The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Pavel Žák (* 1928  †︎ 2014)

• narozen 4. června 1928 ve Strážnici

• od mládí se věnoval skautingu

• v roce 1947 odmaturoval na gymnáziu a začal studovat Pedagogickou fakultu MU v Brně

• po roce 1948 začaly na vysokých školách působit akční výbory

• jako reakci založil se spolužáky SKŘEL – Studentskou křesťanskou legii

• členové SKŘEL chtěli nenásilnou formou bojovat proti komunismu, vydávali například ilegální tiskoviny

• 5. května 1949 byl zatčen a 17. listopadu odsouzen za velezradu na šestnáct let vězení

• v roce 1960 byl na amnestii propuštěn

• pracoval ve stavebnictví

• na konci šedesátých let vedl skautský oddíl

• po opětovném zákazu Junáka pracoval s mládeží v rámci církve

• po revoluci se účastnil zakládání Občanského fóra, byl rehabilitován a získal čestný titul doktor filozofie a řadu vyznamenání

• zemřel v roce 2014

Pavel Žák se narodil ve Strážnici 4. června 1928. V roce 1947 vystudoval s vyznamenáním gymnázium ve Strážnici a rozhodl se pro dráhu učitele – nastoupil na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Už jako malý chlapec se zajímal o skauting, a proto chtěl v dospělosti svůj koníček spojit se svým povoláním.

„Zajímal mě skauting a rozhodl jsem se, že práce s mládeží bude mým povoláním. Zažil jsem krásné chvíle s mladými lidmi, viděl jsem, s jakou radostí a nadšením naslouchali zvěsti o krásném a čistém skautingu.“

Po nástupu na vysokou školu zažádal o práci pomocné vědecké síly na pedagogicko-didaktickém semináři, kterou mu doporučil bývalý učitel ze Strážnice, jenž byl v té době na semináři asistentem. Ovšem zanedlouho po únoru 1948 zahájily svou práci nechvalně proslulé akční výbory. Jejich úkolem bylo, aby pro nadcházející zimní semestr 1948–1949 očistily vysoké školy od všech příslušníků politických stran a hnutí, kteří nepřistoupili na komunistický pohled na svět. Přímí političtí pracovníci, kteří se angažovali v jiných politických stranách, byli vyloučeni hned, jiný byli trestáni postupně. Určitého studenta tak nechali přijít až k závěrečné zkoušce a teprve tam mu oznámili, že je vyloučen ze studia na vysoké škole. To všechno se dělo jen na základě posudku, který na něj vypracovali v místě jeho bydliště. Pavel Žák byl předvolán až na úplný závěr čistek. V komisi tehdy seděl proděkan, dva kantoři a uklízečka jako zástupce pracujícího lidu. Poměry na vysoké škole, kde byli z politických důvodů pronásledováni a vylučováni jeho kolegové, jej přivedly k protikomunistickému odboji.

„Založili jsme organizaci s názvem SKŘEL (Studentská křesťanská legie) a snažili jsme se nenásilnou formou bojovat proti komunismu – vydávali jsme letáky a v organizaci soustředili odpůrce režimu.“

Na podzim roku 1948 se poměry zhoršily, byl přijat nový zákon na ochranu republiky, který pro odpůrce nové totality znamenal riziko vysokých trestů vězení i trest smrti. Smyčka kolem studentů se pomalu stahovala. Členové jednotlivých fakult se navzájem nestýkali, a tím pádem většinou nevěděli, kdo všechno jsou členové organizace, a při výslechu nemohli celou organizaci odhalit. Přesto došlo k prozrazení a všichni účastníci SKŘEL byli pozatýkáni. I když dodnes není jasné, kdo je prozradil a jak se jim policie dostala na stopu, je možné, že komunisté měli na jednotlivých fakultách své zvědy, kteří organizace podobné SKŘEL sami zakládali.

