The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Wernardová (* 1936)

• narodila se 7. ledna 1936 v Praze

• její otec JUDr. Bohdan Kadlec působil jako advokát v Libochovicích a v Litoměřicích

• po válce se stal vlivným politikem sociální demokracie, vedl okresní organizaci

• veřejně vystupoval proti komunistům, ve straně zastával opozici vůči Zdeňku Fierlingerovi

• po tzv. Vítězném únoru odmítl emigrovat, rodina okamžitě čelila perzekucím

• v roce 1954 komunisté Bohdana Kadlece ve vykonstruovaném procesu odsoudili na deset let vězení

• pamětnice odmítla spolupráci s StB výměnou za to, že by otce osvobodili

• prošel věznicemi v Leopoldově, Valticích a na Mírově, propustili jej v roce 1962

• pamětnice pracovala jako písařka na vodohospodářské správě

• v roce 1973 se podruhé vdala, za svým manželem emigrovala do NSR

• po sametové revoluci se vrátila do Čech, pracovala jako sekretářka

• v roce 2024 žila v Ústí nad Labem

Když šlo do tuhého, sešla se rodina Anny Wernardové u stolu a mluvili mezi sebou na rovinu. Pamětnice tuto situaci zažila vícekrát, protože její otec Bohdan Kadlec byl pronásledovaným a vězněným politikem sociální demokracie. Díky vzájemné otevřenosti a důvěře dokázala pamětnice se svými nejbližšími čelit útrapám, které jim komunistický režim způsobil. Sama Anna Wernardová ukázala morální sílu, když jí Státní bezpečnost (StB) nabízela spolupráci výměnou za otcovo osvobození.

Demokrat tělem i duší

Anna Wernardová se narodila 7. ledna 1936 do rodiny Kadlecových jako druhé dítě po starším bratru Vítovi. Jejich rodiče Marie a Bohdan Kadlecovi pocházeli oba z Libochovic, kde se už jako velmi mladí poznali.

Bohdan Kadlec se v Libochovicích narodil v roce 1900, ačkoli jeho otec Jan pocházel z Moravy. Do Libochovic přišel po studiích a na sklonku 19. století zde založil advokátní kancelář. Bohdan se vydal v jeho stopách, absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a kancelář později převzal. 

V Libochovicích se Bohdan Kadlec aktivně zapojoval do veřejného života. Spoluzakládal zde divadelní spolek, působil v Sokole a v dalších sportovních spolcích. Ještě jako student práv vstoupil do Československé sociálně demokratické strany dělnické.

„Táta byl demokrat tělem i duší. Byl laskavý a nikdy na nás nekřičel. Už od útlého mládí nás zasvěcoval do toho, co se dělo,“ vzpomíná na otce Anna Wernardová.

Četníci otce včas varovali

To podle pamětnice platilo i za druhé světové války. Tehdy se naučila, že o čem se mluví doma, nesmí šířit nikde jinde. Otec ji například brával na návštěvy ke známým, u nichž poslouchali vysílání zahraničního rozhlasu. Za války tak slýchala hlas Edvarda Beneše nebo Jana Masaryka.

Další vzpomínku má z období heydrichiády. „Četníci měli k dispozici seznam lidí, které se gestapo chystalo zatknout. Němci věděli, kdo co je. Jeden z četníků tátovi volal a varoval ho. Táta odjel někam na Moravu a vrátil se asi za pět dnů, kdy vlna zatýkání už přešla. Strejda byl také varován, ale nestačil odjet a strávil pak dva roky zavřený na gestapu v Kladně,“ líčí pamětnice.

O Bohdana Kadlece ani jeho rodinu se poté už nacisti nezajímali. Ke konci války se s dalšími spoluobčany zapojil do finanční a potravinové pomoci sovětským výsadkářům. Po osvobození v květnu 1945 pak byl jedním z členů komise, která vyšetřovala místní kolaboranty a zrádce.

