The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Vyslyšelová (* 1933)

• narozena roku 1933 v Olomouci

• od čtvrté třídy základní školy hrála házenou

• později závodně hrála volejbal za druholigový klub Slavia Olomouc

• v roce 1957 získala jako akademická reprezentantka ČSR s volejbalovým družstvem stříbrnou medaili na Světových akademických hrách v Paříži

• v letech 1955-83 učila na několika základních školách

• v roce 1968 společně s kolegy uspořádali protestní shromáždění proti srpnové okupaci a jako učitelka se snažila o tehdejší situaci mluvit i svými žáky

• po prověrkách v roce 1970 byla zbavena funkce ředitelky i funkce okresního metodika pro pracovní výchovu

• o rok později dostala spolu s dalšími jedenácti učiteli z téže školy důtku za politicky nesprávné postoje a názory zastávané v letech 1968-69

• v roce 1974 se pokoušela odejít do jiného zaměstnání, ale kvůli špatnému posudku neuspěla

• od roku 1983 pracovala jako vychovatelka na internátu v Praze-Modřanech

• v 90. letech neúspěšně žádala o rehabilitaci

Následující řádky nejsou příběhem politického vězně či válečného veterána, přesto zachycují životní osudy jedince, který byl minulým režimem postižen. Za své veřejné vystupování po srpnové revoluci a otevřené hovory s žáky, jimž vysvětlovala, co se vlastně v létě toho roku stalo, jí bylo znemožněno ve své profesi stoupat, byla zbavena vedoucího místa ředitelky a po mnoho let byla nucena vystačit pouze se základním platem. Je to příběh člověka, který sice nebyl zavřený, ale s pomyslnými klacky, které jí byly házeny pod nohy, se musela potýkat den co den.

Irena Vyslyšelová je dodnes vitální, energická žena, které byste její věk ani nehádali. Svůj život zasvětila dvěma oblastem – sportu, kterému se aktivně věnuje dodnes, a učitelské profesi – na různých základních školách učila celých pětadvacet let. Svým působením v druholigovém volejbalovém družstvu Olomouce a účastí na univerziádě v Paříži v roce 1957 s týmem akademiček pootevřela pomyslné brány profesionálního sportu. Zapáleně vypráví i o tenise, který začala hrát na sklonku padesátých let, a raketu definitivně neodložila ani dnes.

Irena Vyslyšelová, rozená Dudíková, se narodila roku 1933 v Olomouci. Vyrůstala jako jedináček. Nejútlejší dětství strávila ve Šternberku. V tamějším vojenském ústavu pracoval její otec na vojenské správě jako civilní zaměstnanec. Na počátku okupace odtud musela celá rodina narychlo utíkat: „Vzpomínám si, jak jsme museli ze dne na den všechen nábytek naložit na jeden nákladní vůz a přestěhovat se do Olomouce.“ Z doby druhé světové války na ni nejvíc působily nálety, které její rodné město ve větší míře zasahovaly od roku 1944. Podobně jako jinde v protektorátu, i zde sílily s končící válkou: „Pamatuju se na nálety na konci války. To byla hrůza! Měli jsme kryty, které jsme si museli vybavit zásobami, abychom tam mohli i spát. Klidně i tři dny jsme nevylezli.“

Později se však pro místní děti hledání zbytků granátů, které se ve velkém množství leckde povalovaly, stalo oblíbenou zábavou: „Bombardéry si potřebovaly odlehčit, aby neublížily a nepustily bomby na domy, tak to shazovaly podél Moravy. Byly tam velký krátery. My jsme tam jako děti běhaly a sbíraly jsme si šrapnely na památku.“

Jak již bylo řečeno, otec Ireny Vyslyšelové pracoval jako úředník. Matka, vyučená švadlena, zůstala v domácnosti. Rané dětství trávila malá Irena převážně s ní: „Rodiče měli jenom mě a nechtěli mě nikam dávat do školky, že se o mě postarají. Nic moc jsme nikdy neměli, tatínek byl státní zaměstnanec, ale maminka se mně stoprocentně věnovala.“

