The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. Ing., DrSc. Rudolf Zahradník (* 1928  †︎ 2020)

• narozen 20. října 1928 v Bratislavě

• členem Skauta

• zúčastnil se Pražského povstání v květnu 1945

• absolvoval chemickou průmyslovou školu a Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze

• pracoval v Ústavu hygieny práce a chorob z povolání

• od roku 1961 vědeckým pracovníkem Ústavu fyzikální chemie ČSAV

• spolu s Jaroslavem Kouteckým položil základy kvantové chemie v Čechách

• postižen při normalizačních prověrkách

• v letech 1993–2001 ředitelem Akademie věd České republiky

• zemřel 31. října 2020 ve věku 92 let

Rudolf Zahradník se narodil 20. října 1928 v Bratislavě, kde jeho otec sloužil jako profesionální voják. Rudolf Zahradník starší – syn advokáta z Prostějova – studoval před první světovou válkou na Vysoké škole zemědělské v Halle an der Saale, byl ale odveden a poslán na italskou frontu, odkud se vrátil jako legionář. Ve studiích po návratu z bojišť nepokračoval a o svých zážitcích z války prý „vyprávěl nerad“. Matka, dcera sládka z pivovaru v Kostelci nad Labem, pečovala o domácnost.

Slovenská idyla dětství a „Česi peši do Prahy“

Na dětství v Bratislavě vzpomíná Rudolf Zahradník jako na „idylickou dobu“, volný čas  trávil většinou venku s kamarády, kde se „oddával decentním lumpárnám“. Vybavuje si i pestré složení obyvatelstva města, kde se mísil živel český, slovenský, maďarský, židovský i německý. Soužití se zdálo být bezproblémové, nicméně „jak začali nacisté ovládat půdu v Německu, tak ten pravicový pól samozřejmě získával sebevědomí“. V Bratislavě pamětník absolvoval první třídu obecné školy a druhou až pátou třídu vychodil v Piešťanech, kam jeho otce roku 1936 přeložili k 153. pluku protiletadlového dělostřelectva.

Počínaje rokem 1938 však už pamětník jisté napětí mezi Čechy a Slováky pociťoval. Nemohl si nevšimnout všelijakých průvodů a nezaslechnout všemožné vzrušené výkřiky, „na výprask“ to ale „stále nevypadalo“ a ve škole se s projevy přepjatého nacionalismu nikdy nesetkal. Jedna z učitelek jej naopak velmi pečlivě připravovala na zkoušky na gymnázium. Když pak otec v září 1938 narukoval ke své mobilizační posádce do Trenčína, byl pamětník „v hloubi duše hrdý, že tatínek tohle dělá, že je důstojník“, přestože rodina – tak jako mnohé další – počítala s tím, „že dojde ke konfliktu, že ti otcové půjdou bojovat“.

Mnichovská krize se však nakonec dočkala jiného řešení, opět tak došlo na průvody a provolávání hesel. „V Piešťanech jsme bydleli v přízemí ve vile, já jsem koukal z okna, byl jsem vykloněný a maminka měla starost, abych nedostal třeba nějaký pohlavek z ulice. Tak se nade mnou naklonila a ozvalo se: ‚Česi peši do Prahy‘, a nějaký rázný chlapec dodal: ‚A ta Židovka ať táhne taky.‘ Byli jsme samozřejmě všichni Nežidé, tenkrát to však bylo pokrokové,“ vzpomíná Rudolf Zahradník na nálady, které zachvátily Piešťany do té míry, že i matčin výrazný nos najednou nabyl dalekosáhlého významu. „Byli tam i lidé, kteří s tím nesouhlasili. Ale samozřejmě byli i lidé, kteří se chytili vlny a zcela oportunně chtěli z toho vytěžit maximum možného,“ dodává a prohlašuje, že snaha „o slovenskou emancipaci“ byla podle jeho mínění „v pořádku“, přestože „to, co Češi udělali pro Slovensko, to byla otázka bytí a nebytí“.   

