The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Žahourková (* 1925  †︎ 2015)

• narozena 18. 3. 1925 v Táboře

• otec působil v odbojové organizaci Obrana národa

• rodina pomáhala parašutistovi Františku Pospíšilovi

• spojka mezi Pospíšilem a ostatními

• únor 1943: celá rodina zatčena, vyslýchána gestapem

• červen 1943: převezeni do Malé pevnosti v Terezíně

• otec zastřelen v září 1943

• v Malé pevnosti spojka mezi odbojáři a V. Krajinou

• leden 1944: s matkou do Ravensbrücku

• práce v podzemní továrně

• duben 1945 :zběhla z pochodu smrti

• květen 1945: návrat do Tábora

• zemřela 13. června 2015

Věra Žahourková se narodila 18. března 1925 v Táboře v rodině bývalého legionáře Jaroslava Vacka. Za války se její otec zapojil do odbojové organizace Obrana národa.

Odboj

Rodina Vackova spolu s rodinou Volfových pomáhala skrývat výsadkáře z paraskupiny Bivouac Františka Pospíšila. Bydlel u rodiny Volfovy a i díky tomu k nim měl o trochu blíže než k Vackovým. Svěřoval se jim s mnoha záležitostmi, které souvisely s odbojovou činností, což se nakonec Volfovým stalo osudným. František Pospíšil se k nim dostal díky jistému panu Čápovi, který mu rodinu doporučil jako spolehlivou. Později tomuto výsadkáři pomáhali také Vackovi. Věra se s parašutistou Pospíšilem setkala dvakrát, když s ním jela vlakem do Borotína. Předstírali zamilovaný pár, který se vydal na procházku do lesa. V okolí Borotína se však scházeli nejen milenci, ale i odbojáři z jižních Čech. V zemljankách, které odbojáři vystavěli v lesích u Borotína, pomáhal František Pospíšil utvořit akceschopnou odbojovou skupinu. Kromě ní tam fungovala ještě nověji utvořená skupina sdružená okolo učitele Hoffmana, která byla napojená na 3. ilegální ústřední výbor KSČ. Kvůli členům tohoto výboru bylo nakonec vyzrazeno mnoho lidí napojených na skupinu, což vedlo k zatýkání odbojářů. Před svým zatčením přijel Věřin otec ve dvě hodiny ráno domů a svěřil se manželce, že se bojí nastrčených konfidentů gestapa. Ráno odjel do Tábora a poté začalo zatýkání. Právě když u Vackových zatýkalo gestapo, přišel k jejich domu další ze spolupracovníků, jistý Pistorius, který měl u sebe i zbraně. Věra mu pomohla utéct k sousedům. Pistorius pak upozornil na zatýkání také Volfovy a varoval i Františka Pospíšila, jemuž doporučil, aby z Táborska odešel zpět do Brna.

Vazba

Po zatčení rodiny Vackovy se výslechy rozjely naplno. Měly skončit v průběhu května a v červnu se nejspíše chystaly popravy. Otec Jaroslav Vacek byl zatčen v nemocnici, kde ležel kvůli srdeční slabosti. I Věra měla vypovídat o tatínkovi, ale vyslýchající se ptali i na parašutistu Františka Pospíšila: „Za stolem seděl Kirchner a říkal: ,Co ty víš o tom parašutistovi? Ty jsi ho nepřiznala!‘ Původně, když už se několikrát předtím ptal, tak jsem dělala hloupou: ,Cože je ten pašaturista?‘ Zařval, abych z něj nedělala blbce, a bouchl mi ji. ,Já tě nechci mlátit, ale neříkej mi, že nevíš, co je parašutista. A ty ho znáš!‘ Já na to: ,Pane komisaři, jak by mohl nějaký parašutista sem, když je vás tu tolik vojáků.‘ ‒ ,Tys věděla, co dělá otec?‘ ‒ ,Co by dělal, hrál divadlo, taky zápasil…‘ Měla jsem nervy jak špagáty.“

