The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Vrbenský (* 1932)

• narozen 4. 2. 1932 v Podolí, rané dětství ve Vršovicích

• 1945–1949 členem oddílu č. 298 Československého Junáka na Pankráci

• 1950 založil menší pěvecký sbor, předchůdce tzv. Vyšehradského sboru vedeného Jaroslavem Vrbenským starším

• konec r. 1951 – seznámení se studentem Janem Janouškem a páterem Karlem Pilíkem

• leden 1952 – radil se s páterem Pilíkem o možnosti studia bohosloví a odchodu do zahraničí

• červen a červenec 1952 – dvě schůzky s páterem Františkem Myslivcem v Rohozné na Svitavsku, vyjednávání s údajnými převaděči (spolupracovníky StB) o zprostředkování emigrace pro kněze Karla Pilíka a Antonína Bradnu

• první čtvrtina srpna 1952 – samostatná schůzka s agenty v Opočně

• 23. 8. 1952 – zatčení v Pasekách a převoz do vazby v Brně, Příčné ulici

• srpen 1952 - červen 1953 – desetiměsíční vazba v Ostravě

• 25. června 1953 odsouzen v procesu Antonín Bradna a spol. na 12 let

• červen – srpen 1953 věznice v Ostravě

• září 1953 – únor 1954 věznice Leopoldov, Slovensko

• únor 1954 – leden 1956 tábor Bytíz u Příbrami

• 6. 1. 1956 – září 1960 tábor Vojna u Příbrami, nepropuštěn na první amnestii

• konec září 1960 – únor 1962 věznice Kartouzy, Valdice

• únor – prosinec 1962 věznice Mírov

• 22. prosince 1962 propuštěn

• leden 1963 – březen 1963 práce v kotelně

• od dubna 1969 – redaktorem v nakladatelství Vyšehrad

• 1990 – současnost – externí redaktor nakladatelství Vyšehrad

Zkušenost generace třicátých let, vzešlé z kulturnosti i křehké nejistoty první republiky a vystavené mnoha prudkým zvratům 20. století, téměř vylučuje nudný příběh. Důkazem toho je i osud Jaroslava Vrbenského (*4. 2. 1932) narozeného v Praze-Vršovicích do rodiny vrchního úředníka Zemské banky, jinak též trumpetisty, dirigenta, účetního, matematika, učitele angličtiny a všestranně talentovaného samouka Jaroslava Vrbenského staršího. Otec se mu od mládí velmi věnoval, vyráběl pro něj dokonalé modely lokomotiv, jejichž součástky si nechal dodávat až ze Spojených států, vedl ho ke hře na klavír a chodil s ním do tenisového odboru Orla ve Vršovicích, jehož byl jednatelem. Maminka mu poskytovala zázemí a ovlivnila ho především svou skromností a zbožností. Ve čtyřech letech se Jaroslav Vrbenský s rodinou přestěhoval na Žižkov, kde jim byl Zemskou bankou přidělen byt.

Výstup ke klavíru

Dětství Jaroslava Vrbenského bylo od začátku spojeno s hudbou. Otec se naučil sám na několik nástrojů a hrál na B trubku v Orchestrálním sdružení Otakara Jeremiáše, strýc z matčiny strany byl profesionálním klarinetistou. Sám Jaroslav Vrbenský začal hrát na klavír, nejprve s otcem a potom s placenou učitelkou z Uhříněvsi. Živě si vzpomíná na své první dětské vystoupení v Uhříněvsi, na němž pobavil publikum snížením a následným vytočením židle do maximální výšky, protože byl jedním z nejmenších účinkujících.

Zájem o hudbu rozvíjel i na obecné škole v Lupáčově ulici, kam docházel v období nacistické okupace. Ze střípků válečných vzpomínek si vybavuje především vycházky s Klubem českých turistů (způsob úniku před členstvím v kolaborantském Kuratoriu pro výchovu mládeže) a okamžik, kdy mu německý „kontrolor“ před nastoupenou třídou uřízl vlastnoručně vyrobený skautský opasek.

Druhou vášní raného školního věku se Jaroslavu Vrbenskému stala četba, byť ani v hudbě, ani v českém jazyce zpočátku nenašel příliš pochopení u svých učitelů. Jeden z nich mu dokonce vytýkal, že se vyjadřuje „bez interpunkce“.

Gymnázium ve Slovenské ulici

V roce 1943 nastoupil Jaroslav Vrbenský na gymnázium ve Slovenské ulici, kam kdysi chodil i jeho otec a kde se dobře pečovalo zejména o hudební a náboženské vzdělání studentů. Významnou roli v tom hráli především dva kněží a učitelé náboženství Josef Gabriel a František Soukup. Prvně jmenovaný se stal vůdčí osobností ministrantského sdružení Legio Angelica, druhý sehrál významnou roli při založení oddílu č. 298 Československého Junáka, jehož byl Jaroslav Vrbenský členem v letech 1945–1948. S páterem Soukupem a spolužáky také pravidelně docházel na bohoslužby v tělocvičně gymnázia v Londýnské ulici, upravené na studentskou kapli. Při nich hrál na varhany pozdější filozof Milan Machovec a zpívala studentská Schola Josefa Hercla, z níž se postupně vyvinul známý Svatojakubský sbor.

Na gymnáziu začal Jaroslav Vrbenský pravidelně ministrovat, účastnit se akcí s páterem Gabrielem a především se věnovat hře na varhany. Nejprve doprovázel studentské bohoslužby v kryptě kostela Nejsvětějšího Srdce Páně na Vinohradech, později zastupoval varhaníka profesora Feřta v hlavním kostele. Zde se občas střídal se spolužákem a pozdějším slavným varhaníkem Jaroslavem Vodrážkou.

Reakce = Vrbenský

Po roce 1948 se i na gymnáziu začal výrazně projevovat nástup komunismu. Z politických důvodů byli propuštěni někteří učitelé, přicházeli naopak nepohodlní učitelé z vysokých škol a sílil vliv tzv. Svazu mládeže. Hlavním protagonistou poúnorových časů ve třídě Jaroslava Vrbenského byl talentovaný bohemista Miroslav Červenka, jemuž jeho názory pomohly nastartovat slibnou vědeckou kariéru.

Na školní nástěnce věnované socialistické „osvětě“ kdosi pod rubrikou „Reakce“ udělal šipku a napsal „Vrbenský“. Od jednoho ze slušných učitelů se také Jaroslav Vrbenský dozvěděl, že na něj byl před maturitou (1951) ze školy odeslán jiný posudek než ten, který mu byl předán jako oficiální. Posudek se hemžil frázemi typu: „nábožensky orientovaný, nevěrohodný“ atd.