Krátce poté, co byl 14. března 1939 ustanoven Slovenský stát, museli Zahradníkovi Slovensko opustit. „Bylo to do poslední chvíle přátelské, někteří kluci litovali, že jedeme pryč,“ vybavuje si Rudolf Zahradník, uznává však, že „všechny ty jemnosti může s takovým odstupem jen těžko posuzovat“. K samotnému odchodu do Čech pak uvádí, že „těch českých rodin tam samozřejmě bylo mnohem víc“, přesto v deportačním vlaku vládla nálada „trochu napjatá, ale klidná a důstojná“. Vyhnanci se navíc na své cestě setkávali s projevy solidarity. „V nějakých stanicích to zastavovalo a rozdávala se voda, děti dostaly hrnec kakaa,“ vybavuje si pamětník. „Ten přechod z Československa do rozpadlé země, do Čech, to byla už taková tíživá doba, ale to okolí bylo naprosto přátelské a fajn,“ dodává k přijetí, jehož se jim dostalo v Praze.

Skautem v protektorátu, mladým chemikem a povstalcem

Otec získal v hlavním městě zaměstnání a Rudolf Zahradník mohl dokončit pátou třídu v obecné škole na Hanspaulce. Ještě v průběhu roku 1939 se „seznámil s českými specifiky“, nastoupil na gymnázium na Strossmayerově náměstí a začal docházet do skautského oddílu, který měl klubovnu v nedalekém Veletržním paláci.

Poté, co došlo po ustanovení Protektorátu Čechy a Morava k potlačení skautingu, byl „chvilku bezprizorný“, brzo se ale na Letné „naprostou náhodou“ seznámil s chlapci z legendárního 2. oddílu Jaroslava Foglara, který navzdory zákazu dále fungoval. „Ti mě vzali a dotáhli jsme to až do konce války,“ uvádí Rudolf Zahradník a vzpomíná, že na něj především „dělalo dojem to, že všechno bylo dělané srozumitelným a přehledným způsobem, že člověk vždycky věděl, o co jde“, ať už šlo o běžnou činnost oddílu v ilegalitě, nebo později o přípravu na povstání, kdy s kamarády vyrážel na výpravy do Šáreckého údolí, kam si „nosili kameny, které vážily zhruba jako ruční granáty, a těmi házeli na cíle do dálky. Věděli jsme o zuřivých nacistech, o slušných lidech, přehled jsme měli. Byli jsme horliví Čechoslováci,“ prohlašuje Rudolf Zahradník. Roku 1944 se zúčastnil i jednoho z oddílových táborů. V souvislosti s oddílem vzpomíná také na okamžik, kdy jednoho dne nemohl přejít ulici na Strossmayerově náměstí – ulicemi se tehdy valil zástup československých občanů židovského vyznání či „původu“, směřující na shromaždiště v prostorách starého holešovického Výstaviště,[1] v němž rozpoznal i tváře oddílových kamarádů.

„Ten zájem vznikal nejdřív spontánně,“ vzpomíná Rudolf Zahradník na své okouzlení chemií, do níž byl uveden prostřednictvím receptu na neviditelný inkoust ve Foglarově Kalendáři správného kluka.[2] „Technika to byla primitivní,“ popisuje a dodává, že „potom se rychle emancipoval a sháněl si podrobnější informace, které s tím byly spřažené“. Zpočátku provozoval experimenty s prázdnými tubami od léčiv místo zkumavek, postupem času se mu podařilo získat první kusy chemického skla a „opatřoval si další a další chemikálie“, stejně jako odbornou literaturu – například Chemische Experimente, die gelingen[3] Hermanna Römppa. „Neviditelné inkousty mi po roce připadaly nedůstojně primitivní, triviální, a chtěl jsem vážnější věci, takže jsem tyhle ty pokusy s vervou provozoval.“

Peníze na vybavení ještě s kamarádem získával například sběrem lipového květu, který sušili, balili a prodávali jakožto „lipový thé“. Sehnat v protektorátní Praze chemikálie prý „nebyl problém. Samozřejmě, koukali na nás všude s podezřením,“ připouští pamětník, nicméně „hodná manželka doktora Vignatiho, majitele firmy Vignati v Dejvicích,“ mladým chemikům ochotně prodávala „i věci, s kterými dělali jinde drahoty“. Pamětník tak mohl získat i „chlorečnan draselný, významnou část při výrobě výbušnin“. Při jednom z experimentů se mu „podařilo udělat pěknou domácí explozi. Byla půvabná tím, že mám na pravé ruce ještě zbytky, takové uzlíčky, jak se ta ruka spekla, jak to řachlo,“ prohlašuje dnes pobaveně. „Úžasné bylo, že po tom výbuchu rodiče nevzali všechny moje zkumavky a kádinky, nedali je do pytle a nehodili do odpadků,“ oceňuje Rudolf Zahradník, „naopak se rozhodli, že takzvaný pokojíček pro služku, který byl paralelní s kuchyní, dostanu na laboratoř. Otec nakoupil sbírku asi pětadvaceti nebo třiceti chemikálií a základ chemického skla – zkumavky, kádinky, baňky.“ 

