The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

ak. malířka Olga Vychodilová (* 1949)

• narozena 7. května 1949 v Mělníce

• vystudovala mělnickou střední všeobecně vzdělávací školu (1964–1967), Střední odbornou školu výtvarnou v Praze (1971–1973) a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (1976–1982)

• byla přijata do ateliéru ilustrace a grafiky, který vedl profesor Zdeněk Sklenář a později docent Jiří Mikula

• na VŠUP byla svědkem strmé kariéry Jiřího Mikuly i tvrdé šikany, již uplatňoval vůči některým studentům, kteří nesdíleli jeho postoje

• díky přátelství s Ludmilou Jiřincovou začala již za studií vytvářet exlibris pro soukromé sběratele z Československa i zahraničí

• po absolvování VŠUP zůstala na volné noze, vedle volné tvorby příležitostně spolupracovala s nakladatelstvími jako knižní ilustrátorka

• po sametové revoluci se stala členkou prestižního Sdružení českých umělců grafiků Hollar

• zúčastnila se řady skupinových výstav spolku Hollar a tvůrců exlibris

• samostatně vystavovala především v České republice

• je držitelkou čestného uznání ministerstva kultury v soutěži Nejkrásnější knihy roku, dvakrát získala ocenění na mezinárodní soutěži exlibris

• její práce jsou zastoupeny ve sbírkách v ČR i zahraničí (evropské země, Kanada, USA či Hongkong)

• v době natáčení (2022) byla stále aktivní členkou Hollar a věnovala se výtvarné tvorbě

Vyprávění Olgy Vychodilové (narozená 7. května 1949 v Mělníce) svědčí o tom, že snad žádná překážka není nepřekonatelná, pokud se člověk poctivě snaží dosáhnout toho, po čem v životě nejvíc touží. Od dětství ze všeho nejraději kreslila a malovala. Na konci deváté třídy se chtěla přihlásit na výtvarnou střední školu, ale uvěřila učitelce výtvarné výchovy, která jí řekla, že není z umělecké rodiny, a tak nemá šanci se na takovou školu dostat. Svůj sen ale neopustila a po maturitě na mělnickém gymnáziu, respektive střední všeobecně vzdělávací škole, zkusila přijímačky na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (tehdy VŠUP, dnes UMPRUM) v Praze. Neuspěla, musela jít pracovat, avšak nevzdala se a zkoušela to tak dlouho, než ji pošesté přijali. A ačkoli školu absolvovala ve špatné době, vytrvala až do konce. Její touha stát se výtvarnicí na volné noze nakonec přece zvítězila.

Dcerou fotografa

Jedna z nejranějších vzpomínek Olgy Vychodilové se váže k tatínkově profesi: mělnický fotograf Oldřich Vychodil si brával práci domů a s praním, leštěním a ořezáváním snímků mu pomáhaly manželka Růžena, roz. Steyerová, i dcera Olga. Jinak ovšem pracoval sám, a to i po nuceném znárodnění svého podniku. „Říkával, že na sebe má největší spoleh, a trval na tom, že žádného spolupracovníka ani učedníka nepotřebuje,“ doplňuje Olga Vychodilová, která na tatínka vzpomíná jako na skvělého, přátelského, citlivého člověka.

Tatínek však trpěl problémy se srdcem a ty se postupně zhoršovaly. V roce 1969 náhle zemřel a Olze Vychodilové se zhroutil svět. Naštěstí ji stále drželo nad vodou kreslení a malování, navíc už tehdy měla dva skvělé učitele.

Svépomocné budování galerie

Prvním z nich se stal akademický malíř Vladimír Veselý, za kterým nejdříve dojížděla do lidušky ve Mšeně a jenž pak přestoupil do Mělníka. Právě pod jeho vedením v roce 1966 žáci nově zavedeného výtvarného oboru uklidili Pražskou bránu, dlouho zanedbávanou gotickou památku v centru města, zrenovovali ji a zprovoznili jako galerii. Ta měla sloužit pro jejich výstavy, její program se ale záhy rozšířil o výstavy výtvarníků, jež Vladimír Veselý znal mimo jiné ze svých studií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

Byli mezi nimi Karel Souček, Jaroslava Pešicová, František Štorek, Vladimír Sirůček a další. Částečně se jednalo o autory, kteří v Praze vystavovat nemohli. Informace o těchto kulturních aktivitách se donesly státním orgánům, a tak se například stalo, že posezení ve věži jednou přišli zkontrolovat policisté s vlčákem.

