The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Zakopalová (* 1932)

• +narodila se 25.října 1932 v Holešově +vyrůstala v rodině stavitele Jana Janáče +vystudovala ruštinu a češtinu na Univerzitě Palackého v Olomouci +v době okupace roku 1968 tlumočila jednání mezi vedením města a sovětskými důstojníky +po celý život učila na základních školách, převážně v Holešově, po roce 1989 pak i na středních školách +v Holešově bydlela i v roce 2019

Prožít celý život jako pedagog nebyl v době komunismu v Československu nijak snadný úděl. Dagmar Zakopalová snila o studiu angličtiny. Poválečný politický vývoj ji však nasměroval k aprobaci čeština a ruština. Roku 1968 se pak díky svým jazykovým schopnostem dostala i k tlumočení jednání sovětských důstojníků s vedením rodného Holešova v čase srpnové okupace.

Dagmar Zakopalová (*1932) se narodila a vyrůstala  v Holešově, ve Zlínském kraji. Po rozchodu rodičů žila s babičkou a dědečkem, úspěšným stavitelem Janem Janáčem,  který se přátelil například s Heřmanem Veselým, dentistou zapojeným do odboje.   

Protektorátní Holešov

Na Holešovsku se protínaly cesty hned několika odbojových skupin. Počátkem roku 1943 zde vznikla Tajná vojenská a civilní organizace (TVCO). Založil ji Jan Rolek, důstojník letectva a na pozici politického vedoucího působil i Rudolf Plajner, poválečný  náčelník Junáka. TVCO se postupně stala zpravodajskou službou partyzánského oddílu  1. československé brigády Jana Žižky a navázala spojení i s členy a spolupracovníky paravýsadku Clay, který operoval mimo jiné i v Bystřici pod Hostýnem. Za velký triumf je považováno navázání spolupráce s velitelem holešovské Schutzpolizei (SchuPo), německé jednotky ochranné policie, Josefem Hübnerem, kterého kontaktoval právě dentista Heřman Veselý.
„Kasárna v Holešově byla dostavena myslím si roku 1938. Přišel tam pohotovostní pluk a po vyhlášení Protektorátu samozřejmě odešel a velitelem německého útvaru byl pak major Hübner. Často jsem ho potkávala, když jsem chodila bruslit. Chodíval od kasáren, já ke kasárnám na bývalé sokolské kluziště. Byl to takový pán s monoklem v oku a všichni byli rádi, když se mu mohli vyhnout. A to jsme tehdy ještě nevěděli, až po válce jsme se dozvěděli, že tento velitel navázal úzkou spolupráci s partyzánským velitelem D. B. Murzinem. Jejich setkání zprostředkoval holešovský zubní technik pan Heřman Veselý. Moji prarodiče se s jeho rodinou přátelili. A často jsme mu to vytýkali, že se stýká s majorem Hübnerem. Po válce vyšla pravda najevo – že na cestě mezi Lukovečkem a Fryštákem se scházeli  tito dva: velitel SchuPo a partyzánů,“ říká Dagmar.

Janáčovi žili v bytě s okny na hlavní holešovskou ulici. Velice dobře si proto Dagmar pamatuje na příchod německých vojáků v březnu roku 1939. „To vidím jak dnes. Protože jsme bydleli na Palackého ulici. Maminka mě vzala za ruku a říká: ‚Danuško, na to se musíš podívat a přeju si, abys na to nikdy v životě nezapomněla.‘ Postavila mne k oknu. Bydleli jsme v domě naproti pošty. A kolem nás projížděla německá armáda. Jeli na motorkách, na vozech. Bylo strašně škaredé počasí. Plískanice, sníh s deštěm, jakoby to předurčovalo celých šest krutých let,“  líčí Dagmar.  Později se pak s maminkou vydaly na náměstí, kde sledovaly vaření a výdej německého eintopfu. Podle vzpomínek pamětnice nikdo o jídlo příliš nestál a přijetí nabízeného se vykládalo jako zrada až kolaborace.
Změny nastaly s vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava na mnoha úrovních a Dagmar je pocítila především ve škole. Měnily se osnovy, školní systém se přibližoval německému modelu a snaha o germanizaci neexistujícího Československa se odrazila i ve výuce němčiny a výkladu dějepisu. Žákyně Hauptschule, Hlavní školy, kterou Dagmar navštěvovala, se pak automaticky staly například členkami Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě – zastřešující organizace, která přebrala vliv nad činností československých spolků věnujících se mimoškolní výchově mládeže, ale vedla je v duchu mládežnické organizace Hitlerjugend.