Oba rodiče byli členy mladé Československé církve husitské, která vznikla teprve na počátku první republiky. CČS patřila mezi nové fenomény první republiky. Založení CČS bylo vyústěním dlouhodobějších reformních tendencí v katolické církvi, ve které se již na počátku dvacátého století projevila v širším měřítku latentní krize způsobená pomalou reakcí katolické církve na rychlý vývoj společnosti a neschopností nacházet odpovědi na nové problémy moderního člověka. Jak je patrné i z následujících slov paní Ireny Vyslyšelové, vznik této instituce odrážel nálady části obyvatelstva. Například zavedení mateřského jazyka jako bohoslužebného, demokratizace církve či touha po prostotě a jednoduchosti: „Tatínek mého tatínka byl komorníkem preláta Mlčocha. To byl církevní pohlavár. Můj tatínek musel chodit ministrovat a posluhovat tam a to se mu z duše protivilo. Když potom přišla církev československá a on viděl tu prostotu a jednoduchost, žádné zlato a veliký humbuk kolem toho, tak do té nové církve hned vstoupil. A když se potom ve dvaatřicátém roce oženil, tak maminka, původně katolička, k nim přešla také.“

Otec, sám fanoušek a činovník SK Olomouc, silně ovlivnil dceřin budoucí život. Již od raného věku ji směřoval ke sportu, který se rychle stal jejím celoživotním koníčkem a zdrojem energie: „Já měla výborného tatínka, který mě vedl ke sportu. Od dětství jsem pořád někam chodila. Začínala jsem českou házenou tady v Olomouci. Vedla nás vynikající mistryně sportu Jiřinka Weintrittová. Lidi ji ještě určitě budou znát.“

Obvyklá neděle se proto dělila mezi církev a sport. Společně s otcem se každý týden nejprve účastnili bohoslužeb v olomouckém sboru, zbytek programu svátečního dne však pravidelně patřil sportovním utkáním: „V neděli ráno jsme šli do Husova sboru na mši. [...] Téměř na konci mše je takové místo, kdy se říká ‚Hospodine, pomiluj ny‛ a třikrát se tlučete do prsou a to my už jsme s tatínkem pomalu couvali k východu, protože v tu dobu začínala vedle na hřišti házená. Po házené jsme přišli za maminkou na oběd a v jednu hodinu na Andrově stadionu začali už žáci hrát fotbal, tak tatínek tam se mnou šel. Mě to všechno zajímalo. Já tam vydržela sedět. Na tribuně jsem měla svoje místečko. Následoval dorost, pak přišla první rezerva a nakonec teprve jako čtvrtý zápas přišla liga. Já jsem znala všechny hráče, ještě dnes vám je mohu vyjmenovat. Mě to strašně bavilo.“  

Brzy se Irena Vyslyšelová začala věnovat sportu také aktivně. Od čtvrté třídy hrála házenou, později volejbal. Začínala v Olomouci, kde hrála za klub Slavia Olomouc (původně Lokomotiva Olomouc). „Sjezdily jsme celou Moravu po turnajích. Byly jsme docela úspěšné. Hrály jsme druhou ligu. Když jsme se dostaly do první ligy, tak já jsem si zlomila v zápěstí ruku a já jsem si tu první ligu ani nezahrála. To mě hrozně mrzelo,“ lituje pamětnice.

V profesním životě chtěla pracovat s dětmi a zároveň nadále i sportovat, proto v roce 1952 nastoupila na Pedagogickou fakultu Palackého univerzity v Olomouci, obor čeština a tělocvik. „Tělocvikáři mají vždycky jinou atmosféru než ti druzí. Nám to každý záviděl. Říkali: ‚Vy se máte! Vy jste buď v tělocvičně, na hřišti, nebo v bazéně.‛ Ale marně jsme jim vysvětlovali, že uplavat stovku na jedna je těžší než se naučit literaturu na jedna. To jsme tvrdili a za tím si stojím, protože každý není na všechno úplně talent. Mně třeba šla nejvíc atletika a hry, ale například moje gymnastika byla průměrná. Když jsem se měla naučit sestavy na kladině na státnici, tak to mi dalo strašnou práci,“ vzpomíná na život na fakultě. Absolvovala v roce 1955.

