The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Zajíčková (* 1937)

• narodila se 4. dubna roku 1937 v Opočně

• s rodiči žila v obci Semechnice na Rychnovsku

• rodiče se živili jako statkáři

• pro svůj kulacký původ nebyla přijata na vysněnou střední školu

• rodina se v 50. letech musela ze statku vystěhovat, přistěhovali se do Olešnice v Orlických horách

• navštěvovala učňovskou školu hodinářskou v Novém Městě nad Metují

• později dokončila maturitní studium a nastoupila do podniku Elektročas v Praze

• pracovala ve Výzkumném ústavu strojírenské technologie a ekonomiky

• během důchodu se vrátila zpět do rodného kraje

• v roce 2023 žila v obci Pohoří u Dobrušky

Ztráta domova, pevné půdy pod nohama i životních jistot – to způsobila kolektivizace v životě Marii Zajíčkové. Trpkou chuť nově nastupujícího komunistického režimu poznala pamětnice už jako náctiletá. „Trauma z toho, když nám zabavili koně, mám dodnes. Když si na to vzpomenu, hrnou se mi stále slzy do očí,“ popsala moment, kdy musela vyvést koně ze stáje a dát jim navždy sbohem.

Rodinu statkáře pak dlouhé měsíce sledovala Státní bezpečnost, jejíž příslušníci nakonec přišli do rodného domu Marie Zajíčkové s tím, že se rodina musí vystěhovat. „Na otce připravili takovou léčku. Pokud bychom se nevystěhovali, našli by u něj zbraň, která sice nebyla jeho, ale koho to zajímalo. Myslím, že měl vlastně z pekla štěstí, mohl se dostat do nějakého komunistického lágru,“ popsala rodinnou situaci z 50. let.

Statek komunisté v roce 1952 skutečně zabavili. Marie Zajíčková se do rodného domu už nikdy nevrátila. Po studiích navíc odešla do Prahy. Do krajiny v podhůří Orlických hor ji to však stále táhlo, a tak se tam v penzi odstěhovala a navázala život tam, kde před mnoha desítkami let skončil.

Dětství na statku bylo idylické

Marie Zajíčková, rozená Rathouská, přišla na svět 4. dubna 1937 v Opočně. S rodiči žila až do odchodu na internát v obci Semechnice na Rychnovsku. „Moji rodiče zde hospodařili. Měli jsme poměrně hodně zvířat, včetně smečky čistokrevných novofundlandských psů. S nimi bylo hodně práce a také muchlování. Psy jsem milovala a miluji je dodnes,“ popsala své dětství na venkově Marie Zajíčková.

Rodiče jejího tatínka Karla Rathouského si přáli, aby jejich syn studoval a aby do hospodářství v Semechnicích přinesl něco nového. „Takže tatínek vystudoval vysokou školu, byl o jedenáct let starší než moje maminka Marie. Oba byli velmi činorodí,“ popsala své rodinné zázemí Marie Zajíčková.

Pamětnice vyrůstala na statku se dvěma staršími sourozenci, o šest lest starší sestrou Helenou a o čtyři a půl roku starším bratrem Karlem. Marie vyrůstala mezi zvířaty s radostí, sourozenci dětství na statku s takovým nadšením nevítali. „Oba byli jednak starší, jednak takový vztah ke zvířatům neměli. Bratr mě zlobil, občas do mě kopl a já jsem si říkala, že ho jednou přeperu a také se to stalo,“ vyprávěla o drobných sourozeneckých potyčkách pobaveně.

Za války jsme se díky tátovi měli dobře

Dětství Marie Zajíčkové bylo klidné, strávené mezi zvířaty a na statku. Kromě péče o hospodářství chodila pamětnice do Sokola. „Tam jsem byla určitě dvakrát v týdnu. Když jsem pak byla starší, tak jsem chodila i mezi dospělé ženy, byla jsem asi docela fyzicky zdatná. Tam jsem chodila ráda.“

Nijak výrazně se rodiny nedotkla ani druhá světová válka. „Myslím, že rodiče měli tehdy na vesnici hezký život. Byly tu dvě hospody, hrálo se divadlo a byla tam dokonce i vesnická kapela. Společenský život tam fungoval ohromně,“ zmínila.

