The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Zdeňka Zalabáková (* 1935)

• narodila se 27. února 1935 v Jesenném u Semil

• oba rodiče byli skauti, otec Karel Čurda učil

• za války pracoval Karel Čurda v odboji

• v roce 1940 prchl při zatýkání a skrýval se, jeho bratr Jaroslav Čurda byl roku 1942 popraven

• v roce 1942 uvěznili otcovy rodiče a manželku v internačním táboře ve Svatobořicích

• v roce 1943 se Karel Čurda dobrovolně vydal gestapu a do konce války byl vězněný v Malé pevnosti v Terezíně

• v 50. letech čelila široká rodina ústrkům ze strany režimu

• v roce 1959 se vdala za Milana Zalabáka

• na konci 50. let se pamětnice pod tlakem stala členkou KSČ, ze strany vystoupila roku 1968

• roku 1987 odešla do důchodu

• v roce 2023 žila s manželem v Liberci

Zdeňka Zalabáková, rozená Čurdová, přišla na svět čtyři roky před začátkem války. Manželé Čurdovi bydleli ve škole v Benešově u Semil, kde tatínek Karel učil. Zdeňčino rané dětství bylo jako z pohádky. Válka ho ale proměnila jako mávnutím kouzelného proutku. „Byl rok 1939. A když někdo u nás zazvonil, tak si pamatuji, že se tatínek schovával za skříň,“ vybavuje si střípky vzpomínek Zdeňka Zalabáková.

Karel Čurda jako skaut a záložní důstojník Československé armády začal pracovat v Obraně národa. Gestapo si pro něj přišlo na podzim 1940, když učil. „Ve škole byly těžce se zavírající dveře a tatínkovi se je podařilo přivřít. Než za ním vyšel gestapák, získal trochu náskok. Pamatuji si, že v té době hodně trénoval a běhal. Dostali tenkrát rozkaz dostat ho živého, takže nestříleli,“ popisuje životní zvrat pamětnice. Karel Čurda uprchl a začal se skrývat.

Bratra Jaroslava za odboj popravili. Po heydrichiádě gestapo ještě přitvrdilo, do internačního tábora ve Svatobořicích odvezli prarodiče Čurdovy i manželku. „Maminku zatkli, když se kopaly brambory. Nechápala jsem, proč a kam ji vezou,“ říká Zdeňka Zalabáková. Po válce se rodina Čurdových shledala, ale štěstí netrvalo dlouho. Komunistické represe na sebe nedaly dlouho čekat.

Dětství v náruči široké rodiny a skautů

Tatínek Karel Čurda pocházel ze Sytové, kde žili babička Marie s dědečkem Ludvíkem, maminka Zdeňka, rozená Skrbková, byla z nedalekého Jesenného. Teta Marie Čurdová se provdala do Benešova u Semil za sedláka Josefa Šedivého. Tři roky po Zdeňce (nar. 27. února 1935) se Čurdovým narodila Dagmar. Široká rodina držela pospolu. Karel Čurda učil ve škole v Benešově u Semil. Oba rodiče skautovali a děti vozili na tábory s sebou. „První si pamatuji u hradu Kosti, byly mně čtyři roky a sestře rok. Vím, že pak přišli Němci a tábor jsme museli rozpustit,“ vybavuje si Zdeňka Zalabáková. Tehdy se začalo nad šťastným dětstvím dvou sester smrákat.

Tatínek utekl při zatýkání gestapu

Karel Čurda s bratrem Jaroslavem pracovali v odbojové organizaci Obrana národa. Gestapo si pro otce přišlo 12. září 1940 do školy. V té době učil v Semilech, kam se rodina přestěhovala. Díky své pohotovosti a skvělé fyzické kondici během zatýkání uprchl.

