„Potom když tam byl ten pogrom, to bylo v tom roce 1943. Některým Židům se podařilo utéct. Jeden lesník se na to připravil a v lese si vykopal zemljanku. Jeho zastřelili, ale maminka s dvěma dětmi to přežila. Češi jí nosili jídlo v noci. My jsme bydleli na rynku. Další žena, která se zachránila, se jmenovala Janklovka, a ta si k nám v noci chodila pro obživu. Vždycky zaškrábala na okno a maminka jí tam něco vyložila. Ale pak přestala chodit, protože Ukrajinci ji zavraždili.“
„Měli jsme tam jednu českou učitelku, která normálně učila malé děti ve škole. Vyučování bylo dobrovolné, ale většina dětí chodila. Vyučování bylo po chalupách, po ‚chátích‘, jak se říkalo. Každý den jsme byli někde jinde. Tak jsme se něco naučili. Česky jsme ale uměli mluvit. Ta naše čeština byla taková kombinace jazyka 19. století s novými výrazy ukrajinskými, polskými nebo ruskými. Prostě jak přicházely ty nové termíny, tak jsme to buď přizpůsobovali nebo přebírali. Takže místo verandy byl například ‚gánek‘. (…) Když se sejdeme s kamarády a začneme mluvit, jak říkáme, ‚po kupičovsku‘, tak se docela nasmějeme.“
„My jsme neustále jezdili s koňma i krávou na tu ‚komnátku‘, na tu samotu, když jsme si mysleli, že by to mohlo být nebezpečné. Teď letělo asi třicet letadel, viděli jsme, že mají hvězdy, vojáci také křičeli: ‚Éto náši.‘ Ti, co zůstali ve vsi, také říkali, že jim dávali znamení. Začali to tam kosit, i na té samotě to odstřelovali z kulometu. Já jsem měla na starosti krávu, tu naši živitelku, a ještě s dalšími dětmi jsem ji pásla kousek od toho tábořiště. Když to začalo, tak jsme věděli, že si máme lehnout a dělat, jako že nejsme. Lehli jsme si taky pod nějaké křoví, bylo vidět, jak odletují drny z trávy, a našli jsme tam pak plno nábojnic. Najednou bylo ticho a viděli jsme, že Kupičov hoří. Naše babička tam zůstala, tak jsme měli strach, co je s ní. Maminka mne nechtěla samotnou pustit, sama nechtěla odejít, tak jsme tam zůstali. Z Kupičova tam nikdo nepřišel, tak jsme nevěděli, jestli to shořelo celé, jestli nejsou všichni mrtví. Hořelo to až do večera, ještě v noci to doutnalo. Zdálo se mi, že tam nejsem než já. Ještě dnes mám husí kůži, když si na to vzpomenu. Zdálo se mi, že jsou tam jen ty krávy a já, nikdo okolo. Tak jsem se loudala, tekly mi slzy. Teď jsem si říkala, co budu dělat, až tam přijdu a maminka bude mrtvá a Mirek, Anča… Babička tady není, tatínek daleko, já jsem asi sama na světě. To víte, desetileté dítě.“
„Všichni byli v kolchoze, chodil tajemník a každý den jako dráb honil lidi do kolchozu. (…) Maminka však byla těsně po porodu, tatínek řekl, že do kolchozu chodit nebude. Tak jsme se ocitli na seznamu deportací na Sibiř. (…) Starosta to tatínkovi řekl. Zatýkali a odváželi lidi během noci, tajně, neodvážili se to dělat veřejně. Nejdřív deportovali majitele mlýnů, pak velké sedláky. My jsme nebyli velcí sedláci, ale přesto tatínek nařídil, že budeme spát jinde. (…) Dobří lidé, různí přátelé a příbuzní nás různě nechávali přespat. Když přišlo jaro, tak jsme spávávali v křoví pod širákem. Někdy jsme spali v obilí, sestřička byla malá, tak jí maminka musela hodně tišit. Tak jsme se takhle zachránili. Někdy toho 22. června přišli Němci. Nijak jsme je nevítali, ale byli jsme rádi, že tam nejsou ti, kteří nám bezprostředně hrozili nejvíc.“
„Najednou mi bylo po únoru 1948 smutno. Předtím tu bylo veselo, pak tu bylo smutno. Nikdo se nesmál. V mém okolí nikdo nejásal. Měli jsme ve škole pana profesora, třídního, který nás sice dovedl k maturitě, ale měl to stále velice nakloněný. Ten byl taky smutný. Mám z toho velký smutek, z toho převratu. V novinách a časopisech, nebylo nic veselého, všechno bylo takové vážné. Měla jsem z toho takový dojem.“
PhDr. Miloslava Žáková, rozená Legnerová, se narodila 11. října 1933 v české obci Kupičov na ukrajinské Volyni do rodiny, kde se z otce na syna předávalo tesařské řemeslo. Rodina v Kupičově zažila zásahy NKVD a byli nepřímými svědky odsunu některých Kupičovských obyvatel na Sibiř i židovského pogromu nedaleko. Na vlastní kůži pocítila teror kvůli násilnému vstupování do sovětských kolchozů, bombardování Kupičova, lynčování Židů i hladomor ke konci války a veřejné pranýřování královedvorských živnostníků v Československu. V roce 1947 se totiž celá rodina až na tetičku, která na Ukrajině zůstala, usadila ve Vlčkovicích na Královedvorsku. Aby mohla studovat vysokou školu, vstoupili rodiče do JZD, a tak po absolvování gymnázia začala studovat češtinu a ruštinu na filozofické fakultě v Olomouci. Po pětiletém pedagogickém působení na Moravě se přestěhovala kvůli manželovi Pavlu Žákovi, který si splnil svůj sen pracovat v rozhlase, do Prahy a po mateřské se dvěma syny Ondřejem a Přemyslem nastoupila do Výzkumného pedagogického ústavu, kam byla i přes své názory na sovětskou pedagogiku, které projevila při výběrovém řízení, přijata. Angažovala se v roce 1968 a následně měla problémy v zaměstnání s povýšením, platem i s obhajobou své kandidátské práce. Tu obhájila v roce 1992. Po revoluci se jí naskytla nová příležitost a v pedagogickém ústavu zůstala místo důchodu ještě deset let. Díky své práci procestovala celou Evropu. Po revoluci se stala jednou z hlavních organizátorek setkání kupičovských rodáků a podílela se také autorsky i editorsky na vydání celkem čtyřech knih o historii volyňských Čechů z Kupičova.
