The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Eliška Wagnerová Ph.D. (* 1948)

• narodila se 7. září 1948 v Kladně jako Eliška Bušová

• v roce 1967 absolvovala kladenskou hutní průmyslovku

• v roce 1974 promovala na Právnické fakultě UK

• v roce 1982 emigrovala přes Španělsko do západního Německa

• v roce 1993 se vrátila do republiky a stala se asistentkou předsedy Ústavního soudu

• v letech 1998 až 2002 působila jako předsedkyně Nejvyššího soudu ČR

• v letech 2002 až 2012 byla místopředsedkyní Ústavního soudu

• v letech 2012 až 2018 zasedala v Senátu Parlamentu ČR

Strýc po svém propuštění z Jáchymova plakal

Eliška Wagnerová, rozená Bušová, se narodila 7. září 1948 v Kladně. Její rodina z otcovy strany, která výrazně ovlivnila její další život, se do Kladna přistěhovala v polovině třicátých let ze Slovenska. Bušovi tam působili jako pomyslní modernizátoři východní části Československé republiky: babička byla učitelka a dědeček majitel stavební firmy v Prešově. Ve stavebnictví pracoval potom i její otec. Už od útlého dětství byl ale jejím vzorem oblíbený strýc Vojslav, který vystudoval práva. Jeho matka, Eliščina babička, pocházející z chudých poměrů, ho po roce 1945 přesvědčila, aby vstoupil do sociální demokracie. Protože se po roce 1948 odmítl nechat sloučit s KSČ, byl později v padesátých letech komunistickým režimem odsouzen a následně dva roky strávil v Jáchymově. Eliška si z tohoto období pamatuje první rodinnou návštěvu, která ale byla většině příbuzných znemožněna, a ona sama nedokázala tenkrát pochopit, proč ji nechtějí pustit za jejím oblíbeným strýčkem. Většinu okolností a dusnou atmosféru, kterou muselo Vojslavovo uvěznění v rodině vyvolávat, před malou Eliškou ale tehdy tajili. Až mnohem později se dozvěděla, že její babička se pokusila na půdě oběsit, protože si kladla Vojslavův osud za vinu. Právě ona ho totiž nabádala ke vstupu do sociální demokracie. Strýce naštěstí v porovnání s mnoha jinými ale poměrně brzy pustili. Elišce se vrylo do paměti, jak po návratu jako dospělý muž plakal babičce na rameni. Následně byl její strýc zbaven titulu a až do roku 1968 pracoval v dělnických profesích. Poté se dočkal rehabilitace a mohl začít působit na právnické fakultě brněnské Masarykovy univerzity.

Z mé vysněné školy mi tehdy rovnou napsali, že mě nepozvou ani na přijímačky

Kladno, kde tehdy ještě nebyla postavena velká sídliště, připomínalo velkou vesnici, kde většina obyvatel žila po generace. V roce 1954 začala Eliška chodit do základní školy. Vzhledem k tomu, že jejich vilka ležela na hranicích vilové čtvrti a míst, kde už žily rodiny kladenských dělníků, chodila do školy jak s dětmi, které pocházely z podobné sociální vrstvy a sdílely podobné rodinné zkušenosti, tak i s dětmi z „obecňáků“, tedy z rodin horníků a hutníků. Nepamatuje si ale, že by kdy na základní škole měla kvůli svému původu či strýcovu uvěznění nějaké problémy. Možná i proto, že se vždy výborně učila.

Po základní škole se rozhodla pro studium chemie, k čemuž ji vedla i babička, která považovala humanitní vědy za ideologicky kontaminované. Nicméně když podala žádost o přijetí na pražskou chemickou průmyslovku, přišla jí zamítavá odpověď s tím, že ji ani nepozvou na přijímací zkoušky. Cílevědomá Eliška donutila tehdy svého otce, aby s ní do Prahy přece jen jel. Když se ale setkali s ředitelem její vysněné školy, mluvil tak, že se její otec okamžitě odvrátil a i s Eliškou odešel pryč. Na druhou stranu se jí zastal tehdejší ředitel její kladenské devítiletky, který dokonce napsal článek do novin, v němž odsoudil její odmítnutí. Po této zkušenosti se rozhodla, že nebude dál riskovat, a zvolila studium hutní průmyslovky. Maturovala v roce 1967. „Od začátku jsem ale věděla, že je to profese, kterou nechci vykonávat,“ dodává pamětnice. 

Svou generaci jsem v době normalizace brala jako ztracenou

Přesto po studiích nastoupila do hutí, kde pracovala další dva roky. Když Československo 21. srpna 1968 obsadila vojska Varšavské smlouvy, měla zrovna noční směnu. Na místního předáka a člena KSČ  podle svých slov křičela, jak to mohli dopustit. Dělníci v hutích ji brali jako cizorodý element už proto, že se nijak netajila plánováním dalšího studia. Po okupaci se ale i v kladenských hutích vzedmula vlna odporu a bezmála dvacetiletá Eliška se tehdy podílela na šíření letáků zaměřených proti „bratrské pomoci“.