Vyšehradský sbor

Důležitým impulzem v životě Jaroslava Vrbenského byl vznik malého komorního sboru vedeného Jaroslavem Vrbenským starším v roce 1951. Sbor tvořilo asi dvacet mladých lidí z okruhu přátel a spolužáků, zkoušel v kuchyni u Vrbenských a postupně začal vystupovat v několika pražských kostelích (na Karlově, u sv. Jana Nepomuckého v Košířích, u sv. Rocha aj.). Tento sbor se později, již v době věznění Jaroslava Vrbenského, rozšířil o orchestr, navázal spolupráci s hobojistou a varhaníkem Františkem Thurim a stal se významným podhoubím pro činnost kroužků katolické mládeže. Začal působit pod názvem Vyšehradský sbor a prošla jím řada osobností, které se později staly známými v církvi i ve svém oboru (Václav, Jan a Pavel Konzalové, Zdeněk Cikler, Stanislav Hrách, Stanislav Mareš, Ondřej a Jan Fischerové, Pavel Kuneš aj.). Někteří členové sboru byli na přelomu 50. a 60. let za svou činnost vězněni.

Studentské kroužky

Na podzim roku 1949 se Jaroslavu Vrbenskému naskytla mimořádná příležitost zúčastnit se dvou rekolekcí s významnými osobnostmi jezuitského řádu Adolfem Kajprem a Františkem Mikuláškem. Šlo o mimořádně vzdělané a charakterní kněžské osobnosti s řadou zkušeností z práce s mládeží, ze spolkového života ve válečných podmínkách a z katolického tisku. Oba tehdy byli vůdčími osobnostmi tzv. Sdružení katolické mládeže a snažili se oslovit dosud nezapojené studenty gymnázií přes jejich učitele náboženství, „pracovní kursy“ nebo letní tábory. 

Formace těchto kněží v sobě spojovala myšlenky hnutí francouzských kněží ‒ dělníků (zachycené zejména v knize Henriho Perrina Staveniště Evropy) a vlámského hnutí JOC (Jeunesse ouvrière chrétienne) Josefa Cardijna s heslem: vidět, soudit, jednat. V českých podmínkách šlo především o výzvu k zakládání malých, zpravidla šestičlenných kroužků mladých laiků, které by se i bez účasti kněží vězněných komunistickým režimem dokázaly sdružovat, orientovat a realisticky sloužit bližním. Kajpr a Mikulášek nastínili účastníkům program a zdroje budoucích studentských kroužků, zdůraznili zásadu odpovídat na konkrétní situaci a oslovovat jen důvěryhodné lidi z nejbližšího okolí.

Začni sám u sebe

Pod vlivem jezuitů začal sám Jaroslav Vrbenský aktivněji docházet do jednoho ze studentských kroužků soustředěných kolem farnosti pátera Gabriela na náměstí Jiřího z Poděbrad. Kroužek se scházel nad sakristií kostela Nejsvětějšího Srdce Páně v místnosti, kde byly uloženy původní modely chrámu od architekta Josipa Plečnika. Na jiném kroužku se spřátelil s bývalým studentem teologického konviktu v Příbrami Janem Janouškem, horlivým a za svou činnost později vězněným organizátorem katolických společenství, a přes něj (v prosinci 1951) také s knězem Karlem Pilíkem, který výrazně ovlivnil jeho další osud.

V maturitním roce 1951, kdy došlo k nejtvrdším represím komunistického režimu vůči katolické církvi (odsouzení Kajpra a Mikuláška v procesu „Machalka a spol.“, Akce K, procesy s katolickými laiky apod.), uzrálo v Jaroslavu Vrbenském rozhodnutí podílet se na činnosti kroužků v širším měřítku. Ve spolupráci s důvěryhodnými kněžími, většinou kaplany v různých farnostech, se pokusil vytvořit síť koordinátorů různých kroužků, která by umožnila překonávat izolaci jednotlivých členů, vyměňovat si literaturu nebo pořádat společné akce. „To byla už doba, kdy lidé, kteří to dělali před námi, jako byli členové Ligy akademické, František Valena, Josef Plocek a na Moravě Mečislav Razik, šli do kriminálu… Já jsem právě vycházel z toho, že jejich jména byla Státní bezpečnosti už několik let známa, zatímco naše nikdo neznal. Chtěl jsem využít toho, že v době, kdy oni si jdou sednout do kriminálu, půjdeme my tak trochu na jejich místa tím, že budeme dělat individuální kroužky… Nemělo to nějakou mimořádně vysokou úroveň, ale šlo o to nesložit zbraně, neuzavřít se do sebe v době, kdy kněze a mnoho dalších odvezli…“

Jaroslav Vrbenský si tehdy vypůjčil motorku od pátera Josefa Gabriela a vyrazil na cestu po farnostech Beroun, Stříbro, Rakovník, Starý Plzenec a Jindřichův Hradec. Program sítě kroužků, o níž Jaroslav Vrbenský mluví jako o „studentském apoštolátě“, byl rozmanitý a odvíjel se od místních možností a zaměření. Základní osu však představovala koncepce nastíněná jezuity a francouzským hnutím JOC: „Vždy bylo téma, které se probíralo celý rok. Kroužek začínal meditací, kterou si někdo připravil předem… Potom se tam probíralo to, co bylo doporučeno, řekněme teologické minimum (a to hodně malé minimum) z textů různých řádových teologů… Tehdy vyšel Manifest personalismu od Emmanuela Mouniera nebo Integrální humanismus Jacquesa Maritaina … Bralo se to, co bylo dostupné, oficiálně vydané publikace dobrých autorů. Ne že bychom se stali odborníky na personalismus, ale vybralo se třeba několik kapitol. Potom se nahlížela ta praxe, ve které se ocitají jednotliví členové konkrétního kroužku, zkoumal se pokus o apoštolát v daných podmínkách. To je to Vidět, soudit, jednat… Vidět, v čem je problém okolí toho dotyčného, soudit, to je pohovořit, popřemýšlet, co s tím vlastně dělat, a mělo to vyústit do určitého jednání… My jsme k tomu ještě připojili čtvrtý klíčový bod a tomu se říkalo: začni sám u sebe. To znamená, že když budeme někomu dávat třeba Manifest personalismu, tak bychom z něho měli něco vytěžit nejprve sami.“

Zábor knih a studijní peripetie

Po maturitě v roce 1951 se však Jaroslav Vrbenský musel zabývat i prozaičtějšími starostmi, především kam nasměrovat svůj další profesní život. Nejprve čtrnáct dní pracoval ve zvláštní sekci Univerzitní knihovny, v níž se soustřeďovala literatura ze zabíraných klášterů (tzv. Oddělení záboru). Dělili ji na staré tisky prodávané pod cenou do antikvariátů a stohy „běžných“ (ve skutečnosti cenných) titulů určených k sešrotování. Než mu nadřízení zakázali nosit do práce aktovku, podařilo se mu zachránit několik knih v nedaleké popelnici. Jako brigádník byl dokonce poslán, aby spolu s dalším studentem vynášel zabavené knihy ze zrušeného salesiánského střediska v Kobylisích. Když s kolegou nesli bedny s knihami kolem vrátného, posledního tolerovaného salesiána, vždy jim „náhodou“ také několik knih upadlo.

