr. Many friendships from high school remained with Tomáš for the rest of his life.

Especially with Otomar Krejča, but also with other classmates, he shared and formulated a critical attitude towards the regime; he longed for freedom of speech and travel and the abolition of censorship. His father’s editorial work at the gradually liberalizing Literarni noviny (he worked there from 1956-1964) and the opportunity to read it before the censors did was a valuable and privileged source of information for Tomáš and his classmates. He led a rich cultural and social life, going to exhibitions, concerts, trips, cinemas, theatres and pubs; he read, drew and made collages.

His artistic and typographic inclinations were also manifested in the position of class noticeboard maker, which he chose quite voluntarily and conceived of so unorthodoxly that his creations sometimes enraged the headmistress and ended in her office. One example came after the death of J.F. Kennedy in November 1963: ‘I put only three red letters, JFK, on black paper, and blood ran down the noticeboard. There was a big trouble, and also the StB got involved... Half the class at night (not the girls, as far as I know, but the boys) [...] were dragged away for questioning - and there they were forced to sign a report that Otomar Krejča Jr. was riding around Dejvice on a scooter with a swastika banner... They asked about us, but Krejča and I were never summoned.”

Tomáš also participated as a set designer  in the school theatre club, performing, for example, Ionesco or American Beatniks. The creative energy at the gymnasium was above standard; three of his classmates (Krejča, Knittl, Vízner) were later accepted to the Theatre Academy of Performing Arts. It was thanks to Olda Vízner, whose brother was an actor at the Na zábradlí Theatre, and Otomar Krejča, whose father had directed Václav Havel’s Garden Party there, that a group of classmates were lucky enough to attend rehearsals of this legendary play more or less secretly, under the pretext of gathering experience for their own troupe. At the end of 1963, they witnessed a dress rehearsal: “We didn’t know if the lines kept repeating because they were repeated in the text of the play, or if the scenes were repeated during the rehearsal; so we weren’t very wise about it. Then suddenly it started to make sense during the dress rehearsal [...] And when it was over, there was complete silence at first. And then ten minutes of applause. It was very clear to everyone that nothing would be the same, that suddenly someone had dismantled the whole system and showed how it all worked.”

The university period and the Prague spring

From 1965 Tomáš studied philosophy and psychology at the Faculty of Arts of Charles University. He was very lucky to have teachers such as Jan Patočka and Karel Kosík. From the very beginning of his studies, an independent student movement was developing on campus, and he was happy to see the loosening of conditions, to experience the feeling of growing freedom and the loosening of the Iron Curtain. This euphoria was heightened by the experience of his first independent trip to Paris in February 1967. Tomáš was a member of the student parliament, met student leaders Zdeněk Zbořil and Zdeněk Pinc, watched and discussed the events with friends (mostly Jan Zelenka, Jan Horálek and Karel Nejedlý), and even with Jiří Dienstbier, who took on the role of a guide for his younger colleagues. Nevertheless, Tomáš Vrba took the possibilities of political development with a grain of salt, not believing in the feasibility of “democratic communism”. Rather, he hoped, even in the context of a favourable international situation, for a non-violent transformation of Czechoslovakia into a Scandinavian-style social democracy. At the time of the Prague Spring, he had his studies interrupted for a year; even so, there was little studying, and every day there was a public debate somewhere.

August 1968 and the beginnings of normalisation

The twenty-first of August 1968 found Tomáš in Kvilda, at the cottage of his then-girlfriend Naďa’s parents. They wrote shameful inscriptions against the occupiers on the roads in vain, because the latter did not pass through; however, they experienced panic in the town and a collapse of traffic. They saw the first soldiers only outside Vimperk on the long journey to Prague: “It looked like a documentary film about the First World War - they must have counted on the fact that there would be a fight, so they sent complete paupers to the front line, none of them had their whole uniform; one had, for example, his underpants and military jacket, his boots off... They had a roadblock across the road and in the woods I saw a soldier nibbling on some mushroom - they just didn’t give them anything to eat with them, it was all completely ghostly. “

Fortunately, the mechanisms of normalization were relatively slow in crushing the freedoms achieved, and so Tomáš was able to finish his studies with the original professors, even getting his doctorate before they were removed, and in optional seminars the talk was mostly open. The consequences of August 1968 were truly devastating for Tomáš´s father, who until then - unlike his son - believed in “communism with a human face” and held opposition positions in the party and in the Union of Czechoslovak Writers (of which he was vice-president in 1968-1969). In addition to disillusionment and the collapse of his ideals, he was gradually banned from translation and other activities, which was aggravated by an incident in 1970, when on the day of his fiftieth birthday he drunkenly swore at police officers - allegedly in a manner as rude as they had ever seen.