S aktivním hraním volejbalu pokračovala i na vysoké škole. Jako akademická reprezentantka ČSR získala dokonce stříbrnou medaili na Světových akademických letních hrách v Paříži 1957. Historie mezinárodního vysokoškolského sportu se psala již od počátku 20. let. Roku 1923 se z národních vysokoškolských svazů a organizací zformoval mezinárodní vysokoškolský sport a od téhož roku se pořádaly letní světové studentské sportovní hry. S vypuknutím druhé světové války byly předčasně ukončeny. Po válce vznikl jednak Mezinárodní svaz studentstva (pro východní Evropu), jednak Mezinárodní studentská konference - Koordinační sekretariát - která sdružovala především studentské organizace západních zemí. Sportovní organizace západních států vytvořily roku 1949 vlastní mezinárodní sportovní organizaci, Mezinárodní federaci univerzitního sportu (FISU). Tak se studentský sport rozpadl na dva tábory. Až ve druhé polovině 50. let Mezinárodní svaz studentstva doporučil svým členským organizacím vstup do FISU. Světové hry 1957 v Paříži byly opět společnými hrami. Byl přijat nový název pro mezinárodní studentské soutěže - univerziáda.

A právě zmíněné univerziády se Irena Vyslyšelová se svými spoluhráčkami účastnila. V té době byla těsně po dokončení vysoké školy. „Po vysoké škole mohl člověk hrát za akademiky ještě dva nebo tři roky,“ říká. Na univerziádě se prezentovala celá řada sportovních odvětví. Sportovci si chodili vzájemně fandit. V paměti Ireny Vyslyšelové utkvěla i tamější přátelská atmosféra. „Já jsem si vybrala dobře, protože pro volejbal jsem měla buňky. Dvě z Olomouce jsme byly vybrané do národního mužstva. Například z mistrovství v Paříži mám ještě francouzský článek, ve kterém se píše, že Špelinová a Vyslyšelová  byly nejlepší v českém družstvu,“ hrdě mluví o svém největším sportovním úspěchu v životě.

Za léta aktivního sportu se podle vlastních slov setkala s celou řadou skvělých sportovců. Velmi ráda vzpomíná například na Slávka Matěje i další: „Výborný trenér byl Slávek Matěj. Jak ten nás vedl! Potom Novosad nebo Alenka Dokoupilová, to byla jedna starší hráčka, která nás trénovala. Ze spoluhráček byla potom nejlepší Lída Podlahová ze Šternberka.“ Vzpomíná také na Antonína Kyndra, pozdějšího trenéra ligových družstev žen Tatranu Střešovice (šestinásobných mistryň republiky a dvojnásobných finalistek PMEZ), Slavie Praha a Vilsbiburgu v německé bundeslize, který v letech 1957–1959 působil jako trenér akademiček ČSR se ziskem stříbrných medailí na zmíněných Světových akademických letních hrách v Paříži 1957.

S vrcholovým sportem však skončila na přání svého manžela velmi brzy. „Mému muži se to moc nelíbilo. My jsme se zrovna v padesátém sedmém brali. On nebyl rád, že hraju, tak já jsem kvůli němu požádala o zbavení reprezentace a přestala jsem hrát.“ Veškeré svoje síly investovala do výchovy mladé generace. Začínala v roce 1955 v moravském Šternberku. „Můj muž učil v Domašově nad Bystřicí, to je taková vesnice asi hodinu vlakem [od Olomouce]. Psal si žádost, že se bude ženit, aby ho přeložili. Pozvali si mě na okresní národní výbor a říkali: ‚Přece nebudete bydlet v Olomouci s tchyní dohromady! To by nedělalo dobře. Běžte vy za ním. Dostanete v Domašově byt. A navíc jsou tam lepší děti.‛ Šoupli mě do Domašova.“ Na své první působiště vzpomíná ráda. „To byly zlatý časy. Měli jsme výborného ředitele. Nechtěl po nás takové ty věci, které byly tenkrát ve flóru, jako neustálé pořádání různých akcí, slavení výročí, nástěnky a vzpomínky.“

