The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Winter (* 1925  †︎ 2021)

• narozen 27. ledna 1925 v Praze-Vršovicích, později rodina bydlela v Libni

• jeho otec přišel v roce 1930 o práci soustružníka a za hospodářské krize rodina přesídlila do SSSR

• dětství a mládí strávil v Pemze a Stalingradu, ve škole vykazoval vynikající prospěch

• již v té době ovládal základy několika jazyků

• otec byl krátce před začátkem války zatčen NKVD a popraven, Vladimír Winter se v 16 letech stal hlavou rodiny

• práce v závodě na výrobu tanků T 34

• odsun výroby do Kazachstánu, po dovršení 18 let povolávací rozkaz

• namísto Rudé armády zvolil pan Winter Svobodův 1. čs. armádní sbor

• pro zranění oka nepůsobil v bojových jednotkách, ale jako řidič

• po válce ještě zůstal v armádě, z níž definitivně odešel roku 1948

• pracoval v ČKD, od roku 1956 jako řidič na ministerstvu zahraničních věcí

• zemřel 26. října 2021

Otec Vladimíra Wintera byl soustružníkem v pražské Libni. Vladimír je vršovický rodák, později ale bydleli na Balabence a v dělnické kolonii na Krejcárku. Za hospodářské krize v roce 1930 přišel otec o zaměstnání. Svoji situaci se rozhodl řešit roku 1931 odchodem do Sovětského svazu, kde zprvu v Pemze, později ve Stalingradu jako soustružník specialista pomáhal rozvíjet výrobu jízdních kol a traktorů. Ještě před napadením Sovětského svazu nacistickým Německem, na jaře 1941, byl otec pana Wintera, tehdy pracující jako učitel obrábění kovů, zatčen NKVD bez udání jakéhokoliv důvodu a bez procesu popraven. Rodina pana Wintera nedostala nikdy žádné oficiální vyrozumění o jeho smrti.

„Stal jsem se hlavou rodiny v šestnácti letech,“ říká pan Winter.

Dělali jsme tanky „třicetčtyřky“

Pan Winter prospíval s vynikajícími známkami, kromě češtiny a ruštiny se ještě před válkou naučil též německy a částečně anglicky, při tažení Polskem pak také polsky.

Předválečný život hodnotí pan Winter jako dobrý „My jsme si v Rusku špatně nežili, než vypukla ta válka....“ Okamžitě po přepadení SSSR Německem však nastal všeobecný nedostatek.

Po začátku války nastoupil do výroby – pracoval v podniku vyrábějícím tanky T 34, jejichž „výroba se přesunula z Ukrajiny do Stalingradu na Volze. Ve volném čase jsme lezli po střechách, protože Stalingrad každou noc bombardovaly ‚štuky‘ (tj. letadla Junkers Ju 87 – Stuka), a shazovaly zápalné bomby. Byly tam čtyřpatrové domy a byly velké ztráty na životech, nacisté bombardovali každou noc do půl páté do rána. Bratr s matkou utíkali schovat se do krytu, já jsem lezl po střechách. Jindy jsme zase ve volném čase kopali protitankové zátarasy, dělaly se kolem celého Stalingradu.“

„Do roku 1942 jsem dělal ve Stalingradu na obrábění součástek do tanku T 34. Výroba se později přesunula do Kazachstánu, museli jsme se ze Stalingradu odstěhovat, cizinci jako první, pobaltské národy, Poláci, Češi. Otec zůstal ve Stalingradu, o jeho osudu jsem se dozvěděl více až v roce 1957 nebo 1958, když byl rehabilitován. Můj mladší bratr a matka zůstali v Sovětském svazu, bratr nebyl plnoletý, jemu bylo třináct mně šestnáct, takže on do se do armády nedostal…“

Pan Winter vypráví o svém bratrovi, který si při práci v prašném prostředí v zemědělství způsobil tuberkulózu, z níž se nakonec ale vyléčil. Bratr se spolu s matkou a svou ruskou manželkou ze SSSR vrátil až v roce 1959.

„V Kazachstánu jsem pak dělal také na soustruhu až do začátku roku 1943, kdy jsem byl odveden do armády. Výcvik jsem prodělal v Balchaši.“

Pan Winter byl nejdříve odveden do Rudé armády. Když zjistil, že existuje výnos, který stanovil, že Čechoslováci a Poláci se mají hlásit ke svým jednotkám, přihlásil se do Svobodovy armády. „Nikdy jsem nezapřel svoji národnost, jsem národnosti české,“ říká pan Winter.

