The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Pavel Werner (* 1932  †︎ 2017)

• narozen 3. ledna 1932 v Pardubicích, pochází z židovské rodiny

• internace v terezínském ghettu

• smrt sestry Lenky v Terezíně

• 1944 - deportace do Osvětimi, selekce v přítomnosti Josefa Mengeleho

• skupina tzv. Birkenau Boys

• na konci války pochod smrti, tábory v Melku, Mauthausenu, Gunskirchenu

• osvobození a návrat do Československa

• studium obuvnictví v n. p. Svit Zlín

• studium zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické

• pracovně pobýval v Bolívii a Mexiku

• místopředsedou Terezínské iniciativy

• zemřel 1. dubna 2017

Židovský vězeň z koncentračního tábora Osvětim Pavel Werner jen zázrakem přežil poslední týdny války. Měl za sebou pochod smrti, pobyt v dalších koncentračních táborech v Melku, Gunskirchenu a Mauthausenu. Po osvobození Mauthausenu dostal repatriační průkaz a vydal se zpátky do Československa.

Těžká léta dohánění

O svých poválečných osudech nevypráví příliš rád, protože má zato, že to už nesouvisí s příběhem jeho židovství. V jeho biografiích proto tato kapitola nebývá podrobně zpracována. Jako dítě vyrůstal v rodině, kde byli židovského původu otec i matka. Jejich religiozita ale neměla nijak ortodoxní projevy, Pavel Werner vzpomíná jen na své a otcovy modlitby. S ultraortodoxní podobou židovské víry se setkal až po válce, když byl jako sirotek pod dohledem poručníka profesora Eisnera z Pardubic vyslán do Anglie na ozdravný pobyt. Bydlel nedaleko Manchesteru v rodině milých lidí, jejichž židovská víra byla velmi konzervativní a Pavel Werner si tady uvědomil, že je mu to velmi cizí.

Bezprostředně po návratu z koncentračního tábora byl v ozdravovně v Albrechticích, pak ho přijala pardubická rodina Červenkových a po prázdninách Pavel Werner nastoupil v Pardubicích do měšťanské školy, do třídy, která odpovídala jeho věku. Bohužel měl zameškáno několik let a přestože jeho situace byla obecně známá, u některých učitelů se přesto setkal s netolerancí. Třídní učitel Salivar mu ale pomáhal, jak se dalo. Když v rodině Červinkových nastaly zdravotní komplikace, poručník ho odvezl do Prahy a Pavel Werner dál bydlel v židovské koleji v Belgické ulici v Praze.

Pamětník se netají tím, že od války inklinoval ke komunismu. Vzpomíná na ruské vězně z Osvětimi, kteří po večerech zpívali ruské písně a jeden z nich mu vzhledem silně připomínal tatínka. V židovské koleji byla taky silná komunistická buňka a Pavel Werner sice ještě nebyl členem KSČ, byl příliš mladý, ale přesto už jezdil s těmito lidmi na sobotní noční brigády do dolu v Libušíně na Kladensku. Do KSČ vstoupil až jako student Baťovy školy práce ve Zlíně, když dosáhl 16 let.

Od řemesla k ekonomice

Zážitek Baťovy školy práce byl velmi intenzivní. Vyznačoval se silným vojenským režimem. Pavlu Wernerovi nevadil, ani strohé podmínky na ubytovně, byl z koncentráku zvyklý na nesrovnatelně horší. Družiny 30 chlapců bydlely společně, měly večerní nástupy, četly se rozkazy, rozdělovaly se každý den úkoly. „V sobotu se šlo organizovaně do divadla, třeba do Divadla pracujících, kde hráli ti později známí herci. Pamatuji třeba na mladého (Jiřího) Adamíru. Hrál se tam Botostroj, to napsal nějaký spisovatel Turek, to bylo komunistické dílo na zostuzení Bati, jenomže ten Baťův systém tam existoval pořád, i když už se to jmenovalo Národní podnik Svit,“ vypráví Pavel Werner. V té době dostal taky nabídku, aby odešel do zahraničí, že se o něj Židovská obec postará. Tak opustili republiku prakticky všichni z takzvaných Birkenau Boys, s nimiž se Werner poznal v Osvětimi. On ale jako jeden z mála nabídku odmítl. Ve Zlíně se mu líbilo a nejisté nové začátky ho nelákaly.

Od začátku měl v plánu vypracovat se a přihlásit se do tzv. zlínské Exportní školy. Učiliště absolvoval s výborným prospěchem, nastoupil do továrny k pásové výrobě a současně docházel do obchodní třídy, která patřila podniku a v níž učili učitelé z Obchodní školy. Pak se ale objevila lepší nabídka – Vyšší hospodářská škola pro zahraniční obchod v Praze. Pavel Werner se rozhodl opustit Zlín.

Setkání s Janem Belfínem

S Vyšší hospodářskou školou v Resslově ulici se pojí vzpomínka na Jana Belfína. Tento o generaci starší muž byl otcem spolužáka ze základní školy v Pardubicích. Poprvé se spolu setkali v koncentračním táboře v Melku. Když sem jako skupina chlapců z Osvětimi přijeli, Belfín ho poznal a přihlásil se k němu. Připomínal mu svého syna, Pavel Werner si na něj ale nepamatoval. Nicméně Belfín si k němu vytvořil vřelý vztah a snažil se mu pomáhat. Jako písař patřil k lépe situovaným vězňům a zval ho proto občas na polévku. „Tím mi pomohl přežít,“ ohlíží se za jeho činem Pavel Werner.

Podruhé se v jeho životě Jan Belfín objevil po válce. Přijel Pavla do Pardubic navštívit a ukázal mu svého syna na jejich společné školní fotografii. Pak jednou přišel dopis z žádostí o posudek na Jana Belfína, který v té době v Moskvě. Doporučil ho jako člověka, který ho zná, a zřejmě ho tímto způsobem žádal o pomoc. Pavel Werner popsal jejich setkání v koncentračním táboře i to, jakým způsobem mu Jan Belfín zachránil život. A pak se po letech potkali v Praze. Pavel Werner asi rok studoval na Hospodářské škole, když nastoupil na školu nový ředitel - a nebyl to nikdo jiný než Jan Belfín.

V 50. letech 20. století Werner vystudoval zahraniční obchod i na Vysoké škole ekonomické. Byl pak zaměstnaný v Motokovu a Merkurii, pobýval dlouhodobě v Bolívii a Mexiku a věnoval se prodeji československých automobilů. O této kapitole mluvit nechce. Naznačuje potíže po roce 1968, byl prý pod dohledem StB a přiznává, že s tajnou bezpečností musel spolupracovat, aby si udržel postavení. Se zkušeností pronásledovaného Žida se jim prý dokázal lépe postavit: „Pořád po mně něco chtěli, když jsem přijel z cesty, tak chtěli vždycky něco vědět. Dovedl jsem to, byl jsem už poučený. To byl taky důsledek židovství, i když v jiné podobě.“

Zvíře s mozkem

Zkušenost z dvou represivních režimů Pavla Wernera přivedla k poznání, že člověk v extrémních situacích funguje jako zvíře. Je například výhodné vytvořit smečku, to poznal v Osvětimi, když byli ve skupině Birkenau Boys. V komunismu zase zažil individuální nátlak. „Pořád věříš, do poslední nitky, čím víc jsi tlačený, tak věříš, když ti řeknou, že když uděláš tohle, tak máš šanci – člověk se toho chytí. Já říkám, že za určitých okolností je člověk jako zvíře. Jenomže je to zvíře, které má mozek.“ A tím může být podle Wernera i oběť nebezpečná.