„Když PTP zrušili a najednou jsme byli TP, květen 54, tak oni nám fakt dali zbraně, nějaké flinty nebo samopaly. A najednou jsme se p ty zbraně museli starat a furt náš učili to rozebírat a skládat a hlavně čistit. Najednou ta vojna, volno mezi šichtama bylo horší než za PTP tím, že jsme měli zbraně, tak se to bralo jaksi poctivěji. Nadávali jsme, že jsme za PTP měli pokoj – to jsou ty paradoxy vojny. Na druhé straně jsme tam být museli a čekali jsme, až ty dva roky odkroutíme. Potom nám to prodloužili o dva měsíce, takž jsem tam byl 26 měsíců. Myslím, že nemá cenu se o tom bavit. Byli tam slušní důstojníci i všelijací kreténi, kteří se tam na těch pétépacích… Ale už za toho TP už to bylo zase jinačí. Takhle to bylo.“
"My jsme u PTP byli asi šest měsíců a najednou jsme byli TP, Technický prapor, ne pomocný. Ovšem to znamenalo akorát to, že jsme měli jistotu. PTP taky znamenalo, a to bylo nejhorší, co bylo, že vás museli prověřit, aby vás vůbec pustili do civilu. Takže když jsem přišel na Stochov, to je tam jak jsou Lány, tak tam vám byli na vojně kluci i ze sousedních dědin, kteří se nenechali prověřit a oni už tam byli čtvrtej rok. Jednoho jsem znal ze sousední vesnice Meziboří, ten mě to vykládal, že tam byl třicet devět měsíců u toho 57. PTP. Ale v květnu padesát čtyři je pustili domů. A pro nás to znamenalo, že jsme byli TP, ale v dolech jsme zůstali další dva roky, ale věděli jsme, že nás za dva roky pustí domů. TP je to, co popsal Švandrlík v Černých baronech. Já jsem si to všechno naštudoval. Už za nás, když bylo PTP, tak bylo taky TP. Ti sice pracovali, ale neměli tu kategorii E, neprověřený, že ho nepustí z vojny. Oni Černí baroni byli TP a filmaři to tam popletli, ale to je jiná kapitola. Já jsem zkrátka na vojně byl v dolech dvacet šest měsíců a potom nastala jiná etapa s mým studiem.“
„To jsme blbli. Už to bylo po válce a všude se válel… na Vysočině toho bylo – smrtelné nehody. My jsme měli štěstí. Byly takové patrony, světelné rakety. My jsme to uměli, protože nám to ukázali starší kluci, že se to dá vykuchat z vrchu, že je tam knot a ten, když se zapálí a ta raketa se postaví na silnici, tak to vyletí a letí světlo. To nás vzrušovalo. Jednou jsme takovou raketu kuchali a furt jsme nemohli ten knot najít. Byli jsme tři, jeden to držel v ruce a vysypával to tam u nás na dvoře. Teď jsme to zapálili, ono to hořelo a on, jak to držel v ruce, tak jak to vzplálo na betonu, tak mu to vniklo do patrony, kterou držel v ruce a ta mu vybuchla. Roztrhla se. To bylo kovový a on přišel o jeden a půl prstu a my dva, co jsme stáli nad ním, tak jsme dostali nějaké střepiny. Já jsem jich měl asi deset – v rukách, na prsách, na noze. Dodneška mám jizvy. A ten druhý to měl podobné. Potom jsme jeli na Dolní Rožínku k doktorovi s koňmi a ten, co přišel o ty prsty, tak šel do nemocnice a my jsme se vrátili a doma jsme se doléčili. To jsme měli štěstí.“
„Partyzáni na Vysočině, když válka skončila, tak oni se stahovali zpátky. Na našem poli u stodoly kolem 16. května šlo 5000, zhruba, říkalo se, že je jich 5000 německých zajatců, kteří šli k Brnu pěšky. Jednu noc strávili na poli u naší stodoly. Vytahovali slámu ze stodoly, aby na ní do rána přespali a potom jsme to po nich uklízeli. Oni je vedli k Brnu. A po nich asi za týdne se zase stahovali partyzáni z Vysočiny. Ti se u nás taky zastavili, bylo jich třeba dvacet a stala se tragédie. Já jsem měl dvě sestry. Mladší byla možná znásilněna od ruského vojáka předtím. A ta starší, když oni tam u nás byli na oběd a hostili jsme je tam a ty holky je tam obsluhovaly, tak tam s nimi besedovaly a jeden partyzán tam pořád manipuloval s pistolí a ukazoval ji. Ono mu to vystřelilo a mou sestru střelil do boku, do břicha. Ona potom měla velké problémy, v Novém Městě na Moravě ji operovali asi dvakrát, aby se z toho nějak dostala. A přežila to. Tak to je ta válka.“
Václav Zábrša se narodil 1. září 1933 v Moraveckých Pavlovicích, malé vesničce na Žďársku. Rodiče Vladislav a Josefa pracovali na vlastním hospodářství, které otec v průběhu 20. a 30. let postupně rozšiřoval až na konečných 50 hektarů. Z válečných dob pamatuje příjezd Sovětů do Pavlovic, pochody německých zajatců i přítomnost tamních partyzánů. Po roce 1948 přišla rodina o vlastní velkostatek. Coby syn kulaka musel Václav Zábrša v roce 1953 namísto klasické vojenské služby rukovat k Pomocným technickým praporům (PTP). Sloužil u takzvaných těžkých PTP v Kladně, fáral do černouhelných hlubinných dolů. Během služby zažil i transformaci z původních PTP na TP (Technické prapory) a s tím související změny. I přes režimu nevyhovující původ se mu podařilo vystudovat brněnské Vysoké učení technické (VUT), inženýrský titul obhájil v roce 1961. Po studiích se usadil v Brně, kde pracoval v podnicích Kovoprojekta a Průmstav, a kde žil i v roce 2024.
