The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Výboch (* 1947)

• narozen 9. června 1947 ve Stráži pod Ralskem

• život rodičů Petra a Marie Six v Chorvatsku a od roku 1939 v Německu, repatrianty v Československu

• kolektivizace hospodářství tety a strýce 1948

• odstěhování 1953 Stráž nad Nisou

• 19. října 1966 – 29. srpna 1968 základní vojenská služba v Boru u Tachova, okupace vojsky Varšavské smlouvy

• členem automobilové závodní stáje Svazarmu, jezdec Vlastimil Tomášek

• výslechy StB

• zaměstnán v Energomontážích Liberec, Teplické strojírny

Pamětníkův otec Petr Výboch se narodil v chorvatské vsi Kukulvjevac u Daruvaru v rodině slovenských emigrantů. Maminka Marie Six pocházela z rodiny německých emigrantů usazených ve vsi Miljanovac. V roce 1939 se rodiče ještě před počátkem druhé světové války vydali za prací do Německa a usadili se v Geislingenu. Otec vyráběl dřevěné bedny na munici a matka nejprve pracovala u lisu v továrně na výrobu střeliva a později zůstala v domácnosti. Podařilo se jim najít práci a útočiště pro zbytek maminčiny rodiny, kterou tisovci násilně vyhnali z jejich chorvatského domova. Petr na konci války odmítl nabízené říšské občanství a v roce 1945 se s Marií a dcerou Rosemarií vydali do Československa. Spolu s dalšími rodinami je vezlo americké nákladní auto a již před hranicemi jim vojáci doporučili, ať vykouří všechny cigarety, nebo o ně stejně pod dohledem vojáků Rudé armády brzy přijdou. Ve sběrném táboře Vrbětice obdrželi československé občanství. Z tábora brzy odešli k Petrovu bratrovi Pavlu Výbochovi a jeho manželce Anděle, kteří začali hospodařit na statku po odsunuté německé rodině ve Stráži pod Ralskem. Společně se starali o čtrnáctihektarové hospodářství a Petr pracoval jako truhlář. Syn Petr Výboch se narodil 9. června 1947.

První máj jsme slavili prací

Výbochovi dlouho odolávali výzvám ke kolektivizaci zemědělství. Strýc Pavel se nechtěl po komunistickém převratu vzdát svého hospodářství. „Vyvrcholilo to tím, že přišel tajemník národního výboru v doprovodu příslušníka SNB. Tetu zastihli na dvoře a ta jim hned na úvod řekla, že je poslouchat nebude a ať nepočítají s tím, že vstoupí do JZD. Začali ji přesvědčovat a začali se hádat. Tajemník velice naléhal a snad i vyhrožoval. Neštěstí bylo to, že teta přišla zrovna z chlíva a v ruce držela vidle. Přesvědčování pokračovalo a bylo to velice hlasité. Teta, zaplať pánbůh za to, uchopila vidle za konec s železnou částí a začala násadou bušit do tajemníka. Policajt k němu přiklekl, snažil se ho rukama chránit a křičel, ať toho nechá, že ho ubije. Po chvilce přestala, ale malér byl na světě.“

Jejich známý lékař však vydal potvrzení o dočasné nepříčetnosti tety, a tak k soudnímu stíhání nedošlo, aby se ale situace uklidnila, vstoupili do JZD. Petr Výboch s rodiči se odstěhoval v roce 1953 do Stráže nad Nisou. Koupili malý domek a obhospodařovali čtyřicetiarové pole. Z úrody odváděli povinné kontingenty a posílali potraviny strýčkovi a tetě, kteří si v JZD vydělali 120 korun měsíčně a neměli čas na vlastní hospodaření. Pamětník s Rosemarií jako děti pole nenáviděli, když rodině nikdo nezapůjčil potah na orání, museli rýt pole ručně spolu s rodiči. Otec nepřipustil, aby se zúčastnili prvomájových oslav, vždy slavili prací na zahradě. Dvorek zdobil vysoký stožár, na který Petr starší vytahoval na den výročí vzniku Československé republiky státní vlajku.

Pole odevzdali státnímu statku v roce 1958. Petr Výboch jako poslední ze třídy vstoupil do Pionýra. Pro výborný prospěch ho bez přijímacích zkoušek přijali na strojní průmyslovku, ale na konci prázdnin mu přišlo oznámení, že z důvodu vysokého počtu uchazečů přijat nebude. Velice těžce nesl první měsíce v učení, ale ve škole končil jako nástrojař s o třídu vyšší kvalifikací, než měli jeho spolužáci. Asi od završeného osmnáctého roku věku si oba sourozence zvala Státní bezpečnost na občasné výslechy. Chodili tam připraveni s kartičkami, kde měli vypsaná jména a data narození svých příbuzných v západním Německu a Chorvatsku. Vzájemné návštěvy a kontakty policie bedlivě sledovala.