V červnu 1951 se Jaroslav Vrbenský přihlásil na obor hudební věda na Filozofické fakultě UK, nebyl však přijat a byl podle tehdejší praxe nuceně přeřazen na obor „blízký jeho zaměření“, v daném případě učitelství hudební výchova – ruština na pedagogické fakultě. I když tamější učitelé dělali, co mohli, museli výuku přizpůsobit studentům z tzv. dělnických přípravek, z nichž někteří hráli na klavír pouze jednou rukou a uměli jen houslový klíč. Poměry na fakultě vedly k pravidelným „palácovým odchodům“ talentovaných hudebníků, k nimž se připojil i Jaroslav Vrbenský s pěti kolegy, kteří se v žertu označovali jako „Pařížská šestka“. Na konci školního roku 1951/1952 úspěšně složil přijímací zkoušky na dirigentské oddělení Státní konzervatoře a po prázdninách měl na tuto školu nastoupit. Osud ale rozehrál karty jinak.

Brigády

S dcerou bývalého činovníka Československé strany lidové a Katolické akce Artura Pavelky Ludmilou (Lilkou) zorganizoval Jaroslav Vrbenský brigádu katolických studentů ve Šternově na Benešovsku a studentek v nedalekém Divíšově. Náplní těchto brigád uskutečněných v létě 1951 bylo zhruba osm hodin manuální práce na vybraném státním statku a následný odpočinek, výlety nebo duchovní program. Hlavním smyslem bylo opět posílení přátelských vazeb katolické mládeže a sdílení života ve víře v době komunistického pronásledování.

Z první brigády si Jaroslav Vrbenský vybavuje především setkání s benediktinem Metodem Klementem, který místo domluvené nedělní mše v kryptě Sázavského kláštera vyzval brigádníky, aby účastí na mši v hlavním kostele (před zraky místních obyvatel nebo potenciálních udavačů) „vydali svědectví“. 

Z podnětu přítele z fakulty Josefa Waldmanna zorganizoval v červenci 1952 dva běhy další studentské brigády, tentokrát v Pasekách nad Jizerou, na kterou navazoval hudebně-divadelní Festival Vysocka a Pasecka. Do programu festivalu, organizovaného Waldmannem a místními dobrovolníky, se po sedmi hodinách manuální práce zapojili i katoličtí brigádníci (orchestrální provedení Dvořákových Slovanských tanců, árie z českých oper, Symfonie in Re Jana Václava Voříška apod.). Na festival pozval Jaroslav Vrbenský i své rodiče a otec i strýc se přímo zapojili do orchestru, jehož dirigentem byl z Prahy „vyakčněný“ hispanista Luděk Kult.

Z účastníků brigády si vzpomíná např. na bratry Jana a Václava Konzalovy nebo na Vladimíra Roskovce, na stavbu kravína a chalupu v rokli „Havírna“, kde skupina brigádníků tehdy bydlela.

Převádění do želez

Ještě před odjezdem do Pasek se však Jaroslav Vrbenský zapojil do velmi riskantní akce, která rozhodla o jeho dalším životě víc, než mohl tehdy tušit. Od blízkého kněze Bohumila Koláře z Roudnice nad Labem se dozvěděl, že jiný kněz, páter Antonín Bradna, je v nebezpečí zatčení a může se zachránit pouze emigrací. Podobný úmysl měl tehdy postupně nabývat i páter Karel Pilík. Na radu spolužačky Boženy Myslivcové proto Jaroslav Vrbenský dvakrát (v červnu a v červenci 1952) navštívil jejího strýce, kněze Františka Myslivce z Rohozné na Svitavsku, a navázal přes něj kontakt s bývalými partyzány údajně schopnými převést vybrané lidi přes hranice. Netušil však, že tito bývalí odbojáři jsou současně agenty Státní bezpečnosti a vše naplánovali podle předem připraveného scénáře. Na přímé schůzce s agenty u vchodu zámku v Opočně byl Jaroslav Vrbenský vyzván, aby všechny zájemce pozval 18. srpna do parku pod Petrovem v Brně, kde bude závazně rozhodnuto o dalším postupu.

Z protokolů k výslechům (spis V 734 Ostrava uložený v Archívu bezpečnostních složek) i ze vzpomínek dalších aktérů vyplývá, že Antonín Bradna ani Karel Pilík nechtěli útěk primárně pro sebe, ale pro studenty, za něž se cítili odpovědní. Páter Bradna chtěl pomoci především studentovi Leoši Žídkovi, který šířil protikomunistické letáky, předstíral utonutí, a byl proto v bezprostředním nebezpečí zatčení, páter Pilík zase několika studentům jím dříve vedeného a komunisty zrušeného kněžského konviktu v Příbrami. Svým případným spoluútěkem jim mohl usnadnit začátky kněžského studia v Římě, v němž působil, a zbavit se rizika neustálého skrývání v rodinách přátel. O emigraci a kněžské dráze tehdy uvažoval i Jaroslav Vrbenský, odrazoval ho však pocit odpovědnosti vůči rodičům, kteří by kromě ztráty jediného syna museli čelit zdravotním a politickým následkům.

Schůzka v Brně proběhla podle domluvy. Jaroslav Vrbenský na ni přijel vlakem s Karlem Pilíkem, ale agenti si přáli mluvit s každým účastníkem zvlášť. Když se páter Pilík, s nímž byl domluven na společném odjezdu, ani po dvou hodinách nevracel, rozhodl se Jaroslav Vrbenský vrátit do Prahy sám. Netušil, že StB schůzku zorganizovala tak, aby zde přednostně zatkla oba kněze, jejichž úkryt dosud neznala, zatímco pro studenta Vrbenského si mohla přijít kdykoliv. Kvůli alibi si ještě v Brně zašel do kina, kde shodou okolností běžel film Temno, a poté odjel vlakem domů. Přenocoval v pražském bytě a ráno se vrátil do Pasek, kde právě začínal již zmiňovaný festival. Musel zde ještě docvičit svůj part tympanisty, pro nějž si domluvil náhradníka v osobě Jana Konzala (dnešního biskupa tzv. podzemní církve). To se ukázalo jako prozíravé, protože svůj hudební part už v srpnu 1952 nedohrál.

Spojka Dona Bosca

V sobotu ráno 23. 8. 1952, půl dne před zahájením kulturního festivalu Vysocka a Pasecka, byl Jaroslav Vrbenský v Pasekách zatčen. Byl mu prohledán slamník a musel dojít s příslušníky k přistavenému autu, které ho odvezlo po silnici směrem k Rokytnici nad Jizerou. Cestou zahlédl matku, která vycházela z pasecké sokolovny, a poprosil proto eskortu o zakrytí, aby ji příliš nevyděsil. Auto sice krátce zastavila hlídka Veřejné bezpečnosti, ale jinak cesta pokračovala hladce až do Brna.