Zde učila asi pět let. Drobnou prací se snažila vést své žáky k lásce k pohybu: „Vytvořili jsme si tak s manželem dobrou pozici, protože on byl taky sportovec. My jsme vyšli ven a kolem nás hned kupa dětí. Ať to bylo v zimě, nebo v létě. Věčně se pořádaly nějaký lyžařský závody v zimě, běhy v létě. Sami dva jsme tam vybudovali hřiště, zařídila jsem, že vybavili tělocvičnu.“

Zásadním zlomem byl pro ni rok 1968. Popisuje deziluzi nejen svou, ale i mnoha dalších ve svém okolí: „Celej národ se cítil hrozně porobenej tím vpádem Rusáků. My jsme organizovali kdejaké shromáždění, lípu svobody jsme vysadili před školou. V Prostějově tenkrát Rusáci zastřelili několik žen. V Olomouci to bylo taky velmi vypjaté, protože zde byla posádka. Ruští vojáci k nám chodili na besedy. My jsme je odmítali přijmout.“

K roku 1968 se ve vzpomínkách stále vrací. Barvitě popisuje, jak prudce, prakticky během jediného dne, se změnil vztah k před pár lety oslavovaným osvoboditelům: „Jak jsme Rusáky měli po pětačtyřicátém rádi, protože jsme si mysleli a také nás tím krmili, že osvobození je jen jejich zásluha! A tady v Olomouci to vlastně pravda byla. Ale jak sem vtrhli, to byla taková nenávist vůči nim! Ale taky vůči tomu jazyku. Okamžitě! A navíc se sem spolu s vojáky nastěhovaly ty ruský báby. Oni tu měli sídliště, školu. Zastavila mě třeba Ruska na ulici a ptala se na něco. My jsme uměli všichni rusky dobře, ale mě by nikdo nedonutil, abych jí odpověděla v jejich jazyce. Říkala jsem jí: ‚Nauč se česky a pak ti to řeknu!‛“

„Vzpomínám na osmašedesátej jako na velký naděje a o to horší bylo, jak jsme pak dopadli,“ shrnuje Irena Vyslyšelová. Jako učitelka se snažila o vzniklé situaci mluvit i se svými žáky. Některé z jejích vět jí o mnoho let později zopakovala bývalá žačka, kterou náhodně potkala: „Oni tenkrát přišli z noci na den a byli tu! [...] My jsme to dětem naplno říkali. Jednou mě potkala dnes už dospělá žena a povídala: ‚Paní učitelko, já si vzpomínám, jak jste nám řekla: Holky, pamatujte si, že kdo přijde v noci, je okupant, a kdo střílí do matek a dětí jako v Prostějově, je vrah!‛ A prý jsem jim ještě říkala, že jim to radši říkám teď, že za nějaký čas už bych to říct asi nemohla.“

