Ing. František Wretzl

„Říkal jsem skautům: ,Když je taková zima, dejte těm Germánům čaj.‘ Ten jeden esesák to dopil a ptal se, čí je to ešus. A tomu klukovi bylo asi patnáct let a byl později ve válce letcem. Výbornej kluk. A ten říkal: ,Můj.‘ A pak se na to tak zvrchu do toho ešusu podíval a řekl: ,Vždyť to není umytý.‘ - ,Tak si to umyj!‘ A teď jsem ztuhnul. Von si vod něj ten ešus vzal, díval se mu přímo do ksichtu a pohrdlivě vodhodil ten ešus do rybníka. A já jsem nevěděl, co ten Germán udělá. Mohl ho zmlátit nebo po něm střelit, co já vím. Ale byl tak překvapenej, že toho nebyl schopnej.“

„Tak mě vodtáhli vod zdi a za mě se postavili dva chlapi. Jeden měl gumiknipl, takovej klacek na bití. A ten druhej měl kus lana. Řekli mi, abych se předklonil, a začli mě mlátit, každej z jiný strany. Kolik těch ran bylo. to nevím, než jsem se začal akusticky projevovat. A pak jsem si řekl: ,No, neudělám vám žádnou velkou radost.‘ Tak jsem to tlumil, co se dalo. A potom mě svázali do kozelce. To znamená postavit se, předklonit, dát ruce za kolena a tam přišla pouta. Mě napadlo: ,No, to jste mi toho udělali.‘ Ale von to je zápřah. Chvíli to jde, ale za nějakou tu minutku se nohy vodkrvěj a překrví se mozek. Začneš se potit a ten pot kape z čela na zem. A on vždycky přišel a řekl (německy): ,To nic není, to musí bejt celý jezero.‘ A pak zase vodešel. Ale potom tě vopouští rovnováha, začal jsem se kejvat jako ve větru a říkám si, kam to dopadne. Buďto hlavou na to umyvadlo nebo na tu skříň. Von pak přišel, vodemk pouta a to teprve byla bolest. Když srdce vžene krev do těch nohou, to jsou miliardy jehel, který tě nabodnou. Tak to byla taková chuťovka.“