V Příčné ulici v Brně strávil Jaroslav Vrbenský týden ve vazbě a zažil zde své první výslechy. „Mě se třeba ptali, o kom jsem na nějakém večerním sezení mluvil. A já jsem řekl: ,No, taky jsem tam mluvil o Donu Boscovi.‘ A vyšetřovatel řekl: ,To je ten tajnej biskup, co?‘ ‒ ,Ale, to není tajnej biskup, on se věnoval mládeži. A vůbec nežil tady, ale v Itálii.‘ ‒ ,A kdo od něj chodil jako spojka?‘ ‒ ,Ale on už nežije.‘ ‒ ,To na mě neplatí.‘ Pak šel do nějaké vedlejší místnosti, tam mu asi řekli, že je vůl, tak přišel a zařval: ,Sto dřepů!‘ Začal jsem dělat dřepy, ale trochu jsem je počítal takovým způsobem jako šestnáct, osmnáct, dvacet, abych si to trochu zkrátil.“

Po týdnu převezli celou skupinu ve stísněném antonu do Ostravy. Zde Jaroslav Vrbenský zůstal deset měsíců, z toho půl roku v jen výjimečně přerušované samovazbě. Potom mu přidělili duševně narušeného spoluvězně, jehož první věta byla: „A tebe zabiju.“  Rutinní příkaz bachařů po celou dobu zněl: „Stát, chodit, sedět (mimo jídlo) jen na studené zemi bez slamníku. Spát jen naznak, s rukama položenýma na dece a světlem zapnutým po celou noc.“ Topilo se jen půl hodiny až hodinu denně a vždy jen s otevřenými okny. Bez deky, s poloviční dávkou jídla a botou pod hlavou zde Jaroslav Vrbenský okusil také jeden den vězeňské korekce. Důvodem byla stížnost, že údajně tahal za vlasy spoluvězně, který byl téměř holohlavý.

„Mladý cynik“ v procesu Bradna a spol.

Dne 25. června 1953 ráno bylo v Ostravě zahájeno hlavní líčení se skupinou „Antonín Bradna a spol.“, v němž byli vedle Jaroslava Vrbenského, Antonína Bradny a Karla Pilíka obžalováni také páter Bohumil Kolář z Roudnice nad Labem, student Leoš Žídek, kněz z Nového Jičína Antonín Lanča, tři řeholní sestry z kláštera Boromeum v Novém Jičíně, jejich představená Marie Pijáčková a víceméně náhodná návštěvnice kláštera Marie Kaniová. Novojičínské boromejky byly souzeny za to, že skrývaly trestně stíhaného Antonína Bradnu, umožňovaly mu kontakt s okolím, pořádání neformálních exercicií, šíření náboženských tiskovin apod.

Během líčení se Jaroslav Vrbenský znelíbil komunisticky zapálenému prokurátorovi, když se zastal výslechem vyčerpané boromejky Anny Šimíkové a svým vystoupením jí umožnil chvíli si odpočinout. Jako „mladý cynik, který ani po roce nezměnil názor na své provinění“ si za to vysloužil o čtyři roky vyšší trest, než by jinak pravděpodobně dostal. Rozsudek byl vynesen tentýž den ve 20.30 hodin a Jaroslav Vrbenský byl za velezradu odsouzen na dvanáct let stejně jako Karel Pilík. Antonín Bradna jako údajný vůdce skupiny dostal patnáct let, Bohumil Kolář a Marie Pijáčková deset a Leoš Žídek osm. Ostatní obžalovaní vyvázli s nižšími tresty.

Léčba Leopoldovem

Po rozsudku strávil Jaroslav Vrbenský ještě měsíc ve vazbě v Ostravě, potom ho převezli do Olomouce, kde musel s dalšími vězni čekat na pravidelnou „vězeňskou autobusovou linku“ Státní bezpečnosti Praha – Ilava. Po noci strávené ve slovenské Ilavě byl nepříjemným antonem (kolena na dveřích, cesta v pololeže) již jen se čtyřmi dalšími vězni (včetně Antonína Bradny) převezen do Leopoldova.

V souladu s tehdejší koncepcí komunistického vězeňství byl Leopoldov určen pro odsouzené s nejtěžšími tresty (20–25 let, doživotí apod.). Jaroslav Vrbenský tam dorazil na samém konci nejkrutějšího období, kdy lidé při vycházkách jedli trávu a byly zde případy smrti hladem. V září 1953 byly „pouze“ minimální příděly třikrát denně, stísněná samovazba, šikana v podobě nočních nástupů se štěkajícími psy a různé stupně korekce. Vězňové byli ubytováni na společných místnostech pro 24 lidí ve staré tereziánské pevnosti, ve čtyřpatrové budově samovazeb (např. kněží František Šilhan, Antonín Mandl nebo Antonín Bradna) nebo ve speciálních odděleních (Gustáv Husák, řeckokatolický biskup Pavol Gojdič, členové protektorátní vlády dr. Josef Kliment a generál Syrový). Ve společné místnosti se Jaroslav Vrbenský potkal s některými vojáky západních armád, např. s generálem Karlem Janouškem. V některé ze sedmi čtyřicetičlenných dílen se mohl při výrobě sisalových povřísel nebo krájení zeleniny setkávat s kněžími Adolfem Kajprem nebo vyhlášeným diskutérem dominikánem Silvestrem Maria Braitem. O rozptýlení spoluvězňů se staral pekařovský historik, redaktor Vyšehradu a oblíbený recesista Ladislav Jehlička. Ten zde kromě mnoha podařených aforismů vytvořil například humorný „Spolek marxistických historiků“.

Velkou výhodou Leopoldova byl kvalitní a zodpovědný tým lékařů a zdravotnického personálu z řad vězňů, tvořený zejména chirurgem dr. Krbcem a členy řádu Milosrdných bratří propuštěných z pražské Nemocnice Na Františku. Jejich práci mohl Jaroslav Vrbenský poznat na vlastní kůži, když v Leopoldově onemocněl zápalem pohrudnice, což mu málem překazilo první návštěvu otce, na niž ho dr. Krbec po naléhání pustil pouze na nosítkách. To spolu s úzkým koridorem, pletivem zabraňujícím jakémukoli fyzickému kontaktu a neustálou šikanou ze strany bachařů jen umocnilo stísňující dojem z návštěvy. Z šestitýdenního pobytu v nemocnici Jaroslav Vrbenský nejvíce vzpomíná na setkání s básníkem Václavem Renčem, který ho zde naučil svou báseň Popelka nazaretská vzniklou po paměti ve vyšetřovací vazbě a až později zapsanou na druhou stranu cigaretového papírku Taras Bulba.

Svérázný byl systém „kontaktu“ odsouzeného s rodinou a okolním světem. Každý vězeň měl sice formálně právo napsat jednou za půl roku dopis svým příbuzným, dopisy však zpravidla nebyly doručovány. Tato situace byla zvláště tíživá pro rodiče Jaroslava Vrbenského, kteří se již v době jeho desetiměsíční vazby v Ostravě marně dotazovali na syna, o němž neměli šest měsíců žádné zprávy. Po sérii naléhání a písemné přímluvě souseda komunisty u ministra Bacílka dostali odpověď, že důvody vazby jim byly sděleny už třikrát, synovi byl povolen dopis a to svědčí o jejich „naprosté neodbytnosti“. Ve skutečnosti však rodiče z Ostravy ani z Leopoldova žádný dopis nedostali.