„Voloďa, ty pravilnyj russkyj čelověk“

Winterovo přihlášení se k československým kořenům se však příliš pozitivního přijetí ze strany Rusů nedočkalo. „Když jsem se přihlásil, tak náčelník velké nadšení neprojevil a říkal: ´Voloďa ty pravilnyj russkyj čelověk. Na co ty tam budeš bojovat…´“ Nicméně pan Winter se vypravil k armádě, již považoval za svou. „K jednotce jsem cestoval přes Sverdlovsk na Urale, tam se muselo čekat tři dny, než orazili lístek. Než jsem se dočkal orazítkovaných dokladů, tak jsem přišel o všechny své věci. Třetí noc jsem usnul, měl jsem na ramenou takový ruksak, jak jsem se ráno probudil, tak jsem měl jen kožené lacle. Jel jsem i tak do Jefremova pod Moskvou, kde se formovala druhá paradesantní brigáda. Dojel jsem do Kazaně, tam mne zatkla hlídka, vedli mne na ‚komendaturu‘, že jsem ‚dezertýr‘. Trvalo to asi deset dní, než se to vysvětlilo, tak jsem tam dojel docela pohublý, byl jsem jen o vodě a chlebu.“

Výcvik u jednotky – „Cos´ mu proved´, Vladimíre?“

„Instruktor byl Slovák, nějaký Valo, říkali: ´Je to metr, dej si pozor, lítají facky.´ Tak to v naší armádě bylo. Na křižovatce jsem se ptal: ´Pojedeme doleva nebo doprava?´ On říká doleva, uprostřed křižovatky zas říká: ‚Doprava!‘ Auto se natáčelo na kliku, sehnul jsem se ke klice, ale už letěla facka. Instruktor si zlomil o volant dva prsty. Přišel jsem zpátky k rotě a oni se mne ptali: ´Cos´ mu proved´, Vladimíre?´ A já jen uhnul…“

„Zbraně jsme měli sovětské, výstroj byla anglická, kvalitnější než u sovětských jednotek. První den jsem měl dvě krásné deky, v tranzitních kasárnách jsem usnul, ráno jsem se probudil, deky byly pryč, byl jsem přikrytý jen kabátem. Uprostřed místnosti byl stůl plný samohonky, deky stačili za ni na ‚bazaru‘ prodat a musel jsem si s nimi připít. ´A kde jsou deky?´ ´Prosím tě, třeba támhle za rohem tě odbouchnou, na co budeš potřebovat deku.´“

Pan Winter kvůli zranění nebyl u bojových jednotek. Kovová špona mu zranila oko ještě za jeho pracovního nasazení v Kazachstánu, po zbytek války byl zařazen k automobilní rotě československé brigády.

Po válce nebyl ihned demobilizován, účastnil se ještě bojů s banderovci, do civilu se dostal v roce 1946, zhruba o rok později byl povolán zpět do armády a dělal díky svým jazykovým schopnostem řidiče sovětským vojenským poradcům. Jak již bylo řečeno, pan Winter umí dobře německy i rusky, později se naučil i anglicky.

V roce 1948 byl krátkou dobu ve vazbě jako podezřelý z podílu na útěku vysokého úředníka ministerstva JUDr. Zdeňka Tomana z věznice na Karlově náměstí. (Toman, *1909 jako Zoltán Goldberger na Podkarptaské Rusi, byl poté v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti, spolu s panem Winterem bylo vyšetřováno dalších deset strážných z věznice včetně velitele.) Poté, co se prokázala nevina pana Wintera, byl z vazby propuštěn. Od roku 1948 pracoval v ČKD, od roku 1956 až do důchodu (v roce 1985) pracoval jako řidič na ministerstvu zahraničních věcí.

Válečné příhody

„Přidělen jsem byl k druhé paradesantní brigádě, vozil jsem všechno možné. Menáž jsem měl u druhé paradesantní, ale vždycky jsme byli v luftě a stravovali jsme se různě. Nějaký plesnivý chleba jsme měli pod sedadlem, leccos jsme si museli sehnat sami…Někdy jsme museli v mrazech spát v autě, v helmě jsme osolili benzin, zapálili jsme ji a bylo o něco tepleji. Zažili jsme hodně hladu.“

„Spletl jsem si babičku“

„Po válce, když jsem se dostal do Prahy, spěchal jsem k babičce, která žila u matčiny sestry, cestu jsem si trochu pamatoval. Bylo velkého objímání, babička ale byla zrovna ten den pryč, tak jsem objal nějakou cizí paní. Znal jsem je prakticky jen z fotografií… Dopisovat jsme si mohli jen do devětatřicátého roku.“

Se svojí matkou a bratrem se pan Winter mohl setkat až v roce 1959, po dlouhých šestnácti letech.

Vztah k Němcům

„Když byl nějaký zajatý německý voják, tak volali mne, protože jsem uměl jazyk a tlumočil jsem přímo z němčiny do ruštiny… Žádnou nenávist jsem však k nim necítil, bral jsem to tak, že byl odvedený a že kdyby couvl, tak bude zastřelený.“