„Tak jsme jako [na] aklimatizaci byli přesunutí do Jericha a já jsem tam bohužel dostal furunkulózu. To znamená, že se mi dělaly vředy třeba na rukách, na krku, různě na těle. A náš plukovní lékař říkal, že za těchto bojových podmínek, které tam byly, a při této hygieně bych se toho nezbavil, tak mě poslal do Jeruzaléma do naší nemocnice. Naše nemocnice v Jeruzalému byl jeden dřevěný baráček, kde byl jeden pokoj s asi deseti lůžky.“
„Vody bylo u Tobruku málo. Když jste chtěl vyprat prádlo, vzal jste si kanystr, nalil jste do polovičky benzin a prádlo jste v něm vymáchal. Stačilo ho chvíli podržet a prádlo bylo suché a čisté.“
„Tak říkal: ,Tak máš tam toho svého velitele, tak se hlas u něj.‘ Když jsem k němu přišel, říkal: ,Tak si najdi někde nějaký ubytování a budeš tady, doplníš členy posádky.‘ Tak jsem tam našel italské vyřazené auto, samozřejmě nepojízdné, a tam jsem se vlastně ubytoval.“
„Když jsem se jednou šel koupat do zálivu u Tobruku, v peněžence jsem našel československý desetihalíř. Lupénkovou pilkou jsem si z něj vyřízl lvíčka, nad ním jsem si udělal dírku, protáhl provázek a nosil ho na krku jako výsostný znak Československa. Jednou se mi provázek přetrhl nebo rozvázal – vracel jsem se k poločetě, která byla v mírném vršíčku, a zjistil jsem, že lvíčka nemám. Poněvadž se už stmívalo, říkal jsem si, že se s ním budu muset rozloučit. Den nato jsem se dostal na místo, kde jsem se koupal a slunil, a ve žlutém písku jsem toho žlutého lvíčka nakonec našel. Byl to pro mě úplný zázrak.“
„[To byla potopená loď], která vezla zásoby do NAAFI, což byla anglická kantýna, kde se přece jenom občas dalo něco takového koupit, nějaký ten kompot. Ti naši kluci se tam vypravili, poněvadž asi jenom část lodě ještě čouhala nad hladinou, a lovili tam z toho konzervy, které byly pro nás něco mimořádného. Ovšem zátoka tobruckého přístavu je dost velká a naše poločeta byla na tom protějším břehu. Takže my jsme se k tomu nedostali.“
„Najednou přišel rozkaz: ,Utvoří se kolona, bude jí velet rotmistr Benát, zástupce mu bude dělat jeho syn. Povezete bedny, které musíte bedlivě hlídat.‘ Přejeli jsme přes celé Německo. Když jste se v nějakém městě postavil na korbu náklaďáku, viděl jste ho celé: bylo úplně ploché, tu a tam zůstal stát kostel, ale z domů nezbylo nic. Dojeli jsme do Prahy do Růžové ulice. Do Růžové ulice vedly zadní vrata státní tiskárny cenin. Skládali jsme tam bedny, které jsme vezli, pravděpodobně šlo o československé bankovky tištěné v Anglii.“
„A když jsme propluli těma Dardanelami, tak nás zabrala anglická válečná loď. Přinutila tureckou posádku, aby dopravila tento vrak pomaličku do Haify, kde jsme před ní stáli dva dny a koukali jsme na ten kopec, který před námi byl. Večer se rozsvěcovala ta světýlka, byl to pěkný pohled. Ale přeci jenom už to na té lodi bylo dost takové stísněné.“
„No a to bylo, já bych skoro měl říct, že jsem tím pádem byl šťastně zraněn, poněvadž já jsem zůstal klečet na mině, která vyskakovala a pak měla ten mnohem větší rozptyl, což bylo vlastně účinnější, než když to explodovalo přímo v té zemi, jak ty ostatní miny, ty nášlapné miny, většinou byly. A tím, že jsem nad ní zůstal klečet, tak ta hlavní síla šla právě do té země a mě to vyhodilo asi tak jako deset patnáct metrů, kde jsem přistál do živého plotu, na chvíli jsem ztratil také vědomí. No a než jsem propadl přes ten živý plot na tu druhou stranu, tak jsem to vědomí nabyl. No a viděl, že tam Grünbaum, který byl jeden z těch kluků, že byl těžce zraněn. Tak jsme ho chtěli ještě dopravit na polní ambulanci, která tam byla zřízená pět set metrů přímo za námi. A bohužel už se nám nepodařilo ho tam dostat.“
"Při tomto útoku (28.10.1944, útok na Dunkerque) jsem bohužel utrpěl vážné zranění. Zůstal jsem klečet na mině, přede mnou šel jakýsi Grünbaum, který udělal přískok přesně podle A1.1, tak jak to bylo bylo předepsáno, tomu mina vytrhla střeva, takže zůstal na bojišti, za mnou byl Ebl, který si na minu lehnul, utrhla mu nohu. Dostal se na obvaziště přímo na frontě, ale vykrvácel a zůstal tam tedy také. Měl jsem na sobě gumové holínky, které jsem našel v rybářském domečku a delší kabát a tím, že jsem zůstal na mině klečet, vyhodilo mě to asi deset patnáct metrů, propadl jsem skrz živý plot, a tím se mi i vrátilo vědomí, které jsem ztratil. Ještě jsem šel ke Grünbaumovi, pomáhal jsem ho naložit na nosítka, ale to už bylo bohužel úplně marné."
Svobodník v. v. Viktor Wellemín se narodil 24. 3. 1923 v pražské židovské rodině. Dne 16. 10. 1939 odjel s bratrem Adolfem přes Dunaj, přístav Sulina a Turecko do palestinské Haify, kde byl půl roku po svém příjezdu internován v táboře Sarafand. Po propuštění pracoval v kibucu, ale dne 14. 5. 1942 vstoupil do armády. Prodělal pěší a protiletadlový výcvik, s 200. protiletadlovým plukem se zúčastnil obrany Haify, ale následně onemocněl furunkulózou a do akcí v Tobruku se tak zapojil až po ozdravném pobytu v jeruzalémské nemocnici. Po ukončení bojů na Středním východě odjel lodí Queen Mary do Anglie, kde byl zapojen do motorizované jednotky. S československou samostatnou obrněnou brigádou se vylodil ve druhém sledu invaze a zapojil se do obléhání Dunkerque. Viktor Wellemín se dobrovolně přihlásil na útok 28. října, ve kterém byl zraněn. Léčil se v nemocnicích St. Omer a po převozu do Anglie v Hammersmithu a ve Swansea. V Anglii se poté začlenil do náhradního tělesa a v Londýně také prožil konec války. Poté se vrátil do Československa, pracoval ve firmě na barvy a laky a v Gramofonových závodech. Kromě bratra Adolfa sloužícího s Viktorem v západní armádě nepřežil holocaust nikdo z jeho nejbližší rodiny. Zemřel 19. srpna 2020.
První řada: Mirek Sedlák, Jiří Bauer, Alfred Reichenthal, Hynek Zmítko, Imrich Hudec, Horní řada zleva Josef Gol, čtvrtý Josef Hercz, Bruno Steiner, Polák, Adolf Wellemín, poslední zřejmě Knöpflermacher, foceno ke konci 60. let
První řada: Mirek Sedlák, Jiří Bauer, Alfred Reichenthal, Hynek Zmítko, Imrich Hudec, Horní řada zleva Josef Gol, čtvrtý Josef Hercz, Bruno Steiner, Polák, Adolf Wellemín, poslední zřejmě Knöpflermacher, foceno ke konci 60. let
