The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Josef Vyletěl (* 1925  †︎ 2017)

• narodil se 9. března 1925 v obci Mirohošť na Volyni v tehdejším Polsku

• 20. března 1944 vstoupil do tvořícího se 1. československého armádního sboru

• sloužil v rotě technické obsluhy, 1. československá tanková brigáda

• zúčastnil se Karpatsko-dukelské operace

• osvobozoval jižní Polsko, zažil boje o město Žory a na dalších místech

• na jaře 1945 se zúčastnil Ostravsko-opavské operace

• v červnu 1945 převelen do oblasti Moravské Ostravy kvůli sporu s Polskem

• usadil se v Československu

• absolvoval tankové učiliště ve Vyškově

• sloužil v armádě v Klatovech a v Podbořanech a poté na Okresní vojenské správě v Turnově

• poté žil v Turnově

• zemřel 20. října 2017

V česko-ukrajinské vesnici

Josef Vyletěl se narodil 9. března 1925 v obci Mirohošť na Volyni v tehdejším Polsku. Narodil se do enklávy krajanů, jejichž předci odešli do této oblasti v letech 1868–1880. Vesnice Mirohošť byla napůl ukrajinská a napůl česká, ovšem v tehdejší době patřila mezi nejvyspělejší na Volyni. Do Mirohoště dokonce dojížděli čeští učitelé, z Československa se odebíraly noviny a poslouchalo se rádio, které tenkrát ještě zdaleka nebylo samozřejmostí. Také poloha vesnice byla poměrně přívětivá, neboť se nacházela nedaleko města Dubno, které tehdy bylo centrem dění.

Rodina se věnovala zemědělství a měla velké, dvacetihektarové hospodářství. Svého tatínka však pamětník nikdy nepoznal: „Přišla první světová válka, Češi se vzdávali do zajetí a vznikly legie, samostatný útvar, a tatínek bojoval u Zborova. Byl těžce raněný do hlavy, zůstala mu v hlavě střepina a těžce strádal. Neurochirurgie nebyla tehdy na takové úrovni anebo už to bylo tak špatný, že s tím nešlo nic dělat. Zemřel v roce 1925 v nemocnici ve Lvově po dlouhých letech.“

Maminka se poté znovu provdala a s novým manželem také hospodařili na statku. Díky nevlastnímu tatínkovi měl Josef Vyletěl i dva nevlastní bratry. Docházel do polské školy, absolvoval sedm tříd a v roce 1939 odešel na polskou obchodní akademii do Dubna.

Noví obyvatelé Mirohoště

Dne 15. března 1939 vznikl Protektorát Čechy a Morava a českoslovenští dobrovolníci i vojáci utíkali do Polska, kde v Malých Bronowicích vytvořili Československý (Český a Slovenský) legion. Po napadení Polska nacistickým Německem dne 1. září 1939 vypukla druhá světová válka a vojákům legionu nezbylo nic jiného než se pokusit z Polska odejít. Část z nich se dostala do oblasti tehdejší Volyně, kde se usadili u zdejších volyňských Čechů. Vojáci přišli i do Mirohoště a začali zde působit: „To byl Jiří Lízálek a ještě byla celá řada Čechů. Naši obyvatelé Mirohoště udělali jednu věc, že na rok u nás v Mirohošti zřídili českou školu, a tihle nás učili česky. Maláčová nás dokonce učila českou besedu. Tak jsme chodili do školy a dobře jsme se s nimi znali.“

V místní škole vyučoval také Jiří Lízálek, který byl poté představitelem odbojové organizace Blaník. S Lízálkem prodělal pamětník válečnou anabázi, ovšem jejich společná cesta neměla šťastný konec: „On bydlel celou dobu u nás, pak se přihlásil do armády a sloužil u tankistů jako velitel tankové čety. Ještě než jsme šli do útoku na Moravskou Ostravu, (...) tak si mě pozval k sobě do stanu, povídali jsme si, rozdělal vepřovou konzervu, tu jsme dostávali od Američanů, a ještě jsme spolu pojedli. Pak se šlo do útoku a nakonec jsem se dozvěděl, že ho německý odstřelovač zastřelil. Vylezl z tanku a on ho zabil.“

