JUDr. Jan Vůjtěch

"Já nemůžu říct, že bych se mohl zařadit na jedné straně mezi nějaké bojovníky proti komunismu v tomto směru. Na druhou stranu, celý ten můj osud vidím jako signifikantní v tom, že od okamžiku, kdy jsem pobral rozum, tak jsem viděl, jak je to všechno špatně ten marxismus. Mně tady v tom taky utvrdilo studium filosofie. Já jsem ten marxismus vždy kritizoval zejména třeba víc jsem měl výhrady k tomu dialektickému materialismu, samozřejmě výhrady jsem měl i k tomu historickému. Tam jsem věděl, protože jsme znal to podhoubí, v čem to je všechno špatně. Pochopitelně ta otázka třídnosti, tam to bylo jasný. Takže já si myslím, že co se mi ten osud jako takovej – na kterej nenaříkám, já jsem svým způsobem spokojenej, akorát teď mi to dělá vrásky, ta politika momentální – že všechno teď vidím jako velmi uspořádaný a účelný a myslím, že všechny ty věci, co mě postihly, třeba to pétépáctví nebo po tom problémy v zaměstnání, že jsou to věci, který byly víceméně zákonitý a prostě nepatřilo by se, abych já je neprožil. Myslím, že se mi to zdá všechno úplně přirozený."

"Když jsme nastoupili po tom základním výcviku do těch ubikací na ten nástup v místech, kde byl důl Prezident Gottwald v Horní Suchý u Karviné, kde já jsem potom strávil těch 25 měsíců, tak nám bylo řečeno, že se musíme připravit na to, že jsme spodina společnosti, která není zařaditelná mezi slušnou společnost a s jako takovými s námi bude zacházeno. Že tu jsme na převýchovu ale i za trest, a že každý z nás ví, proč se sem dostal a tak dále. Takže to byla ta psychologická záležitost té věci. A druhá byla to, že jsme se museli dát ostříhat na krátko, nafasovali jsme uniformy, který víceméně nebyly vojenský, byly to otrhaný kolikrát mundúry, který ještě nosili německý vojáci ve druhý světový válce. My jsme například každej dostali jednotlivinu toho oděvu včetně bot, takže se vůbec nepřihlíželo k naší velikosti, ale k tomu, že budeme vynalézaví a vyměníme si ty věci tak, aby nám to každýmu šlo. To byla ta další věc, ta vojenská."

„Pravda je, že jako já jsem nějak odvážnej nebyl. Taky vůbec celá ta epizoda a celej ten můj život je takovej, že já jsem vůbec nikdy nebyl žádnej disident nebo tak. Ale vždycky jsem si říkal, jak by to mělo bejt zhruba nebo jak si myslím, že by to mělo bejt. Mně strašně vadila ta filozofie marxismu, tím já jsem se vždycky dostal do problémů, že jsem ukazoval, že je to falešný a hovadina a že to není ani správný, ani etický. A to jsem vždycky někde zbytečně řekl, a ne že bych měl nějaký zásluhy o příznivej vývoj. Protestoval jsem, protože mi to šlo proti srsti, takže v tom smyslu si myslím, že ta služba u PTP se na mě velice dobře hodila, a že kdybych se tam nedostal, tak by to nebylo normální.“

„Jak jsem mluvil o tom zavlažování, tak tam to bylo tak, že já jsem tenkrát tam měl možnost vyjíždět a zajíždět a jednou jsem se koupal a tam vyvezli takovou bednu, a to bylo tak, že ten přede mnou, kdo zrovna dělal to zavlažování, se dostal do toho pancéře a prostě ho to rozšramalo a tam ten černej prapor občas byl. Takže oni ho naskládali do tý bedny a potom tu bednu vymejvali v té koupelně. Byl tam cítit ten naftalín a od tý doby já tu vůni nebo ten pach prostě nesnáším. A to jsem si pak taky uvědomil, že na jeho místo jsem vlastně nastoupil.“

„Nejdrsnější tam byla ta práce, kterou já jsem moc dlouho nedělal, a to bylo rubání ve stěně. Tam totiž ta práce je taková v tom dole, že je třeba vyrazit takový chodby, který vymezí ten prostor pro tu sloj, kde je to uhlí, a ta se potom bere do strany od tý chodby a ta chodba se potom rozšiřuje, a jak se postupuje, tak přitom rubání se staví stojky, a když se to vybere, tak ty stojky se potom musí vyrabovat. To byla asi skoro nejhorší práce, protože byla velmi nebezpečná. Nejhorší případy byly ty, že strop nepadal, to znamená, že se postupovalo, vyndávaly se ty stojky, a to bylo jasný, že jestliže ten důl byl řekněme 1200 metrů hluboký, tak že ty tlaky budou takový, že to někdy prostě musí spadnout. A potom bylo úplně bezpředmětný, jestli tam bylo nějaký kovový pažení nebo stojky, protože to prostě střelilo a všichni, kdo tam byli, tak byli vyřízený. Takže pro nás to byla největší hrůza, když jsme měli být nasazený někam tam, kde nepadal strop, třeba tam bylo už deset metrů vyrabováno, tam civilní havíři už přestávali chodit a my jsme tam museli jít na rozkaz.“