The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Vyskočilová (* 1928  †︎ 2018)

• narodila se v březnu 1928 v Blatnici pod Svatým Antonínkem

• v roce 1946 se vdala a v letech 1947 až 1964 se jí narodily čtyři děti

• v 50. letech pod nátlakem podepsala rodina vstup do JZD

• od té doby do roku 1982 pracovala jako dojička krav

• byla členkou pěvecké skupiny Mariánská družina

• zemřela 16. května 2018

„Do Ameriky odjelo z Blatnice padesát ludí určitě. Byla tu nezaměstnanost. Někteří tam zůstali, někteří sa vrátili. Děda, manžela otec, byl kapelníkem a jel na osm roků do Ameriky. Jeli s celú krojovú kapelú. Na Floridě hráli v zimě, v New Yorku v létě. Hráli i do amerického rozhlasu. Chlévy a všechno sa budovalo za dolary.“

V hubených dvacátých a třicátých letech 20. století proběhla Blatnicí zlatokopecká vlna odchodů. Mnozí šli prodat to, co uměli nejlépe – tradiční, za oceánem exotickou a pro tamní exulanty jistě velmi atraktivní muziku. Tchán pamětnice byl kapelníkem takové dechovky na toulkách a v Americe žil v letech 1923 až 1931. Podobné myšlenky měl i otec pamětnice, jenž toužil po studiu, na které se mu nedostávalo prostředků. Jel si vydělat jako dělník a za oceánem strávil dva roky. Doprovázel ho jeho mladší bratr Tomáš, s nímž bohužel ztratil kontakt a který se s rodinou již nikdy neshledal.

Blatnice pod Svatým Antonínkem

Blatnice je zemědělská obec, ve které dříve žilo mnoho sedláků. Ti měli grunt a deset až patnáct hektarů pole. Mezi ně patřila i rodina Žitňákových. Děda pamětnice byl starostou. Grunty se dále dělily mezi potomky.

Marie Vyskočilová se narodila Františce a Antonínu Žitňákovým roku 1928 a měla mladší sestru. Obě pomáhaly v hospodářství, což bylo tehdy zvykem. Žitňákovi byli lidovci a praktikující křesťané. Pamětnice vychodila devět let základní školy.

Druhá světová válka

„Rumuni nás osvobodili a taky nám všelico aj brali, pravda. Chytili si husu nebo slépku...“ Nejvýraznější blatnickou událostí druhé světové války bylo ostřelování Blatnice z Radošova. V paměti Marie Vyskočilové byly vzpomínky na válku vytlačeny pozdějšími, mnohem silnějšími prožitky kolektivizace.

My bývali blízko

„Já jsem jich měla, to byste viděli! Franta Valášek byl četníkem a zval mě do Brna s ním žít. Říkal: ‚Se mnou by ses měla dobře, tady bude jenom dřina, však to nevidíš?‘“

Marie Vyskočilová zpívala v Mariánské družině, takže o společenské události a nápadníky neměla nouzi. Při výběru partnera měli slovo i rodiče a nesouhlasili s tím, aby se provdala daleko a na velké hospodářství, kde by ji čekalo příliš mnoho práce. A tak se v roce 1946 provdala za souseda Františka Vyskočila. Věnem dostala dvě krávy a kus pole. Svatba proběhla v Blatnici a přišlo na ni sto hostů. Novomanželé hospodařili na deseti hektarech pole. Rok po svatbě se jim narodil syn Stanislav a následovala ho tři děvčata. Františkovou vášní byli jejich dva koně.

„Ani nevím, kdo sa o moje děcka postaral, tož asi děda a babka, protože já jsem byla od rána do večera v poli. Nošu trávy jsem musela donést, protože jsem měla plný dvůr drůbeže. První jak jsem došla, musela jsem nakrmit drůbež, potom děckom večeřu nějakú nachystat a tak. Ale ještě jsem si večer udělala čas aj na ten zpěv.“

Jednotné zemědělské družstvo Budoucnost Blatnice

S kolektivizací přišel i nátlak ke vstupu do JZD. Zkraje vstupovali jen malozemědělci, velcí sedláci se semkli a snažili se diktátu vzdorovat. Pro staré hospodáře, kteří své grunty vedli po generace, to byl zcela nepochopitelný a nestravitelný zásah. Režim je však ke vstupu tlačil nesplnitelnými, vysokými dodávkami. Když byl někdo neplničem dodávek, ostatní sedláci ho zaopatřili. „Malozemědělci už podepsali, ale v JZD čekali na naše pole, aby mohli udělat lány. Postavili kravín, ale neměli do něho co dát. Pořád jsme sa držali, ale nedalo se to vydržat. Společně jsme podepsali. Řekli nám: ‚Nikdo vám nic nebere, je to vaše, aj pole. Ale běda, kdybyste si vzali domů dvě řepy, tož to už je krádež!‘“

Za týden od podpisu vstupu do JZD Vyskočilovým zabavili čtyři krávy, dva koně, dvě jalůvky, dvě březí prasnice, tři metráková prasata a dva vozy, žačku, hrabačku, brány, pluhy i plůžky. JZD se rozrůstalo a postavilo linku na víno a druhý kravín. Blatničtí se po pěti letech v družstvu začali domáhat navrácení alespoň části svých hospodářství, což se podařilo. Vyskočilovi dostali zpět jednu krávu a dvě měřice pole (asi čtyřicet arů).

