The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Siegfried Weiss (* 1933  †︎ 2022)

• narodil se 14. října roku 1933 v Jablonci nad Nisou

• jeho otec byl Němec, maminka Češka

• otec musel narukovat do wehrmachtu

• část rodiny byla po roce 1945 vystěhována do Německa

• rodině vyvlastnili dům, matka coby Češka ho dostala do správy

• vystudoval rytectví na průmyslové škole v Jablonci

• rodina v 60. letech zvažovala odchod do Německa

• v době nastupující normalizace úřady žádost o vystěhování zamítly

• je autorem knih Moje důvěrné krajiny – Ve stínu Ještědu či Píseň o lese

• zemřel 14. září 2022

„Takhle většinou začínaly výslechy,“ říká hned zkraje svého vyprávění Siegfried Weiss, když se má představit celým jménem. Narodil se 14. října roku 1933 v Jablonci nad Nisou, v domě velkého rozvětveného rodu, kde žije dosud. V roce 1943, kdy mu bylo deset let, rodina přivítala narození jeho sestry Kristy. Tuto radost ale všichni sdíleli bez tatínka, který těsně předtím i přes několik odkladů narukoval do války.

Přesně v den, kdy šel tehdy malý Siegfried poprvé do školy, tedy v září roku 1939, začala druhá světová válka. Jak sám říká, na ni ovšem zase tolik vzpomínek nemá, neb byl právě ještě kluk. „Osobně nemám z války žádné drastické zážitky, Jablonci se celkem vyhnula,“ vzpomíná dnes Siegfried. 

„Válku jsem spíš prožíval s klukovskými zážitky. Nebyly tady žádné nálety, akorát nahoře kousek u lesa se ke konci války stavěly dva baráčky pro oběti vybombardovaného Německa, ale nikdy se nedokončily. To je tak jediné, co z války vím,“ popisuje.

Prateta měla fenku, tu utloukli

To ale neznamená, že by se rodina válečným útrapám zcela vyhnula, jednoduché to rozhodně neměla. Siegfried totiž pochází ze smíšeného manželství. Tatínek byl Němec, maminka pocházela z českého Mšena, kde měla rodiče, a právě díky tomu byla ušetřena poválečného odsunu. To ovšem neplatí o zbytku rodiny. „Moje tety a strýcové z našeho okolí byli většinou vyhnaní z baráku,“ vzpomíná Siegfried. 

Například v domě naproti žil jeho prastrýc, který padl hned začátkem války. „A tetu potom v roce 1945 vyhnali z baráku, ale skutečně způsobem vyhnání... Měla fenku, tu utloukli, protože se od pratety nechtěla hnout. Potom šla do Německa, do východní zóny, do pozdější Deutsche Demokratische Republik (DDR),“ vypráví pamětník. 

Podobně odešli například i jeho kamarádi ze školy, se kterými se znal od první třídy. Většinou v roce 1945, nejpozději o rok později už byli pryč. „Po roce 1946 odešli dobrovolně, zažádali a byli normálně ve spořádaném odsunu přestěhovaní do Německa,“ vybavuje si Siegfried. Se spolužáky si, když to šlo, dopisoval, později se dokonce navštěvovali. To ale až po roce 1964, když se režim začal mírně uvolňovat.

Platit nájem, ale nemít žádná práva

Z odsunu byli ale vyjmuti například babička s dědečkem, protože, jak Siegfried vysvětluje, spadali do programu pro zachování jabloneckého průmyslu. „Ti, co měli takovou profesi, byli z odsunu vyjmuti,“ vysvětluje pamětník. 

Ovšem s koncem války přišla rodina o dům, úřady jí ho vyvlastnily. Poté opět pomohl český původ Siegfriedovy maminky, která ho později dostala do správy. „Maminka měla český původ, tak jí byl dům svěřen do takzvané národní správy, což neobnášelo vůbec nic, akorát platit nájem a nemít žádná práva,“ vysvětluje pamětník.

„Dům byl napsán na otce, ale protože byl Němec, spadl do procesu odejmutí majetku německým občanům. Tatínek byl tehdy ve válce, tenkrát už v zajetí. I když nebyl v bojových jednotkách, byl nosičem raněných, což je také povolání, kde zrovna nemáte na růžích ustláno,“ vysvětluje Siegfried. Zřejmě právě proto tatínek doma o válce nikdy nevyprávěl. „Asi viděl umírání přímo zblízka,“ vysvětluje si to dnes Siegfried. 

Když se jeho otec dostal do zajetí, pracoval na statku v Novém Hobzí, dnes v okrese Jindřichův Hradec, jako ošetřovatel. Na starosti měl dobytek. Maminka proto tehdy bojovala, aby tatínka dostala zpátky domů, do civilního života. Nakonec se jí to povedlo, ale když se otec vrátil, pamětníkova sestra Krista plakala, neboť tatínka neznala. „Bylo to dost hořké,“ říká k tomu dnes Siegfried Weiss. 

