Pavel Vršecký

„No, to bylo moje největší dilema. Protože jsem se nechal unést tím bytem. Taky jsem ho do dvou měsíců dostal, na Černém Mostě. Před ty kluky jsem předstoupil, Kocek, Doležal, Vačkář tam byli. Kocek byl třetí na mistrovství světa, Vačkář vicemistr světa. Já jsem byl průměrný cyklista, který jezdil všechny disciplíny, ale v ničem jsem nevynikal. Tak to bylo velké dilema. Já jsem miloval cyklistiku, od té doby jsem s nimi jezdil na kole všechny tréninky, až do roku 1980, do olympiády. Já to v té první fázi hrnul tím směrem, co mě učil pan Cihlář. Všeobecná zdatnost, kolektiv. Nechal jsem si od Doležala, Kocka i Vačkáře, se kterým jsem měl velké třenice, radit. Nebyl jsem typ, který by řekl, že něco bude tak a tak. Vždy jsem se nějak domluvil. Postupem času jsem se do toho dostával. Osobně si nepamatuju za celou kariéru, že by mě závodníci neposlechli nebo řekli, že jsem vůl.“

„To si vzpomenu vždycky, protože to byl roadster, anglické kolo, občas je vidět, když jsou z Anglie záběry, řídítka nahoru to mělo. Bylo to cestovní kolo, musel jsem z něj udělat závodní. Tehdy byly jen favority, ale byl problém je sehnat. Tak jsem kupoval součástky, řídítka, sedlo a to kolo jsem předělal, abych na tom mohl jezdit. To bylo dobré v tom směru, že jsem se na něm hodně naučil. Dokázal jsem k tomu najít vztah. Já si dokonce zašíval galusky. Ten vztah k tomu byl velký. Dodnes mi to zůstalo a myslím si, že to byl dobrý základ.“