The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anežka Wilczeková (* 1924  †︎ 2022)

• narozena 24. září 1924 v Třanovicích na Těšínsku v katolické rodině

• pamětnice připojení Těšínska k Německé říši

• v roce 1950 vstoupila do řádu Milosrdných sester sv. Vincence de Paul

• zažila likvidaci klášterů a řeholních řádů

• působila jako potřebná síla v nemocnici pro dlouhodobě nemocné v Kroměříži

• věčné sliby skládala tajně asi deset let po skončení noviciátu

• vystudovala střední zdravotnickou školu v Kroměříži

• sloužila mimo jiné jako ošetřovatelka v ústavu sociální péče v Terezíně

• několik let žila v Bílé Vodě u Javorníku

• po sametové revoluci působila mimo jiné v navráceném domě vincentek v Kroměříži

• zemřela 27. září 2022

I když rodiče Anežky Wilczekové byli zbožní katolíci, nechtěli, aby dcera šla do kláštera. „Tatínek za mnou přijel do Kroměříže a říkal, ať jedu domů. Taky maminka mě přesvědčovala, abych se vrátila, a že Polda prý na mě pořád čeká,“ vzpomíná Anežka Wilczeková, řeholním jménem sestra Leonie. Nápadníci ji ale nezajímali. A i když jí nebylo jedno, že rodiče se kvůli ní trápí, zaslíbila se Kristovi a službě hlavně nemocným a starým lidem.

Ani komunistické vedení obce Třanovice, odkud pocházela, neuspělo s přísnou výzvou, aby opustila klášter. „V řádu mě hned zapojili do nemocniční práce a odpověděli, že mě potřebují. Jsem asi jedna z posledních, která proklouzla,“ říká sestra Leonie, které bylo v době rozhovoru pro Paměť národa 96 let.

Do Kongregace Milosrdných sester svatého Vincence de Paul vstoupila v nejméně příznivé době, v lednu 1950. Na jaře spustili komunisté v Československu Akci K, během které násilně zlikvidovali mužské katolické řeholní řády, zabavili jejich majetek a internovali přes dva tisíce řeholníků. V létě započali Akci Ř, při které postupně pozavírali ženské kláštery. Mladší sestry vincentky z Kroměříže se až do začátku šedesátých let vyhnuly internaci, protože se staraly o dlouhodobě nemocné a umírající, jejichž péči neměl kdo převzít.

Hlavně ať jsou z nich pořádní lidé

Anežka Wilczeková se narodila 24. září 1924 v Třanovicích na Těšínsku. Otec Karel Wilczek byl vyučený švec a podle pamětnice patřil ve vesnici k menšině, která se hlásila k české národnosti. Maminka Anežka byla Polka a česky pořádně neuměla. Narodilo se jim sedm dětí, tři chlapci a čtyři děvčata. „Byla jsem čtvrtá v pořadí. Nejmladší Karlíček zemřel ve třech letech na záškrt. Starší bratr Ludvík přišel o život v devatenácti letech po úraze na šachtě.“

Pamětnice vzpomíná, že zpočátku bydleli v Třanovicích v malém domku nad silnicí, která vedla z Frýdku do Těšína. „Protože nás přibývalo, tatínek dům prodal a postavil nový o kus dál pod silnicí.“ Otec pracoval pro firmu Baťa v Českém Těšíně. Měli také hospodářství, okolo tří hektarů polí, jednu nebo dvě krávy, prase, slepice, zahradu.

Doma mluvili, tak jako všichni ve vesnici, nářečím „po našimu“. „Kdo chtěl ale pracovat v úřadě, musel umět polsky, česky i německy,“ říká pamětnice. Chodila do polské školy. Její starší sestru rodiče zapsali nejprve do školy české. „Maminka jí neuměla poradit s úkoly, chtěla po tatínkovi, ať jí pomůže. Táta se dopálil, že na to nemá čas a řekl, ať si nás dá do polské školy, že je to jedno. Hlavně prý ať jsou z nás pořádní lidé.“