Setkávání s Ludmilou Jiřincovou

Přibližně ve stejné době se Olga Vychodilová díky strýci – který dobře věděl, jak moc touží věnovat se výtvarné tvorbě – seznámila s Ludmilou Jiřincovou. V sedmnácti letech ji přivedl do pražského ateliéru této významné grafičky a malířky. „Ludmila Jiřincová si mé práce prohlédla a dala mi naději. Řekla mi, že k ní mohu chodit kreslit. Navštěvovala jsem ji pak dlouhá léta. Podporovala mě, a když mě opakovaně nevzali na vysokou školu, dodávala mi odvahu.“

Protože měla vážně nemocného tatínka, nemohla Olga Vychodilová po maturitě pokračovat na vysokou školu. Místo toho nastoupila do spořitelny a poté do propagačního oddělení závodu Liberta, zaměřeného na výrobu kočárků.

Šestkrát a dost

Sen stát se výtvarnicí však Olgu Vychodilovou neopouštěl, a když ji nevzali na VŠUP, zapsala se roku 1971 na Střední odbornou školu výtvarnou, tzv. Hollarku. „Hollarka mi velice pomohla, poněvadž nabízela průřez všemi výtvarnými obory. Učili jsme se modelování, fotografii, grafické techniky, všeobecné kreslení, kreslení figury, propagační grafiku i typografii,“ vypočítává Olga Vychodilová.

Po ukončení studia na Hollarce se jí podařilo sehnat místo v oboru: v redakci časopisu Výrobní družstevnictví působila jako grafička a dál zkoušela přijímačky na VŠUP, až ji v roce 1976 pošesté vzali.

„Byla jsem šťastná, protože jsem se dostala k profesoru Zdeňku Sklenářovi, jehož škola měla zvuk. Na něj mám samé dobré vzpomínky. Jenže jsem ho měla pouze rok: Sklenář pak musel odejít a jeho ateliér převzal Jiří Mikula. Ten na VŠUP přišel ve stejném roce jako já z nakladatelství Naše vojsko, kde pracoval jako výtvarný redaktor.“

Postrach jménem Mikula

Jiří Mikula udělal na VŠUP strmou kariéru: záhy se z něj stal docent, pak prorektor pro věci studijní a nakonec rektor. Pod jeho vedením se zásadně změnila koncepce ateliéru: namísto bibliofilií studenti vytvářeli například plakáty na téma osvobození Prahy. A změnil se také způsob výuky: tolerantní přístup vystřídalo nekompromisní překreslování.

„Jako klauzurní práci na téma čtyř ročních dob jsem udělala čtyři hlavy s přírodními motivy. Byly to černobílé kresby. Měla jsem je vystavené v ateliéru a Jiří Mikula mi řekl: ‚Kytičky, motýlci, to bychom daleko nedošli. Vy dělejte paneláky!‘ Namítla jsem: ‚Pane profesore, vždyť tam lidé bydlí. To si paneláky ještě budou věšet na zeď?‘ Kytičky a motýlci mu připomínali Ludmilu Jiřincovou, kterou měl za buržoazní autorku. Já jsem k ní tehdy přišla a brečela jsem,“ popisuje pamětnice. Ludmila Jiřincová Jiřího Mikulu shodou okolností znala a zanedlouho se s ním potkala na slavnostním předání cen pro zasloužilé umělce. „Tam jí vyprávěl, jakou jsem udělala úžasnou věc na téma ročních dob. A víte proč? Protože než to stihl vyházet, přišel redaktor z komunistického kulturního časopisu Tvorba, vyfotil moje léto, dal ho na titulní stranu a v textu pod snímkem stálo, že to je práce studentky profesora Jiřího Mikuly. Použili to v rámci MDŽ, ani jsem o tom nevěděla. A kytičky a motýlci byli najednou dobří!“

Podobnou zkušenost měli s Jiřím Mikulou i jiní výtvarníci. Například Oldřichu Kulhánkovi, který měl politický škraloup, údajně vyhazoval z komisí už hotové ilustrace ke knize tak dlouho, než záležitost urovnal profesor Svolinský, jehož byli oba bývalými žáky.