Upřímnost však byla k její škodě. Při prověrkách v roce 1970 byla hodnocena velmi záporně a následně byla zbavena funkce ředitelky a funkce okresního metodika pro pracovní výchovu, které do té doby zastávala. O rok později dostala spolu s dalšími jedenácti učiteli z téže školy důtku za politicky nesprávné postoje a názory zastávané v letech 1968 a 1969. „Já jsem se tenkrát zapsala jako antikomunistka a antisovětský živel a na základě toho jsem dostala důtku za své antisovětské a oportunistické názory. Pozvali si mě na okresní národní výbor. Tam byla nějaká inspektorka Kvasnicová. Ona na mě křičela jak na malou holku: ‚Vy jste zradila naše ideály! Vy nemáte právo vůbec učit. Já vám navrhuji, abyste odešla z kantorského řemesla.‛ Byla jsem z toho velmi špatná.“ V roce 1974 žádala o přijetí v podniku Pozemní stavby Olomouc jako metodička pro výchovu učňů. Původní kladný posudek vypracovaný na Irenu Vyslyšelovou byl přepracován na ONV a následné negativní hodnocení jí přestup fakticky znemožnilo.

Později byla přeložena do Olomouce. „Tady to bylo horší. Tady byli kantoři opravdu chudáci. Museli šlapat, jak se jim to nařídilo. A kdo nešlapal, tak měl potíže a já jsem se nikdy nesmířila s tím, že mě někdo bude učit, jak třeba dělat nástěnky a jak vítat sovětské bratry. Proto jsem měla velké potíže. Byla jsem vyhozená, jenomže můj kamarád inspektor mi říkal: ‚Ireno, nenech se. Ti všichni, kteří jsou vyhození, šli dohodou. Ty ale musíš zůstat, protože na to není žádný zákon, aby vás kvůli tomu vyhodili, že sympatizujete s někým jiným, než je oficielní [strana].‛ Prostě říkal, že k tomu není důvod. Já jsem tedy zůstala, ale neporadil mi dobře, protože mě potom překládali pořád z místa na místo. Já jsem se někde zaběhla a už jsem šla někam na dědinu. A tak se mnou prostě jako s hadrem... Ti, kteří odešli ze školství, tak začali třeba jako moje kamarádka na pumpě jako prodavačka benzinu, ale postupně si udělala pozici, až se dostala na ředitelství. Každý se nějak uplatnil a já pořád jako ten otrhánek ve škole. Mně nedali příplatky, někdy mi nedali ani třídnictví. Prostě jsem měla jen základní holej plat.“

V důsledku toho sice mohla dále učit, ale byla přesouvána z jedné školy do druhé a navíc jí byl odepírán profesní postup, měla stále pouze základní plat. Nakonec se učení úplně vzdala a v roce 1983 začala pracovat jako vychovatelka na internátě na modřanské škole v Praze. „Šla jsem na učňovský internát a tam mi bylo dobře. Nikdo mě nepéroval. Odsloužila jsem si i noční. A byla to pohoda. Zůstala jsem tu až do penze.“

Její manžel měl cukrovku, zemřel velmi brzy. Tehdy bylo pamětnici padesát let. „Po smrti manžela mi zůstal jedině tenis, tak jsem si chodila často zahrát. A moje zlatá maminka sem přišla, něco uvařila, poslala mě na turnaj a všechno obstarala. Jezdila jsem do Ostravy nebo i do Prahy, kde jsem se seznámila s Milanem. On byl rozvedený, já vdova. Rozuměli jsme si, tak jsme se dali dohromady.“ S Milanem Černohlávkem, původně profesionálním hráčem za Braník Praha, potom žili celých osmadvacet let v Praze. Mnoho času trávili jezděním po nejrůznějších zápasech a turnajích. „Co on měl známých! A protože byl dobrej, tak ho zvali hodně na turnaje a všude si ho vážili. Měl spoustu přátel. Jezdili jsme na turnaje po celé Evropě. Můj muž byl vynikající tenista, hodně mě naučil. Hráli jsme v pražském Braníku. Tam to bylo výborný, měli jsme tam i dobrou partu.“

