Vilém Wodák

* 1951

  • „Jako malý jsem v Jihlavě bydlel naproti kostelu Matky Boží. Pamatuji si na starou Jihlavu, na uličky a romantická zákoutí, která zmizela díky asanacím v 60. letech. Jihlavské budovy se postupně rozpadaly. V roce 1974 byla zahájena likvidace legendárního Kreclu. Místo něj dnes na náměstí máme takovou parádu. Vzpomínám si na nalézání pokladů, které jsme jako děti nacházely na půdách po původních obyvatelích, tedy fotografie, knihy, časopisy, pohlednice a tak dále. Také na sběrné suroviny, kam se vozily ze škol knihovny. Na hromadách ležely nádherné svazky, Ottův slovník naučný, německé brožované skvosty z knihoven a nejen ty. Poklady, za které se dnes na burzách platí velké peníze. Nás kluky lákaly knihy a časopisy z dob okupace. Tento zájem mne formoval.“

  • „V Jihlavě se po válce řešily případy smíšených manželství. Děvčat, které si vzaly Němce. Bylo jich zde hodně. Postupně si je zvali na magistrát, na radnici. (Tím myslíte Revoluční národní výbor? – Pozn. aut.: Název používán do 15. května 1945, od tohoto data se užívá místní národní výbor). Tak se nazýval. To se dělo těsně po válce, v květnu nebo v červnu 1945. Vím, že když skončila válka, měla maminka status Němky. Protože měla německého manžela. Neměla protektorátní příslušnost. Těmto lidem se po válce vrátila československá příslušnost. Prý ženy nutili, aby se manželů zřekly. Stačilo tehdy podepsat písemné prohlášení s tím, že je manželství vynucené. Neznám detaily. Pokud by maminka takový dokument podepsala, bylo by jí vráceno československé občanství. Nepřišla by pak o majetek, nemusela by jít do lágru a i další následky, které to mělo. (...) Byly některé ženy, které to udělaly. Které to podepsaly. Ona to neudělala, protože ho měla ráda, nevěděla, jestli se vrátí, jestli není v zajetí. Musela opustit byt a byla internována do sběrného střediska.“

  • „Pracoval jsem v pilníkárně Tona na Polenské ulici, tam jsem chodil do učení. 21. srpna 1968 se nepracovalo, všichni poslouchali rozhlas, ženy plakaly. Odpoledne jsme přijeli na náměstí. To se tam už srocovaly davy. Čekali jsme, kdy se objeví okupanti. Potom tady projel jeden (nebo dva) ruský tank. Na náměstí, jak je spořitelna, tank zachytil člověka, který na následky zranění zemřel. Druhý den, 22. srpna 1968, když jsem šel ráno do práce, nastupoval jsem na trolejbus v dolní části náměstí. Viděl jsem, jak na parkovišti u dnešní umělecké školy stály ruské transportéry. Hrozili jsme jim pěstmi. A když jsem ten den z práce přijel, tak už Rusové město vyklidili a stáli na silnici na Pístov a mířili na Jihlavu. Celá silnice byla obsazená. Ale město vyklidili. Okupační orgány se pídily po tom, kde se tiskne ilegální Jiskra. Za pár dní jim někdo prozradil, že v tiskárně Grafia ve Strážné ulici. Pak tam došlo k razii, rozbili jim to tam. Rusové pak ve městě zřídili komandaturu (velitelství). Byla umístěna naproti dnešní Komerční bance (v Palackého ulici). Dnes je tam cestovní kancelář. Se starším kamarádem jsme s Rusy chodili diskutovat. Zajímalo nás, proč tady jsou. Snažili jsme se jim vysvětlit, že u nás je svoboda a demokracie. A mladý důstojník nám ukazoval na opasek a pistoli a odpovídal: ‚To je naše demokracie.‘“

  • Full recordings
  • 1

    Jihlava, 14.03.2016

    (audio)
    duration: 01:24:43
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Kdyby maminka podepsala, mohl by bratr žít

Vilém Wodák
Vilém Wodák
photo: archiv T. Urbářové

Vilém Wodák se narodil 27. srpna 1951 v Jihlavě, tedy po druhé světové válce. I přesto vypráví zejména o česko-německých vztazích souvisejících s osudem jeho maminky. Marie Viktorie Medová, poprvé provdaná Schützová, později Wodáková, byla Češka. Její první manžel patřil k jihlavským Němcům. Z války se nevrátil. Marie Schützová jako osoba ze smíšeného manželství byla spolu s dalšími Němci v červnu roku 1945 z města vysídlena a s osmnáctiměsíčním synem Ewaldem došla pěšky na hranice s Rakouskem. Poté vyhledala příbuzné ve Vídni. Její syn Ewald však na následky tristních poválečných podmínek zemřel. Díky své rodině se Marie Viktorie vrátila do Jihlavy. Podruhé se provdala za Viléma Wodáka. Jejich syn, rovněž Vilém, roku 1966 absolvoval základní školu. Poté se vyučil a pracoval v pilníkárně Tona. Odtud znal Pavla Nováka a díky němu i materiály Charty 77. Dnes působí Vilém Wodák ve Spolku pro starou Jihlavu. Věnuje se badatelské činnosti.