Během války přišla za prací na statek dívka z Podkarpatské Rusi. „Ona u nás sloužila, zůstala tu pak celý život a ve stáří vzpomínala, že se u nás měla krásně. Slavila s námi Vánoce, nepamatuji se vlastně, že by někdy jela domů. Neměla maminku, její tatínek se tenkrát znovu oženil a ona domů asi ani nechtěla. Můj tatínek jí později dokonce vystrojil veselku,“ zavzpomínala.

V dospělosti se Marie Zajíčková setkala se sousedy ze Semechnic, kteří na tatínka Karla Rathouského často vzpomínali. „Vždy mi říkali, že se za války měli dobře právě díky mému tátovi,“ uvedla. Pomoc druhým, kterou rodina vynaložila během druhé světové války, zřejmě následně zapříčinila to, že statek Rathouských zvládl dlouhé měsíce vzdorovat nastupující komunistické totalitě.

Někteří kantoři mě šikanovali

Změnu režimu rodina Marie Zajíčkové zprvu nepocítila. Atmosféra ve vesnici byla podle pamětnice velmi dobrá, lidé si pomáhali, jak jen to bylo možné. První změny v chování vůči své osobě osobně pocítila ve škole. Někteří učitelé se k ní, jako k dceři statkáře, začali chovat odtažitě. „Ti kantoři mě začali snad až terorizovat. Bazírovali na mých slovech, na všech detailech. To si pamatuji úplně přesně, že jsem při chemii popisovala pokus a řekla jsem, že do skleničky něco dáme. Kantor mě okamžitě hrubě opravil a řekl mi, že se neříká do skleničky, nýbrž do sklenky. Bylo to jen proto, aby mě nějak zmátl,“ popsala jednu z mnoha školních situací.

Šrouby se začaly postupně utahovat také na statku. Rodiče byli postaveni před nesmyslné výzvy v podobě nesplnitelných předepsaných dávek. „Tatínek musel například dodat jehněčí maso. My jsme ale ovce vůbec nechovali,“ popsala jednu z mnoha paradoxních situací. Rodiče však bojovali a odolávali. Ve vesnici fungovala vzájemná výpomoc. „Všichni statkáři v obci měli ten samý problém. Byli to kamarádi, takže se našli tací, kteří jehněčí měli, a my jsme jim dali zase to, co potřebovali oni,“ vysvětlila, jak na začátku 50. let fungovala sousedská výpomoc.

Život s cejchem dcery kulaka

Postupně domů přicházely příkazy a tatínek musel začít odevzdávat stroje. „Pamatuji si, že jsem přišla ze školy a najednou doma nebyl traktor. Postupně nám brali pracovní síly,“ popsala. Nejhůře Marie Zajíčková vzpomíná na moment, kdy jim z domu vyváděli koně. „Jednoho dne přišli s tím, že si berou koně. Bratr byl v té době na vojně a sestra pracovala v Dobrušce. Já jsem byla doma jako jediné dítě, táta mi řekl, že ty koně musím vyvést já. Ustrojila jsem je a čekala jsem, až si pro ně přijdou. Nebylo to pro mě dobré, věděla jsem, že u nás by se měli lépe, že by tam mohli v klidu dožít,“ objasnila jeden z bolestných momentů, které s sebou kolektivizace nesla.

Marie Zajíčková se v té době chystala na střední školu ekonomickou, kterou toužila studovat. Kvůli špatnému kádrovému posudku ji však nepřijali. „Byla jsem dcera kulaka, a tak mi nezbylo nic, než jít do hodinářského učení do Nového Města nad Metují,“ řekla.