Tenis, jejich každodenní záliba, je doprovázel, ať bylo venku třicet stupňů, nebo deset pod nulou. Vyvrcholením každé veteránské sezony byly tzv. masters, které se odehrávaly pokaždé v jiném městě: „Jako veteráni jsme měli perfektně zorganizovanou skupinu. Měli jsme takové šéfstvo, které organizovalo každý pátek, sobotu a neděli turnaj v nějakém městě. Tam člověk uhrával body, a když se dostal mezi nejlepších osm, hrál takzvané masters v Ostravě, Olomouci, Praze nebo jinde. Zde se hrálo o úplně konečné pořadí. On hrál na masters každý rok, já někdy taky. Dokonce jsem dvakrát vyhrála, ale to tam ti nejlepší asi zrovna nebyli. Ale stejně (smích). My jsme tím tenisem žili v zimě, v létě. Pořád jsme si kupovali hodiny a hráli.“

Zajímavé je její srovnání úrovně hry profesionálního volejbalu za jejího mládí a dnes: „Chodím se dívat na holky, jak to hrají, a můžu říct, že to naše hraní by už vůbec neobstálo. Přece jen to šlo strašně moc nahoru. Vším. Oni trénují každý den, někdy i dvoufázově. Mají úžasnou fyzičku. My jsme dosáhly jen kousek přes síť, oni jsou vysoko nad sítí. Ony jsou obratný, mají sílu. Po všech stránkách šel volejbal nahoru. Ale myslím si, že ten náš volejbal byl na podívání lepší, protože za nás to lítalo přes síť třeba šestkrát osmkrát, kdežto dneska je to raz dva a hřebík do země.“ 

Podobně jako drtivá většina i ona popisuje události listopadu roku 1989 jako velmi euforické a plné víry v nový začátek: „To bylo obrovský nadšení! Všude jsme chodili, na všechny demonstrace a především na Václavské náměstí. Tenkrát jsme všichni Havla milovali.“ Jednou ze zásadních činností byl i nákup nejrůznějších novin a časopisů: „Kdejaký noviny jsme skupovali. Spoustu článků jsme si i schovávali.“

Na začátku devadesátých let neúspěšně žádala o rehabilitaci. Jejím hlavním argumentem u soudu byly finanční důvody a dále to, že její starší syn nemohl jít na vysokou školu: „Můj kamarád právník mi řekl, že existuje zákon o odstranění křivd, tak jsem o to žádala. Jenomže mně se vlastně nic nedělo, jenom že jsem neměla žádný postupy a že jsem byla překládaná, a potom také to, že syn se nedostal na žádnou školu. Pro mého syna byly dveře všech vysokých škol zavřeny. Nedostal se na zemědělskou školu do Brna. Mladší syn nebyl moc studijní typ, ale ten starší byl vyslovený opak a on doplatil na moje kádrový porfily. [...] Nebylo možnosti, i když třeba tamější ředitel profesor Dostál, sám komunista a manželův známý, se snažil syna na vysokou nějak dostat. Zkoušeli to dokonce i na Slovensko! [...] To je celkem na houby, když se vám omluví za utrpěné křivdy. Kdyby mi alespoň na tom platě zvedli o pár stovek, protože já měla plat okleštěnej. Ani ň nad základní plat. Já měla o tisíc míň než druzí.“ Rozsudkem z roku 1992 jí ale nebylo přiznáno žádné finanční vyrovnání: „Ze žádosti o starobní důchod navrhovatelky a evidenčního listu důchodového zabezpečení vyplývá, že navrhovatelka byla nepřetržitě zaměstnána od r. 1955 do r. 1980 v ONV – odbor školství v Olomouci. A v r. 1970 s ní nebyl ukončen pracovní poměr, ale byla převedena z funkce ředitelky školy a funkce okresního metodika pro PV [pracovní výchova] na funkci nižší. I když tím došlo k poškození navrhovatelky a ke křivdě, odpůrce je povinen respektovat právní předpisy, které nedovolují námitce navrhovatelky vyhovět.“