„Když středoškolský profesor, jmenoval se Charvát, viděl, jak beznadějně hořím pro chemii, tak poradil mamince, že bych měl přejít z kvarty do vyššího ročníku průmyslové chemické školy,“ vzpomíná dále Rudolf Zahradník, kterého sice ke studiu na chemické průmyslovce přijali, protože však byly uzavřené vysoké školy a zájem o studium značný, z kapacitních důvodů nakonec nastoupit nemohl. Namísto toho šel na praxi do laboratoře firmy Kalcium, která se nacházela v sousedství a s jejímž osazenstvem se už dříve sblížil. Unikl tak nucenému nasazení a navíc se „mnoho úžasných věcí naučil. Oni se mnou jednali jako s kolegou, jako s dospělým člověkem, po stránce odborné mi to nesmírně prospělo,“ pokračuje, když líčí poměry v laboratoři firmy na výrobu chemikálií, jejíž továrna ve Vysočanech produkovala například moderní prací přípravky. „Naučil jsem se na tom víc chemického řemesla než za celá pozdější studia, což bylo fajn. Takže později jsem se mohl soustředit na speciálnější věci v chemii, když ostatní ještě dělali ty úvody,“ dodává.

Spolu se otcem se v období protektorátu Rudolf Zahradník věnoval poslechu zahraničního rozhlasu, nedbaje na všudypřítomnou výstrahu: „Pamatuj, že poslouchání cizího rozhlasu je zakázáno a trestá se káznicí nebo i smrtí.“ Vzpomíná na české vysílání BBC, na obsáhlejší zpravodajství v němčině i na relace Rádia Moskva. „Ty vztahy s Rusy se zhoršily mnohem později, tenkrát jsme jim byli vděční, že se tak bijí s nacisty, a vytrpěli si své, hrozným způsobem, samozřejmě,“ prohlašuje také. Na volnou stěnu v hale pražského bytu „natloukli velkou mapu“, na níž podle nejnovějších zpráv špendlíky a barevnou nití vyznačovali pohyby světových front. Otec zároveň synovi vše ochotně a srozumitelně vysvětloval, takže mohl získané informace „šířit dál mezi kluky“.

Jako legionář a důstojník Rudolf Zahradník starší „neměl za války dobrou pověst“, rodina tak „celou tu dobu trnula, že ho buďto zavřou, nebo nasadí na práci“. Na sklonku války byl skutečně totálně nasazen v Borsig Lokomotiv-Werke u Berlína, údajně však v relativně snesitelných podmínkách. Rodina mu mohla posílat balíky a „po stránce lidské se korespondovalo otevřeně“, jen nikdo „nebyl tak pošetilý, aby si troufl napsat něco protinacistického“.

Dne 5. května 1945 otec během povstání velel barikádě na Hlávkově mostě, zatímco pamětník „v oblasti svatoantonínského kostela vodil raněné a odnášel padlé“. Přestože riskoval život, strach prý neměl, tyto vzrušující události mu připadaly „úplně přirozené“ a celou záležitost si „nemohl v duchu vynachválit“. Pušku měl však k dispozici jen asi dvě hodiny, než mu byla „přátelsky odebrána“ a svěřena do „rukou kvalifikovanějších“. Navíc jej otec pověřil, aby odvedl matku se sestrou do jednoho ze sklepních krytů, kam pak také s „partou kluků“ dopravoval potraviny a pro osazenstvo zajišťoval lékařskou pomoc. Rodina totiž žila na okraji Malého Berlína, oblasti obývané především německojazyčným obyvatelstvem, hrozilo tak, že kdyby ženy zůstaly doma, mohly by být lynčovány. Od 6. května se začaly objevovat první ruskojazyčné předsunuté hlídky, jednalo se zřejmě o příslušníky Ruské osvobozenecké armády, 9. května už „jich přijelo velké množství, pásová vozidla a pravé tanky“, což bylo přijímáno s „nekonečným nadšením“. Samotní sovětští vojáci „byli moc fajn“.