Tatínek měl na výběr: stěhování nebo kriminál

Komunistický režim se však nespokojil jen s absurdními požadavky, postupným zabavováním strojů a zvířectva a mstou na dětech Karla Rathouského. Brzy přišlo osudové ultimátum. Rodina se měla ze statku v Semechnicích odstěhovat, v opačném případě by si režim s otcem třech dětí poradil po svém. „Kdybychom se nevystěhovali, měli připraveno, že u nás najdou zbraň, kterou by přiřkli tatínkovi. Vím to jistě. Paní, která u nás pracovala, pozorovala šoféra, jenž přijel, když u nás probíhala šťára. Šla se podívat, kam jde, a on měl namířeno na seník, tam chtěl položit tu zbraň, která by se u nás našla. Takhle to měli připravené, spadla by tím klec a táta by šel do vězení,“ popsala okolnosti vystěhování Marie Zajíčková. Rodiče se tak rozhodli hospodářství opustit. Rozhodování jistě pomohla také skutečnost, že všechny děti už byly pryč z rodného hnízda.

Marie Zajíčková naposledy opustila rodný dům na podzim roku 1952. Odjížděla tehdy poprvé na internát a tatínek ji šel vyprovodit na autobusovou zastávku. „Zeptal se mě, jestli je mi jasné, že naposledy odcházím z domu. Byl naměkko, já jsem věděla, že musím být tvrdá a podržet ho. Tak jsme došli na zastávku, rozloučili se a já odjela,“ vzpomínala. Domů už se pak nikdy nevrátila.

Rodiče se mezitím odstěhovali do velmi chudé chaloupky v Olešnici v Orlických horách. Uvnitř polorozpadlého stavení netekla voda, chybělo tam základní sociální zařízení. Do světničky v zimě navíc proletoval sníh. Karlovi a Marii Rathouským nezůstalo nic. Oba měli problém sehnat zaměstnání a peníze, tatínek pak později našel práci v Dobrušce na pile. „Zpětně musím oba své rodiče obdivovat. Nikdy jsem neslyšela, že by si naříkali. Bylo vlastně štěstí, že všechny děti už jsme byly pryč z domu,“ zmínila.

Po škole se přestěhovala do velkoměsta

Právě 50. léta naučila Marii Zajíčkovou nikdy si nestěžovat, zatnout zuby a vydržet. „Když jsem pak k rodičům do Olešnice přijela, ptali se mě, jak se mám. Vždy jsem řekla, že dobře, ačkoliv jsem si na tom internátu často plakala do polštáře. Nechtěla jsem jim přidělávat starosti.“

Když Marie Zajíčková získala výuční list, přihlásila se k přijímacím zkouškám na Vyšší průmyslovou školu pro jemnou mechaniku, kam ji nakonec přijali k čtyřletému studiu.

Po úspěšném složení maturitní zkoušky v roce 1958 dostala pamětnice umístěnku do národního podniku Elektročas v Praze. Nejdříve pracovala u stroje, následovaly práce na dílenských kontrolách. Později se vypracovala do kanceláře a během normalizace odešla do Výzkumného ústavu strojírenské technologie a ekonomiky. S komunistickým režimem si nikdy nezadala, uvědomovala si však, že i mezi straníky byli slušní lidé. „V životě jsem se potkala s lidmi, kteří byli komunisté a nebyli zlí. S jedním jsem se během svého pracovního života setkala, on nechtěl zbohatnout, netoužil po vysokém pracovním postu, on tomu zkrátka jen věřil,“ objasnila svůj postoj k tehdejšímu komunistickému zřízení.

Po odchodu do penze se vrátila do rodného kraje, tedy podhůří Orlických hor, kde žila se synem, jeho rodinou a milovanou psí smečkou. V roce 2023 žila v Pohoří nedaleko Dobrušky.