Do kostela i dvakrát denně

Matka Anežky byla velmi zbožná. S dětmi se několikrát denně modlila. Do kostela chodili pěšky do Hnojníku nebo do Českého Těšína. „Hodina tam, hodina zpátky, ale nám to nevadilo. O velkých svátcích se šlo i dvakrát. Ráno, pak znovu na nešpory, o Vánocích na půlnoční. Chodilo nás hodně, celé houfy lidí. Bylo to pěkné společenství. Dospělí si cestou povykládali, my děti jsme se také radovaly, že jsme spolu.“

Vzpomíná, jak ji matka vzala na mariánskou pouť do Frýdku. „Jednu noc jsme spaly v kostele, který byl otevřený. Byly tam skupiny poutníků, kteří mluvili polsky, česky nebo slovensky. Když se nějaká skupina probudila, začala zpívat náboženské písně po svém. Už ve čtyři ráno začaly u všech oltářů mše svaté. Kostel byl plný,“ vypráví.

Na začátek války v září 1939, kdy bylo Těšínsko připojeno k Německé říši, má intenzivní vzpomínku. „Byla jsem s tatínkem na trávu pro krávy. Najednou jsme uslyšeli střelbu. Tatínek jako voják poznal, že je to střelba ostrá a křičel: ‚Zohni se a utíkej. To je naostro!‘ Němci na nikoho nehleděli. Když se jim něco nezdálo, hned stříleli.“

Volkslistu tatínek nevzal

Když nacisté nabízeli obyvatelům Těšínska takzvanou volkslistu (Deutsche Volksliste), kterou se měli přihlásit k Němcům a zajistit si tak oproti Čechům nebo Polákům určitá privilegia, zůstal otec pamětnice u české národnosti. Rodina přesto válku přečkala bez zásadní újmy. Nikdo nemusel na nucené práce do Německa. Nejstarší bratr František odešel studovat na kněze do Polska, kde sice zažil těžké chvíle, ale přežil a usadil se pak natrvalo v Krakově. Anežce a její sestře hrozilo nucené nasazení, ale přes pracovní úřad si rychle našly práci samy. Pamětnice sloužila u sedláků v Žukově, kde se neměla špatně. O jídlo rodina neměla nouzi díky hospodářství. A když otec ztratil práci u Bati, uměl si poradit. „Byl velice šikovný. Sousedovi třeba vykopal studnu. A opravoval boty vojákům.“ Někteří její spolužáci, jejichž rodiny přijaly volkslistu, museli narukovat do wehrmachtu a padli.

Z konce války si pamatuje, jak k nim přišli němečtí vojáci. „Ve velkém kotli něco vařili, ale nestihli to, chudáci, ani sníst. Blížili se Rusové a museli utíkat.“ Sověti se podle ní chovali ve vesnici velmi špatně. „Byli jako zvěř. Honili děvčata a my jsme tam byly tři! Zachránilo nás, že se u nás ubytoval jeden mladý kapitán. Jeho pobočníci k nám nikoho nepustili.“

Po válce se podle pamětnice ani nestihli radovat ze svobody. „Přišli bolševici a my jsme už slyšeli, že to nebude nic dobrého. Však taky brzy začali dělat rotiku.“ Když v prvních letech komunistické vlády vstoupila do Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence, totalitní režim zavíral a popravoval politické odpůrce, likvidoval soukromé zemědělce a živnostníky a s velkou důsledností se zaměřil na katolickou církev.

Staré sestry vyvezli, nás mladé nechali

Anežka Wilczeková pracovala po válce v rodinném hospodářství. Otec odmítl vstup do jednotného zemědělského družstva. „Vyhrožovali mu, že nedostane žádný důchod. Řekl jim, že od nich nic nechce. Kdyby měl více polí, asi by ho nenechali být.“ Ke vstupu do kláštera Anežka dospěla díky příkladu matčiny zbožnosti a silnou inspirací bylo její sblížení se sestrou vincentkou Vladimírou. Byla to její příbuzná z otcovy strany, která působila ve Frýdku, kde se řád staral o nemocnici. „Když jsem odešla k sestrám poprvé, rodiče pro mě přišli a vzali mě zpátky domů. Podruhé mě sestry raději hned poslaly do Kroměříže,“ vypráví.