„Nejdříve odhodil kabát a aktovku, aby se mu líp utíkalo. Běžel směrem k cihelně za Semily, znal to tam. Bylo to blízko Jesenného, kde se scházeli s maminkou. Běžel chvíli potokem, kdyby poslali psy. Věděl o stromě, blízko Roztok u Semil, na kterém se schovával do večera,“ líčí pamětnice útěk podle pozdějšího tatínkova vyprávění. Bratra už varovat nestačil.

To nebyl tatínek, to se vám jen zdálo

Karel Čurda se začal ukrývat. První jeho kroky vedly do Roztok u Semil. Strýc Martinec, legionář, mu nosil jídlo na pole, kde se několik dní schovával v panáku ze snopů slámy. Rodina vybudovala na půdách svých domů v Příkrém, Roztokách, Jesenném a v Benešově u Semil úkryty, které Karel Čurda střídal. Když byl v Jesenném, kam se žena s dětmi po jeho zatčení přestěhovala, budila maminka na střídačku obě děti, aby se s otcem viděly. Věděla, že setkání uprostřed noci zaspí nebo jim ráno řekne, že to byl sen.“

Malá Zdeňka o tatínkovi doma na půdě věděla, ale neřekla to ani mamince, ani sestře.  „V první třídě jsem měla učitele Miroslava Šorfa, do památníku mi napsal: ‚Zdeňko, na památku ti napíši jednu větu, kterou si dobře pamatuj: Slyšet můžeš všechno, ale nic zbytečného nevypravuj.‘ To na mě velmi zapůsobilo a věděla jsem, že nesmím nikde nic říci,“ popisuje Zdeňka Zalabáková.

Tatínek se ukrýval u Hlaváčků ve Veselé

Manželka Zdeňka se obrátila na Karla Hlaváčka, řídícího učitele z Veselé u Rovenska, skauta a člena Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD). Společně s Karlem Čurdou vybudovali ve škole bezpečný úkryt. Časem do něj přibyla Božena Vlčková, manželka pplk. Václava Vlčka, významného člena odboje t.č. v Londýně a doc. Vladimír Krajina (příběh jeho syna Vladimíra Krajiny lze také nalézt na PN). Ten prostřednictvím vysílačky Sparta I. obstarával styk se zahraničním odbojem, vedeným prezidentem Benešem. Po něm gestapo doslova páslo. Karel Hlaváček později organizoval i úkryt parašutistů Jasínka, Závorky a Srazila z výsadku Antimony. Se vším mu pomáhala rodina, manželka Hana i děti, Karel Hlaváček, Hana Šimonová, Boris Hlaváček a Jolana Hlaváčková.

Po heydrichiádě zmizela i maminka

Represe vyvolané atentátem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha se Jesennému nevyhnuly. Do internačního tábora ve Svatobořicích u Kyjova odvezli v září 1942 prarodiče Marii Čurdovou a Ludvíka Čurdu ze Sytové i maminku Zdeňku Čurdovou. „Zatýkali ji dva četníci, ten jeden byl příjemný. Recitovala jsem mu báseň, bylo v ní: ‚Neplač malá, upokoj se, máma se ti vrátí…‘ On říkal: ‚Tak vidíš.‘ Maminka se šla mezitím nahoru do úkrytu s tatínkem rozloučit, to jsem věděla,“ vzpomíná Zdeňka Zalabáková.

O sedmiletou Zdeňku a čtyřletou Dagmar se starala šestnáctiletá Božena, matčina mladší sestra, a prarodiče Skrbkovi. Babička byla dost těžce nemocná.

Karel Čurda se vzdal, aby zachránil ženu a rodiče

Po atentátu na Heydricha se mezi odbojáři objevil jiný Karel Čurda (používal i jméno Karl Jerhot), konfident vzbuzující velkou důvěru. Měl totiž výcvik RAF a seskočil dva měsíce před útokem na říšského protektora jako člen výsadku Out Distance. Po atentátu se přihlásil na gestapo a přispěl k vyzrazení parašutistů, kteří ho spáchali.