Čeká nás problematická doba

Když druhá světová válka skončila, Bohdan Kadlec se rozhodl s rodinou přestěhovat do Litoměřic. Jednak kvůli lepším pracovním možnostem, protože zde byl okresní i krajský soud, ale také proto, že coby sociálnědemokratický politik kariérně stoupal. Brzy se stal předsedou okresní organizace a vlivným členem strany.

„Když v roce 1946 vyhráli volby komunisti, táta říkal, že nás čeká problematická doba,“ vzpomíná Anna Wernardová. Bohdan Kadlec tehdejší společenskou a politickou situaci vyhodnocoval správně. Období poválečné třetí republiky se vyznačovalo postupným ochabováním demokracie a sílícím vlivem komunistické strany, která si už od války s pomocí Sovětského svazu připravovala půdu k převzetí moci v zemi.

Bohdan Kadlec patřil mezi ty sociálnědemokratické politiky, kteří se proti komunistům vymezovali. Projevoval to veřejně například ve svých článcích pro teplický časopis Nová doba, ale i konkrétními politickými kroky. Úzce spolupracoval s podobně smýšlejícími spolustraníky, například s ministrem Václavem Majerem a poslancem Václavem Holubem, díky nimž byl na sjezdu v roce 1947 poražen Zdeněk Fierlinger a jeho prokomunistické křídlo. Jednalo se však jen o dočasné vítězství, které nezabránilo celkovému politickému vývoji v Československu a komunistickému převratu v únoru 1948. 

V červnu téhož roku obdrželi členové sociální demokracie slučovací přihlášku do Komunistické strany Československa (KSČ). „Tehdy si nás otec posadil ke stolu a říkal: ‚Děti, týká se to i vás, tak chci, abyste mi řekly, co mám dělat. Buď splynu s komunisty, což je proti mému přesvědčení, ale vy budete moct chodit do školy a budeme mít byt s koupelnou, anebo tam nevstoupím, zavřou mě, vy nebudete moct chodit do školy a nebudeme mít byt.‘ Nerozuměli jsme tomu, ale řekli jsme mu, ať dělá, co uzná za vhodné. Táta seznal, že kdyby sloučení podepsal, styděl by se podívat do zrcadla,“ vypráví Anna Wernardová.

Práce advokáta už postrádala smysl

Po tzv. Vítězném únoru Bohdan Kadlec nevyslyšel naléhání spolustraníka Václava Holuba a neemigroval, namísto toho zůstal a dále pracoval jako advokát. V roce 1949 obhajoval studenty ústeckého gymnázia, kteří stanuli u soudu za šíření protikomunistických letáků. Při procesu odmítl pasivní roli a žádal předvolání jedné z dívek, která měla celou akci s letáky iniciovat a o níž se domníval, že byla nastrčenou provokatérkou.

„Kolegové mu říkali, že si pod sebou podřezává větev. Po tomto monstrprocesu pak táta dobrovolně zrušil svoji kancelář. Věděl, že už není doba pro to, aby mohl dělat advokacii,“ přiznává pamětnice. Bohdan Kadlec tak šel pracovat do potravinářského sektoru.

Obě jeho děti, přesně jak předpověděl, nemohly dál studovat. Starší syn Vít dokončil gymnázium, ale na vysokou školu jej nepřijali. Anna chtěla jít na zdravotní školu a závěrečné zkoušky na měšťance napsala s minimem chyb, přesto se na papíře uzamčeném v ředitelově kanceláři přes noc objevilo červeně napsané „nedoporučit“.

Místo střední školy zamířila do terezínské Biovety a pracovala jako krmička laboratorních zvířat. V roce 1951 se Kadlecovi přestěhovali do Ústí nad Labem, kde se otci podařilo sehnat pro dceru lepší zaměstnání písařky v advokátní poradně a pro syna místo laboranta v krajské hygienické stanici. 