Nástup do dolů

Záhy potom musel otec nastoupit do dolů v Jáchymově, odkud se kvůli špatnému zraku, neboť měl silné dioptrie, dostal naštěstí po třech měsících zpátky domů. „V dolech to nebylo myslitelné, byla by to jistá smrt,“ hodnotí dnes Siegfried.

Později otec pracoval u jedné jablonecké firmy, kde využil i svou jazykovou vybavenost, neboť mluvil francouzsky a částečně i španělsky. Změna přišla po nástupu prezidenta Antonína Zápotockého, tedy po roce 1953, kdy většina lidí zamířila do výroby. 

„To se vztahovalo většinou na ty, kteří nebyli nijak moc žádaní. A do toho spadali většinou politicky nespolehliví nebo ti německé národnosti. Tatínek tak šel pracovat do normálního průmyslu, kde zůstal až do svého důchodu,“ vysvětluje Siegfried Weiss.

Já neuměl česky ani bleknout

Na konec války vzpomíná Siegfried i ještě z jiného důvodu. Ze dne na den totiž bylo všechno česky. „A já neuměl česky ani bleknout,“ říká dnes a přiznává, že naučit se češtinu, rodný jazyk jeho matky, bylo těžké. „Když spadnete do vody a neumíte plavat, je to docela komplikované,“ popisuje Siegfried, který do školy nastupoval pouze se znalostí slov chleba, mléko a voda, nic víc.

Siegfried měl velice rád kreslení, a tak ho maminka přihlásila v Jablonci nad Nisou na uměleckoprůmyslovou školu, konkrétně na obor rytectví. „Což je povolání výtvarně trochu komplikované, je to umělecké řemeslo. Tam jsem se cítil velice dobře,“ vzpomíná. Řemeslo se mu stalo takříkajíc osudným, neboť se mu věnoval až do důchodu, prakticky celý život seděl, jak říká, na jedné židli a podílel se například na polotovarech pro jabloneckou bižuterii.

Studium však oficiálně dokončit nemohl, protože jablonecká průmyslovka byla z rozhodnutí úřadů na dva roky uzavřena, tudíž mu chyběl, lidově řečeno, papír na ukončené vzdělání. „Byli jsme ve třetím ročníku a propustili nás s tím, že školu máme považovat za řádně ukončenou,“ říká Siegfried, který sice byl plnohodnotným rytcem, ale neměl osvědčení z maturitní zkoušky.

Nebylo tak jednoduché sebrat se a vypadnout

Když v srpnu roku 1968 vpadla do Československa sovětská vojska, měla už v té době Siegfriedova rodina zažádáno o vystěhování do Německa, kde všichni rodinní známí buď žili, či kam také o přesun usilovali. Tehdy ale rodinu postihla ještě jiná tragédie – krátce před sovětskou invazí zemřela sestra Krista, půl roku po ní i tatínek.

„Vystěhování bylo velice problematické. Úřady požadovaly spoustu dokumentů – a než se všechno sehnalo, uběhl nějaký čas a mezitím právě zemřel otec. Dohodli jsme se s maminkou, že bychom se vystěhovali, a když jsme měli všechno odevzdané, za čtrnáct dní přišlo vyrozumění, že se zavírá, že není možné se vystěhovat, že není ve státním zájmu, abychom se přestěhovali do Německa,“ popisuje Siegfried. Jak sám říká, už tehdy to považoval za jakési znamení. 

„Říkali jsme si, že tady zůstaneme se vším všudy. A už jsme se o to dál nepokoušeli. Dnes musím konstatovat, že jsme udělali moudře, nevím, jak by to v Německu dopadlo. V přátelích, kteří tam žili, stejně přetrvávala jakási touha po domově, stesk po místě, kde se narodili, vyrůstali. I když sem můžou častokrát jezdit, už to není ono. To je jako když máte přesadit starý strom, tak to nefunguje,“ dodává pamětník.

Samotný srpen roku 1968 a invazi vojsk popisuje Siegfried jako šok a ránu, a to zejména po uvolnění, které představovalo takzvané pražské jaro. „V lidech vznikla úžasná naděje, že to někam povede. Komunisticky tady bylo všechno sešněrované a najednou svitla naděje. O to bylo probuzení do 21. srpna krutější, to byl tak obrovský šok. První reakce vlastně byla, že bychom neměli zůstat už kvůli dětem. Jenže tady byli rodiče, prarodiče, nebylo to tak jednoduché, sebrat se a vypadnout,“ vysvětluje Siegfried a ihned dodává: „A jsem jenom rád, že ten odchod možný nebyl.“

Kontakt s německou kulturou

S německou kulturou byla ale Siegfriedova rodina včetně jeho samotného i nadále v kontaktu. Přes Socialistickou akademii se na Smržovce, městě v podhůří Jizerských hor, účastnil kulturního spolku německých občanů.