Zatčení

K zatčení Pavla Žáka došlo 5. května 1949, vyslýchán byl v Brně a tam byl také – paradoxně 17. listopadu na výročí tragických událostí roku 1939 – odsouzen za zločin velezrady k šestnáctiletému vězení. O tom, že bude odsouzen, i o výši trestu se dozvěděl od dozorce ještě před soudním přelíčením, rozsudky byly podle tehdejší praxe předem připraveny. Následovala doba věznění. První vězeňskou „štací“ Pavla Žáka byla známá věznice v Plzni na Borech, kam ho převezli 8. prosince 1949. Věznice Bory byla postavena do tvaru osmicípé hvězdy, byla hlídána psy a kolem byl natažen ostnatý drát. Útěk z Borů byl prakticky nemožný. Pouze jednomu člověku se to podařilo, protože zrovna pracoval venku a protože jeden z dozorců tam zapomněl žebřík, díky němuž vězeň přelezl zeď a utekl. Ale nedaleko věznice ho chytili. Nebyl odsouzen k trestu smrti, ale dostal těžký žalář. Na Borech byly také často vykonávány popravy, ale vězňové se jich neúčastnili. Pokud to náhodou někdo viděl, dostal krutý trest. Měla to být výstraha pro ostatní. Z tohoto důvodu se také popravy konaly brzy ráno. Odsouzení byli umístěni na samotkách i po třech a drali peří, ve kterém bylo tolik prachu, že za nějakou chvíli byla celá kobka pokryta jeho vrstvou. V tomto prostředí nebylo vůbec těžké dostat tuberkulózu. Denní norma draného peří byla šedesát dekagramů. Ten, kdo ji nesplnil, dostal trest, a když se to opakovalo, následovala korekce – tzv. třikrát dvanáct – dvanáct pevných a tvrdých ran, dvanáct půstů a k tomu třicet dní samovazby. A když měl vrchní dozorce chuť, tak dostali ještě nářez. Do korekce chodívalo každý večer komando dozorců, které má na svědomí několik desítek vězňů. Jeden z nich chodil s býkovcem a vždy ráno se mu museli hlásit, jak se vyspali. Jakmile někdo odpověděl, že dobře, dostal býkovcem, aby mu bylo „lépe“.

Cenzura

V komunistických věznicích panoval zvláštní druh cenzury. Cenzura probíhala tím způsobem, že inkriminované místo bylo v dopise vystřiženo. S tím samozřejmě zmizela i ta část dopisu, která s tímto místem nesouvisela. Často tak domů chodily dopisy, kde bylo jen: „Milý Františku“ a „líbá tě tvá maminka“. Balíky nebyly povoleny, s výjimkou těch, které byly odsouhlaseny ministerstvem vnitra. Pavel Žák si sám ze zdravotních důvodů o jeden zažádal, ale lékař mu nedal povolení. Řekl mu, že by jej mohl dostat, ale že půjde někam, kde bude jídla dost. Tím naznačil, že bude převezen na důlní pracoviště do Jáchymova. I tam byl svědkem dalšího utužení poměrů.

Cesta do Jáchymova

„Napřed nás hlídali dozorci vnitřní stráže, ti nebyli tak ostří. Pak ale dohled převzalo ministerstvo vnitra – útvar Jestřáb. Když nás přebírali, zavolal si nás velitel a řekl nám: ‚Nemyslete si, že se někdo z vás dostane domů, tady všichni pochcípáte!‘ Každý den jsme pak bojovali o přežití, pracovali jsme bez přestávky o sobotách i nedělích, solidarita mezi vězni ale i tak byla samozřejmostí.“