Smyčka se utahuje

Tou dobou v Československu probíhaly vykonstruované procesy, pomocí nichž komunistický režim upevňoval vládu. Zbavoval se tím svých třídních nepřátel a politických odpůrců z vlastních řad, z řad armády či církve. Došlo také na sociální demokraty, kteří v roce 1948 odmítli sloučení a kteří komunismu vzdorovali. Vlna procesů začala na Moravě a postupovala systematicky dalšími regiony směrem do Čech. Bohdan Kadlec věděl, co brzy nastane, opět proto svolal rodinu a probral to s nimi na rovinu.

K očekávanému došlo 10. června 1954, když pobýval v karlovarských lázních. Estébáky, kteří jej přišli zatknout, vedl jistý major Leták, ten samý člověk, který Kadlecovým před pár lety přenechával ústecký byt.

Rodina v tu chvíli samozřejmě o ničem nevěděla. Teprve když k nim druhý den vtrhla policie na domovní prohlídku, pochopili, že se něco děje. „Chodili jsme pořád vedle nich po bytě, aby náhodou něco nepodstrčili. Odnášeli si všechnu korespondenci, dokonce i mé dopisy Ježíškovi. Maminka nechtěla, aby odnášeli tátovi legitimaci na tramvaj, že ji bude potřebovat, až se vrátí z lázní. A oni jenom řekli, že už ji potřebovat nebude,“ vzpomíná Anna Wernardová.

Že byl její otec vzat do vyšetřovací vazby, se dozvěděla až poté, co sama zašla na Státní bezpečnost zažádat o informace. S agenty se záhy potkala ještě jednou. Pozvali ji do jednoho z litoměřických hotelů a snažili se ji zlákat ke spolupráci, aby na jejich pokyn navazovala vztahy s cizinci v Karlových Varech. Výměnou za to jí slibovali dobré zaměstnání i byt, a hlavně, že otce propustí. Odmítla.

Deset let? Spíše si oddychli

Vyšetřování trvalo půl roku, po celou dobu neměla pamětnice o svém otci žádné zprávy. Posílala mu pravidelně dopisy, ale žádný se k němu nedostal.

Komunisté Bohdana Kadlece vyšetřovali společně s dalšími čtyřmi muži, Jaroslavem Klasem, Aloisem Dvořákem, Václavem Absolonem a Václavem Komendou, které jako „pravicové sociální demokraty” vinili z vytváření protistátní a ilegální krajské organizace sociální demokracie. Bohdan Kadlec měl podle obžaloby vedoucímu krajské skupiny Josefu Samkovi doporučit Jaroslava Klase jako důvěrníka, provinit se měl dále tím, že nenahlásil úřadům existenci jiné protistátní organizace Legie svobody DAAK, o níž se dozvěděl. 

Z vyšetřovacího spisu s označením V-935 ÚL, který obsahuje i záznam soudního líčení, vyplývá, že otec pamětnice jako jediný z obžalovaných nepřiznal vinu (přiznal se pouze k šíření zpráv zahraničního rozhlasu) a také odmítl přijmout rozsudek krajského soudu, proti němuž se odvolal. Vykonstruované procesy ovšem měly za komunismu předem jasný výsledek.

Proti Bohdanu Kadlecovi režim zkrátka potřeboval zakročit, v jeho neprospěch hrálo příliš mnoho faktorů. Komunisté se oháněli jeho buržoazním původem nebo tvrdili, že měl v období protektorátu přátelský vztah s německými okupanty. Trnem v oku jim pak musely být jeho protikomunistické články z Nové doby a také jeho politické aktivity před únorem 1948. „Poměr jmenovaného k lidově demokratickému zřízení je více než nepřátelský, ovšem Kadlec jako advokát je příliš chytrý, než aby vystupoval se svým smýšlením na veřejnost,” stojí například v obsáhlé složce, kterou si na něj vedla StB. 

Bohdan Kadlec tak z celé skupiny obžalovaných dostal nejvyšší trest, deset let odnětí svobody. A čekaly ho ty nejhorší komunistické věznice v Leopoldově, na Mírově či ve Valdicích.

