The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Zach (* 1946)

• narodil se 25. března 1946 v Jihlavě

• otec Alois Zach byl strojvůdce, matka Marie si přivydělávala šitím

• roku 1954 Alois Zach zahynul při nehodě, kdy ho zasáhl elektrický proud

• starší bratři Jiří a Vladimír byli vězněni za práci s katolickou mládeží

• vyučil se nástrojářem (1960-1963)

• sestra Marie se provdala do Francie (1965)

• dálkově vystudoval strojní průmyslovku (maturita 1969)

• pracoval jako projektant

• oženil se 1972, tři děti: Martin (1973), Jan (1975), Magdaléna (1977)

• po roce 1989 pracoval jako soukromý projektant, posléze zaměstnanec firmy Bosch

„Snil jsem o tom, dívat se na svět z nadhledu, z čapího hnízda někde vysoko na komíně,“ říká Jan Zach. „Proto jsem také měl obrovský zájem o mapy, souhrnné přehledy dějin. A vyrostl jsem v takového všeuměla, zvědavého člověka, který všechno pozoruje s jistým nadhledem.“ Nutno dodat, že jeho zvědavost, zájem o vědění a hledání širších souvislostí mu v dětství a mládí dosti komplikovaly život. Vyrůstal totiž v padesátých letech. 

Vesnička plná Zachů 

Jan Zach se narodil 25. března 1946 v Jihlavě. Jeho rodiče Alois a Marie Zachovi pocházeli z malé vesničky Petrovice u Humpolce, kde bylo příjmení Zach velmi rozšířené: matka pocházela z jedné rodiny Zachových, otec z jiné. 

Humpolecký venkov kulturně obohacovala blízkost premonstrátského kláštera Želiv. Řeholníci zde zavedli tradici ochotnického divadla, jehož se v mládí aktivně účastnila i Marie Zachová. „Matka byla silně krátkozraká, a tak se při učení ve škole mohla spoléhat jen na svou paměť. Vycvičila si ji tak, že všechny divadelní hry uměla zpaměti, znala všechny role a byla schopna zaskočit za kteréhokoli herce,“ vypráví Jan Zach. V rodině se tradovala také láska k dějepisu a humanitním vědám. Marie Zachová se vyučila dámskou krejčovou, učila se i v Praze, kde si osvojila vystupování dívky z lepší společnosti.  

Alois Zach se vyučil zámečníkem a po svatbě odešel s Marií do Liberce, kde pracoval jako strojvůdce. V pohraničním městě byla převaha německého obyvatelstva a mladí manželé zde zažívali nepříjemné situace. „Když maminka přišla mezi místní elitu, řekli jí: ,Naučte se prosím německy, protože Češi jsou zde pakáž.’ Maminku to hluboce ranilo, předtím se díky svému šití pohybovala v nejlepší společnosti.“ 

Po záboru Sudet se Zachovi přestěhovali do Jihlavy, kde Alois pracoval jako strojvůdce na trase Jihlava-Humpolec. Po válce se jim  jako nejmladší ze čtyř dětí narodil syn Jan. Vyrůstal se staršími bratry Jiřím a Vladimírem a sestrou Marií. 

Tatínek nechodil pro slovo daleko

Jan byl vychováván v katolické víře a v lásce ke vzdělání a literatuře. V době, kdy se po únorovém převratu roku 1948 moci chopili komunisté, to byla spíše nevýhoda: „Já jsem všechno věděl a na všechno jsem měl odpověď. To je nepříjemná povaha. Často jsem si musel dávat pozor na jazyk,“ konstatuje Jan Zach. 

Tohoto ponaučení ovšem nedbal jeho otec: „Tatínek měl ráznou povahu, nechodil pro slova daleko. Říkal komunistům i svým nadřízeným, co si o nich myslí. Železničáři byli poměrně politicky angažovaní, takže u nich nebyl dobře zapsán.“ Ke konci své profesní dráhy byl proto přeřazován na stále nižší posty. 

„Tatínek byl velký kutil, všechno si dokázal spravit a to se mu stalo osudným,“ říká Jan Zach. Otec mu zemřel přímo před očima: roku 1954 zahynul po zásahu elektrickým proudem při spravování lampičky. Marie Zachová zůstala se čtyřmi dětmi sama. 

