The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alfred Wolf (* 1946)

• narozen 27. prosince 1946 v osadě Chebzí na Jesenicku

• je německé národnosti

• v roce 1948 celá rodina vystěhována na práce do obce Mirošov (Rokycansko)

• do Chebzí se rodina mohla vrátit až v roce 1953

• bratři Josef a Otta posláni do PTP

• zažil bourání domů v Chebzí v roce 1959

• poslední německý rodák z Chebzí

Sudety označujeme pohraniční oblasti Česka, kde od středověku až po rok 1946 převažovalo německé obyvatelstvo. Od zbytku republiky se lišily nejen národnostním složením, ale často také horským rázem krajiny. Druhá světová válka a hlavně následný odsun většiny německých rodáků zcela změnil atmosféru Sudet. Kraj pak osídlovali lidé bez vztahu k tamní krajině, půdě, historii, tradicím, což je dodnes patrné. Zcela se také změnil ráz krajiny. Mnoho bývalých horských pastvin bylo postupně zalesněno. Mezi mohutnými stromy po nich zůstaly jen valy kamenů, jež zde po staletí sbírali místní obyvatelé. Do horských, těžko přístupných oblastí se lidé nehrnuli, a tak neobydlené, vydrancované domy spadly nebo je na příkaz ministerstva vnitra zbourali vojáci. Zanikly tak desítky příhraničních obcí a osad. Jednou z těchto postižených oblastí je i Jesenicko, v němž v malé osadě Chebzí bydlí poslední tamní německý rodák Alfréd Wolf.

 

Než přišel na svět

Chebzí (německy Hollunder) je malá osada v úzkém údolí stejnojmenného potoka v podhůří Hrubého Jeseníku. Od roku 1924 spadá pod obec Písečná (do roku 1948 Sandhybl, německy Sandhübel). Někdy na počátku 20. století v ní dědeček pamětníka Josef Wolf zakoupil malou chalupu. Později dům převzal jeho syn Josef, který se oženil s Martou Reineltovou. V roce 1926 se jim pak narodila dcera Hedvika a v následujících letech syn Josef, dcera Eliška, syn Otto, dcera Anna a v roce 1939 syn Adolf.

V domě o dvou místnostech se tak spolu s babičkou Annou tísnilo devět lidí. Děti proto spávaly po dvou v jedné posteli. Wolfovi žili chudě, k domu patřila jen malá zahrada, v níž se pásly kozy a pobíhaly slepice. Pro vodu si chodili do blízkého potoka. Protože k osadě nebyla připojena elektřina, svítila většina místních buď petrolejkou nebo plynovým svítidlem zvaným karbidka. U Wolfů ale mihotalo světlo žárovky, protože otec využil blízkosti vodního zdroje a pomocí kola a dynama do domu elektrickou energii přivedl. „Světlo sice blikalo, ale utáhlo to i rádio,“ dodává Alfréd Wolf.

Tak jako většina místních otec pracoval ve tři kilometry vzdálené papírně ve Studeném Zejfu (německy Kaltseifen). Vzhledem k vysoké nadmořské výšce (500 m. n. m.) ale štěrkovou cestu v zimních měsících zakryl hluboký sníh. „Kdo šel první, tak to odnesl a musel prošlapávat cestu ostatním,“ vypráví pamětník, jehož sourozenci tehdy chodili stejnou cestou do obecní školy v Písečné.

Poklidný život rodiny v osadě výrazně nenarušila ani druhá světová válka odehrávající se daleko od těchto odlehlých míst. Muži sice museli narukovat do wehrmachtu, ale služba v německé armádě se vyhnula jak otci, tak jeho synům, kteří ještě nedosáhli plnoletosti. Nejhorší čas pro rodinu nastal až po ukončení válečného konfliktu. Ústavním dekretem bylo německé obyvatelstvo nejprve zbaveno československého občanství a v roce 1946 v naprosté většině vysídleno. Týkalo se to i většiny obyvatel Chebzí, v němž v roce 1930 bydlelo 71 obyvatel. Wolfovi ale mohli zůstat a s nimi další asi dvě rodiny. Podle pamětníka byl důvodem jejich nezařazení do transportu velký počet práceschopných členů rodiny. Do Německa ale tehdy odsunuli dvě tety pamětníka Paulu a Elu, které pak žily ve městě Biefeld. „Jak by se dnes člověk, který tu celý život dřel, tvářil, kdyby musel všechno nechat ležet a jen s kufříkem odejít. Určitě to nebylo správné řešení,“ hodnotí dnes odsun Němců Alfréd Wolf, který právě krátce poté, co se osada vylidnila, přišel jako poslední z dětí 27. prosince 1946 na svět.