Tomáš, like most of his friends, flirted with the idea of emigrating, most intensely during the 1969 holidays in Sweden with his friend, filmmaker Michael Gahut. Naďa came to see him there with new news from her friends, fresh emigrants in France, and after a difficult decision whether to stay in Sweden, they finally returned to Czechoslovakia. “It’s a pretty stupid idea, living in an occupied country; but we thought it would be possible to preserve our inner freedom - which, as it turned out later, was possible if one actively chose to do so.”

Getting by in an alternative world

“When we came back, it was clear that in order to survive here, you have to arrange yourself somehow. And so began what then became fully manifest in the Charter 77 and in all the ways of life around the Charter - namely, to build parallel or alternative worlds.”

At the beginning of the 1970s, Tomáš attended Zdeněk Pinc’s Aristotelian housing seminar, where he studied more diligently than at school; it was held, ironically, in an apartment in Letna overlooking the Ministry of the Interior, and unfortunately it later turned out that one of the visitors was denouncing the others. It was then that Tomáš first got his hands on unofficial literature, manuscripts of novels and samizdat information “newspapers”; his first efforts, admittedly rather clumsy, to type something up himself date back to 1972.

He was employed as a night watchman (still through the Student Services Company) and for less than a year (1971-72) he prepared statistics of drugs in the psychiatric hospital in Bohnice. It was the period of a few years after his studies, between 1972 and 1975, that he  considers the most socially depressing, when normalization restrictions and prohibitions were in full effect. It was also then that Tomáš’s sister Helena went to visit her new husband Yvon, a young French journalist whom she had met in Prague when he was preparing a report on Rudolf Slánský. She hastily asked him to marry her. (Her journey was to Madagascar, where Yvon’s civil service was to take place at the local newspaper. Curiously, the editorial office had since been destroyed in a political coup.)

“She left in May 1972, right on May Day - which we hadn’t thought of... We forgot that it was May Day - already renewed, i.e. a hard-line communist parade with red flags, and there were no trams. There was no metro either, so we walked up Wenceslas Square with our suitcases against the current of the parade - which was quite symbolic... When we turned into Opletalova Street towards the station, we saw a very sad sight: the entire Theatre Za Branou, led by Otomar Krejča, was squatting there under red banners, where they were doing amazing things... And Jan Tříska, Marie Tomášová - the best actors one could wish for, were standing there under those red fangs, because they still hoped that if they went to the parade they wouldn’t be banned... And a few weeks later Theatre Za Branou was banned. “

Military service in a white coat

Of course, Tomáš didn’t want to go to the military, but he was lucky enough to get good advice and in September 1972 he enlisted as a psychologist at the military hospital in Pilsen, where he conducted psychological testing of future military drivers. “The tests we gave them were American, of course, so I spent half the military time translating them into Czech. But the army wasn’t allowed to do business with the imperialist West, so it was arranged that the forms and manuals were bought by the Pilsen Transport Company; and then we, in exchange, examined their tram driver candidates in a similar way.”

The year of the service passed rather quickly, Tomáš gained a lot of professional experience and had relative freedom there.

Social curator

After the war, he began working as a social curator for the Roma in Prague, a job he found meaningful and enjoyed. Most of it took place in the field, and he visited around 200 Roma households in total. In addition to helping families deal with the authorities and the courts, he and his sociologist colleagues conducted research, the results of which were remarkable, but in the end they decided not to pass them on to the establishment for fear of abuse. They also went to camps with Romani children, some of whom asked, for example, ‘Mr Tomáš, Mr Tomáš, why are there so many trees here?’ They did not know what a forest was, they had never been in a forest in their lives.” A good group gathered at work, and he also brought his friend Zdeněk Pinc there, and in the neighbouring department he met Jarmila Bělíková, with whom he shared similar views and a number of common friends; together they became increasingly active in dissent.

He attended the residential lectures of his favourite professor Jan Patočka, hosted by photographer and graphic artist Jaroslav Krejčí in his studio in Kampa, and began to subscribe to the publications of the underground Expedition Edition. He first went to his former classmate Dana Horáková’s house on Pařížská Street to get the books, then they were transported to Paris via Prokop Voskovec; after the end of this mission, he took them for himself and lent them to friends. After Dana moved out (with her husband Pavel Juráček), the collection point was moved to the Havel’s, where he was also a frequent guest and helped Ivan with distribution.