Kruté někdy bylo i počínání spoluvězňů. Jaroslav Vrbenský si vzpomíná na brutální vyřizování účtů se skupinou příslušníků slovenské StB v čele s plukovníkem Viktorem Sedmíkem. Velitel samozvaného bicího komanda odstrčil rukou dominikána, který se snažil estébáky chránit, se slovy: „Prepáčte otec, ale toto nie je Vaša robota“. Výkonem pomsty se vězňové sami stávali spolupachateli zla už jen proto, že umístění bývalých mučitelů společně s jejich oběťmi bylo bachaři záměrně naplánováno.

Zedník z Bytízu

V únoru 1954 byl Jaroslav Vrbenský kvůli nepříznivé lékařské zprávě nejprve vyňat, ale následně opět zařazen do seznamu vězňů určených pro tábor Bytíz u Příbrami. Tato zpráva ho alespoň uchránila od nejtěžší práce v dole a umožnila mu dělat různé práce na povrchu, např. výkopy, stavbu trati pro jeřáb, pikování betonu nebo kamenů a především práce zednické. S šesti táborovými autobusy pravidelně jezdil na stavbu sídliště ve Zdaboři, zpočátku jen na ranní, později i na odpolední směny. Vstávání na ranní ve 3 hodiny 15 minut, vrzání dřevěné podlahy na barácích a střídání směn vězňům spolehlivě narušovaly noční spánek. Po pracovní době se navíc v táboře konaly povinné brigády. Práci vězni vykonávali pro podnik Jáchymovské doly a ministerstvo vnitra za každou jejich odpracovanou hodinu dostávalo jednu korunu deset haléřů. Aby mohlo dostat více, umožnilo vězňům skládat kvalifikační zkoušku, která byla v případě Jaroslava Vrbenského v oboru „zedník – zdivo“. Po jejím úspěšném absolvování se jeho hodinová mzda zvýšila z koruny deset na čtyři koruny padesát a vydělával tak místo šedesáti sto dvacet korun měsíčně.

Denní režim v táboře obnášel hodinové nástupy za každého počasí, zimu na barácích, nedostatečnou ochranu před ozářením, osobní prohlídky při odchodu i příchodu z práce, tvrdé pracovní normy a následné dluhy v civilu, odstupňované tresty a zákazy prakticky všeho. Vězňové se pohybovali ve dvojnásobně oploceném koridoru a i minimální vykročení z něj mohlo vyvolat okamžitou střelbu ze strážních věží. Pokud chtěl vězeň o něco požádat, musel poslat na velitelství tzv. raportní lístek, který byl zamítnut i v tak kuriózních případech, jako byla žádost o vypůjčení banja nebo výuku ruštiny. „Třeba nám řekli: ,Tak vy tady trávíte život mezi těma barákama a jsou tady samé kameny a bláto, tak si tady můžete po brigádách udělat takový ovál po celé délce baráku, přiveze se písek, uválcuje se… a uprostřed mezi tím bude tráva. V létě si pak můžete třeba na tu trávu jít.‘ Tak se na tom pracovalo a za čtvrt roku přišli znovu a řekli: ,Tak my to s vámi mysleli dobře, ale vy jste pěkný syčáci. Takže ty cesty se znovu rozrejou, ty kameny se sem znova navezou, bláto se tady vytvoří a tráva vytahá, protože vy si to nezasloužíte. Vy si nevážíte naší dobroty…‘“

Na šikaně se podílela i tzv. kápa z řad uvězněných Němců nebo retribučních vězňů, kteří někdy kladli politickým vězňům za vinu svůj trest z Benešovy éry let 1945–1948. Mnoho forem ponižování však bylo možné překonat díky silnému přátelství mezi vězni a vzájemné solidaritě. 

Útěky, skrýše a příběh s kufrem (tábor Vojna)

Na Tři Krále 1956 dorazil Jaroslav Vrbenský do dalšího místa svého vězeňského putování, do tábora Vojna u Příbrami. Hned po příjezdu se stal svědkem opatření spojených s útěkem dvou vězňů, na nichž se zpravidla podílelo vojsko, zálohy Vnitřní stráže ministerstva vnitra, svazáci a další složky a tito postupně uzavírali uprchlíky do stále užších kruhů, takže měli jen malou šanci na úspěch. Pokud byli chyceni, byli předvedeni před tábor pro zastrašení ostatních a většinou automaticky obviněni z velezrady za útěk z uranového pásma. V daném případě byl chycen pouze jeden uprchlík, druhému (Rakušanovi Fuchschuberovi) se podařilo dostat přes hranice. 

Podobné pokusy zažil Jaroslav Vrbenský několikrát už na Bytízu. Živě si vzpomíná především na útěk čtyř vězňů na sklonku listopadu 1954, k němuž došlo proražením oplocení ukradenou Tatrou 111, nebo na útěk ve speciálně upravené špulce na kabely odvezené z trafostanice po domluvě s civilním řidičem – skautem.

Stejně rafinované jako přípravy útěků musely být i skrýše vězňů používané pro ukládání učebnic cizích jazyků, náboženských textů nebo svépomocně opisované literatury. Skrýše se většinou dělaly ve dvojité podlaze baráků, kde nebyly snadno viditelné shora ani zespoda, protože prohlídky (vězni nazývané filcunky) bývaly velmi důkladné. Jaroslavu Vrbenskému na Bytíze objevili francouzská slovíčka a na Vojně pod postelí Čapkovy Hovory s TGM. V obou případech putoval na pět dní do korekce. „V korekci jsem byl za jednoduchou věc. Pode mnou nebo nade mnou spal Pavel Grym, skaut, a pod naší postelí se našla kniha Hovory s TGM. Moje nebyla, a jestli byla Pavla Gryma, taky nevím, ale on byl starší, a tak jsem se s ním domluvil, že se k té knize budu znát já. Tím se zkrátilo vyšetřování, já jsem dostal pět dní díry a šel jsem do díry.“

Aby předešel podobným situacím, nechal si Jaroslav Vrbenský na Vojně vyrobit dokonalejší skrýš, která vybočovala z běžné táborové praxe. „… Vím, že ten truhlář byl starší pán ze Zlatých Hor… a někdo mi u něj vyjednal, že mi udělá kufřík podle mé projekce. Ta spočívala v tom, že měl dvojité víko, dvojité stěny a všude samozřejmě šroubky, ale ty byly uštípnuté, takže krátké. A v tom víku jsem měl třeba tištěný francouzský slovníček (zbavený desek, aby se šetřilo každým milimetrem), … potom výpisky z Englišovy Malé logiky, z Mounierova Manifestu personalismu, ,trosku‘ z Dostojevského Legendy o Velkém Inkvizitorovi… a měl jsem tam řadu poznámek z estetiky a takové věci. Žádné adresy, žádné projekty, nic takového. Jenže jsem se do toho mohl dostat dost obtížně, … musel jsem třeba jít opožděně na nástup a rychle pak dobíhat, otevírat to nadvakrát a podobně.“

S kněžskou elitou v Kartouzích

V květnu 1960, kdy byla vyhlášena velká amnestie a řada známých vězňů byla propuštěna na svobodu, dostal Jaroslav Vrbenský vyrozumění, že pro „hrubé a soustavné porušování podmínek výkonu trestu“ se na něj amnestie nevztahuje a jeho věznění bude pokračovat. Bránil se sice tvrzením, že byl za celou dobu potrestán korekcí pouze dvakrát na pět dnů (maximální taxa byla deset), a na tomto základě se odvolal, ale nic mu to nebylo platné a na konci září 1960 ho převezli do již páté věznice, Kartouzy ve Valdicích.