„Bohužel za druhé světové války, v této době, ani nás nevynechalo gestapo. Dvakrát nás navštívili. Bylo zajímavé, že mluvili poměrně dobře česky. Bylo to v době 1943-44, čili už jsem z toho měla rozum a doma jsem měla pevné instrukce, jak se mám chovat a mluvit. ... Najednou někdo zazvonil. Byli jsme všichni v kuchyni, protože se šetřilo otopem, uhlím. A protože jsem byla tak vychovaná, šla jsem otevřít vchodové dveře a za nimi stáli dva pánové v kožených kabátech. Na hlavě měli takové zvláštní klobouky a když jsem je viděla, tak moje první reakce byla, že jim zavřu před nosem. To se ale nestalo, to jsem nedokázala, poněvadž mi tam vsunuli nohu a odstrčili mě a tím se dostali dovnitř. -Kde je pan stavitel Baumeister? Mluvili česko-německy, takovou potupnou češtinou,“ vypráví Dagmar. Důvodem návštěvy tajné německé policie byl Vladimír Mazal, vzdálený příbuzný z matčiny strany. Dostal se do zorného pole gestapa a bylo nutné prověřit jeho styky s rodinou. V dědečkově kanceláři je jednoho po druhém podrobili výslechu. Hlavní otázka se týkala toho, kdy Vladimíra viděli naposledy. Naštěstí se jejich výpovědi nijak nelišily a pravdivě potvrdili, že se s ním naposledy setkali jako každý rok na Všechny svaté.

Cesta Vladimíra Mazala, tajemníka ředitele přerovského podniku Optotechna (později po válce Meopta) vedla od spolupráce s významným odbojářem Františkem Skopalem (Petiční výbor věrni zůstaneme) až k fungování v nové sjednocující odbojové organizaci gestapem označované jako Moravská pětka. Mazalovým hlavním úkolem bylo získat a založit regionální buňky odporu, které by se mohly operativně stát jakýmisi štáby odbojového hnutí. Podařilo se mu to v Lipníku n. Bečvou, Holešově a Hranicích na Moravě. Pak ale přišlo varování: „Přišel domů, sebral kolo a řekl tetě, že odjíždí služebně pryč. Večer se nevrátil. Jediné štěstí [pro ně] bylo, že teta a její dcera šly na české četníky ohlásit, že odjel a mohlo se stát neštěstí. Že neví, co s ním je. Dostal se na kole až na Českomoravskou vrchovinu. Tam se někde ubytoval v hájovně a byl chycen, když vysílal vysílačkou do Londýna. Co následovalo dál, nevíme. Souzen byl v Drážďanech, kde byl s celou skupinou velký monstrproces.“  Společně s ním byl odsouzen i holešovský  lékař MUDr. Miroslav Zlámal, jehož žena byla procesu přítomna a Janáčovým pak i vše vyprávěla. Vladimír Mazal trestu neunikl –  19. října 1944 byl ve Vratislavi (tehdy Breslau) popraven. Miloslav Zlámal prožil několik měsíců  v koncentračním táboře, ze kterého se s podlomeným zdravím po válce vrátil, ale pár let nato zemřel.

Asi od 2. května měli Janáčovi v bytě nastěhované německé vojáky, kteří ustupovali před blížící se frontou. Ta se nakonec Holešovu vyhnula a v podstatě došlo pouze k výměně vojsk, ale 5. května 1945 se na město sneslo nečekané bombardování. Poškodilo několik domů například ve Školské ulici a za židovským hřbitovem u říčky Rusavy zůstal po vybuchlé mině hluboký kráter.
„Ti vojáci, co u nás bydleli nás nemuseli krýt, ale slyšeli hukot motorů letadel a přiběhli pro nás a vecpali nás do sklepa. Jeden z nich mne opřel o nosnou zeď sklepení a držel mne tam, dokud bombardování nepřešlo,“ vzpomíná pamětnice.
„Pak jsme slyšeli, jak klušou dva koně s německými vojáky a snesla se letadla a odstřelila je. Dodnes si pamatuji, kde v Palackého ulici i s koňmi leželi. A my zvědavé děti z celého domu jsme se musely jít na tu hrůzu podívat. Utekli jsme rodičům. Nikdy nezapomenu na to, co jsem viděla. Byli to němečtí vojáci, nepřátelé, ale bylo to otřesné. Měli ustřelené nohy nad koleny, leželi mrtví. Budiž, byli to vojáci a věděli za co bojovali a co chtěli. Ale ti koně za to nemohli. Když jsem mívala horečku, tak se mi vždycky tahle scéna vybavovala,“ dodává.
Po Němcích se do bytu nastěhovali 6. května Čechoslováci, členové 1. československého armádního sboru v SSSR pod velením brig. gen. Karla Klapálka. Od kořistění a sháňky po ženách, jenž nastalo vzápětí po příchodu Rudé armády, pak byt Janáčových ochránila cedule, kterou napsal a na dveře vyvěsil kapitán československé jednotky. Stálo na ní: Zaňato, čechoslovackij komandatur.