The Charter 77 - an entrance to a new world

When Zdeněk Pinc offered him to sign the Charter in January 1977, he did not hesitate for a second. Apart from agreeing to what was actually a very brief statement, he considered it his duty to Professor Patočka, one of its spokesmen. The correctness of the decision, with all its consequences, was further confirmed to him at Patočka’s funeral on 16 March of that year: ‘It was like a modern production of Antigone, how they wanted to spoil the funeral... But that made people incredibly close... Because if they were this ugly, we really wanted nothing to do with them.’ Almost all of his colleagues went to Patočka’s funeral, and the manager was surprised that everyone was taking the same day off. The sacking didn’t take long and reduced the department quite a bit: “Of the ten, three signed Charter that’s thirty percent, no company had that.”

“It was a tremendous relief... From the first moment we felt completely free. And when you’re free, you can even be afraid.” To this day, he likes to recall the intensity of the community and the mutual support of the people in the Charter: “All differences of opinion went aside, which was fundamental. There was a mutual trust in the Charter and people met who would never have met otherwise, which was quite amazing.”

For the first year after the Charter, Tomáš supported himself by brigades, he was a figurehead for geological surveys or cleaned up after craftsmen, and on some of the jobs he met a very sympathetic group (Tomáš Pěkný, Petr Kabeš, Prokop Voskovec, Vlasta Šabacká, Věra Eisenbergerová...). At the same time, he worked intensively for samizdat, changing three “illegal” flats (in Vinohrady, Žižkov and Kampa), straightening and distributing samizdat, acting as a liaison. The system of using other people’s flats was sometimes ill-conceived, and it happened that several people had keys to them without knowing about each other: ‘In Kampa I had all kinds of secrets spread out on my desk, and one day I would come home and right outside the door there was a bathtub - and in the bathtub was a strange man. So I say, ‘What are you doing here?’ And he says, ‘I’m taking a bath.’”

Tomáš also contributed to several materials related to Charter 77, the first of which was in 1977, when he and Jiří Dienstbier published a two-volume publication with all the Charter documents to date; it was called The Charter Book. Jarka Vaňková, an excellent scribe, a graduate of Norwegian and English, and the future wife of the memorialist, was recommended to them for cooperation. Since then, they have collaborated on several projects, which is still true to this day.

Western journalists and help

Tomáš was also involved in mediating contact between Western journalists (mainly French, later in the 1980s Norwegian) and dissidents, sometimes conspiratorially arranging interviews and reports. He was helped by his knowledge of languages and his travel experience, which he was sometimes allowed thanks to his sister living in Brittany, whose initially formal marriage was prolonged and resulted in the birth of two children. Financial aid also came from abroad for the families of imprisoned dissidents and for the promotion of independent culture; for example, Tomáš distributed generous financial contributions from Czechoslovak Evangelical parishioners in Switzerland.

He was careful in all his illegal activities; he enjoyed parties, underground concerts and various parties, but above all he kept his distribution activities as separate from them as possible. Because of the likelihood of phone tapping (if they had any), people visited each other much more, and “business” samizdat affairs were intermingled with friendly ones: “It was quite common for a person to come unannounced, and friends came to us too; someone came at six in the evening and stayed until midnight, and everyone brought something... drinks or food. People had time for each other; in that respect it was like a utopia coming through.”

A dissident among the “working class nobility”

In 1978, Tomáš found a job in construction, where he stayed for about two and a half years. A small group organized by the Chartist Čihák went to the north of Bohemia, for example, where they built mostly rural and small-town panel supermarkets. The pleasant thing was that a similarly long leave of absence always followed a trip of more than a week, and paradoxically Tomáš was better paid than ever before (monthly salary of three to five thousand). Moreover, he found himself among the true “working nobility”; the butchers hid the best meat from the assemblers and the women turned after them. He also learned a lot of tricks, such as how to roll and pitch a one-ton panel by himself, weld, climb traverses, and so on.

“It really was a time of amazing contrasts. We were assembling racks somewhere near Děčín, we were supposed to be there for ten days and this was maybe the third day, and suddenly my wife Jarka turns up with a car sometime after noon and says, ‘Don’t ask any questions, get changed and let’s go.’ We arrived, I washed my hair, dressed decently and we went to the American Embassy for a reception in honour of Kurt Vonnegut, with whom we sat there until midnight, smoking Cuban cigars and drinking fine bourbon. And in the morning I put my overalls back on, Jarka put me in the car, and I found myself back as a shelf fitter.”