Nejvíce se ve vězení bál o dceru

Anna Wernardová, její matka i bratr pamatovali na to, co jim otec říkal: „Až budu zavřený, nesmíte ukázat slabost. Kdybych viděl, že se vám třese brada, bylo by to pro mě horší.“ A tak jim nezbývalo než se s těžkou situací vypořádat. Museli se přestěhovat do menšího a horšího bytu. Pamětnici propustili z advokátní kanceláře, ale posléze se jí podařilo najít místo v okresní vodohospodářské správě, kde ji vedoucí navzdory špatnému kádrovému profilu podržel.

Bohdana Kadlece propustili z vězení o něco dříve, díky amnestii z roku 1962. Během trestu také neúspěšně žádal o obnovu soudního řízení. Měl za sebou už tři prodělané infarkty, zdraví mu ve vězení podlomila náročná fyzická práce a především psychické násilí, které na něj estébáci a dozorci vyvíjeli během výslechů. Nejčastěji se mu různými praktikami snažili vsugerovat, že mají v moci i jeho dceru a hrozí jí nebezpečí. To se ale naštěstí nikdy nestalo.

Rok 1962 se stal radostným i proto, že se pamětnice vdala za Václava Konopáska, který pracoval ve Stavoprojektu. Následovaly roky politického a společenského uvolnění. Během nich se podařilo Bohdanu Kadlecovi dosáhnout soudní rehabilitace a zproštění viny.

Reformní proces vrcholil v roce 1968 a jeho ústřední postavou se stal Alexander Dubček. „Otec ho vnímal jako dobrého člověka, ale špatného politika. Bylo naivní si myslet, že Rusové dovolí, aby v ČSSR byla demokracie a všude kolem dokola socialistické státy. Táta říkal, že se jednou ráno probudíme a Rusové budou tady,“ vzpomíná. K tomu také nakonec došlo v srpnu 1968 prostřednictvím invaze vojsk Varšavské smlouvy. A po ní následovala tzv. normalizace.

S manželem se seznamovala opatrně

Nová životní etapa pro pamětnici začala seznámením s druhým manželem Alfredem Wernardem, Němcem odsunutým z Brna. Potkali se v luhačovických lázních, pamětnice se však s horlivým nápadníkem, který se ji snažil získat a přemlouval ji k svatbě a stěhování do západního Německa, seznamovala velice opatrně v obavě, zdali nejde o nějakou další provokaci. Nakonec však v roce 1973 k svatbě došlo a Anna Wernardová odešla do Bavorska.

Státní bezpečnost se ji tehdy znovu snažila zlákat ke spolupráci. „Říkala jsem jim, že z naší rodiny jim to přeci nikdo nepodepíše. Chtěli, abych sledovala, jestli létají nepřátelská letadla k hranicím. Museli si dělat srandu, protože měli přeci lepší prostředky pro sledování letadel než ženu v domácnosti,“ usmívá se pamětnice.

Rodiče za ní do NSR příliš nejezdili, zvláště otec, kterému po každém návratu hrozil několikahodinový policejní výslech. Tehdy už měl slabé zdraví, zemřel v roce 1975. Konce komunistického režimu, proti němuž od počátku bojoval, se tak bohužel nedožil. Alespoň jeho dcera byla v listopadu 1989 u toho, když zrovna navštívila svoji kamarádku v Praze a společně se hned vydaly protestovat na Václavské náměstí.

Sametová revoluce dala Anně Wernardové impuls k návratu do rodné země poté, co i její druhé manželství skončilo. Bydlení si našla opět v Ústí nad Labem, kde až do důchodu pracovala jako sekretářka ve firmě budoucího primátora Ladislava Hrušky. Starala se také o svoji matku Marii, která se dožila 95 let.

I v nové svobodné éře nepřestávala pamětnice sledovat společenské a politické dění. „Je potřeba se zajímat o stav, ve kterém žijeme. Je potřeba k tomu také vést děti od útlého věku a říkat jim pravdu tak, aby ji pochopily,“ shrnuje na závěr svoji životní zkušenost.