Buržoazní původ

Na první roky po válce vzpomíná Dagmar jako na radostné období. Studovala na gymnáziu a zdokonalovala se v angličtině, jejíž znalost si udržela i za okupace díky soukromým hodinám. Rodina ji podporovala v jejích zájmech, ale přísná maminka a dědeček ji zároveň vedli i k tomu, aby se neštítila fyzické práce. „Když bylo v sobotu v Holešově na korze nejvíc lidí, tak jsem musela vzít krosnu s popruhy na záda a částí korza projít do dědečkova skladiště, kde tesaři nadělali hobliny. A třikrát, čtyřikrát jsem musela tak jít sem a tam, abych se nestyděla za práci,“ přibližuje zásady, které přijala za své. Věnovala se také cvičení v Sokole, kde vedla dívky a stala se i členkou skautského oddílu.

Po únorovém puči roku 1948 ale nastala řada změn. Junák i Sokol se dostaly do útlumu až docela zanikly. A lidé se začali opět dělit na ty, kteří jdou s davem a ty, kterými bylo opovrhováno. Kvůli svému tzv. buržoaznímu původu neměla být nejprve Dagmar ani připuštěna k maturitě. Druhým kamenem úrazu se staly přijímací zkoušky na vysokou školu. V Brně na filosofické fakultě Masarykovy univerzity neuspěla, ačkoliv přijímací zkoušky splnila. Záminkou se stala její „ideově-politická slabost“, jak stálo v písemném vyrozumění, jelikož na otázku, položenou během pohovoru, týkající se jejího názoru na popravenou Miladu Horákovou, se rozhodla neodpovědět. Uspěla nakonec v Olomouci, kde ale byla přijata jen pod podmínkou, že namísto angličtiny a španělštiny vystuduje češtinu a ruštinu. Po absolvování UPOL ji čekalo mnoho „štací“ po tehdejším kroměřížském okrese. Nakonec zakotvila v Holešově, ale učit na výběrové škole ani jiné střední nepřipadalo v úvahu. Navíc ji znalost ruštiny v podstatě zavazovala k dalším činnostem, které z toho vyplývaly – tlumočila během oficiálních návštěv sovětských občanů, například během oslav osvobození Holešova, kterých se účastnil od roku 1965 D. B. Murzin a I. P. Petrov. Vedla kurzy ruštiny pro dospělé a jako delegátka Čedoku vozila československé turisty do Sovětského svazu. „Jako nestraník se špatným kádrovým profilem jsem byla pověřena funkcí okresního metodika ruštiny a po třech letech i krajským metodikem pro ruštinu. Všechno to byla práce navíc, “ vysvětluje pamětnice.

Jak přeložit bratrskou pomoc?

Společenské změny, které v druhé polovině 60. let vyvrcholily dobou Pražského jara, zasáhly i školství. Na základních školách vznikaly výběrové třídy, kde bylo možné upravit osnovy a zkvalitnit výuku.  „Už jsem se nemusela striktně držet osnov, což se třeba týkalo literatury. Mohla jsem zadávat vlastní témata, která jsem si sama určila. Mohla jsem vzpomenout západní autory a armádu, letce,“ říká Dagmar.
Uvolnění cenzury, hovory o zločinech komunismu z doby 50. let a rehabilitace politických vězňů daly mnoha lidem nakrátko pocit, že se jedná o skutečnou změnu a s nadějí ji podporovali. Obrodný proces však trval velmi krátko.  Invaze, která přišla měsíc po zdánlivě přátelském jednání Sovětů s představiteli reformního křídla komunistické československé vlády v Čierné nad Tisou, pak naplno udeřila a překvapila i samotné aktéry snahy o „socializmus s lidskou tváří“.
„V roce 1968 jsem měla za úkol tlumočit jednání na městském úřadě. Byla jsem povolána nebo pozvána, jak si to kdo vysvětlí, příslušníkem VB a jedním pracovníkem městského úřadu, pozdějším porevolučním starostou panem Foukalem, abych šla tlumočit jednání. Nejhorší situace nastala v den, kdy sovětský velitel města zjistil, že se z Prahy vysílá rozhlasem. A to ho velice rozčilovalo. Zjistil, že všude vysílá rozhlas. Vysílání bylo velmi emotivní. Lidé plakali, když to slyšeli. Já nosila černé brýle, protože jsem byla uplakaná také. A krve by se ve mně nedořezal, když ke mně přistoupil tento sovětský velitel a řekl: ‚Okamžitě přeložte, že bude zastaveno vysílání rozhlasem a pokud se tak neučiní, použiju vojenské moci.‘ Což znamenalo střelbu,“ vypráví Dagmar.