 

Vystěhování

V roce 1948 pak rodině přišel příkaz k vystěhování. Tehdy totiž stát rozhodl o rozptýlení zbylých Němců do vnitrozemských okresů. Celá rodina i se sedmašedesátiletou babičkou Annou a dvouletým Alfrédem musela nastoupit do připraveného vagónu a odjet neznámo kam. Cílovou stanicí se stala obec Mirošov poblíž Rokycan, kam tehdy zamířilo několik dalších vystěhovaných německých rodin. Wolfovi pak bydleli u rodiny sedláka Štursy, na jehož hospodářství také většina z nich pracovala. Otec ale musel nastoupit do místního kamenolomu. „Naše věci přišly až za několik dnů. Byli jsme tam nacpaní ve dvou místnostech. Obrovská kuchyň a malá ložnice. Nebylo čím topit a jedno s druhým. V zimě to bylo kruté, mrzli jsme. Jako dítě si to matně pamatuji a něco znám z vyprávění,“ vzpomíná Alfréd Wolf.

Ve vyhnanství rodina zůstala až do roku 1953, kdy navrátili státní občanství všem Němcům, kteří měli stálé bydliště na území Československa. Až tehdy se mohli vrátit do Chebzí. V té době ale také povolali k základní vojenské službě bratry Josefa a Otta, které kvůli národnosti přidělili k pomocným technickým praporům (PTP). Komunistický režim tam zařazoval „politicky nespolehlivé“ brance a státu sloužili k získání levné pracovní síly.

 

Opět doma

Rodina ale musela nejprve zažádat o nastěhování do svého domu, pak ho kompletně opravit a nakonec znovu zaplatit. „Asi tady bydleli dřevorubci. Okna byly zabité deskama, podlaha vypálená, ohníček uprostřed místnosti. Bylo to v katastrofálním stavu,“ dodává pamětník.

Alfréd po návratu nastoupil do obecní školy v tři kilometry vzdálené Písečné. „Chodili jsme pěšky v teplácích a než jsme tam přišli, tak jsme byli durch promočení. Sotva jsem se tam usušil, tak jsme šli zase zpátky domů,“ vzpomíná na cesty v zimních měsících a dešti pamětník. Nevýhodou odlehlé a vylidněné osady byl také nedostatek stejně starých kamarádů. Žil tam pouze jeden spolužák Alois Hudec, s nímž také Alfréd trávil většinu volného času, když splnil všechny pracovní povinnosti doma. Vzpomíná, že v zimních měsících využívali množství sněhu a na okolních strmých kopcích lyžovali a sáňkovali. „Většinou jsme byli zasypaní sněhem, že ani doma nešly otevřít dveře,“ dodává.

S češtinou Alfréd potíže neměl, protože se ji ve škole velmi rychle naučil. Matka ale uměla jen pár slov, aby se domluvila při nákupech v obchodě. Otec česky nikdy neuměl. Pracoval totiž opět v papírnách ve Studeném Zejfu, kde zaměstnávali několik dalších Němců, a tak se bez potíží domluvil svým rodným jazykem.

V té době v Chebzí bydlelo jen 22 obyvatel a spoustu domů zelo prázdnotou. Tak jako v jiných místech v kraji skončily v roce 1959 demolicí. „Přijelo vojsko s buldozerem, hodili lana přes okna, stáhli, strhli, hotovo. Nebyly to zchátralé domy. Nevzpomínám si, že by do těch baráků pršelo. Zkrátka podle mě byly normálně obyvatelné,“ vypráví pamětník a dodává, že tři roky poté do zbylých domů v osadě konečně připojili elektřinu.

 

Poslední rodák

Postupem času se sourozenci oženili a vdali a rodnou chalupu definitivně opustili. Doma zůstal jen nejmladší Alfréd s rodiči. Po základní škole se pamětník vyučil natěračem a v roce 1961 ve svém oboru nastoupil do zaměstnání v Okresním stavebním podniku Jeseník. Mimo dvou let základní vojenské služby u silničního vojska tam pracoval až do roku 1990. Každý den vstával ve čtyři hodiny ráno, aby stihl autobus v Písečné. Až v roce 1975, čtyři roky poté, co konečně do osady vybudovali asfaltovou cestu, si koupil auto, což mu značně ulehčilo život. V roce 1972 se pamětník oženil s Josefou Konárkovou a narodily se jim čtyři děti.

Asi čtyřikrát Alfréd Wolf navštívil své tety v NSR. Nikdy ale neuvažoval o odchodu. „Mám německou národnost, ale žiji v Česku, tak jsem asi Čech,“ zamýšlí se nad svým původem pamětník. „Každý by si měl v prvé řadě vážit svého domova a být za všechno vděčný. Za každý den. Všude dobře, doma nejlíp,“ na závěr dodává své poselství pro budoucí generace poslední německý rodák žijící v osadě Chebzí.

 

Zemský archiv Opava, archivní fond Okresní úřad Jeseník I, Sčítací operáty osady Chebzí z roku 1921, inv. č. N. Dostupné z URL: http://www.archives.cz/zao/digitalni_archiv/index.html