Dan Vu

„Odvezli nás někam na vesnici. Tehdy měla každá rodina na venkově přijmout určité množství lidí z města. Byli jsme v jedné rodině, kde žila hodně stará babička, pak paní, mám dojem, že na mateřské, která měla manžela na frontě. Takže jsme tam byli se sestrou, bratrem a s tou rodinou, která nám dávala, co měla. Samozřejmě naši jim dávali asi nějaké peníze. Čas od času za námi jezdili a vždycky mluvili s tou rodinou a mám za to, že jim něco dali, aby nás živili. Bydleli jsme v domě z bambusu a střechou ze slámy. Takže jsme spali na zemi ve slámě a byli jsme šťastní, protože v zimě ve slámě bylo teplo.“

„Ke konci bombardování jsem se dozvěděl, že náš barák byl zasažen. S bratrem jsme se vrátili do Hanoje. Viděl jsem tolik mrtvých na ulici. Bombardovali tam totiž v noci a my jsme se do města vrátili ráno. Protože byl náš barák bez střechy, tak jsme šli s bratrem shánět něco na dočasné přikrytí střechy. Prošli jsme ulicí, kde vojáci a policisté vytahovali mrtvoly ze zřícených baráků a dávali je na chodník. Byl to nekonečně dlouhý chodník, na nějž pokládali těla. Tehdy jsem viděl válku poprvé na vlastní oči. To znamená zničené baráky a mrtvé lidi. Dodnes je to pro mě noční můra. I po letech se mi to často vrací ve snech. Když už to člověk jednou viděl, tak to nedokáže smazat.“