Jaroslav Vrtálek

„Jeli jsme přes Polsko do Königsbergu. Tam byly hranice mezi Polskem a Německem. Dojeli jsme do jedné stanice a chtěli jsme vystoupit. Poláci, lumpové, nás zahnali zpět, že tutaj to není možné. Tutaj hodně špionů. Řekli jsme výpravčímu, že další stanici vyskočíme, že do Německa se každopádně nevrátíme. Další jsme vyskočili, to byla taková větší dědina, a rychle pryč. Tam nás pak jednoduše pochytali, zavřeli nás do školy. Vysvětlili jsme, že v Bronovicích se tvoří československá zahraniční armáda.“

„Dělal jsem spojku a moje vozidlo dostalo přímý zásah. Chytil jsem to do nohy. Odvezli mne do polní nemocnice. Chtěli hned řezat. Byl to průstřel. Po zásahu střelou mi noha visela skoro jen na šlachách… Doktoři mi chtěli uříznout nohu. V polní nemocnici byla jedna polská doktorka, viděla nášivku Czechoslovakia a říkala mi polsky: ,Řezat se nebude, vy jste ještě mladý.‘ Člověk polsky něco rozumí. Převezli mne do Anglie. Byla tam naše vojenská nemocnice. Byl květen 1945, Londýn slavil a já jsem ležel na operačním sále. Konec války jsem prožil v nemocnici, lámali mi znovu nohu, protože mi to špatně srostlo.“

„Bylo to na Vánoce. Na Vánoce jsme dostali z Egypta nějaké balíčky. Byly tam čokolády, nějaké oplatky, snad tam byla i plechovka piva. To jsme dostali od Čechů z Palestiny. Dali nám čokoládu, (Angličané) přinesli whisku, oslavili jsme Vánoce, jak se patří. Ale hlídky musely být.“

„Jeden starší četař – (jmenoval se Robert Sedláček) – šetřil, nechodil na vycházky a kupoval zlaté libry za ušetřený žold. Pomstili jsme se mu tím, že jsme psali jeho jméno do knihy návštěv v bordelu. Jak to dostal do rukou náš hlavní doktor Firth, tak si říkal, že to není možný, že snad chytil druhou mízu. Tak si ho pozval. (…) Časem se to samozřejmě provalilo, že jsme si dělali srandu, tak jsme se mu omluvili. Po válce jsem ho jednou potkal v Opavě. (…) O on mi říkal: ‚Vy jste mne tehdy doběhli.‘ “