Vojna na západní hranici

Petr Výboch v roce 1966 nastoupil základní vojenskou službu v Boru u Tachova. „Říkalo se tam tomu kasárna tři čtvrtě na šest – útvar 1745. Sloužili tam nespolehliví – to znamená špatně politicky zapsaní, trestaní a podobně… Zvláštními chovanci jsme nebyli jen my, ale i důstojnický sbor, umisťovalo se tam za trest, daleko od lidí a možnosti zábavy… Bylo to na úpatí Přimdy a z druhé strany kopce byl přechod Rozvadov. Prvosledový bojový pluk, asi 2500 vojáků – vznosný název pro nás: potravu pro děla. Měli jsme tam asi 90 tanků a zároveň to byl krycí útvar pro raketovou základnu. Nebylo to nic pěkného, často byly poplachy s výjezdy – já jsem řídil nákladní auto V3S a vozil jsem na korbě 50 metráků nábojů do samopalů, kanonů, minometů – od všeho trochu. V noci jsme jezdili čistit linii předválečných československých bunkrů. Přijeli jsme na správné místo se zhasnutými světly, tam se vykopal drn, otevřel příklop a slezlo se dovnitř. Bunkry se malovaly, vazelínou se natíraly stojany pro kulomety a podobně.“

Petr Výboch s ostatními stavěl pojezdové dráhy pro novou tankovou střelnici. Rozebírali zdi v opuštěných vsích, vylamovali náhrobní kameny a materiál naváželi do pojezdových drah pro tanky. Při vyhlášení součinnosti s pohraniční stráží museli ukrytí v rojnici střežit hranici před průnikem západních špionů. Kromě vojenského drilu a práce na hospodářství, které náleželo ke kasárnám, vládla nekonečná nuda. „Naše pravidelná sobotní i nedělní zábava byla vyplavování nor požárními hadicemi a ubíjení potkanů.“

Často docházelo ke kázeňským přestupkům a kriminálním excesům. Pamětník si svůj kádrový profil nevylepšil ani při hromadné diskusi vojáků na téma kandidáta v prezidentských volbách v roce 1968, vyjádřil se proti Ludvíku Svobodovi, protože nechtěl, aby se stal prezidentem voják. Ve středu 21. srpna 1968 v pět hodin ráno mužstvo vzbudili a zpravili o okupaci, vojáci nevěděli, co bude dál. „Mohl jsem v té době i zběhnout, bylo běžné, že se mí kolegové chodili do Německa opíjet. Procházeli lesíky a palebnými postaveními Rusů, kteří po lese pojídali jehličí, nebyli tak zaopatření jako my. Ostraha hranice se zhroutila, pohraniční stráž nefungovala.“ Petr Výboch věděl, že se v té době maminka se sestrou a její rodinou chystají na návštěvu k babičce v Německu, ale neměl zprávy, zda již odjely, nebo jsou v republice. Rozhodl se zůstat v Československu. „Kolem dokola byli zakopaní Rusové, zakopané tanky, namířené hlavněmi na kasárna, kulometná hnízda. My jsme mezi nimi na obilném poli jezdili s valníkem a sklízeli obilí. Oni se klepali v zákopech a my jsme se jim pošklebovali, báli se nás.“

Žili jsme několik životů 

29. srpna 1968 Petra Výbocha z vojny propustili. Nastoupil do podniku Energomontáže Liberec. Stres z okupace a zoufalství z následného období nastupující „normalizace poměrů“ řešil s kamarády alkoholem. „Až pět let po okupaci jsme si řekli, že takhle to dál nejde, nad chlastem nezvítězíme. Začal jsem běžkovat, ale mnoho mých kamarádů se upilo.“ Zapojil se jako mechanik do automobilové závodní stáje pod vedením jezdce Vlastimila Tomáška. S týmem jezdil na závody po republice i do východního bloku. Kolegy byl varován, že v týmu je někdo spolupracovníkem StB. Když chtěl s kamarádem „okouknout“ závody formule 1 v Mannheimu, trvalo jim vyřízení povolení k vycestování půl roku a ještě před odjezdem dostal Petr Výboch dotazník „s kým jsem v zahraničí mluvil a o čem“. Nejvíce se mu vryl do paměti výslech na Vojenské správě ve Fučíkově ulici v Ústí nad Labem. „Vjel jsem tam do toho jejich prostoru do zákazu vjezdu. Na ohlašovně seděl major a ten na mě: ‚Vy jste neviděl tu značku zákaz vjezdu?!‘ Já jsem mu odvětil, že padesátikoruna pokuty to snad spraví. On se urazil, vzal mě dovnitř a tam se k nám přidal takový maličký človíček v civilu. To jsem začínal tušit, že to nebude jen tak. Vystoupali jsme všichni do třetího patra. Tam mě ten človíček pustil prvního do místnosti, a když se za námi dral ten major, tak se na něj otočil a řekl mu: ‚Soudruhu, ty ne.‘ Poslal ho pryč a já se rozhlédl, stál tam stůl se dvěma židlemi, stěny i strop polstrované, to už jsem měl nahnáno. Nevěděl jsem, co přijde, jestli se neotevřou někde dveře se svalnatými příslušníky. Naštěstí to tak nebylo, nepředstavil se mi, nabídl židli a začal se ptát. Trvalo to tak dvě hodiny a on měl naučený sled otázek a ten opakoval ve třech kolech a já jsem musel odpovídat vždycky stejně.“

V zaměstnání patřil Petr Výboch do pracovní party, kam se posílali špatní pracovníci na převýchovu. Měli nejlepší výsledky a vedoucí dbal na dobře odvedenou práci a dodržování pracovní doby. Pamětník odmítl nabídku kandidatury na člena komunistické strany se slovy: „Straně bude lépe beze mě a mně beze strany.“ Převrat v listopadu 1989 pak byl satisfakcí a úlevou pro Petra Výbocha i jeho rodiče.