The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Vykoukalová, roz. Vladyková (* 1927  †︎ 2020)

• narodila se 24. července 1927 v Praze

• válku prožila v Říčanech u Prahy

• v roce 1948 si vzala Josefa Vykoukala

• hned po nástupu komunistů jí bez soudu na rok zavřeli otce živnostníka

• na jaře 1950 byli za protikomunistickou činnost zatčeni manžel Josef a tchán

• manžel byl v letech 1950 až 1960 internován v pracovních táborech na Jáchymovsku

• tchána Františka Vykoukala propustili po sedmi letech ve Valdicích

• zemřela 7. dubna 2020 doma v Říčanech

Milada Vykoukalová se narodila 24. července 1927 v Praze. Odmala bydlela v pražských Vršovicích, kde měli rodiče obchod s elektrikářským zbožím. Tatínek František Vladyka byl vyučený elektrikář a maminka Marie (za svobodna Kulíková) mu v obchodě pomáhala. Ve Vršovicích chodila pamětnice do obecné školy a posléze i na gymnázium. Odtud ji ale otec po čtyřech letech přehlásil na obchodní školu na Vinohradech s vyhlídkou na lepší praktické uplatnění. Zde Milada Vykoukalová studovala dva roky, do školy už však musela dojíždět vlakem, neboť otec v roce 1939 koupil dům v Říčanech u Prahy. „Tam jezdili mladí lidé, tak mě vzali mezi sebe do party a vždycky mi drželi místo na sednutí.“ Díky cestám do školy se seznámila se svým budoucím manželem Josefem Vykoukalem.

Totálně nasazeni

S příchodem německých okupantů v roce 1939 přišlo i totální nasazení mládeže. Velká část ročníků 1921–1924 byla za války posílána na nucené práce do Německa. Takže když Josef Vykoukal v roce 1943 skončil školu, byl předvolán na pracovní úřad, který práce přiděloval. Jelikož se narodil v roce 1924, obával se, že bude muset na práci do říše. Ke své radosti byl však přidělen k oddílu SS v Benešově, kde dělal kancelářskou činnost. Když jezdil Josef z Benešova domů, jeho otec, František Vykoukal, na něm vyzvídal informace o dění v Benešově. „Až po válce mu řekl, že byl v odboji.“ Pamětnice byla po maturitě nasazena na práci v dopravní kanceláři na nádraží v nedalekých Strančicích.

Zabije tě někdo jiný

Při ústupu Němců na konci války zažily Říčany přestřelku – místní obyvatelé pálili na vlak plný německých vojáků vyšší šarže, ti střelbu opětovali a několik Říčanských přitom zahynulo. Nižší šarže se do žádných vlaků nedostaly, řadoví němečtí vojáci se rozutekli do lesů v okolí Benešova. Češi, náhle se ocitnuvší v přesile, je proháněli se zbraněmi v rukách. Josef Vykoukal prý měl jednoho z Němců na mušce, nezbil ho však, protože voják prosil o život. „On mu řekl: ‚Já tě nezabiju, ale on tě zabije někdo jiný. Já tě nechci mít na svědomí.‘“

Osvobození přivedlo do Říčan i ruské vojáky a jeden kapitán si u Vladykových zřídil radiostanici. Otec pamětnice strávil Pražské povstání na barikádě v Kodaňské ulici, kde měl obchod. „Tam byly kasárny 28. pěšího pluku a tam byli Němci.“

Živnostníci – nepřátelé

Po skončení války byl Josef Vykoukal povolán na vojnu. Po dvou letech povinné služby se vrátil domů a požádal pamětnici o ruku. Brali se v listopadu 1948. V témže roce nastoupili k moci komunisté. Tvrdost nového režimu zasáhla rodinu již rok nato. Dne 13. října 1949 zatkli otce Milady Vykoukalové. „Ještě se ke mně nahnul, když tady byli policajti, a upozorňoval mě, že nestačil uložit tržbu, že ji má u sebe, aby mu to nesebrali.“ Milada Vykoukalová vzpomíná, jak se tatínek během zatčení doma ještě stačil převléci do jiného oblečení, a tržbu tak zachránil. „Policajt pak ještě šel po mně, že jestli mu neřeknu, co mi říkal, tak mě sebere s ním. Tak jsem mu řekla, že mi říkal, abych se starala o maminku.“