Studentem chemie v padesátých letech

Přestože po válce u „lidí neznalých žádná velká protikomunistická zášť nebyla“, pamětník se „přes otcovy informace dostával politicky velice rychle vpřed“. Uvědomoval si tak, že komunisté se „velice rychle odklánějí od kontaktu se západními demokraciemi“, a již v průběhu roku 1946 „pochopil, že to prosovětské není to, co by jeho duši lahodilo“.

Při studiích na chemické průmyslovce, kam mohl Rudolf Zahradník konečně nastoupit, tak zažíval „velice ostré a příkré debaty“, kdy s komunistickou stranou sympatizující spolužáci „hájili velice dogmaticky své“, zatímco on a podobně smýšlející kolegové „hájili to, co považovali za ryzí demokracii“. Škola samotná však „byla úžasná“, i díky tomu, „že tam byli z vysokých škol vyházení učitelé a bylo tam plno prvotřídních chemiků, kteří úrovní měli spíše vysokoškolský než středoškolský charakter“, kterých se mohl „ptát na cokoliv a oni sami člověka taktně postrkovali směrem, o němž byli přesvědčeni, že mu prospěje“.

Protože Rudolf Zahradník jasně deklaroval své politické smýšlení, brzy po únoru 1948 byl vystaven silnému tlaku. „Tenkrát komunisté vyrazili rázným krokem. Začali se scházet, pracovat, dělat seznamy. To už jsem se ocitnul v táboře třídních nepřátel,“ vzpomíná na to, jak mimo jiné „několik měsíců nebylo jasné, jestli mě pustí k maturitě“. Nakonec díky úsilí ředitele Postla, který „se za řadu lidí bil, řadě lidí pomohl a velmi mě a pár dalších individuí tohoto typu podporoval“, odmaturovat směl, takže nemusel – tak jako několik jeho spolužáků – „jít třeba do nějakého závodu dělat provozního chemika“, a mohl pokračovat ve studiích. „Tenkrát bylo důležité, i v těch pozdějších letech, být v tom oboru tak dobrý, jak jen možno, protože ať je to zlobilo, v podstatě k tomu cítili jistý respekt,“ uvádí pamětník, dodává však, že sám Postl byl zanedlouho donucen školu opustit.

Rudolf Zahradník se přihlásil na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, „noblesní školu se skvělými učiteli, jako byl profesor Lukeš a profesor Wichterle“. Při příjímacích zkouškách „prodělal rozhovor s chlapíkem, který měl silnou komunistickou pozici, ale jako chemik byl naprosto obyčejný“, ten však k jeho překvapení proběhl „v podstatě velice přátelsky“. „Oni nebyli tak ubozí, aby mohli opovrhovat lidmi, jejichž politické smýšlení pro ně bylo nepřijatelné – to se dělo později – ale byli prostě odborně dobří,“ vysvětluje skutečnost, že navzdory nevalnému kádrovému profilu byl na školu přijat a díky svým schopnostem se později stal i vedoucím studijního kroužku.

„Někteří komunisté byli lidské bytosti a někteří byli naprostí rošťáci, nebezpečná individua. Z jejich strany hrozilo udání,“ vzpomíná na poměry ve škole, kde prý „strana mrzačila všechno lidské a intelektuálně vyspělé“, avšak „nešlo to tak rychle, protože celý učitelský sbor byli odhodlaní lidé“. Přesto se Rudolf Zahradník nevyhnul hádkám s ideově uvědomělými spolužáky, kteří jej „štvali už jen tím, že měli sklony to třídní hledisko prosazovat šupáckým, vandráckým oblečením“. Jako nekomunista měl navíc „velkou výhodu“ v tom, že se nemusel věnovat politickým záležitostem, a měl tak „více času na studium“, což „je také žralo“. Často si proto vyslechl, že „tím, že se starají o naše politické blaho, mají mnohem méně času na studium“, což je možná jednou z příčin toho, proč „žádný z velkých komunistů nebyl velkým chemikem“. Pamětník také dělal „maximum“ pro to, aby unikl letním brigádám, které považoval za „nepříčetnou ztrátu času“, přesto strávil nějakou dobu na praxi v chemickém závodě v Lovosicích.