Sovětský svaz na Volyni

V rámci nacisticko-sovětské smlouvy vstoupila do oblasti západní Volyně dne 17. září 1939 Rudá armáda. Relativně normální život tak byl u konce a bohatší lidé byli odváženi na Sibiř: „Nevím, jestli někdo od nás, ale odváželi jednoho z okresního města. Morava se jmenoval. Měl tam hospodu. Pak ho vyvezli na Sibiř a už se o něm nikdo nikdy nedozvěděl. Ale od nás nikoho. V Rovně jsme měli příbuzné Novákovy, oni měli velkou prodejnu masa a výrobků a ještě měli hospodářství, asi šedesát hektarů, tak raději utekli do Československa, do protektorátu, kde prožili válku.“

Napadení Sovětského svazu

Dne 22. června 1941 napadlo nacistické Německo Sovětský svaz. V rámci německých „bleskových“ vojenských operací prošla fronta skrze okresní město Dubno i skrze obec Mirohošť poměrně klidně: „Nějaké velké boje nebyly, u Dubna byly větší boje, ale u nás to prošlo téměř bez bojů.“

Nadvláda nacistického Německa by se však dala přirovnat spíše k bezvládí. Na západní Ukrajině působila Ukrajinská povstalecká armáda, sovětské partyzánské síly generála Kovpaka a plukovníka Medveděva, polská Armia Krajowa a také potulující se maďarští vojáci. Češi sice zůstávali víceméně neutrální, ale i tak pociťovali ohrožení: „Nejhorší bylo, že vždycky přišli k Čechům, vzali krávy nebo prasata a nikdo nesměl ani pípnout, nebo ho vzali a hned zastřelili. Ruští a ukrajinští partyzáni byli proti sobě a pak tam byli ještě Němci.“

K tomu všemu zemřela pamětníkova maminka na mrtvici a navíc hrozilo nucené nasazení do Německa: „Jenomže to udělali tak, že Linhartovi byli v pivovaře a Němci tam jezdili, protože vlastně všechno řídili. Tak jim dali pivo a nikdo z občanů Mirohoště nebyl nasazený do Německa na práci. Ale jinak to normálně probíhalo.“

Opětovný přechod fronty, kdy Rudá armáda vytlačovala nacistická vojska z Ukrajiny, již obyvatelé Mirohoště pocítili: „Němci ustupovali, podminovali železniční trať a vyhazovali koleje, aby Rusové nemohli zásobovat svoji frontu. Pár lidí bylo zastřelených.“

K tankistům

Rudá armáda však tentokrát nebyla vnímána jako okupantská, ale jako osvoboditelská. S armádou se do oblasti Volyně dostala také 1. československá samostatná brigáda a volyňští Češi se začali masově hlásit do vojenské služby.

Jedním z nich byl i tehdy devatenáctiletý Josef Vyletěl, který si vypěstoval zálibu pro tanky: „V té době u nás probíhala fronta, my jsme měli hospodářství kolem dvaceti hektarů, měli jsme velikou stodolu, a tak tam byly sovětské tanky. Já jsem tam s nimi rád pobýval. Když jsem se dostal do armády, tak jsem říkal, že bych nejraději šel k tankovému vojsku.“

Pamětník vstoupil do armády dne 20. března 1944 ve městě Rovno a zde také prožil bombardování, při kterém padl Antonín Polák, jeden z obyvatelů Mirohoště. V Rovně byli vojáci roztříděni: „Naštěstí nám nařídili, abychom se sestavili do trojstupů, a říkali: ‚Vy vystoupíte, vy vystoupíte.‘ Ukázali i na mě, tak jsme vystoupili. Říkali: ‚Vy, kteří jste vystoupili, jste byli přijati k tankovému útvaru. Nastoupíte do aut a převezeme vás do městečka Kiverce.‘“

V Kivercích sloužil Josef Vyletěl ve strážní službě. Žádné přísné zdravotní prohlídky nebo prověřování se prý nekonaly a vojáky vzápětí čekal výcvik. Do armády vstoupil také jeho nevlastní otec a armádu zásoboval produkty díky dobytku, se kterým šel za armádou.

