Milada Všetičková

„(Narodila jsem se) 28. ledna 1916 v rodině, která nebyla nějak bohatá nebo tak. Čistě byli to rodiče a tři dcery. Otec byl ze začátku zaměstnancem železnice. Později byl tajemník železničních zaměstnanců a kandidoval i do Národního shromáždění v roce 1929, tam byl do pětatřicátýho roku. A to měl obvod až na Podkarpatské Rusi, takže dost často jezdíval na tu Podkarpatskou Rus. A s těmi lidmi opravdu měl plno soucitu, protože viděl, v jaké bídě celkem tam žijí. Takže z domova vždycky odjížděl vybavený oblečením a ošacením, co se dalo, no a tak tak, že přišel v něčem zpátky, protože všecko zase rozdal tam venku. Maminka, ta byla v domácnosti a byla jaksi pořád dobrá taková hospodyňka, že bylo s podivem, že nás všechny tři dcery vybavila, když jsme se provdávaly.“

„My jsme tam ráno byli brzo, hned jsme odevzdali ty naše povolenky, a představte si: jeden chodil za druhým a nás nevolali, nevolali. Najednou byly dvě hodiny a oni řekli: ‚Konec návštěv.‘ My řekli: ‚To není možný, my jsme tady od rána a potřebujem, teda, dostali jsme povolení...‘ Otec, ten perfektně uměl německy, takže to odmítl tímto způsobem. Nakonec nás teda vodili do tý trestnice přímo. Jiní chodili vězni ven do těch kanceláří, ale nás do trestnice. A tam už bylo nachystaný. Místnost veliká, v koutě tam byl stolek a za tím stolem seděl manžel. Za ním bylo sedm osm gestapáků, my jsme taky zas měli odstup přes ten stůl a zas – jen rodinné věci, nic se nesmí mluvit. Měli jsme s sebou jídla, co jsme nejlepší mohli vzít, že mu budem moct něco dát. Ani ň nedovolili, nic nedovolili. A já jsem měla rukávník položený takhle na stole a v tom rukávníku jsem bohužel měla jenom malý cigarety. A tak jsem zatím posunovala ty cigarety, aby si ten manžel vzal aspoň ty cigarety. Bylo to hrozný podívání, protože jsem viděla, že prostě neví, jak to udělat, aby to ti gestapáci nezhlídli, a kam to dát, že to potom strčil až někam takhle dozadu, no a při tom řekl: ‚Zas za to bude kousek chleba.‘ To bylo strašný teda, to bylo strašný. Protože to si nedovedete představit, když donesete tolik jídla, a on za cigarety vymění, kuřák za cigarety kousek chleba! Tak se nám podařilo dostat povolení, že mu smíme posílat chleba. Tak na Vysočině u pekaře pekli chleba a posílali ho tam. Snad z toho něco dostal... No ale to bylo naše poslední setkání teda, víc už jsem se tam nedostala.“

„Ale abych vám teda řekla, jak jsme se ještě seznámili. To bylo právě v té Orlí ulici, kde jsme měli dvoupokojový byt. Sestry už byly mimo, ty už byly provdané. A najednou prostě jsem šla do školy a na chodbě jsem potkala vojáka. No, to jsem ještě nevěděla, ty distinkce jsem ještě neznala, ale prostě se mně líbil. Byl celej ve zlatě, že, a celej ten zjev takovej, no prostě – osmnáctileté děvče hnedka vzplálo. A teprve když jsem se vrátila ze školy domů, tak jsem se dozvěděla, že k naší sousedce se přistěhoval nájemník. A to byl právě generál Všetička. A to byl ten můj důstojník z těch schodů. Takže občas jsem ho vídávala na schodech, s maminkou se zdravil, protože sousedka je představila, ale mě jako žábu samozřejmě vůbec ne. Já jsem se jenom po něm dívala, ale musím říct, že i ten zájem z druhé strany, ten pohled byl taky. Ale najednou po půl roce konec. Milý důstojník tam nebyl. A sice jsem se dozvěděla, že dostal svobodárnu a přestěhoval se do Alfy. Takže ten kontakt byl přerušený. No ale náhoda v životě hraje velikou roli. Jela jsem do České Třebové, kde jsem měla ‚tetu‘, byla to maminčina přítelkyně a já k ní jezdívala do té České Třebové. A to bylo zas manželství bezdětné, takže mě přijímali velmi mile, měla jsem je moc ráda. A já jsem jela k té tetě a najednou jsme se setkali na chodbě. A samozřejmě, já ho hned poznala. Pokukovali jsme jeden po druhém, až se přece jenom osmělil a zeptal se: ‚Vy jste dcerka pana poslance Malého?‘ ‚Je to tak.‘ A už jsme se bavili cestou až do té České Třebové. On mi ochotně snesl kufříček, byl galantní samozřejmě, vychovaný, že, no a já celá šťastná jsem šla k té tetě.“

„Ti dva důstojníci, co se chovali velmi, velmi slušně. Ten jeden byl redaktorem nějakým, ten druhý, nevím už, co to bylo, ale jak říkám, chovali se opravdu... Ukazovali nám na mapě třeba, kde jsou posádkou, kde všude mají to vojsko. A když jsme říkali, proč se (jejich vojáci) tak chovají, znásilňují ty děvčata a tak dále, tak říká: ‚Víte, to jsou lidé, kteří byli zavření, a prostě ty my neudržíme, ty my neudržíme.‘“

„Já jsem měla schůzku s mýma bývalýma spolužačkama v kavárně Slavii. A manžel říká: ‚Já si tě tam vyzvednu a pojedem domů.‘ Opravdu, já jsem se tam setkala s nimi, a když manžel potom přišel, jenom říká: ‚Jen vypiju kávu a jdeme.‘ Mezitím ale přišel vrchní: ‚Pane generále, nějací páni tam na vás čekají u šatny.‘ On teda manžel vstal a šel tam a děvčata říkaly: ‚Tys byla bílá jak ten ubrus.‘ A přišel zpátky a říká: ‚Podívej, zaplatíme, půjdeme. Je pro mě gestapo.‘“

„Byla jsem doma s rodičema, a najednou... Ráno jsem vstala a šla jsem do kuchyně a říkám: ‚Já dneska nemám na tu snídani nějakou chuť vůbec.‘ A otec mi jenom řekl: ‚Já se ti ani nedivím.‘ A stačilo toto a já říkám: ‚Co se stalo s Mítěnkou?‘ A on řekl: ‚Byl tady včera švagr, teda byl tady Karel, a řekl, že už jsou plakáty vyvěšený s jeho úmrtím.‘ A tak to bylo, tímhle způsobem jsem se to dozvěděla. Potom jsem teda po čase dostala to Sterbeurkunde, úmrtní oznámení. No, bylo to těžký, bylo to těžký moc...“