Na odsun sester z Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence či jiných řádů do pohraničí si už moc nepamatuje. „Vím, že pro sestry z Frýdku přišli v noci. Mohly si vzít jen malé kufříčky. Nevěděly ani, kam jedou.“ Většina sester skončila v Bílé Vodě u Javorníku, kam byly postupně internovány stovky jeptišek z asi čtrnácti řádů. Některé vincentky skončily v Terezíně, v bývalém židovském ghettu, kde pracovaly v ústavu sociální péče.

Hlavní sídlo vincentek v Čechách a na Moravě bylo od poloviny 19. století v Kroměříži, kde přes nepřátelství režimu vydržely dosti dlouho. Sestra Leonie pečovala o nemocné v řádové nemocnici. „Už někdy začátkem padesátých let staré sestry vyvezli, ale nás mladé tam nechali, protože v nemocnici jsme měly dost těžké případy a dlouho neměli nikoho, kdo by nás nahradil. Lidem to bylo až divné, dokonce říkali, že asi táhneme s komunisty,“ směje se sestra. Věčné sliby skládala až v roce 1961 a tajně. Když musely všechny vincentky v roce 1963 definitivně opustit svou budovu zvanou Malý Val i nemocnici, pracovala v kroměřížském domově důchodců.

Co může být lepšího než pomáhat

V druhé polovině šedesátých let ji řád vyslal s několika dalšími sestrami do školy. Vystudovala střední zdravotnickou školu v Kroměříži. V roce 1970 byla přeložena do komunity v Terezíně, kde sloužila v ústavu sociální péče zřízeném pro Prahu. I tam režim jeptišky nějakou dobu ještě toleroval. „Byl to ohromný ústav. Pacientů, kteří trpěli také lehčími duševními poruchami, bylo kolem tří set. Na noční nás sloužilo sedm. Mívala jsem na starosti oddělení s padesáti lidmi. Asistovaly jsme u vizit, pečovaly o nemocné a také uklízely,“ vzpomíná.

Kromě toho vždy pomáhala v kuchyni, na zahradě nebo v prádelně. „Samy jsme si vařily a praly. Například v Kroměříži byla velká zahrada, o kterou jsme se staraly.“ Nikdy si nestěžovala. Prostý život, modlitby a nezištnou práci pro druhé si sama zvolila. „Byla jsem vždycky veselá. Věděla jsem, do čeho jdu. A člověka uspokojuje, když pomáhá. Co může dělat lepšího?“ Když měla chvíli volno, pletla, vyšívala nebo malovala.

Na začátku osmdesátých let i ona strávila asi čtyři roky v Bílé Vodě u Javorníku nedaleko hranice s Polskem. V té době tam už sestry neměly tak špatné a nedůstojné podmínky jako v padesátých letech. „Rozvážela jsem jídlo z velké kuchyně, která byla v budově číslo jedna. My jsme bydlely v domě číslo devět, který jsme si nechaly postavit. Potkávaly jsme se se sestrami z jiných řádů, to bylo pěkné.“

Poslední vincentky v Česku

Pak ji kongregace poslala společně s další sestrou na faru do Tlumačova. Vedl ji páter František Kočička, který přišel o nohy a pohyboval se na invalidním vozíku. Staraly se o něj, jeho domácnost i starou matku. V Tlumačově se pamětnice dočkala pádu totality a obnovy života kongregace. Vincentky se vrátily do svého provinčního domu v Kroměříži a opět otevřely i řádovou nemocnici. Sester jim ale nepřibývalo. „Před rokem 1950 nás bývalo hodně. Všude po republice jsme měly špitály, školky a všelijaké ústavy. Když komunisté zakázali na tak dlouho přijímat nové sestry, staré umíraly a nové nepřicházely, tak jsme se vyčerpaly,“ říká. Větší zájem o vstup do tohoto řádu se po čtyřicetileté totalitě už nepodařilo vzbudit.

Charitní Domov pokojného stáří ve Frýdku-Místku u Baziliky Navštívení Panny Marie, kde v době rozhovoru pro Paměť národa žila sestra Leonie, bylo vedle Kroměříže poslední působiště vincentek v České republice. Celkem měl řád už jen několik řeholnic. Sestra Leonie žila ve Frýdku spolu se sestrou Miriam, která pečovala o klienty domova. Pamětnice přes blížící se devadesáté sedmé narozeniny chodila na mše, žehlila prádlo a dělala jiné domácí práce. A pořád byla veselá.