Odbornou přípravu na škole však Rudolf Zahradník považuje za velmi dobrou, zmiňuje mimo jiné „vynikajícího matematika“ Hampla, „intelektuálního velmože“ Otto Wichterleho i „řadu kvalitních technologů“. Sám byl do studia „hrůzně zažraný a hladově poslouchal přednášky učitelů, kteří se na nějaké věci koukali trošku jinak, a diskutoval v seminářích, kde přese všechno stále vládla normální učitelsko-badatelská atmosféra“. Roku 1952 školu úspěšně dokončil a krátce nato se oženil s Milenou, dívkou, kterou poznal již během květnového povstání ve sklepě, kam přišel schovat matku se sestrou.

Počátky kvantové chemie v Čechách a první sondy za železnou oponu

Zpočátku působil Rudolf Zahradník na Průmyslové škole pekařské a cukrářské v Pardubicích, kam byl přidělen, ale zakrátko se mu podařilo vyjednat si aspiranturu v Ústavu hygieny práce a chorob z povolání. Na ředitele ústavu Jaroslava Teisingera vzpomíná jako na neskonale laskavého člověka. Poté, co se pamětník osvědčil, jej profesor Teisinger ujistil, „že mu stačí, když budu pracovat půl dne pro ně a půl dne abych si dělal svoje věci z teoretické chemie, abych nepřišel o to, co jsem se ve škole naučil“.

Rudolf Zahradník této volnosti využil a ve spolupráci s „velkým teoretikem“ Jaroslavem Kouteckým z Ústavu fyzikální chemie ČSAV položil základy kvantové chemie v Čechách. K samotnému oboru uvádí: „Pokusy, to je zásadní cesta, jak se rozvíjí chemie. A někdy máte pokus, ten chcete vyložit, interpretovat, tak k tomu uděláte odpovídající výpočty. Přejete si něčemu rozumět, k tomu děláte podrobné výpočty, na základě pokusu získáte představu, jak to probíhá, a potom kontrolujete výpočtově, jestli to je možné. Místo roků zkoumání můžete získat orientační informaci pomocí výpočtu.“ A protože „na počítači se dají studovat daleko složitější systémy“, v druhé polovině padesátých let udržovali Zahradník s Kouteckým „na základě přátelských vztahů kontakt s několika institucemi, kde měli velké počítače“ a kde „si mohli ty velké výpočty dělat“.

V souvislosti s úlohou počítačů v kvantové chemii pamětník vyzdvihuje především průkopnickou práci Raymonda Daudela, který s kolegy vyvinul metody, díky nimž „to, co dřív trvalo měsíc, jste měl najednou vyřízené za půl dne“. Se zahraničními odborníky, jejichž práci sledovali „jako obdivovatelé a aplikátoři jejich metod“, pionýři české kvantové chemie také korespondovali. „Vždycky narazíte na nějaké věci, které vám nejsou úplně jasné,“ vzpomíná Rudolf Zahradník a dodává, že jeho ctižádostí rovněž bylo, aby světové kapacity „věděly o tom, co jsme začali dělat tady v Praze“. Přestože veškerou komunikaci monitorovala tajná policie, podařilo se českým vědcům spolupráci rozvinout a díky prostředkům získaným z Akademie věd mohli zorganizovat přednášky zpočátku převážně francouzských a britských kolegů v Praze. I zde byla komunikace do značné míry omezená: přestože se pamětník „nikdy nestaral, co řekne vrchnost“, věděl, že například „nemůže říkat, že Stalin byl zločinec nebo tak. To nešlo, i když všichni normální lidi věděli, že byl,“ uvádí a konstatuje, že vztahy mezi profesionály byly jinak korektní a přátelské.