Práce v JZD

František měl možnost jezdit pro JZD s traktorem, ale odmítl, protože byl zapřísáhlý koňař. JZD mělo v konírně padesát koní, o které se staral. „Můj muž nechtěl dát své koně nikomu do ruky. ‚Já sa budu dívat, jak mně někdo huntuje koně?‘ ‚Ty už ale nebudú tvoje.‘ ‚To teprv uvidíš, jestli budú moje, lebo ne!‘“

Marie Vyskočilová se stala dojičkou v kravíně. Prvních pět let dojila ručně pětadvacet krav, následně přišla mechanizace. Práce dojičky byla náročná. Družstvo nehledělo na osobní a rodinné potřeby pracovnic.

Když JZD pokročilo v mechanizaci a pořídilo traktory, ponechalo si jen čtyři koně na práci ve vinohradu, u kterých František zůstal. Do uvolněné konírny byly umístěny jalůvky a k nim na ošetřování přiřazena pamětnice, učila je dojit. Manželé se ocitli i při práci pod jednou střechou.

Rodinný život

Pamětnice byla, stejně jako její sestra, jednou ze zpěvaček široko daleko vyhlášené Mariánské družiny. Ráda chodila tančit. Její muž byl stárkem a ona stárkyní. Měla vášeň především pro pěkné boty. Jezdila na pionýru a později na mopedu. Na neděle vyráželi za zábavou do Luhačovic. Svého života v hospodářství po boku manžela a nablízku dětem nelitovala a byla na něj hrdá. „Ráda jsem tančila a můj se se mnú chlubil.“

Marie Vyskočilová měla čtyři děti. Stanislavovi bylo určeno, aby šel studovat zemědělskou školu, ale vzepřel se a jeho úděl musela převzít Zdena. „Zdeňka musela, chudera, jít na tříletú zemědělskú do Bzenca. Pak zjistila, že když tuto školu vyjde, ostane jí pouze motyka. Tak udělala zkúšku do Brna na vyšší zemědělskú, čtyřletú. Udělala maturu, došla do JZD a povídá předsedovi: ‚Tak už su tady. Mám maturitu a chcu kancelář.‘ On na ňu hleděl: ‚A jak to?‘ ‚Proto. Mám vyšší zemědělskú a chcu kancelář!‘ Tož dal ju do kancelářa do skladu. Sháněla náhradní díly.“ Druhorozená Bohumila se jako malá musela starat o svou nejmladší sestru Marii, a možná právě proto přivedla na svět pět dětí.

Podepsali jsme, tak co by ještě chtěli

Díky silné religiozitě oblasti neměli Blatničtí problémy s návštěvami kostela. Poutě na svatý Antonínek, ke kterému se vztahují všichni věřící v širém okolí, nebyly zcela zakázány, ale systematicky potlačovány. Účast byla znesnadňována například zákazem průjezdu aut, ale věřící si uměli najít jinou cestu, byť přes vinohrad.

Vrchu se svatým Antonínkem hrozilo zorání, ale tím, že sedláci podepsali vstup do družstva, se tuto katastrofu podařilo odvrátit. S výraznějším postihem za víru se setkala jen vnučka pamětnice Jana. Odmítla podepsat prohlášení, že nevěří v Pánaboha, čímž si odřízla cestu ke studiu vysoké školy.

Druhé Slušovice

„Potom jsme si už říkali, že děláme jak doma. JZD bylo zbudované. Asfaltové cesty, mlékárna, sauna. Říkali jsme si, že už to bude napořád.“ V sedmdesátých a osmdesátých letech zažilo blatnické JZD zářný rozkvět. Pyšnilo se kvalitním zařízením, skvělou péčí o zaměstnance a jistě i dobrými kontakty. Blatnické družstvo bylo vzorové, především jeho informační systém a mechanizace.

„Já jsem prve chodila jenom ve fjertúšku, ale včil už nechodím, protože jsme jezdívali s mojím do Prahy na divadlo, na estrády. V JZD nám strhávali peníze z výplaty na kulturu a zájezdy. Já jsem byla u všeckých moří, všade jsme byli.“

Do důchodu Marie Vyskočilová odešla v roce 1982, když jí bylo čtyřiapadesát let.

Po listopadu 1989

JZD bylo privatizováno a dnešní prosperita podniku se s úspěchy socialistického JZD nedá srovnávat.

V restitucích získala rodina pamětnice kamion v hodnotě přibližně jednoho milionu korun. Její syn Stanislav ho nějaký čas pronajímal, ale vzhledem k obtížím takového podniku bylo snazší ho prodat.

Pole a sklep se musí dědit

„Stadin neměl rád hospodářství. Když byl na vysokej a učil sa doma, tata mu řekl: ‚Pojď s nama chvílu do pola.‘ On ale nejel na voze, on šel za vozem. Nevěděl, jak sa jmenujú hříbata. Jeho to prostě nebavilo.“

Stanislav se hospodaření věnovat nechtěl a rodinné dědictví – vinný sklípek a vinohrad –prodal.

Marie Vyskočilová má sedmatřicet potomků – čtyři děti, dvanáct vnoučat a jedenadvacet pravnoučat – a je za ně šťastná. Celá rodina udržuje intenzivní kontakt, schází se k častým oslavám a mnozí z nich zůstávají věrni Blatnici. Stejně jako kdysi, i dnes se přistavuje. Pamětnice se za všechny své potomky ráno i večer modlí růženec.

Celý život chodila v šátku. Buďto byla na poli, nebo v kravíně a tam nemohla být bez šátku. „Ženské mně povidajú: ‚Čuješ, kupte si už nějaké klobúčky, ať nevypadáte pořád tak staře.‘ Já povídám: ‚Víš co? Můj by mě nepoznal, až bych umřela. Já mosím mět šátek.‘“ Nejhezčí ozdobou Marie Vyskočilové jsou upracované ruce s prsty ohnutými od dojení.