At the end of the seventies, both spouses worked for the samizdat Kvart edition (for the first time, they also started to do bookbinding) and Jarka helped as a typist in the creation of the magazine Spektrum, in which Tomáš participated from the second issue (1979) as co-editor, and for the third issue (1981) he was “editor-in-chief”, while he was also in charge of the graphic design, partly following the model of Jaroslav Krejčí. The precision, difficulty and ingenuity of the graphics was a source of pride for all involved, but almost a nightmare for the typists, even though some of them were professional secretaries. The Spectrum had a specific network of subscribers; Tomáš still treasures the encrypted table of subscribers. It was the technical demands and the uncompromising demands on the quality of content and form that led to the relatively early demise of the periodical; the fourth issue was never published, but Tomáš’s archive contains his documents and he is trying to reconstruct the whole story of this ambitious project.

“Doctor’s Squad” and samizdat editions in the first half of the 1980s

In 1980 Tomáš married Jarka and started looking for a job in Prague. He found a job at the Prague Construction Company, where, thanks to the dedication of the boss Pavel Vašíček, five of his classmates from the faculty gathered in the ” doctor’s squad “. They mainly performed auxiliary masonry work during the reconstruction of Prague’s building monuments, for example at the Vyšehrad provost’s office and walls or at the Troja Castle. Tomáš recalls the company’s craftsmen who did quite interesting things during their working hours: the carpenter Franta was carefully repairing a beautiful turquoise American cabriolet with red leather seats in a huge workshop, and the plumber Zdeněk was “welding an ocean-going yacht about twelve metres long, and had it finished - the last weld - sometime in November 89. So the next year he hung up the plumbing and set off on his round-the-world trip.” The already curious work collective was enriched by a bunch of Vietnamese who were having half their salaries docked by their embassy to pay off the Vietnamese national debt; ordinary bricklayers, though verbally racist, stood up for them. A Vietnamese man was once caught by Tomáš secretly learning English.

The demands on the work ethic were not excessive, and so the bricklayers had time and energy left over for private busimesses and Tomáš for work for samizdat. Every day he wrote, organized or edited something, his wife typed. He shifted his samizdat activities from editing occasional documents and distribution to more intensive work in editions. In 1981 he took over the management of Kvart from Jan Vladislav, who had been expelled from the country. In collaboration with his wife (copyediting, editing), they published, in addition to several reprints (Jan Vladislav, Jaroslav Seifert), for example, essays by Hannah Arendt. Many of the publications were bound by the care of Jana Náprstková, the conservator at the National Museum.

Also in 1981, Tomáš contributed to the creation of the Kritický sborník, when he “set up” the editor-in-chief Karel Palek alias Fidelia for Josef Vohryzko. Apart from occasional articles, he helped the Kritický sborník as a courier: “I would always come to the boiler room in the basement under the dental clinic, Karel Palek was heating coke there, and from under the coke he dug out plastic bags where he had prepared the patterns of the new issue... He gave me these and lit a cigar, in fact he had not even taken it out of his mouth before... He sat down at the piano and played the celebratory Maple Leaf Rag, Scott Joplin’s ragtime... And I picked myself up, got on a tram that took me to the Náměstí Míru Square, where I entered through the back entrance to the basement of the National House boiler room, where the evangelical pastor Miloš Rejchrt was officiating, to whom I handed the draft, and he arranged for further copying. And he had a neat little gas boiler room...”

Years before the Revolution

At the beginning of 1984, Tomáš caught a cold while working in the dusty Old Town market and, during a routine check-up, was accidentally diagnosed with a incipient heart attack. After a few weeks in hospital, he left the working professions for good, received a temporary partial disability pension and worked at the famous Meta Invalids Cooperative, where he again met his colleague Zdeněk Pinc. In September 1984 the first daughter was born and in July 1986 the second; the young family bought a cottage in Šumava, where they spent a lot of time, Jarka worked on her first translations from Norwegian and the couple reduced their samizdat activities, but did not stop. In the mid-1980s, Tomáš became a member of the editorial board of the Expedition Edition, where he was in contact with interesting people such as Václav and Ivan Havel, Zdeněk Urbánek, Jan Lopatka and Martin Palouš until October 1989. He prepared the book Shoah (transcription of the subtitles of the documentary film by Claude Lanzmann) for publication by Expedition. He also occasionally edited for the Petlice edition.

For Meta, he did quite boring but flexible work - analyses for the needs of the Automated Control Systems (ACS) and later technical translations, for example of computer manuals. “But then came November 1989, and I remember that sometime in April 1990 I was clearing off my desk, the rolled-up sheets that had accumulated there, and at the very bottom I found a dried-up pen lying on page 373 of a translation manuscript that I had abandoned halfway through the word. The date of the last entry was November 16, 1989... And nobody ever asked me to do it again.”