Zde strávil bezmála rok a půl nejprve mezi duševně poznamenanými vrahy, ale také ve vybrané společnosti kněží a teologů, kteří stejně jako on nebyli propuštěni na amnestii. Po čtyřech měsících byl totiž přestěhován do společné „kněžské“ místnosti určené asi pro sto lidí. Z kněžských osobností si nejvíce rozuměl s Antonínem Mandlem a Janem Petrem Ondokem, s nimiž si při povinných pochůzkách na vězeňském dvoře vyprávěl o Olivieru Messiaenovi nebo Gabrielu Marcelovi, s Josefem Zvěřinou pro změnu o křesťanské archeologii. Ve společné místnosti se mohl setkávat také se znalcem byzantské spirituality a slovenským jezuitou Jánem Dieškou nebo františkánem Janem Baptistou Bártou. Jaroslav Vrbenský na ně vzpomíná jako na lidi s neokázalou lidskostí, humorem a obdivuhodně širokým neškolometským vzděláním. 

Díky vyprázdnění dílen po odchodu amnestovaných vězňů se Jaroslavu Vrbenskému otevřela cesta k získání nových pracovních dovedností. Byl umístěn v mačkárně skla pro podnik sklárny Železný Brod, která sídlila v krásném barokním kostele v Kartouzích. Práce mu šla překvapivě rychle od ruky, takže plnil normu dříve a ve volném čase se věnoval svým zájmům, především poezii. Naučil se zde například Renčovy Loretánské litanie a recitoval je mladším spoluvězňům. 

Akce „Vrba“, Mírov a amnestie v nedohlednu

StB ovšem činnost církevních osob pečlivě sledovala i za branami věznic a prostřednictvím svých agentů se snažila získat důkazy o jejich vzdělávání, šíření náboženských textů, tajném svěcení apod. A protože z udání nabyla dojmu, že Jaroslav Vrbenský se jistým způsobem na této činnosti podílí, nepropustila ho ani na prezidentskou amnestii v květnu 1962 a zdůvodnila to tím, že byl údajně „hlavou protistátní skupiny“. Jaroslav Vrbenský se znovu, tentokrát již úspěšně, odvolal. Tou dobou však byl už od února 1962 ve věznici na Mírově a režim jeho případ zdržoval tak dlouho, že zde strávil ještě dalších osm měsíců, než byl konečně propuštěn. Pracoval zde na výrobě fotografických měchů v mírovské věži.

Volný čas na Mírově si chtěl Jaroslav Vrbenský zkrátit alespoň dalším vzděláváním. Svěřil se proto vězeňskému zdravotníkovi, že má ve vězeňském skladu umístěn kufřík se svými poznámkami, a požádal ho, zda by mu ho nemohl opatřit. Zdravotník sdělil tuto informaci obratem Státní bezpečnosti a ta na Jaroslava Vrbenského založila signální svazek „Vrba“, jehož cílem bylo zajistit obsah kufříku a jeho prostřednictvím kompromitovat Jaroslava Vrbenského i jeho významné spoluvězně z řad katolických kněží. StB se mylně domnívala, že poznámky v kufru vznikly ve Valdicích v rámci tajné výchovy laiků, a nasadila proti jeho předpokládaným učitelům z řad kněží (zejména Josefu Zvěřinovi, Františku Šilhanovi nebo Antonínu Bradnovi) několik agentů. Protože však byl kufr mezitím nedopatřením odeslán na adresu manželů Vrbenských, provedla StB podlou akci s krycím názvem „úkon 77“, při níž okopírovala klíče ze skříňky otce Jaroslava Vrbenského v jeho pracovišti JZD Kunratice a pod záminkou lékařské prohlídky (rentgenu) vylákala mimo domov i matku, takže mohla proniknout do bytu a obsah kufru zde nafotografovat.

Celá akce měla dohru po propuštění Jaroslava Vrbenského, k němuž došlo rozhodnutím Nejvyššího soudu dne 22. prosince 1962. Neuplynul ani měsíc od jeho návratu k rodičům na Žižkov, když u dveří zazvonil příslušník Veřejné bezpečnosti s tím, že celá rodina se musí dostavit k výslechu. Výslech, jehož se kvůli podlomenému zdraví maminky nakonec zúčastnili pouze otec a syn Vrbenští, směřoval neomylně k jedinému tématu. „Ten den jsme přišli na stanici VB, táta šel do jedné místnosti, já do jiné, a ten tzv. vyšetřující se zeptal: ,V čem jste měl své osobní věci na táboře?‘ Začínal jsem sice tušit, ale je taková zásada, že všechny věci musí říci dříve on. Takže jsem řekl: ,No, měl jsem takovou krabici od margarínu a tam jsem měl nějaký klozet papír, kapesníky…‘ ,A nic jiného jste neměl?‘ ,Ještě jsem měl, když říkáte na táboře, takový dřevěný kufřík.‘ ,A co jste měl v tom kufříku?‘ ,Taky nějaký papír, ponožky, punčochy…‘ ,A nic jiného jste tam neměl?‘ ,Nic jiného jsem tam neměl.‘ ,A takhle ve víku nebo ve stěnách jste nic neměl?‘ ,No tak, to jsem měl.‘ A teď přišel ten problém, protože on řekl: ,A kde to máte?‘ A já jsem řekl: ,A to já právě nevím…‘“

Jaroslav Vrbenský požádal, aby mu umožnili promluvit s otcem, a ten mu sdělil, že kufr schoval ve sklepě vinohradského domu pod uhlím. Na místě se dohodli, že kufřík StB dobrovolně vydají, a právě to uchránilo Jaroslava Vrbenského před dalším trestním stíháním.

Život po propuštění

Případ byl vyřešen, ale klidný život na Jaroslava Vrbenského rozhodně nečekal. Duševní rozpoložení maminky bylo po deseti letech jeho věznění velmi špatné a otci se zase výrazně přitížilo po stránce fyzické. Předehrou k tomu byl pokus StB získat ho v roce 1958 ke spolupráci, který sice selhal, ale otec byl vyhozen ze svého dlouholetého zaměstnání v Zemské bance a poslán jako účetní do JZD Kunratice, kam musel tři hodiny denně dojíždět. I když si zde svou bystrostí a pečlivostí udělal dobré jméno, v jeho kanceláři se skoro netopilo, a tak onemocněl zánětem ledvin, na nějž po dvou a půl letech od návratu syna z vězení zemřel.

Prvním zaměstnáním Jaroslava Vrbenského po propuštění byla mimořádně prašná, a jak sám s nadsázkou říká, zcela „nechartistická“ kotelna. Pracoval v ní však naštěstí jen dva a půl měsíce a potom se stal „univerzálním údržbářem“ v tiskárně Knihtisk ve Slezské ulici. Měl zde dobrého vedoucího a ve skladu barev se mohl setkávat s dalšími propuštěnými mukly. V roce 1967 se chtěl jeho bývalý spoluvězeň Ladislav Jehlička zbavit místa ve Výrobním odboru družstva Znak a Jaroslav Vrbenský ho přijal.

