„Těm lidem to bylo víceméně jedno. To víte, vždycky když přijde někdo nový, tak všechno možné naslibuje. A měli třeba i sympatie, ale pak se ukázalo, co je to za diktatura a vrazi… Samozřejmě že lidé byli velmi opatrní, aby se nedostali do koncentráku nebo neměli nějaké potíže. A musím bohužel říct, že naši konkurenti, nebudu nikoho jmenovat, by byli rádi, kdyby otec zmizel, a že ho pomlouvali. Chodili k nám taky gestapáci. Byli slušní, krásně oblečení, ale také se mě ptali: ‚Že ten tvůj otec taky poslouchá Londýn?‘ Tak chytali lidi.“
„Bylo to tak, že většina lidí neuměla německy. Lidé, kteří do určité míry sympatizovali, si bohužel pletli němectví s fašismem, což byl velký rozdíl. Když jsme přišli k Německu, mnozí měli velké potíže, třeba aby se přizpůsobili ve škole a naučili se německy.“
„Doma jsme mluvili dvojjazyčně, česky a německy, ale spíše německy. Otec nás k tomu nabádal, protože jsme měli hodně příbuzných v Německu, a ti by se s námi nedomluvili, takže my jsme museli umět německy. A maminka s námi mluvila hlavně po našemu. To byl ten hlavní zdroj mluvení.“
Erich Weigel se narodil 26. února 1929 v zámožné katolické rodině v Kobeřicích na Hlučínsku. Weiglovi tam vlastnili obchod se smíšeným zbožím, lahůdkářství a restauraci. Ve vesnici už před válkou zřídili první benzinovou pumpu. Po připojení Hlučínska k Německu v roce 1938 se stali německými občany. Jeden z pamětníkových bratrů musel narukovat do wehrmachtu. Začátkem roku 1945 utekl s otcem a druhým bratrem před blížící se frontou do protektorátu. Azyl získali v Újezdu u Uničova, kde se dočkali konce války. Po roce 1948 jim komunisté zavřeli hospodu, zabavili obchody i dům. Erich Weigel musel po maturitě narukovat k Pomocným technickým praporům, kde pracoval na různých stavbách v Čechách. Vystudoval strojní inženýrství v Brně. Pracoval ve stavebním podniku Ingstav v Opavě. V roce 2021 žil v rodinném domě v Opavě-Kylešovicích. Zemřel v roce 2022.