Na Olgu Vychodilovou působil Jiří Mikula jako politický kariérista, který nesnesl odpor. Vyvíjel na ni tlak, aby vstoupila do strany, když tuto nebo jiné „nabídky“ odmítla, vnímal to „po vojensku“ jako neuposlechnutí a stejně jako některé další studenty ji šikanoval. „Možná si myslel, že jsem mírná povaha a on se mnou bude moct manipulovat. V tom se zmýlil,“ líčí pamětnice a dodává: „Nebýt jeho asistenta Pavla Majora, který měl jiný pohled, těžko říct, jak by to v ateliéru vypadalo. Pavel Major mě dokonce varoval, že na mě někdo z ateliéru Mikulovi donáší, abych si dávala větší pozor.“

Ze závěru svého studia na VŠUP Olga Vychodilová připojuje ještě jedno střetnutí se svým pedagogem: „Mikula rád psal posudky, a protože byl ve svých očích lidumil, dával nám je přečíst, abychom se vyjádřili, jestli s obsahem souhlasíme. Mně na konci školy napsal: ‚O vstup do KSČ nejevila zájem. Stýká se s akademickou malířkou Ludmilou Jiřincovou za vědomí pedagoga.‘ Jako kdybych byla hlídaná! Říkala jsem si, že má v podstatě pravdu, vzala jsem to a podepsala. Koukal na mě, jako kdybych zešílela.“

Pozvání mezi sběratele

Nepříznivý posudek Olze Vychodilové neuškodil, protože chtěla pracovat na volné noze, čehož také dosáhla. Začátky nicméně nebyly jednoduché, protože například do galerií Díla, které nabízely řadě zavedených umělců stálý odbyt, brali čerstvým absolventům méně prací.

Olze Vychodilové ukázala další možnost Ludmila Jiřincová, která jí už za studií zprostředkovala první zakázky exlibris a kontakt se sběrateli. Olga Vychodilová se tak začala účastnit sjezdů, které byly atraktivní i pro západní klientelu. V době, kdy výtvarný trh podléhal státnímu dohledu, šlo snad o jedinou legální možnost, jak dostat nikým nekontrolovanou a nijak nezprostředkovanou zakázku pro zahraničního zájemce.

Dále se Olga Vychodilová věnovala také knižním ilustracím, spolupracovala konkrétně s nakladatelstvími Svoboda, Albatros a Československý spisovatel.

Převlékání kabátů

Revoluční události zastihly Olgu Vychodilovou v dílnách na VŠUP, kam chodila tisknout. „V tu dobu tam byl rektorem Jiří Mikula. Po 17. listopadu nejdřív zakázal vytvářet plakáty. Když už se situace změnila v neprospěch režimu, povolil to. A nakonec prý vzal prapor a šel manifestovat na Staroměstské náměstí. To mu bylo podobné, ale stejně mu to nebylo nic platné: protože bylo známo, jaký je, na VŠUP skončil.“

Po sametu

Sametová revoluce přinesla Olze Vychodilové novou svobodu: jako výtvarnice například už nebyla odkázána na prodej v jedné síti galerií a také se mohla přihlásit do obnoveného Sdružení českých umělců grafiků Hollar. V Galerii Hollar se od té doby zúčastnila mnoha kolektivních výstav a v době natáčení (2022) stále nabízela své grafiky na vyhlášeném vánočním setkání autorů a sběratelů.

„Splnil se mi sen – přes to všechno… Dělám práci, kterou mám ráda a která mi dala částečnou svobodu i v době minulé. Inspiraci hledám v přírodě a v poezii. Radost z toho, že se někomu moje práce líbí, je pro mě k nezaplacení. Co si přát víc? Snad jen zdraví a aby se ta doba už nikdy nevrátila,“ uzavírá Olga Vychodilová.

Dedikace: Tento výstup vznikl v rámci zastřešujícího projektu Specifického vysokoškolského výzkumu 2023 – 260672 řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Afiliace: Vít Pokorný (Univerzita Karlova, Filozofická fakulta)