Otec strávil ve vězení jeden rok. „Odsouzený nebyl, oni ho sebrali prostě jako živnostníka, nevím. V té době sbírali fůru živnostníků.“ Nejprve byl internován v táboře nucených prací u Berouna a později v kladenských dolech, kde si pochroumal páteř při úrazu. Poté byl přesunut k Hodonínu, kde pracoval jako elektrikář. „Kuchař, když potřeboval něco opravit, ho tam pozval a dostal pak nějaké jídlo.“ Zatímco otec byl zavřený, musela Milada Vykoukalová s manželem a matkou zavřít obchod, neboť jeho provoz matka sama nezvládala.

Sežeň právníky

Další události na sebe nenechaly dlouho čekat. Dne 18. února 1950 telefonovala matka Josefa Vykoukala, že zatkli jeho otce: „Že jim udělali strašnou prohlídku, a co se dalo, všechno ukradli.“ Dne 29. března si pak přišli pro Josefa. Zatčení proběhlo ve firmě Textilia, kde pracoval jako účetní. Milada Vykoukalová vzpomíná na dobu těsně po zatčení: „Naproti na kopečku byl akát a pod ním stál chlap, který za mnou chodil, když sebrali Pepu. Šestkrát u mě byl a vyptával se: ‚A vy nic nevíte?‘ a tak. Já jsem mu povídala: ‚Když vy to víte, tak mi to řekněte!‘“

Od manžela přišel dopis z pankrácké věznice, aby pamětnice sehnala právníky. Otec i syn Vykoukalovi se stali součástí velkého procesu s protikomunistickou skupinou Věrni zůstaneme, která byla prozrazena při zadržení dvou vojenských zběhů, kteří byli na seskupení napojeni. Dohromady bylo obžalováno pětadvacet lidí. O jejich činnosti pamětnice nic bližšího netušila: „On mě do ničeho nezatahoval.“ Věděla pouze, že se manžel a tchán scházejí s dalšími lidmi v Pyšelích, kde bydlela Josefova rodina. Soud trval několik dní a Milada Vykoukalová s maminkou byly po celou dobu procesu přítomny. „Všichni souzení vypadali otekle. Museli jim dát nějaké drogy nebo něco.“ Rozsudek padl 27. října 1950. Většina obviněných byla odsouzena za velezradu, mezi nimi i Josef Vykoukal se svým otcem. Josef dostal dvanáct a jeho tatínek František čtrnáct roků vězení.

První návštěva po čtyřech letech

Nejprve odvezli Josefa na Bory v Plzni. Na věznici pamatuje Milada Vykoukalová ještě z doby, kdy jezdila za Josefem, když byl v Plzni na vojně: „Když jsme chodili okolo, to už tam byli v té době političtí vězni, v roce 1947... vždycky kupoval cigarety, chodili jsme blízko toho, a když se nikdo nekoukal, tak tam házel těm vězňům cigarety. To bylo naše rande.“ Z Plzně ho však brzy přesunuli a pamětnice dlouhé čtyři roky netušila kam. Až v roce 1954 rodinu kontaktoval kovář František Hruška, který pracoval jako civilní zaměstnanec v dole v Horním Slavkově, kde se občas s Josefem potkával. Od něj se Milada Vykoukalová konečně dozvěděla, kde je Josef internován. „Nakoupila jsem fůru trvanlivých věcí a říkám: ‚Kdyby k vám přišel, tak mu to dejte.‘“

Milada Vykoukalová vzpomíná na první návštěvu, na kterou jela a přespávala u Hruškových. Malá Amálka Hrušková ji pak doprovázela k dolu – čekaly, až budou vězni pochodovat kolem, aby pamětnice mohla Josefa vidět déle než na samotné návštěvě. „Taky jsem tam viděla jednoho kluka, který byl tady z Říčan a se kterým jsem chodila za války do tanečních. Ten byl odsouzený a brzy umřel na rakovinu.“ Rakovina z ozáření se ostatně stala osudem mnoha vězňů pracujících v uranových dolech. Z Horního Slavkova byl Josef později přeložen do Jáchymova. Když splnil pracovní normu na sto jedna procent, měl možnost napsat dopis a velice zřídka dostal i návštěvu. „Byla jsem tam pětkrát za deset let.“