Přes určité nemilé události ve svém životě si Irena Vyslyšelová zachovává velký optimismus a chuť do života. Jedna z věcí, které jí dnes ale opravdu vadí, je existence komunistické strany: „Vadí mi, že komunisti mají pořád velké slovo. Existence komunistické strany mi vadí stoprocentně. Vždyť oni nás tenkrát Rusákům zaprodali, a to dokonce už dvakrát! Měli jít okamžitě od válu. Oni by sice nalezli jinam, ale dali by se líp uhlídat. Ale takhle jejich pohlaváři získali zase pevné kramfleky. To je obrovská chyba.“  

Poznámky:

Prof. ThDr. Melchior (Melichar) Mlčoch (1833–1917) - český kněz, papežský prelát, překladatel Starého zákona z hebrejštiny, pedagog, teolog a biblista, kanovník olomoucké kapituly, profesor biblistiky na olomoucké teologické fakultě a několikanásobný děkan této fakulty. Sídelním kanovníkem metropolitní kapituly olomoucké jmenován roku 1900. Autor Mluvnice jazyka hebrejského a Starovědy biblické. Srov. http://www.cirkev.cz/res/data/157/017885.pdf, 2. 10. 2013.

Církev československá husitská (CČS) je křesťanská církev vyhlášená 8. ledna 1920. Jde původně o specificky českou národní církev. CČS za zdroje své nauky označuje snahu o návrat k prvotní církvi či k pravému jádru křesťanství. Považuje se za pokračovatelku učení Mistra Jana Husa a husitství. Nauka církve vychází ze závěrů radikální části české katolické moderny vedené Karlem Farským a dalšími katolickými duchovními, kteří se na přelomu let 1919 a 1920 odštěpili od římskokatolické církve. Srov. KUČEROVÁ, Hana: Církev Československá a nové prvky urbánní architektury za první republiky. Stavba Husova sboru v Kolíně, in:http://clovek.ff.cuni.cz, publikováno 25. října 2011, 9. 11. 2013.  

Jiřina Nožířová, roz. Weintrittová (1920–2007) – házenkářka. Získala titul zasloužilá mistryně sportu i cenu města Olomouce v oblasti sportu. Srov. http://www.cenamesta.cz/laureati.php, 2. 10. 2013.

Fotbalový stadion, kde dodnes hraje SK Sigma Olomouc.

http://eamos.pf.jcu.cz/amos/kat_tv/modules/low/kurz_text.php?id_kap=19&kod_kurzu=kat_tv_9025, 2. 10. 2013.

Naděžda Špelinová (narozena 1933) - zasloužilá mistryně sportu, osobnost Síně slávy českého volejbalu, držitelka Medaile Otakara Koutského za zásluhy o rozvoj pražského volejbalu. Začínala v Sokole Vinohrady, později ligová hráčka Slavie VŠ Praha, ÚDA Praha (dvojnásobná mistryně republiky z let 1955 a 1956), Dynama Praha, resp. Slavie Praha (čtyřnásobná mistryně republiky z let 1959, 1962, 1963 a 1965). Absolventka MFF UK Praha a akademická reprezentantka ČSR se ziskem stříbrné medaile na Světových akademických letních hrách v Paříži 1957. V letech 1954–1963 reprezentantka ČSR a ČSSR se ziskem stříbrné medaile na ME 1958 v Praze a bronzové medaile na MS 1960 v brazilském Riu de Janeiro. Srov. http://www.cvf.cz/?clanek=11586, 9. 11. 2013.

Jaroslav Matěj (1927–2012) - legenda mládežnického volejbalu, dlouholetý úspěšný trenér a významný funkcionář Slavie VŠ Olomouc, VK Univerzita Palackého a OVS Olomouc. Srov. http://www.cvf.cz/?clanek=10109, 9. 11. 2013.

http://www.volejbal-metodika.cz/www/2, 2. 10. 2013.

Srov. http://www.mestopv.cz/cz/aktuality/srpnove-udalosti-v-prostejove.html, 2. 10. 2013.

Srov. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 1992, 26Ca, 422/92, v držení Ireny Vyslyšelové.

Tamtéž.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 1992, 26Ca, 422/92, v držení Ireny Vyslyšelové.