V Jáchymově byla povolena jedna návštěva za půl roku, což byl pro příbuzné velký problém. Jenom cesta pamětníkovy maminky ze Strážnice do Prahy a zpět trvala tři dny. Protože by byla při návštěvě ve věznici velmi unavená, strávila jednu noc u svých dobrých známých v Praze. Z Prahy jela buď rovnou do Plzně, nebo do Ostrova nad Ohří. Když se dostala do věznice v Jáchymově, nikdy nevěděla, jak dlouho bude návštěva trvat. Jednou se stalo, že Pavel Žák a jeho spoluvězni snědli večer na kobce všechny zbylé zásoby jídla, které měli, protože věděli, že matka přijede a přiveze další potraviny. Když přijela, vyjmenovala mu, co všechno pro něj má, ale protože jí bylo řečeno, že ve vězení vaří dobře, tak mu nic dát nemůže. Pavel Žák se na ni podíval s lítostí a samozřejmě musel říci, že je to „pravda“. Hned poté přišel velitel a návštěvu okamžitě ukončil. Trvala necelých pět minut. Ve věznici pamětník spolu s ostatními vytvořili křesťanskou skupinu, jejímž cílem bylo pomáhat si navzájem i mezi ostatními vězni a tak vlastně nenásilně pokračovat v odporu proti režimu i ve vězení. Bylo jich 200 až 250.

Amnestie

V Jáchymově zastihla Pavla Žáka v roce 1960 amnestie, ale návrat k plnohodnotnému občanskému životu pro něj zdaleka neznamenala. Nešlo totiž ani o skutečnou amnestii, bylo to jen podmínečné propuštění a podmínka byla stanovena na deset let.

„Já jsem měl situaci horší o to, že si mě StB vytipovala a často mě po propuštění vyslýchali. Měli potřebu stále dokazovat, že nad námi mají moc.“

Pavel Žák na dokončení studia nebo na práci s mládeží nemohl ani pomyslet, a tak pracoval jako dělník v panelárně.

Skauti

Ke zlepšení poměrů ale přece jen postupně došlo, výslechy byly podle Pavla Žáka čím dál kratší a méně časté, a když se přiblížil rok 1968, tak ustaly úplně. V krátkém období kolem tzv. Pražského jara se pamětník vrátil ke své milované práci s mládeží a působil ve Strážnici jako vedoucí skautského oddílu. Po prvním úspěšném táboře se strážničtí skauti spojili s tábornickou unií v Uherském Hradišti a uspořádali stanový tábor na řece Malši. Někteří členové oddílu dodnes nemohou na dny prožité mezi skauty zapomenout a Pavla Žáka navštěvují. Skautské a tábornické období ale skončilo brzy po nástupu normalizace v sedmdesátých letech. Skauti dostali výzvu, že buď přejdou pod Svaz mládeže, nebo s činností skončí. K tomu pak také došlo a někteří členové Skautu přešli do turistických oddílů a z některých se stali dobrovolní požárníci nebo hledali jiné cesty. Pavel Žák se mládeži věnoval v rámci církve.

Rehabilitace

Koncem osmdesátých let se Pavel Žák dočkal alespoň částečné satisfakce. Účastnil se zakládání Občanského fóra, v roce 1990 Krajský soud v Brně zastavil jeho trestní stíhání za zločin velezrady a rehabilitoval jej. Také rehabilitační komise Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně mu udělila čestný titul doktor filozofie vzhledem k tomu, že byl ze školy vyloučen výhradně z politických důvodů. V devadesátých letech se Pavel Žák vrátil i k práci s mládeží, navštěvoval školy, pořádal besedy a vzpomínal na své zážitky z vězení. V současné době žije se svou druhou manželkou ve Strážnici.

V roce 2000 Pavlu Žákovi udělil arcibiskup Jan Graubner Medaili svatého Jana Sarkandra. V roce 2002 udělilo pamětníkovi město Strážnice čestné občanství. V roce 2008 obdržel Pavel Žák vysoké státní vyznamenání – medaili Karla Kramáře. V roce 2009 prezident republiky propůjčil Pavlu Žákovi Řád Tomáše Garrigua Masaryka IV. třídy za zásluhy o rozvoj humanity a lidská práva.