Jan Vývoda

* 1924

  • "Takže když se bombardovalo, tak byly to zážitky, které si člověk nedovede představit. Tam byl les světlometů. A my jsme byli strašně zvědaví. Takže jsme jednou pozorovali, jak se nějaký bombarďák dostal do toho světla, světlometu, a najednou se objevila červená raketa, co znamenalo, že flak má přestat střílet. A bylo vidět stopy, které z těch stíhaček střílí na ten bombarďák. Ale oni ti hoši v tom nezaháleli podle těch stop tipli, kde on je, a sundali ho dolů. To byly zážitky. My jsme byli mladí, tak jsme fandili. A vůbec nás nenapadlo, že jsme ohroženi, protože z těch flitrů mohlo padat na nás. Když jsme zjistili, že něco padá, mysleli jsme, že jsou to nějaké kroupy nebo něco takového, to byly železné ocelové úštěpky, takové střepiny."

  • "No, tak my jsme spíš likvidovali vybombardovaný domy, uzavíral se plyn, aby nedošlo k nějakému maléru. A náhodou já jsem u toho byl, že se tyto plynoměry likvidovali. Museli se odmontovat. Stalo se tam, že jeden, který tam pracoval, se nadýchal plynu a jeden z mých kamarádů ho zachránil. A ten prostě na něho pamatoval neustále. Každou neděli si ho vzal, vyzvedl a jeli někam na výlet. Velice byl vděčný za to, že mu zachránil život."

  • "Čeho, co jsem si všiml, bylo, že němečtí vojáci němečtí nedovedli ocenit to, jak se u nás žilo. Zřejmě byli instruováni, že u nás je velká bída. A tím, že Hitler cenu koruny snížil, že marka najednou měla hodnotu 10 korun místo 5, tak se stalo, že si přišel voják koupit rohlíky za marku a dostal 50 rohlíků. Nevěděl, co s tím. Nedovedl si představit, že za marku mohl dostat 50 rohlíků. Tak to prostě každý si musel toho všimnout. No a potom brzy stalo se, že se ubývalo materiál v obchodech, že se mohlo prodávat jenom do určité částky. Řekli, že 60 % vybráno, budeme prodávat až zítra ráno."

  • „A potom jsme byli prostě odveleni na vojnu. Ta skupina, kde jsem byl já, jsme všichni šli na Libavou. A teprve později jsme se dozvěděli, že to, kam jsme byli my odveleni, to byly Pomocné technické prapory. A byl to vlastně takový pracovní vojenský tábor, kde se vůbec nejednalo o obranu vlasti, ale našimi zbraněmi byly krumpáč a lopata. Tehdy to bylo naprosto protizákonné, to bylo později jasné, prostě se to poznalo v archivech. Tyto akce zařizoval ministr Čepička, který byl zeťákem prezidenta Gottwalda. A i ten nábor do těch praporů pomocných, ten byl veden podivuhodným způsobem. Shodou okolností já jsem byl prostě v takovém společenství, kde jsem si nemohl příliš stěžovat. K nám se chovali slušně, ale to nebylo běžnou věcí, protože spousta lidí se dostala do táborů a od samého začátku měli práci velice náročnou, velice těžkou. A co tam bylo takovým zajímavým rysem, že my jsme nedostávali peníze. Peníze mohl dostávat ten, kdo pracoval na sto třicet procent a přirozeně ty normy byly nastavené tak, aby se to nezvládlo.“

  • „Ten způsob zacházení za války a způsob zacházení za totality, ten byl velice rozdílný. Kardinál Trochta mně říkal, že se to nedá srovnat. On když byl zavřený v Německu, v Mauthausenu, tak tam vlastně přežil jenom zázrakem, protože ho postřelil velitel některý, a tak ho hodili na káru a vezli ho do krematoria. Tam se probral na té káře, sesul se někam dolů a doškrábal se do lazaretu. Ten lékař, který tam byl, to byl také člověk... jako vězeň zavřený, tak ten ho vyléčil a potom se mu postarali, že dostal nové jméno a číslo. Ten přežil a potom se setkal ještě s tím oficírem, co ho střelil, a ten ho poznal. Už tahal pistoli, že ho zastřelí, když byl vyhlášený poplach a on musel utéct. Jenom na základě toho prostě se zachránil. A přesto říkal, že se to nedá srovnávat s tím, co prožil za totality, že tam opravdu mnohokrát si přál, aby už byl konec, že to týrání si nedovedeme představit.“

  • „Tam byla vnější ochrana policejní, kterou každý měsíc střídali, protože za měsíc už byli ti lidé nepoužitelní. Oni kolikrát s námi hráli volejbal třeba. Byly to takové kamarádské vztahy. A nikdy prostě neobstáli, aby vyhrávali. Je to překvapilo, že řeholníci jsou normální lidi. Nebo přišli a říkali: ,Já bych potřeboval opravit rádio.´ No, tak mu někdo opravil rádio nebo motorku. Za mnou přišel jeden, že ho manželka požádala, aby přinesl Bibli. Tak jsem mu sehnal Bibli. No, tak oni za měsíc opravdu byli opravdu nepoužitelní. Tam byl jeden dozorce z Jihlavy, který tam byl od začátku. A ten tam vydržel tři měsíce a odešel, protože říkal, že je zvyklý se stýkat s lidmi, kteří jsou zavření, protože něco udělali, ale není schopen komunikovat s lidmi, kteří jsou bez viny. A ten se k nám choval neobyčejně slušně.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha- Kobylisy, 08.11.2012

    (audio)
    duration: 01:20:10
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    V Praze, 24.10.2019

    (audio)
    duration: 01:00:17
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Dělat něco, co je užitečné

 Jan Vývoda v době maturity v roce 1946
Jan Vývoda v době maturity v roce 1946
photo: Zabranská, Ludmila; Milan Moc: Žádný smutek se nekonal

Jan Vývoda se narodil v roce 1924 v Hranicích na Moravě. Jeho otec vlastnil krejčovskou dílnu, ale po roce 1948 musel propustit všechny zaměstnance a pracovat už jen sám. Jan Vývoda byl za války v totálním nasazení v Německu i v rodných Hranicích, po válce se rozhodl nastoupit kněžskou dráhu a po maturitě vstoupil k salesiánům. V roce 1949 přešel do salesiánského centra v pražských Kobylisích, odkud byl během Akce K v roce 1950 internován do kláštera v Oseku. Po pár měsících byl odvelen k jednotce PTP, kde strávil více než tři roky. Po návratu pracoval v továrně v Libčicích nad Vltavou a v roce 1965 přešel do Prahy, kde se živil mytím oken. V roce 1967 byl vysvěcen kardinálem Trochtou na kněze a vypomáhal v salesiánské farnosti. V roce 1984 šel do důchodu, v roce 2020 působil jako kněz v Praze-Kobylisích.