Komunisté chtěli mít náboženství stařecké a ukňourané

Starší bratři Jana Zacha se po otcově smrti angažovali v práci s mládeží, pohybující se kolem místního kostela. Ve volném čase se věnovali ministrantům. „Ty děti tam dělaly rotyku, brácha se na to nemohl koukat. Aby děti byly u oltáře klidné, musejí se vydovádět, musejí hrát fotbal,“ říká Jan Zach. Místním komunistům se nelíbilo, že náboženství díky jejich působení získává punc čehosi radostného a zábavného: „Komunisté nechtěli v kostele vidět nikoho jiného než staré babičky. Náboženství mělo být uhekané, ukňourané.“ 

Kromě hraní fotbalu bratři pro děti pořádali biblické hodiny, při nichž se vyprávěly příběhy z Bible a chlapci si přirozeně osvojovali křesťanské hodnoty. Také se učili zpívat chorál za doprovodu varhan. 

To všechno přirozeně přitáhlo pozornost Státní bezpečnosti. Rodina zažila domovní prohlídku, během níž policisté jen díky šťastné shodě náhod neobjevili křesťanskou literaturu, schovanou v kuchyňském gauči. 

Starší bratr Jiří byl zatčen a osm měsíců strávil ve vyšetřovací vazbě. Čas ve vězení věnoval četbě literatury z vězeňské knihovny, například knih Aloise Jiráska, a studiu angličtiny. Jiří nakonec nebyl odsouzen, na jeho mladšího bratra Vladimíra však ruka zákona dopadla ještě tvrději: odsoudili ho na čtyři roky nepodmíněně. Po odvolání mu trest snížili na dva roky. 

Byl vězněn na Pankráci, kde ho rodina mohla navštěvovat. Jan Zach o návštěvách ve vězení vypráví: „Během návštěvy bachař bratra varoval, aby se zmírnil v kladení dotazů. Řekl mu: ,Pokud budete dávat blbý otázky, budeme vás podle toho hodnotit.’ Potom zase upozornil maminku, aby tolik neplakala.“ 

Bratr Jiří chtěl po propuštění z vazby dálkově studovat vysokou školu, ale přístup ke studiu mu dlouho komplikovalo negativní stanovisko uličního výboru v místě jejich bydliště. 

Co je ukryté, to je vzácné 

Malý Jan postupně vyrůstal ve zvídavého chlapce, který rád přemýšlel o nejrůznějších tématech, a tím pádem míval problémy s autoritami. Měl, jak sám říká, „proříznutou pusu“, současně ale inklinoval k samotářství. Hodně času trávil vyráběním v tatínkově dílně. 

Přitahovala ho křesťanská literatura, kterou doma ukrývali: „To byly poklady! Co je ukryté, to je vzácné. Naučil jsem se pídit po duchovním bohatství.“ 

Není tedy divu, že ani on po dokončení základní školy neměl možnost jít studovat. „Pro mě nebyla žádná práce, akorát do drůbežárny nebo na zedníka.“ Nakonec se vyučil nástrojářem a po vyučení ještě dálkově absolvoval strojní průmyslovku, kde odmaturoval roku 1969. V hudební škole se naučil hře na varhany a díky své přirozené zručnosti brzy uměl varhany také opravovat. 

Během politického uvolnění v roce 1968 navštívil ve Francii svou sestru Marii, která se tam o tři roky dříve provdala. Po maturitě začal pracovat jako projektant. 

V roce 1972 se oženil a s manželkou, také Marií, měli tři děti: Martina (1973), Jana (1975) a Magdalénu (1977). 

Pád komunistického režimu v roce 1989 přivítal s radostí a začal pracovat jako projektant na volné noze. Toto období popisuje jako velmi náročné. Po deseti letech podnikání zanechal a pracoval jako zaměstnanec ve firmě Bosch. Do důchodu odešel předčasně, když onemocněl vzácným typem revmatismu.

Jeho životním mottem je láska ke vzdělání. Svůj rozum má člověk pěstovat jako boží dar: „Buď zvědavý!“ říká závěrem Jan Zach. „Pán Bůh ti nedal rozum do čepice, abys ho prošustroval. Je to obrovský dar, se kterým se musí zacházet a cvičit ho.“