„Myslím si, že to oficielní nebyla žádná pecka až na klasickou hudbu a na klasickou operu třeba nebo klasické divadelní hry. Ale to, co bylo mimo to oficielní, to bylo rozhodně velmi zajímavé. (Takže vy na ta 70. léta nevzpomínáte jako na pustou dobu?) Ne, já ne. Já ne. Taky v té době vycházel Jack Kerouac, vycházely zajímavé knížky, v 70. letech rozhodně. (Překladové?) Překladové, ale oficielně. Mimo toho se začaly už dělat samizdaty, takže si pamatuju, jak jsme četli s kamarády, prostě v rodině jedněch kamarádek nahlas Kerouaca. Protože ono to taky nebylo tak jednoduché, byly ty šílené fronty na knížky u Fischera a tak dále. A prostě do toho někdo přinesl ten samizdat – a on to byl Markýz de Sade. Markýz de Sade mě nijak neuchvátil, ale četli jsme to, protože to byl samizdat. No jo, myslím si, že kulturně jsme se měli docela dobře.“
„Na jednu stranu tam byli ti elegantní, vzdělaní, nesmírně příjemní a noblesní staří pánové, které já jsem úplně milovala: pana Ehrlicha a tyhle lidi. Na druhou stranu, když jste tam přišel do jídelny, tak kdokoliv přišel nový – tam byl vzadu v té jídelně takzvaný studentský stůl – tak kdokoliv přišel nový, tak všichni náhle ztichli a začali se bavit o nějakých nesmyslech, jak nějaká teta porodila nebo nevím. Tak jaká tam byla atmosféra! Divná. Taková… Na jednu stranu jako kdybyste byl u nějakého příbuzenstva svým způsobem, třeba pan Feuerlicht, který byl nesmírně laskavý, prostě jako by byl nějaký váš strejc. A na druhou stranu takový jako že každý předpokládal, že ten druhý je – řeknu to na plnou pusu – fízl.“
Sylvie Wittmannová se narodila 27. července 1956 v Liberci. Oba její rodiče pravděpodobně pocházeli z částečně židovských rodin, osudy jejích židovských předků za druhé světové války však zůstávají nejasné. Vyrůstala v Liberci vedle nevlastních bratrů Roberta a Michala, z nichž Michal strávil v době před jejím narozením dva roky v dětském domově poté, co byla matka v roce 1952 zadržena jako „propagátorka sionismu“. V 60. letech již rodina žila v Praze, bratr Robert se podílel na uměleckých happeninzích Knížákova Aktualu. V roce 1968 zůstal na Západě bratr Michal, Robert emigroval až v roce 1978, poté, co podepsal Chartu 77. Sylvie počátkem normalizace nedostala doporučení ke studiu, později dálkově vystudovala střední knihovnickou školu a nakonec i konzervátorství a restaurátorství v Brně. Od 70. let docházela na židovskou obec, pro niž poté také restaurovala. Pracovala v různých zaměstnáních, mimo jiné na recepci hotelu Ambassador na Václavském náměstí, díky čemuž přicházela do styku s turisty ze Západu. Zřejmě právě pro její kontakty s cizinci, ale také s židovskou obcí i s prostředím Charty ji sledovala Státní bezpečnost. V evidenci Archivu bezpečnostních složek je vedena jako agent, její svazek však byl v prosinci 1989 skartován. Sama popisuje spíše neúspěšné snahy tajné policie ji zvát ke schůzkám. Žádnou spolupráci podle svých slov nepodepsala ani ústně neodsouhlasila. Koncem 80. let se přes spontánní provázení turistů v Terezíně dostala k průvodcování ve státní cestovní kanceláři Sport-turist, po revoluci pak založila soukromou cestovní kancelář. V roce 1994 stála u zrodu občanského sdružení Bejt Simcha (Dům radosti), reformní židovské komunity, která pořádá bohoslužby i kulturní a společenské akce.