Potom přišel v kulturním světě poněkud prodloužený rok 1968 a Jaroslav Vrbenský dostal další vzkaz od Ladislava Jehličky, tentokrát aby s ním šel pracovat do obnoveného nakladatelství Vyšehrad. Jaroslava Vrbenského obecně překvapilo, že se část politických vězňů (na rozdíl od pozdějších chartistů nebo signatářů manifestu Dva tisíce slov) mohla během 60. let poměrně rychle uplatnit ve svých původních profesích. Sám se nejprve zdráhal a poslal místo sebe dva kandidáty, kteří se mu zdáli zkušenější. Těm však podmínky z různých důvodů nevyhovovaly, a tak nakonec ze zájmu o literaturu i kvůli zvýšení platu místo redaktora ve Vyšehradu přijal.

Vyšehrad

Nakladatelství Vyšehrad bylo už před válkou v českém kulturním světě pojmem. Založil ho vyšehradský kanovník a politik lidové strany Bohumil Stašek v r. 1934 jako „pojistku“ tehdy ekonomicky ohroženého vydavatelství Ladislava Kuncíře. Vyšehrad se profiloval jako malé, převážně katolické, kulturně a intelektuálně náročné nakladatelství, jehož činnost nezbrzdila ani poměrně mírná nacistická cenzura. Největšího rozkvětu dosáhl po roce 1945 pod vedením všestranné osobnosti Bedřicha Fučíka a po svém sloučení s filozofickým nakladatelstvím Universum.

Jaroslav Vrbenský do Vyšehradu nastoupil ve zvláštní době, kdy došlo na jedné straně k obnově původního ducha nakladatelství (k návratu bývalého ředitele Fučíka, politického vězně Ladislava Jehličky aj.), na druhé straně však už sílil tlak nastupující normalizace. Kdyby přišel o měsíc později než 1. dubna 1969, už by se na něj vztahoval zákaz přijetí zaměstnanců mimo podnik. Takto se však mohl stát jedním ze čtveřice klíčových redaktorů určujících étos i směr celého nakladatelství. Kromě Bedřicha Fučíka, nyní v roli externího poradce, tým redaktorů ve Vyšehradu tvořili: Ladislav Jehlička (historie), Marie Voříšková (beletrie), syn bývalého vydavatele Lidových novin Jan Scheinost (beletrie a poezie) a Jaroslav Vrbenský (filozofie a teologie).

„Oteplení“, Jircháře a spolupráce s Jiřím Němcem

Šedesátá léta však nebyla jen dobou literárního, ale i celkového kulturního, občanského a církevního obrození. Za určitý bod zlomu po tvrdých 50. letech považuje Jaroslav Vrbenský rok 1963, kdy se na scéně objevila poetická kavárna Viola s představenímNoci s Hamletem, divadlo Semafor, první ohlasy Druhého vatikánského koncilu nebo Ekumenický seminář v Jirchářích. Z titulu své práce i zájmu byl Jaroslav Vrbenský pravidelným účastníkem Jirchářů i „křesťansko-marxistických“ přednášek Milana Machovce na filozofické fakultě. Památnou se pro něj stala Machovcova věta před přednáškou rakouského judaisty Kurta Schuberta, dobře vystihující atmosféru doby: „Někteří se domnívají, že marxismus je podstatně a neodmyslitelně spojen s ateismem. Ale ne všichni marxisté se toto domnívají… A proto se domnívám, že bude s prospěchem, když vyslechneme přednášku pana profesora Schuberta o Ježíši Kristu.“

Stěžejní ale pro Jaroslava Vrbenského bylo setkávání s katolickými i protestantskými filozofy a teology z jirchářského okruhu, Janem Sokolem, Václavem Freiem, Karlem Flossem, Ladislavem Hejdánkem nebo Josefem Bohumilem Součkem, a celková autenticky ekumenická atmosféra tohoto semináře. Právě zde se rodily první podněty k jeho vydavatelské práci v oblasti filozofie, psychologie nebo náboženství.

Výjimečnou roli v tomto kontextu sehrálo celoživotní přátelství Jaroslava Vrbenského s psychologem, filozofem, chartistou a všestranně talentovaným křesťanským intelektuálem Jiřím Němcem. Právě s ním a s dalšími externími spolupracovníky z Jirchářů začal od roku 1969 promyšleně vybírat a připravovat knižní tituly pro několik edic nakladatelství Vyšehrad a společně také řešili problémy spojené s prosazením knih u tehdejších komunistických úřadů.

Jednalo se v první řadě o edici Studium zaměřenou na filozofické myšlení 20. století (Claude Tresmontant, Peter Wust, Jean Lacroix, Bolest a naděje, Maurice Blondel, Marc Schoof), na které se edičně i překladatelsky podílel zejména Jiří Němec, dále Jan Sokol, Karel Floss, Václav Frei a Ladislav Hejdánek. Podobný tým tvořil i populární edici Prameny věnovanou dialogu moderní vědy a náboženství (Dominik Pecka, Teilhard de Chardin, Friedrich Heer, André Ferrière aj.). Převzetím názvu od olomouckých dominikánů vznikla edice úvah a esejů Krystal, v níž stačily vyjít pouze dva svazky (Člověk na útěku Maxe Pickarda a Paradox křesťanství  Grahama Greena), Věčná ženaod Gertrudy Le Fort se už ke čtenářům nedostala. V době, kdy bylo zakázáno uvádět název edice, vydával Jaroslav Vrbenský s pomocí odborníků ze Slovanského ústavu Akademie věd (Ilona Páclová, Zoe Hauptová, Emilie Bláhová, Václav Konzal, Jaroslav Ludvíkovský) nejstarší legendy východoevropských národů. Z jeho iniciativy převzal Vyšehrad v roce 1970 tehdy zakázanou edici Mladé fronty Váhy a vydal v ní texty Gabriela Marcela a Maxe Schelera.

Jaroslav Vrbenský hovoří s pokorou, poutavostí i přehledem o všech knihách, které tehdy se spolupracovníky připravovali. Umí přiblížit konkrétní příběh, který za každou z nich stojí jak z hlediska obsahu, tak z hlediska strategie politické průchodnosti. Při pročítání tehdejších edičních plánů Vyšehradu narážíme především na tituly, které v komunistickém Československu dlouho vyjít nesměly nebo se objevují vůbec poprvé, které navzdory bdělosti dohlížitelů skutečně vyšly, i těch, které byly nakonec zlikvidovány. Klíčovou výzvou, před kterou tehdy Jaroslav Vrbenský a jeho kolegové stáli, bylo pozvednout nedocenitelný, ale roztříštěný a amatérsky tvořený samizdat na úroveň kritické překladatelsko-ediční praxe.