Hlasem maďarské revoluce a elitním chemikem v období tání

Odborníci z Ústavu hygieny práce a chorob z povolání spolupracovali mimo jiné i s výzkumným lékařským ústavem v Budapešti, jehož počítače využívali, a zároveň zasvěcovali maďarské kolegy do nových postupů. Rudolf Zahradník tak mohl být svědkem maďarského povstání, „něčeho téměř nepředstavitelného“, kdy stržen událostmi přečetl prohlášení povstalců v maďarském rozhlase. „Nebyl jsem nikdy úzkostlivý, nemám to jako doklad mého hrdinství, které se nekonalo, ale samozřejmě jsem jim vyhověl,“ vzpomíná. „Byl jsem nadšený, protože zlu se člověk musí bránit, nést kůži na trh. Přirozenou lidskou cestou – ptát se ‚proč?‘“ prohlašuje, dodává však také, že zanedlouho byl nucen Maďarsko opustit, „protože se to rozrůstalo“. Toto maďarské zastavení jej pak dlouho pronásledovalo. „Celou dobu jsem měl velice špatnou politickou pověst, to se dalo přežít jedině tak, že jste dbal velice na to, abyste byl ve svém oboru co nejzdatnější. Aby věděli, že vás zná pět Němců, tři Švýcaři, deset Američanů, sedm Francouzů… Jak byl člověk dostatečně známý ve světě, tak oni nebyli tak agresivní. I partajní činitelé chtěli někam vyjet a věděli, že kdyby se dopustili nějaké příkrosti, že by je pak nikde nepřijali,“ popisuje pamětník poměry, v nichž v oproti Západu silně podfinancovaných podmínkách působil. 

Roku 1961 pak „slovo dalo slovo a kolegové si ho našli“. Rudolfa Zahradníka oslovil žák profesora Heyrovského Rudolf Brdička s nabídkou, aby se stal členem jeho týmu v Ústavu fyzikální chemie ČSAV, „v prostředí zcela profesionálním, kde mohl dělat věci, které miloval“. Samotný Brdička pak byl nejen „báječný člověk a velký učenec“, ale i ten, kdo „držel ochrannou ruku nad těmi, kteří ji potřebovali z politických důvodů. Měl takovou autoritu, že si na něj nikdo nedovolil sáhnout,“ říká pamětník, přesto v jeho ústavu „řada lidí nemohla zůstat natrvalo. Když jsme to dělali dobře a mělo to odezvu, když byly vlídně přijímány naše studie k uveřejnění ve světě, tak to tady dělalo respekt a měli jsme více pokoje,“ vzpomíná Rudolf Zahradník na poměry během „politického tání“ na počátku šedesátých let, kdy „politika byla pořád stejně tvrdá“, ale „tlaky přece jen měkly“.

Změnu poměrů „vnímal s ohromným nadšením jako většina normálních lidí“, oceňoval například skutečnost, že „si může najednou sednout a napsat dopis kolegovi“, že je možné „aktivně vstupovat do kontaktu“, přestože veškerou korespondenci bylo stále ještě nutné „předem konzultovat“. Po mnoha letech téměř naprosté izolace mohl Rudolf Zahradník také cestovat do zahraničí. „Prověřovalo se to velice přísně, když to ale byli kolegové, kteří sice byli v té strašidelné organizaci, ale nic zlého o vás neřekli, tak se to postupně měnilo tak, že po dalších dvou třech letech bylo možné přijmout pozvání,“ vzpomíná na překážky, které museli překonávat vědci, kteří si chtěli rozšířit obzory. „Kupodivu, moje první cesta na Západ vedla do toho ‚nejnebezpečnějšího a nejhroznějšího místa‘, totiž do západního Berlína,“ vybavuje si pamětník, stejně jako i následující pobyty například v Oxfordu, Uppsale, Berkeley nebo Curychu. „Všichni byli velice taktní a na politické věci se neptali. Dbali na to, aby nás neuváděli do rozpaků,“ popisuje vztahy s kolegy ze zahraničí, mezi nimiž byl prý jakožto „neobvyklé zvíře“ bez výjimky oblíben.

„Vědci sem začali jezdit a jezdili s chutí. My, protože jsme měli studený odchov, protože jsme pracovali ve skromných poměrech, tak jsme museli napnout všechny síly a přicházet s invencí, s nápady,“ dodává ještě ke stykům se zahraničními odborníky, z nichž silný dojem v něm při své návštěvě Prahy zanechal Charles Coulson, „velikán, bytost téměř nadpřirozená“. Další výhodou přátelských vztahů bylo i to, že přestože pamětník a jeho kolegové „velice dali na to, aby nevystupovali jako chudí příbuzní“, když bylo potřeba „něco zvláštního nebo nového“, stačilo se ozvat a „do čtrnácti dnů se ta věc objevila poštou“, protože vědci na Západě prý oceňovali, čeho zaměstnanci Ústavu fyzikální chemie ČSAV v těžkých podmínkách dosáhli.