V Kladně pak prožila i počátky normalizace. Díky své sestře se v té době dostala do prostředí milovníků swingu. V májových dnech roku 1969, tedy nedlouho po nahrazení Alexandra Dubčeka Gustávem Husákem v čele KSČ, na cestě z jedné swingové zábavy zpívala s kamarády na nápěv spirituálu o Johnu Brownovi slova „až bude Gustáv Husák viset na větvi, tak bude v české zemi klid“. V té chvíli z blízké ulice přijelo auto. Vystoupili z něj příslušníci SNB, část skupiny zadrželi a odvezli na služebnu. Eliška šla spolu s dalšími kamarády zjistit, co se s nimi stalo. Neopatrně ale nakukovali do oken stanice, a tak byli zadrženi také. Na rozdíl od první skupiny je ale naštěstí neztloukli. Po několika hodinách je propustili. Otec jí tehdy vynadal, že se možná bez důvodu připravila o možnost dalšího studia. Vyšetřování, kdo zpíval inkriminovaný text, nikam nevedlo. Vinu všichni zapřeli, a všechno tedy zatím vyšumělo do ztracena. 

V roce 1969 se Elišce povedlo dostat se na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Byl to poslední rok, kdy se u přijímacích řízení psaly testy anonymně. Na studiích, která probíhala v počátečním stadiu normalizace, se pamětnice nijak neangažovala. Nevstupovala do mládežnických organizací a svou generaci vnímala jako ztracenou. Podle jejích slov totiž mnozí po krachu Pražského jara zcyničtěli. A jak dodává, shodou okolností tak vnímal její generaci i jejich tehdejší vysokoškolský učitel marxismu-leninismu. Ovšem z toho důvodu, že rokem 1968 a jeho liberalismem příliš „načichla“.

Za co v Praze dostaneš podmínku, za to tě v severních Čechách pověsí

Ještě před ukončením školy se Eliška v roce 1972 vdala. Její první manžel pracoval v advokátní poradně v pražské Hybernské ulici, kde mimo jiné pracovala i česká advokátka a pozdější politička Dagmar Burešová. Pro mladou studentku práv to bylo prostředí mnohem inspirativnější než fakulta – školu chtěla hlavně dodělat: „Chtěla jsem to mít rychle za sebou a dělat něco smysluplnějšího. A ten smysl jsem našla právě v té advokacii. Vnímala jsem ji jako ostrůvek svobody v jinak už zase nesvobodném státě,“ říká pamětnice. V roce 1974 se jí to podařilo. V době její promoce byly už ale šrouby režimu opět notně utažené. Právníci vyhození po roce 1968 se tehdy stahovali do advokacie, což se nicméně v polovině sedmdesátých let začalo stávat problematickým. Aby se tehdy člověk dostal do pražské advokacie, musel vykazovat zásluhy a angažovanost, kterou Eliška vykázat nemohla, a tak jí nezbylo než nastoupit jako podniková právnička do investorské organizace ministerstva školství. Byla tam ale nespokojená a dál hledala místo v advokacii. Dostala se pak na místo koncipientky v advokátní kanceláři v Lounech. Rozdíly mezi severními Čechami a Prahou byly podle ní dramatické. A to ve smyslu: „To, za co v Praze dostaneš podmínku, za to tě v severních Čechách ‚pověsí‘.“  

Náročné bylo ale i to, že musela z Prahy dojíždět každý den autobusem. Proto jí Dagmar Burešová pomohla najít místo v Právní poradně v Kladně. Tam se setkala i s mladými snaživci, kteří chtěli být s režimem zadobře. Když její tehdejší manžel zastupoval syna Otty Šlinga, jednoho z popravených v procesu se Slánským, který podával tiskovou žalobu na Rudé právo, jež jeho otce pomlouvalo, věděla, že mnozí z jejích mladších kolegů by takovou kauzu nikdy nevzali. Byť její vlastní případy v Kladně nebyly přímo takto politické, byl vliv strany přesto i v její praxi nepochybný. Například se jí nepovedlo dosáhnout rozvodu klienta, jehož manželka byla na okrese významnou komunistickou činovnicí, a to i přesto, že spolu oba manželé už dlouhou dobu nežili.

Emigrantské prostředí bylo značně rozdělené

Frustrace z práce v těchto podmínkách a rozpad manželství byly důvody, které Elišku přivedly k myšlenkám na emigraci. Stalo se tak v roce 1982 na zájezdu do Španělska. Když pamětnice dojela na místo, druhý den odešla s kufrem na autostop a vyrazila přes Francii do Německa, kam měla vízum z doby, kdy se neúspěšně pokoušela získat devizový příslib. 