Muklovské aggiornamento

Na adresu největší moderní události v katolické církvi, Druhého vatikánského koncilu (1962–1965) Jaroslav Vrbenský poznamenává, že ho sice přivítal, ale nijak zvlášť ho nepřekvapil. Zavádění národního jazyka v liturgii, otevřenost církevního prostoru pro účast laiků nebo ekumenické smýšlení vůči nekatolíkům bylo pro politické vězně sdílející společné utrpení a nabité živou teologií Antonína Mandla nebo Josefa Zvěřiny téměř samozřejmé. Jako důkaz uvádí konkrétní postoje a aktivity svých spoluvězňů, z nichž vyzdvihuje např. znalce byzantské spirituality a tvůrce liturgické reformy v Týnském chrámu Josefa Myslivce.

Mráz z Knižního odboru

Svébytnou překážkou, se kterou se Jaroslav Vrbenský musel potýkat po celá 70. a 80. léta, byla knižní politika komunistického Československa. V Československu, na rozdíl od jiných zemí východního bloku, neexistovala přímá cenzura ve smyslu škrtání v textech a k tomu určeného samostatného úřadu. Za kontrolu vydávaných publikací odpovídal Knižní odbor ministerstva kultury, jehož armáda úředníků si většinou nedělala starosti se čtením celých knih, o to více však lpěla na politické nezávadnosti tzv. doprovodných materiálů – záložek, předmluv, doslovů a odkazů. Každý rok bylo nutné dodat ediční plán a doprovodné materiály v osmdesáti výtiscích, což odpovídalo počtu referentů, kteří se touto „bohulibou“ činností zabývali. Účinnými regulačními nástroji bylo také určení nakladatelství s výhradním právem na daný typ literatury nebo stanovení objemu papíru a počtu titulů pro jednotlivé země (např. z polské literatury dva tituly, z bulharské pět, z ruské desítky, ze západní téměř nic apod.).

Tato politika nutila vydavatele k taktizování a strategii cimrmanovských úskoků. Základem bylo vytváření ideologicky průchodných názvů. Kniha Hebrejské myšleníClauda Tresmontanta se proto jmenovala Bible a antická tradice, po roce 1968 nepřijatelný „Smysl dialogu“ nahradil „Smysl člověka“, Vojtěšské písemnictví„Slavníkovci ve středověkém písemnictví“ apod. U kontroverzních titulů bylo třeba uvést citaci z oficiálních časopisů, spojit nespojitelné, a když bylo nejhůř, vymyslet si třeba fiktivního sovětského recenzenta Babosova, který publikaci pochválil. Přesto museli vydavatelé počítat s tím, že se jim dostane úderu ze zcela nečekané strany, že jediné slovo nebo jméno v poznámce pod čarou rozhodne o tom, že kniha bude zakázána nebo se její vydání výrazně protáhne. Tak tomu bylo např. v případě Durychova Requiem, Pekařových Postav a problémů českých dějin, Kristiánovy legendy, Guardiniho, Heideggera, ale klidně také Káji Maříka. Vznikaly tak kuriózní situace, kdy si knihu pro svoji potěchu vyžádal nejprve ústřední výbor KSČ, část rozkradli dělníci v tiskárně a zbytek nákladu byl sešrotován v různých pobočkách Krkonošských papíren.

Chování Knižního odboru dokresluje Jaroslav Vrbenský i pikantní příhodou ze 70. let: „Zašel jsem na Perštýn do druhého patra a potkal jsem tam na chodbě paní referentku… Tak jsem jí řekl, že nesu náš plán z nakladatelství Vyšehrad… A ona najednou povídá: ,To jste byl překvapený, jak jsme vám škrtli těch šest titulů!‘ ,Tak v životě se stanou horší věci.‘ ,Ale když jsme vás žádali o doprovodné materiály, byli jste vždy korektní, a my vám teď škrtli šest titulů.‘ Na to jsem řekl: ,Ale víte, co mě překvapilo? Že jedním škrtnutím pera se zrušily tituly tak rozdílné, jako je například Pekař, Teilhard de Chardin a Camillo Torrés z Jižní Ameriky.‘ ,Co se dá dělat, to víte, na mně to nezáleží.‘ Už jsem chtěl skončit, tak povídám: ,Ale víte, že Camillo Torrés je pro Fidela Castra velkým vzorem? A my teď jeho knihu, která je před tiskem, máme na seznamu těch škrtnutých.‘ Tehdy bylo asi čtrnáct dní před návštěvou Castra, a kdo neutekl, musel tam někde stát a dělat špalír. A tak jsem ještě dodal: ,Ale stejně to budu konzultovat s Castrem‘ a myslel jsem si, že pochopí, že to je vtip a budu moci odejít. Ale ona řekla: ,No, jestli tu sazbu zatím nemáte zničenou, tak nám ji sem přineste a my ji dáme posoudit našim odborníkům.‘ Potom byla dovolená, čtrnáct dní jsem byl pryč, a když jsem se vrátil, všechny tituly ze seznamu byly zrušené a jediný, který se mohl dokončit, byl Camillo Torrés.“

„Báječná“ normalizace

Pestrá zkušenost z různých období československého komunismu podnítila Jaroslava Vrbenského k zajímavému srovnání. „První dvacetiletí komunismu bylo brutálnější, ale z hlediska morálního? Taková ta přetvářka… Když se do ničeho nebudu míchat, k ničemu se nebudu vyslovovat, nebudu dělat žádné vtipy na ruskou armádu, zkrátka když budu mít tu chalupu, pojedu na ni v pátek a v neděli se vrátím, nebudu mít nikoho v zahraničí a nebudu do zahraničí jezdit atd. atd., tak nebudu zavřený a budu mít klid. A když v tomhle vyrůstají generace a dozvíte se, že někdo si něco dovolil a za to ho postihli, tak si takový človíček řekne, že nejlépe je do ničeho se nemíchat… A teď jde o to, co to dělá s charakterem lidí… Já jsem se sice taky moc do ničeho nemíchal, ale bylo mi jasné, že tady jde o lumpárnu, což někteří nerozpoznali, zvláště ti, kteří teprve dorůstali. Je to asi nesrovnatelné, nechci to nějak zjednodušovat, ale na pokřivení páteře bylo to druhé období jako vyšité.“ 

Duch v účetní ztrátě

Ve vydávání knih pokračoval Jaroslav Vrbenský vytrvale po celá 80. léta, přes listopad 1989 až do současnosti. Z pozice externího redaktora se i nadále věnuje práci na nejnovějších edicích a titulech nakladatelství Vyšehrad, zejména v oblasti filozofické, teologické a historické. Nové demokratické poměry však nakladatelství přinesly jiné starosti, než je boj s tupostí režimních cenzorů, a to především starosti ekonomické. S vyrovnanou porcí hořkosti i nadhledu Jaroslav Vrbenský konstatuje, že takřka povinným údělem nakladatelství vydávajícího duchovně náročnou literaturu je dnes být ve ztrátě, a skládá hold všem vedoucím pracovníkům, kteří jsou ochotni tuto odpovědnost na sebe vzít. Přesto se brání označit současnou dobu za povrchní. Ti, kteří chtějí, si podle něj vždy najdou cestu k hlubokým hodnotám, a proto stále stojí za to dělat dobře svou práci a neztratit ze zřetele ty, kterým má sloužit.