November 1989

During the revolutionary days, Tomáš spent time with his lifelong friend from his studies, the Spanish journalist Fernando Valenzuela, who was then EFE’s correspondent for Central Europe. Fernando arrived in Prague on the eve of the revolution and Jan Vodňanský took them both to the club U bílého jednorožce (At the White Unicorn) after his concert, where “there were two large tables occupied, each in a different corner of the room. We sat down at one of them and it turned out to be Marta Kubišová’s birthday. And at the other table sat the whole presidium of the Socialist Youth Union, all those bosses, fat pigs... just like in 1968, these union bosses were over-aged, thin-haired, well, just horrible. And there was a Slovak folk band in costumes playing in their ears. Meanwhile, the wine was flowing, the sandwiches were flowing... And after a while, nobody had to say anything to them, the musicians came to us and started to play for Marta Kubišová, who sang with them, while the others just finished their vodka... That was also symbolic.”

Tomáš and Fernando spent the seventeenth of November in the streets of Prague, starting at Albertov, noticing several likely provocateurs on the way; they stayed for a while at Zdeněk Pinc’s in Vyšehrad, the crowd passing under his windows for about half an hour. Then they walked “along the embankment from Výtoň... And then we could hear the noise of the crowd... And to hear the noise of the demonstration from behind two or three corners, that seems to me to be one of the most mysterious sounds in the universe.” They narrowly escaped a police massacre on the National Street:

“We walked down Spálená Street and turned into Ostrovní Street to bypass the police cordon and see what was going on. It was strange to us, there were some people walking towards us, small groups, and they were smiling stupidly. So we thought they were some drunks, but no - it was the beaten ones, they had such an absent expression, one was supported by two and so on... We couldn’t understand how it was possible, it was all happening in the passageway - how they were beating these people, but we didn’t see or hear anything, even though we were eyewitnesses, we were standing maybe fifty metres away.”

They saw pools of blood and lost shoes, and while searching for the allegedly killed student (who they learned about at a cancelled press conference for foreign journalists) they met many injured people in hospitals that night. Tomáš continued to work with Fernando during the following months. At the same time, the Vrba family hosted a large number of Norwegian journalists: “Whoever caught the first taxi from the airport to us then lived here.”

Ten hectic years

The memorialist immediately became involved in the Citizens’ Forum (OF), like many he put himself at the service of the reformation of society, serving in the international section of the OF. At the same time, he prepared the founding of the Czech version of the magazine Lettre internationale, and from February 1990 he worked for a year and a half at the City Hall as an advisor to Mayor Jaroslav Kořán on international affairs, initiating, for example, honorary citizenship for the “seven brave men” from Moscow. The 1990s were a time of travel, conferences, and many activities. In 1993, he was at the birth of the Czech section of the Association of European Journalists and from the beginning he was a co-organiser of the Central European Seminars in San Sebastian, Spain. Between 1997 and 2000 he was also editor-in-chief of the Czech and English editions of the monthly magazine Přítomnost, and in 1997 he joined the Forum 2000 Foundation, where he is still active today.

The zero and ten years

Even the turn of the millennium did not bring a significant slowdown in Tomáš’s work pace; since 1999 he has been a lecturer in modern Central European literature at New York University in Prague, where he still works today, as well as the chairman of the board of directors of the Archa Theatre, a position he took up in 2002. He is also an editor and translator from English (for example, Jehuda Bauer: Reflections on the Holocaust, 2009, Madeleine Albright: Prague Winter, 2012, Barbara Winton: If It’s Not Impossible, 2014).

In addition to the socio-geographical space of Central Europe, the phenomenon of Czechoslovak samizdat in the 1970s and 1980s is a major theme for Tomáš (not surprisingly). For him, it is not only a part of personal history, but also an object of theoretical and historical reflection. Equally important is the documentary aspect, which he already saw as important in the 1970s and 1980s. Today, he is his memorialist, archivist and researcher in one person. Tomáš occasionally publishes on samizdat (among others, the study “Independent Writing and Free Thought in 1970-1989” in the anthology Alternative Culture. The Story of Czech Society 1945-1989, ed. J. Alan, 2001), lectures (e.g. panel on samizdat at the meeting on the 40th anniversary of Charter 77, 2017), informs abroad (e.g. organization of the symposium “Czechoslovak samizdat and its legacy” with an exhibition for the Czech Center in New York, 2011). He is also a member of the editorial circle of the Encyclopedia of Czech Samizdat prepared by the Institute for Czech Literature of the CAS.