Okupace, normalizace a němečtí kolegové

Události roku 1968 Rudolf Zahradník prožíval v „okouzleném stavu“ s „nadšením a velkou pracovní horlivostí“, absolvoval i výzkumný pobyt v Paříži, kde byl svědkem studentských bouří. Samotná okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy jej zasáhla, překvapen však nebyl, protože „jinak by se jim to impérium rozložilo“, jak prohlašuje.

Během nastupující normalizace „to ztvrdnutí režimu cítili všichni na vlastní kůži. Návrat k té bídě“ byl „obzvlášť ohavnou událostí“, kdy „horlivé krysy“ ochotně prověřovaly své kolegy a zbavovaly je funkcí. Při první prověrce v Ústavu fyzikální chemie ČSAV odvolali z postu vedoucího i Rudolfa Zahradníka, ale přijal to prý téměř s povděkem, protože mu to umožnilo „dělat nerušeně svoji vědu“, aniž by byl „rozptylován povinnostmi“. Své cesty však musel namísto na Západ směřovat spíše do Sovětského svazu, ale člověk prý „všude narazí na normální lidské bytosti“ a sovětští vědci byli „v některých oblastech vynikající, v některých dobří, v některých nevýznamní – tak jako všude“.

Rudolf Zahradník také odolával nabídkám ke vstupu do KSČ, kterou „pokládal za zločineckou organizaci“, přesto „neměl všechny lidi, kteří tam byli, za ničemy, protože bez nich bychom nějaká období těžko přežili“. Zároveň však dodává, že „jednou z klíčových aktivit bylo udavačství“ a veřejná kritika poměrů by vedla jen k tomu, že by „byl usmýkán“. Dychtivě však poslouchal vysílání BBC, Hlasu Ameriky nebo Svobodné Evropy a v rámci možností sledoval aktivity disentu. „Obával jsem se, že je to na dlouhou dobu,“ vzpomíná, ale zároveň byl přesvědčen, že „odtržení od světa, potřeba kontrolovat, co člověk řekne“, způsobí „chabnutí režimu, až posléze zhroucení. Člověk ale nevěděl, jestli to bude trvat pět let, dvacet let, nebo ještě delší dobu,“ podotýká.

V osmdesátých letech navázal Ústav fyzikální chemie ČSAV spolupráci s výzkumnými institucemi v NDR, jejichž osazenstvo mělo možnosti cestování ještě omezenější. „Odsud to šlo, ne lehce, ale jednou za čas byl člověk propuštěn,“ vysvětluje pamětník, proč začal ve svém pražském bytě organizovat setkání vědců z NSR a NDR. „Byli jsme šťastní, že jim můžeme tuhle elementární lidskou potřebu usnadnit a zprostředkovat,“ podotýká. V souvislosti s německými vědci vzpomíná i na své oblíbené stážisty Angelu Merkelovou a Joachima Sauera.

„Kolegové ve světě byli ohromní, trvale se snažili udržovat kontakt a dostat člověka na nějakou přednášku ven,“ vysvětluje, jak se stalo, že mohl v roce 1989 sledovat „skřípání podstavců pod režimem“ z přednáškového turné v USA. Samotné události listopadu 1989 jej naplnily „bezmezným nadšením“.

Po roce 1989

„Byli jsme rádi, že jsme se toho dočkali,“ dodává k životu v nových poměrech Rudolf Zahradník, který se stal roku 1990 ředitelem Ústavu Jaroslava Heyrovského a o tři roky později převzal po Otto Wichterlovi vedení Akademie věd ČR. Byl zakládajícím členem a předsedou Učené společnosti ČR a je nositelem řady vyznamenání – včetně nejvyššího papežského řádu Pro Ecclesia et Pontifice – cen a čestných doktorátů. Když se zamýšlí nad současným stavem české vědy, lituje snad jen toho, že třeba „i relativně chudá Itálie“ investuje do vědy nesrovnatelně vyšší částky, a přál by si, „aby ti, kteří na svých bedrech nesou badatelské povinnosti, cítili podporu a porozumění ze strany politicky mocných“.

[1] http://www.mistapametinaroda.cz/?id=248

[2] http://skolakemvprotektoratu.pamatnik-terezin.cz/index.php/legalni-tisk-a-asopisy-pro-dti-a-mlade/74-stedni-kola/legalni-tisk-a-asopisy-pro-dti-a-mlade/248-odkaz-10-odkaz-10a-na-informace-o-asopise

[3] Chemické pokusy, které se podaří.