Komisař jí tehdy uvěřil, ale výslechy na táborském gestapu pokračovaly. Gestapáci na Věru naléhali, aby podepsala protokol z výslechů, jelikož je potřebovali uzavřít. Znovu se ptali na parašutistu. „Já jsem seděla, naproti přede mnou, ale zády ke mně seděl Franta. Myslela jsem si aspoň, že to je on. Oni na mě uhodili: ,My ho máme.‘ Já na to: ,Kde by se tady vzal?‘ A oni: ,Přiznáš, že k vám chodil! Že ho znáš!‘ Já jsem se bránila: ,Nemám co přiznávat, pane komisaři, opravdu ne.‘ On to vzal, ale bylo to velké štěstí. Pak to sepsali a uvedl tam, že jsem věděla, co otec dělal. Já mu říkám: ,To vám nepodepíšu, pane komisaři.‘“

Věra stále důsledně vodila gestapo za nos. Myslela si totiž, že již nemá co ztratit. Věděla, že za skrývání, pomoc a neoznámení toho, že se u nich pohyboval parašutista, je čeká jen smrt. Proto se nebála neprozradit víc. Později začali být na gestapu nervózní a do neuspokojivých výsledků výslechů se promítala i jejich kariérní rivalita. Jeden z vyslýchajících vykloubil Věře ruku, což jiný nesl s nelibostí. Tato situace jí však aspoň poskytla záminku k tomu, aby při opětovném naléhání odmítla podepsat protokol s výmluvou, že levou rukou psát neumí. Nejvíce však gestapu o činnosti Františka Pospíšila vypověděli manželé Volfovi. Je ale také dost dobře možné, že gestapo všechny informace zjistilo ještě dříve z jiných zdrojů a postupně je vyslýchaným podsouvali.

Terezín

Po celou dobu výslechů zůstala celá rodina Vackova ve vazbě. Gestapo, jmenovitě jeho příslušník Kirschner, mělo rozkazy z vyšších míst, že rodina musí být usvědčena. Slovy gestapáka Müllera měla být smetena z povrchu. Po téměř čtvrtroce výslechů, které probíhaly od 8. února do 7. května 1943, převezli rodinu Vackovu do terezínské Malé pevnosti. Zatímco Věra s matkou zůstaly na ženském oddělení v Malé pevnosti, jejího otce po posledním výslechu v Terezíně 17. května 1943 eskortovali z Malé pevnosti na Pankrác. Odtamtud ho na podzim převezli k soudu do Drážďan, kde byl 23. srpna 1944 popraven.

Ve stejnou dobu jako Věra byl v Malé pevnosti vězněn i Vladimír Krajina, významný představitel domácího odboje. Od něj vynášela Věra šifrované dopisy. „Od doktora Saidlera z truhlárny jsem dostala malý lísteček, že vědí, že jsem z jihočeského odboje, a potřebovali by mou pomoc. Uvědomovala jsem si, že to je hra se životem a smrtí, protože všude visely výstrahy, že za to hrozí trest smrti. Já jsem si řekla, že stejně chcípnu, že mě stejně někde zastřelí a nevím, kde skončím. Tak jsem jim na to kývla. Vysvětlili mi, že potřebují občas něco obstarat, jindy něco donést docentu Krajinovi a podobně. Bylo to zařízené přes tzv. reinigungskommando, které uklízelo místnosti a také promítací sál SS kina. Se vzkazy jsem chodila tak dvakrát třikrát týdně.“

Po nějakém čase se z práce spojky stala téměř rutina. Vždy, když se uklízelo kino, Věra nenápadně umístila v promítací místnosti vzkaz. Pro odbojovou činnost bylo také výhodné, že Věra měla díky své dobré znalosti němčiny nadstandardní vztahy s komandantkou Schmidtovou. Několikrát u ní byla v kanceláři a starala se o jejího syna Manfreda. „Komandantka chtěla nějakou dívku, která umí německy a mohla by Manfreda vozit, když bude hezky. To bylo něco pro mě. Když jsem nebyla zrovna v reinigungskomandu a neuklízela, tak jsem vozila Manfreda. Jednou měl kakao, já mu ho vypila, akorát trošku jsem mu nechala. On řval a já volala: ,Paní komandantko, on pláče!‘ Ptala se: ,A vypil to všechno?‘ ‒ ,Ano, všechno, ale ještě má určitě hlad.‘ Tak jsem dostala klíče, abych mu přidala mlíčko.“