„To byl kulturní spolek, pro který jsem dělal přednášky s diapozitivy o mých cestách, Jizerských horách, zážitcích. Jezdil jsem nejen po Smržovce, ale i dalších vesnicích. V různých německých obcích byli ještě starousedlíci, kteří byli právě díky svým profesím vyjmutí z odsunu. Německá televize dostupná nebyla, a protože nevládli cizím jazykem, byla to pro ně jediná možnost, abych jim v rodném jazyce mohl přivést kulturní zážitky,“ přibližuje Siegfried.

Ke komunistickému režimu neměl Siegfried ani jeho rodina pozitivní vztah. Vzpomíná například, když jednou musel pro vojenskou správu kvůli plánovanému povýšení do stavu poddůstojníka napsat životopis, tak ho upozorňovali, že při psaní má klást důraz právě na vztah ke komunistické straně a zdůraznit, co mu vojna dala. 

„Tak jsem doslova napsal, že vojna mě zbavila možnosti věnovat se jiným životním zážitkům, že ji považuji za ztrátu dvou životních let a do komunistické strany jsem nevstoupil a dá-li bůh, nikdy nevstoupím, a to ani do žádné jiné strany,“ hodnotí Siegfried, který skutečně nikdy nebyl politicky angažován.

Fotografie jako životní poslání

Za své poslání Siegfried považuje fotografii, které se věnuje a baví ho už desítky let. A to zejména v kombinaci s další jeho vášní, kterou jsou Jizerské hory. „Tuhle otázku jsme si kladli častokrát,“ odpovídá Siegfried na dotaz, jestli si dovede představit, že by v případě emigrace své milované místo už nikdy neviděl. 

Ostatně Jizerských hor se týká i kniha, na které aktuálně pracuje. „Mojí hlavní životní náplní je tvorba knih, které si dělám většinou pro sebe, většinou jsou to krajinářské knihy,“ říká pamětník. Za knihu Moje důvěrné krajiny – Ve stínu Ještědu dostal ocenění, dále napsal třeba titul Píseň o lese.

Siegfried se také velice dobře znal s německým spisovatelem narozeným v Liberci Otfriedem Preußlerem, který proslul zejména dětskou literaturou, jeho nejznámějšími příběhy jsou zřejmě Loupežník Hotzenplotz či Čarodějův učeň. Právě knihu o loupežníkovi, v němčině Der Räuber Hotzenplotz, měl velice rád a často ji předčítal svým dětem.

A do toho všeho, aby toho nebylo málo, se Siegfried věnuje i horolezectví. Vzpomíná například, jak chtěl s expedicí vystoupat na sedmitisícovou horu v horském masivu Pamír ve střední Asii. Siegfried byl ale nucen výstup zhruba v šesti tisících metrech vzdát a sejít zpátky. Když si chtěl na chvíli oddechnout, zastihl ho pád obrovského kusu ledu, naštěstí se mu však nic nestalo. „Neumíte si představit, jakou jsem měl hrůzu v očích a jak se mi rozklepala kolena, protože to bylo skutečně o fous,“ vzpomíná dnes.

Dvojjazyčné prostředí jako základ

Když má Siegfried říct, co mu v životě dodává sílu, bez váhání odpovídá, že jeho manželka, bez které by byl jeho život „naprosto prázdný“. Společně oslavili stříbrnou, zlatou i diamantovou svatbu a už více než šedesát let spolu žijí skutečně šťastné manželství. Mimochodem – stejně jako Siegfried i jeho manželka pochází ze smíšeného manželství. O tom, že její maminka umí česky, ale až do roku 1945 vůbec nevěděla. Teprve až když byla v české škole, maminka jí musela několik věcí vysvětlit právě v češtině.

Spolu mají dvě dcery, dnes už čtyři vnoučata a několik pravnoučat. „Jsou to fantastičtí lidé, ze všech mám ohromnou radost,“ popisuje Siegfried a dodává, že nejstarší pravnučka je vážně tělesně postižená.

Siegfriedovy dcery vyrůstaly v dvojjazyčném prostředí, až do nástupu do školy s nimi rodiče mluvili doma jen německy. „Při vstupu do školy byly hozené do vody jako kdysi já, ale pochopitelně v dětství měly kontakt s českými dětmi,“ vysvětluje. 

Dva jazyky nicméně využívají i nyní, v dospělosti a ve svém zaměstnání. Jedna dcera pracuje jako překladatelka a tlumočnice, češtinu i němčinu tak využívá na profesionální úrovni. A podobně i druhá dcera v němčině a češtině pořádá semináře. Vnuk pak například vystudoval germanistiku, titul magistra získal v Drážďanech.

Životním krédem, kterým se Siegfried řídí, je, že člověk má být tolerantní ke svému okolí a žít v harmonii. „Celému světu bych doporučil, abychom nebojovali za mír, ale abychom mír rozumným způsobem nastolili a hlavně zachovali. Planetu máme jen jedinou, a když bude lidstvo takto bláznit dál, tak je mi líto dalších generací, které už nemají tu možnost, jakou jsme měli my, že jsme přírodu zažili sice ne v původním stavu, ale ve stavu relativního klidu,“ uzavírá Siegfried Weiss.