Situace v Holešově se v době srpnové okupace roku 1968 nestala modelovou, tak jako na většině území Československa a to díky vedení kasáren, kde v té době sídlila elitní jednotka výsadkářů –  7. výsadkový pluk zvláštního určení. I dnes ale není zcela jasné, komu patří dík za to, že na odpor důstojníků armády Vladimíra Košana a Jiřího Dufka, kteří se s bývalým velitelem pluku Miroslavem Šedinou v zádech rozhodli kasárna nevydat, Sověti neodpověděli silou.

Pamětnice se zúčastnila jednání na Místním národním výboru i na letišti. Všude se setkávala s pasivní rezistencí. Během jedné konfrontace sovětského důstojníka s holešovskými občany byla svědkem situace, kdy „vyšli z městského úřadu, před starou radnici, a tam byly davy lidí. A mě vedle sovětských důstojníků nebylo zrovna do smíchu. Ale lidé věděli, že učím ruštinu... A najednou z toho davu vyskočil mně neznámý mladík a plnými ústy naplivl Kirilovi na všechny ty řády, které měl na uniformě. Co bude? Viděla jsem to nejhorší, ale kupodivu, k mému nesmírnému úžasu vytáhl kapesník a ten otřesný plivanec setřel a šli jsme dál. Odmítla jsem pak jít tlumočit do kasáren, protože jsem byla přesvědčena, že všichni vyšší i nižší důstojníci umí rusky. Ať si tam vojenské věci odvykládají a odpřekládají sami.“  

Změny, které ještě před prázdninami roku 1968 vířily vzduchem pomalu sesedaly na zem a rok po invazi už bylo definitivně jasné, že společnost spěje ke konsolidaci. Dagmar v tu dobu učila na 1. základní devítileté škole ve Smetanových sadech a k nástupu normalizace říká: „Byli jsme dost aktivní [učitelský] sbor. Pět členů nás bylo přeloženo a všechny učitelské sbory byly rozházeny. Nezůstali jsme na svých místech. Sbory prostě nesměly zůstat v původním složení. Vysvětlilo se to všeobecně jako dislokace, nikde nebylo, že to je z politických důvodů... “
Nastaly prověrky a školení. A vše se jakoby vrátilo do starých kolejí. Řídící posty mnohde opět ovládla loajalita namísto odbornosti. Měnili se ředitelé a sovětské vlajky vlály: „Ředitel zrovna nebyl přítomen, když přijel školní inspektor a stěžoval si, že nám nevisí na škole sovětská vlajka. Poručil ji pověsit. Když se pak vrátil ředitel, uviděl už rozevlátou sovětskou vlajku. Nechal si nás svolat do sborovny a prohlásil: ‚Dokud já budu na této škole pantátou, vlajka nezvaných hostů tady vlát nebude.‘ Do tří měsíců byl ze školy pryč. Jmenoval se Jaroslav Kubeš.“

Po celou normalizaci až do roku 1988 Dagmar učila na základních školách v Holešově. Po vážné nemoci, když se léčila v Karlových Varech, se seznámila s Alicí Burianovou, která přežila internaci v osvětimském koncentračním táboře a v době komunismu byla odsouzena za napomáhání přechodu hranic. Spřátelily se a často se pak navštěvovaly. Alice si velmi porozuměla i s maminkou Dagmar a oběma ženám přirostla k srdci. Díky Dagmar se uchovalo svědectví o tom, co Alice prožila.

 Události z podzimu roku 1989 pamětnici zastihly v těžkém životním období. Přišla o své blízké a zůstala sama. Studentské hnutí, které nakonec rozpohybovalo celospolečenskou změnu jí ale vrátilo potřebný optimismus. Stala se členkou Občanského fóra a aktivně se účastnila jednání s představiteli města. „Jsem šťastná, že žiju v této době. A přála bych mladé a střední generaci, ať si váží svobody. To je nejdůležitější. Je potřeba být zabezpečen, ale mamon štěstí nepřinese. Masarykovské heslo – Pravda vítězí –  je třeba si neustále připomínat, “ uzavírá.