Jednou Věra potřebovala doručit šifrovaný dopis, ačkoli se zrovna neuklízelo v kině SS. Na dvoře ji zastavil komandant a musela s ním jít ke Schmidtové k osobní prohlídce. Psaníčko schované v bundě Věra naštěstí stihla před podrobnou kontrolou schovat. Kromě šifrovaných dopisů, které se týkaly odboje, se v táboře vyměňovaly i dopisy méně vážného obsahu mezi mužskou a ženskou částí tábora. Často bylo těžké zjistit, od koho dopis je. Všichni muži měli vyholené hlavy a nebyli snadno k rozeznání. Věra si takto dopisovala s kamarádem Vaškem, spolužákem z gymnázia, ale ze začátku nemohla odhalit, který z mužů vlastně Vašek je.

I v Malé pevnosti nastaly výjimečně veselejší chvíle, pamětnice zmiňuje například besídku na svátek svatého Mikuláše. Nejdříve se veselice odehrávala v režii vězňů, kdy Věra připravila pro ostatní vlastní píseň, kterou v kostýmu Mikuláše zazpívala. Poté, co se již chystaly vězeňkyně ke spaní, přišla na ubikaci komandantka Schmidtová. Chtěla po nich, aby sehrály čerta a Mikuláše i pro její rodinu. Nejdříve si myslely, že je za veselí čeká nějaký trest, ale nakonec se Mikuláš, čert i anděl vydali na cestu. „Schmidtová nás uklidňovala: ,Nic se vám nestane. Oblékněte se pořádně, ještě vám něco přidám, vezměte koše a jdeme. Tady vám napíšu, co budete říkat: Helga se neučí a neposlouchá. Manfred je hodný, ten je v kočárku. Ale vy, pane, chodíte za ženskýma do Litoměřic a vracíte se opilý domů.‘ To jsme měly vytýkat jejímu manželovi! Děti jsme pokáraly i pochválily, pak došlo i na něj. Já říkám: ,Čerte, ujmi se svého úkolu! Tady pana Schmidta potrestej!‘ Ale Anička převlečená za čerta se bála. Pak ho strčila ke dveřím, Schmidtová zhasla, ale já věděla, kde je, tak jsem ho vzala otočeným košem… Nakonec nás Schmidtová odvedla a ptala se, co pro nás může udělat. Já jsem ji poprosila: ,Paní komandantko, kdybyste mohla zajít za panem komandantem Mallothem, jestli by nám předal dopisy. My už jsme dva měsíce nedostaly žádný dopis.‘“Dopisy sice vězeňkyně od Mallotha dostaly, ale pak je musely naházet všechny do ohně.

Ravensbrück

Po několika měsících v Terezíně Věru i její matku převezli 20. ledna 1944 do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Tam pracovala v podzemní továrně. Vybrána byla kvůli tomu, že byla mladá, zdravá a uměla německy. Věřina matka na tom byla hůře a v táboře prožívala těžké časy. Dne 27. dubna 1945 musely Věra s matkou nastoupit evakuační pochod před blížící se Rudou armádou, tzv. pochod smrti. Během pochodu se Věře a její mamince spolu s několika dalšími vězeňkyněmi podařilo ze skupiny asi 1500 vězňů zběhnout. Po osvobození Rudou armádou se Věra s matkou vypravily do Čech. Čekala je velmi složitá cesta domů, která trvala asi devět dní, od 13. do 22. května 1945. Vlakem i pěšky se dostaly do Tábora, kde ji i matku čekalo zvláštní uvítání. Když bez jakýchkoli prostředků konečně dorazily domů, všichni sousedé se divili, že se někdo z rodiny Vackovy vrátil.

Po válce

Po osvobození se Věra vracela pozvolna do života. Během několika dnů dodělávala zkoušky za septimu, následně i za maturitní ročník a nakonec samotnou maturitu. Měla maturovat v roce 1944, ale místo zkoušky dospělosti byla vězněna v koncentračním táboře.

Věra Vacková, provdaná Žahourková, je i ve vysokém věku stále aktivní. Překládá a studuje dobové rodinné dokumenty. Donedávna o svých válečných zkušenostech přednášela na školách.