Pamětník sloužil jako tzv. zbrojíř v rotě technické obsluhy. Jeho velitelem byl Rus, který by se počeštěle jmenoval Vlk. Zbrojíři měli ve skladu samopaly, pistole, ostřelovací pušky, rakety a náboje: „Takové skladiště zbraní. Ale zásobovat tanky, vozit munici a podobně musela spousta automobilů. Takže jsme měli jenom to, co budou rychle potřebovat. Zbraně, náboje, granáty, kulomety a tak dál, tohle všechno tam bylo. To jsem měl na starost. (...) Byl to takový příruční zbrojní sklad.“ Rotu technické obsluhy zásobovaly armádní sklady.

V Karpatsko-dukelské operaci

Po výcviku se tankisté v čele s Vladimírem Jankem přesunuli k polskému Krosnu. Josef Vyletěl musel být jako „zbrojíř“ neustále poblíž tanků, aby je mohl zásobovat. V případě potřeby byla rota doplněna o další pomocnou sílu. Pamětník se bojů přímo neúčastnil, ale ani tak nebyl úplně v bezpečí kvůli dělostřeleckým ranám nebo minometům. Jeho první bojový křest proběhl u Jasla a poté následovala Karpatsko-dukelská operace. Karpatský průsmyk měl být za pomoci slovenských divizí, které měly na Slovensku odzbrojit německé vojáky, lehce dobyt. To se však nestalo, úmysl slovenských vojáků byl vyzrazen a o Karpatský průsmyk se strhly urputné boje.

Přes Polsko na Ostravu

Po Karpatsko-dukelské operaci pokračoval 1. československý armádní sbor v bojích na Slovensku, zatímco tankisté byli přesunuti do Kežmarku, kde se vytvořila 1. československá samostatná tanková brigáda. Ta byla doplněna o tanky T-34 a poté se přemístila do jižního Polska, kde byla přidělena k 38. armádě generála Kirilla Moskalenka. Spadala tak do 4. ukrajinského frontu generála Andreje Jeremenka.

Po přemístění přes Tatry bylo úkolem tankové brigády osvobodit Ostravu, ale útok začal už u města Žory. Josef Vyletěl pracoval ještě s řidičem tatarské národnosti, který byl přidělen ke skladu: „Nejdříve jsme byli dva, a když jsme přejížděli, řidič nezvládl řízení, auto se převrátilo, my jsme měli americké studebakery, a on se dostal mezi kola. Pak ho odvezli do nemocnice. Takže jsem zůstal sám.“

„Přijeli jsme do Ostravy. Tam to bylo zaminované. To byl problém. Dostali jsme se do Bělského lesa, tak odtamtud jsme se dostali do Ostravy.“

Proti Polákům[1]

Po skončení druhé světové války došlo ke sporu mezi Polskem a Československem a do prostoru Moravské Ostravy se přesunula tanková brigáda. Jak Čechoslováci, tak Poláci si činili nárok na území: „Šlo o spor, jak určit hranice. V tom byl rozpor mezi Polskem a Československem, tak tam Čechoslováci museli poslat armádu, ale pak to skončilo domluvou. Zaolže, Poláci vždycky chtěli Zaolže. Olše to narovnala. K bojům nedošlo.“

V armádě v Československu

Poté již Josef Vyletěl zůstal v Československu a přihlásil se do Vojenské skupiny Žatec. Nevlastní otec po ukončení bojů odjel domů a pamětník mezitím jemu i svým nevlastním bratrům zajistil na Litoměřicku statek po odsunutých Němcích.

Poté absolvoval tankové učiliště ve Vyškově a byl vyřazen v hodnosti poručíka. Zůstal v armádě, sloužil v Klatovech a v Podbořanech a po svatbě se dostal na Okresní vojenskou správu v Turnově. S manželkou žil v Jenišovicích, kde také hospodařil. Manželka však byla nemocná, v roce 1978 zemřela a Josef Vyletěl se poté oženil podruhé. Do důchodu odešel v roce 1985. Na svou rodnou vesnici Mirohošť nikdy nezapomněl, několikrát se byl podívat na rodný dům a stále udržuje kontakt s lidmi, kteří se do domu Vyletělových nastěhovali. V současnosti žije se svou manželkou v Turnově.  

[1] https://www.mesto-bohumin.cz/cz/zpravodajstvi/novinove-clanky/27735-chladne-leto-1945-na-polske-hranici.html