Zábava pro kádrováka

Milada Vykoukalová zatím pracovala v účtárně ředitelství drah, po nějaké době však začala mít v zaměstnání potíže. Kádrový úředník si ji předvolal a snažil se ji vyprovokovat nesmyslnými tvrzeními, že měl Josef doma arzenál zbraní. Rovněž se ji snažil přidělit na práci průvodčí, ačkoli byla účetní, a když si pak raději našla jinou práci, nechtěl s ní rozvázat pracovní poměr. Nakonec situaci vyřešil hlavní kádrový úředník, který pamětnici dovolil odejít. Novou práci našla v družstvu Strojoprav. Ředitele naštěstí kádrování nezajímalo a nepozastavil se ani nad tím, když mu Milada Vykoukalová rovnou řekla, že manžel a tchán jsou političtí vězni. „A on mi povídá: ‚A proč mi to povídáte? Mně je to jedno.‘“

O dva roky dřív

O tchánovi, který byl zavřený v podzemních kobkách ve Valdicích, rodina věděla – měl povoleno více dopisů. Propustili ho po sedmi letech, ve vězení přišel o zrak. Pamětnice se snažila, aby propustili i Josefa. „Já jsem žádala o manžela a psala jsem prezidentovi. Ředitel ve Strojopravu mi psal, že dělám brigády a kolik hodin odpracuju, vůbec to pravda nebyla, ale psal mi to do posudku. Stejně to nebylo nic platné.“ Před Velikonocemi 1960 Miladě Vykoukalové kdosi telefonoval do práce. Byl to právě propuštěný Josef, který jí ještě z legrace tvrdil, že utekl. Nakonec ho pustili o dva roky dřív, než mu bylo uloženo soudem, jeho propuštění však nebylo v rámci amnestií a Milada Vykoukalová dodnes neví, na základě čeho se z vězení dostal. Po návratu vážil osmačtyřicet kilogramů, měl zaprášené plíce a byl ozářený. „A chodil k nám každý měsíc policajt tady z města, kdy už půjde do práce.“

Po návratu Josef se svou ženou o vězení moc mluvit nechtěl. Musela spálit i všechny dopisy, které z lágru napsal. Něco málo však vyprávěl, hlavně o kamarádovi Radku Pavlovcovi. Tomu se povedlo ze součástek, které vzal v dole, sestavit rádio. Ukrývali ho uvnitř dvojité stěny táborových baráků. „Jeden vždycky poslouchal vevnitř a jeden hlídal venku.“ Radek se chtěl pokusit se skupinou vězňů o útěk vykopaným tunelem. Přemlouval k tomu i Josefa. Tomu se ale plán nelíbil, neboť nebyla zajištěna žádná pomoc venku „za dráty“, a dokonce Radka od nápadu odradil. To mu možná zachránilo život, protože prchající prý byli až na jednoho zastřeleni na útěku.

Josef v dole tahal vozíky s rudou, povedlo se mu ale pracovat i jako elektrikář, neboť se lecčemu přiučil od otce své manželky. Absurdní situace nastala, když byl během výkonu trestu povýšen z podporučíka, kterým byl na vojně, na poručíka. Milada Vykoukalová mu přeposlala povyšující dopis z vojenského velitelství, kde netušili, že je Josef zavřený. Dozorci se pak Josefa prý trochu báli. Nikdo nevěřil ničemu a bachaři se zřejmě domnívali, že by mohl být nasazený, aby je kontroloval.

Táhlo je to tam

Když se po návratu z vězení Josef Vykoukal částečně vzpamatoval, podařilo se pro něj přes známého najít zaměstnání elektrikáře, pročež si musel doplnit elektrikářské zkoušky. Později pracoval jako energetik ve výzkumném ústavu společnosti ČKD. V tomto ohledu měl velké štěstí, političtí vězni totiž běžně sehnali jen tu nejhorší a nejtěžší práci. Manželé Milada s Josefem v pozdějších letech Jáchymov několikrát navštívili. „Všechny ty vězně, já nevím proč, to tam táhlo. Jezdili se tam podívat a pomodlit se do kostela svatého Jáchyma.“