V Německu se usadila v Mnichově. Nejprve šla do sběrného tábora, kde byla rok, přičemž po sedmi či osmi měsících dostala azyl a absolvovala jazykové kurzy němčiny. Záhy se dostala do prostředí lidí okolo Rádia Svobodná Evropa, kam zkusila začít psát, což se jí dařilo, a tak se stala spolupracovnicí československého vysílání. Po dosažení postavení odbornice na české právo se věnovala i právnímu poradenství pro emigranty a také pracovala pro emigrantské noviny Národní politika. Žila tehdy v emigrantském jádru a Jaroslav Dresler, kulturní redaktor Národní politiky a emigrant z vlny po roce 1948, jí dával k recenzím a výtahům politologické a sociologické texty, čímž si prohlubovala zájem o souvislost práva a demokracie.

V prostředí Svobodné Evropy poznala Eliška Lídu Rakušanovou, Karla Kryla, Jána Mlynárika a řadu dalších. Rychle si ale také všimla, že emigrantské prostředí je velmi rozdělené. Vlna emigrantů po roce 1948 se moc nebavila s těmi, kteří odešli po roce 1968. Ti pozdější tíhli spíše k osmašedesátníkům, zatímco ona sama měla blíže k lidem z roku 1948. Osmašedesátníkům totiž zazlívala jejich členství v KSČ, ale svůj postoj nakonec přehodnotila a začala nahlížet na lidské osudy individuálně. Ve stejné době se také například seznámila s emigranty z československého undergroundu.

V Kanadě jsem zkoušela dělat i zubní laborantku

S druhým manželem Arnoštem Wagnerem, emigrantem z vlny roku 1968 žijícím v Kanadě, se Eliška seznámila přes inzerát v časopisu Západ. Dali se dohromady a ona se vydala do Kanady. Vykonávala tam rozličná zaměstnání: pomáhala manželovi v podnikání, dělala servírku a pomocnici v kuchyni v české restauraci, prodavačku v německém lahůdkářství a také se například pokoušela být zubní laborantkou, což jí ale prý moc nešlo. 

Sedmnáctý listopad 1989 strávila Eliška sama v domě na samotě v kanadském lese, jen se psem a puškou. Události v Československu sledovala v televizi. Její manžel se vzápětí vydal na československou ambasádu, kde se mu po několika dnech úsilí povedlo získat vízum na cestu do vlasti, a tak už na začátku prosince mohli být oba v Praze. Zažívali tam revoluci, manifestace na ulicích a dostali se i do centra Občanského fóra, kde se seznámili s Václavem Malým a řadou dalších osobností.

Eliška si velmi rychle začala vyřizovat přijetí do Advokátní komory, která se začala v roce 1990 ustavovat jako soukromý subjekt, a byla připravena se vrátit do Československa i do pozice advokáta. Návrat Wagnerových do vlasti se ale kvůli komplikacím jejího onemocnění značně protáhl. V Kanadě se během té doby pamětnice seznámila s ústavním soudcem Zdeňkem Kesslerem. Po rozpadu Československa se stal předsedou Ústavního soudu a Eliška jeho asistentkou. 

Prosazovat to, co považuji za důležité

Později získala pamětnice soudcovskou pozici na Nejvyšším soudu. „Právo tam ale vykládali tradičně a nezohledňovali hodnoty, které by se do práva měly promítat. Nebyl to tam proto žádný med.“ Vedle toho psala Eliška i do Lidových novin. Díky tomu si jí všiml prezident Václav Havel. V roce 1998 se tehdejší předseda Nejvyššího soudu Otakar Motejl rozhodl pro post ministra spravedlnosti a Václav Havel jeho uprázdněné místo nabídl právě pamětnici. Nabídku podle svých slov přijala, aby mohla změnit praktiky Nejvyššího soudu, které považovala za neudržitelné, a aby ho tak mohla modernizovat a přiblížit evropským standardům.

Později působila i jako místopředsedkyně Ústavního soudu. „Ta práce mě bavila, naprosto jsem jí byla oddaná a nic pro mě nebylo důležitější než rozhodování Ústavního soudu. Těch deset let bylo nejšťastnějších z mého života,“ shrnuje. 

V roce 2012 Eliška Wagnerová kandidovala jako nestranický kandidát za Stranu zelených do Senátu v obvodu Brno-město. Byla zvolena a v Senátu pak zasedala šest let. Podle svých slov se snažila přispívat k prosazení toho, co považovala za důležité, a to bez ohledu na to, z jaké části politického spektra podněty vycházely. Ostatně, právě to považuje za své životní krédo.