Stejně tak pomohl odhalit síť domácího odboje v Českém ráji, kam 25. října 1942 seskočili parašutisté výsadku Antimony. Jeden z padáků náhodou druhý den vyčenichal lovecký pes při honu. Tato událost zmobilizovala celé gestapo. Speciální oddělení pod vedením šéfa protiparašutistického oddělení pražského gestapa Wilhelma Leimera se operativně přemístilo do Jičína a začalo s tvrdými výslechy. Při jednom z nich padlo jméno člena sítě – Miloslava Háka ze Studence. Leimer za ním vyslal Karla Čurdu-Jerhota. Ten Hákovi tvrdil, že ztratil spojení se svou skupinou. I přes počáteční Hákovu nedůvěru se Čurda-Jerhot nakonec do sítě vetřel.

Řízením osudu sehrála v Českém ráji roli nešťastná shoda jmen s Karlem Čurdou, učitelem. Čurda-Jerhot zjistil, že parašutisté u Háků byli a že se pravděpodobně chystají spáchat atentát na tajemníka Úřadu říšského protektora K. H. Franka. Jejich zatčení se stalo pro gestapo nejvyšší prioritou. K. H. Frank se bál o život. Novopačtí odbojáři podstupovali tvrdá mučení. Gestapo tak začalo do sítě pronikat.

Obce, kde se parašutisté skrývali, Rovensko pod Troskami, Veselá, Tatobity, Frýdštejn a další měl čekat osud Lidic a Ležáků. Karla Hlaváčka zatkli 15. ledna 1943 ve škole ve Veselé. Po dlouhém mučení mu nečekaně navrhl SS-Hauptsturmführer Eduard Fischer, že pokud se parašutisté vzdají bez boje, nedojde k likvidaci obcí ani represím vůči jejich obyvatelům. Šlo přibližně o deset tisíc lidí.

Karel Hlaváček souhlasil, že věc zařídí, splní-li gestapo jeho podmínky. S parašutisty bude zacházet jako s válečnými zajatci. Lidi, kteří je ukrývali, nestihne žádný trest. Podmínky písemně sepíše starosta Jičína JUDr. Karel Klouček. S podmínkami smlouvy překvapivě souhlasil i K. H. Frank.

Parašutisté Závorka a Jasínek se vzdali, ale těsně před tím spolkli ampuli s jedem. Oživit se je nepodařilo. Karla Čurdu označil Karel Hlaváček také jako spolupracovníka, aby se i na něj vztahovaly podmínky smlouvy a jeho blízké tak propustili z internačního tábora. Smlouva se týkala i později zatčeného doc. Vladimíra Krajiny, jeho manželky, dále Boženy Vlčkové a jiných. Nejprve všechny odvezli do Petschkova paláce.

Omyl gestapa stál málem maminku život

Prarodiče Čurdovy propustili, ale manželku Zdeňku přivezli na návštěvu do Petschova paláce a zapomněli na ni. Strávila tam s ostatními ve společné místnosti víc než týden. Když gestapáci na svůj omyl přišli, báli se, že vyzradí, co se dozvěděla. Deportovali ji proto do koncentračního tábora. „Z Ravensbrücku se vrátila těžce nemocná. Zlomila si tam zub na tvrdém chlebě. Dostala zánět okostice a pustili ji na smrt nemocnou. Zachránili ji v Praze v nemocnici,“ popisuje návrat maminky pamětnice. Po vyléčení se vrátila do Jesenného k dcerám, sestře a rodičům.

Stanice do Terezína jsem znala zpaměti

„18. května 1943 nás odvezli do Terezína. Nás šest odvedli do zvláštních cel u IV. dvora. Na jedné společné chodbě byli Krajinovi, Hlaváček, já, paní Vlčková. Na druhé společné chodbě byl Lukeš a Tůma. Vnitřní zdi cel byly tenké, zvláště pomocí otvorů na elektrické zásuvky bylo možné se dobře vzájemně domluvit. Mříží v okně jsem dal několikrát vězňům pracujícím v kůžičkárně chleba,“ píše ve svých vzpomínkách z roku 1966 Karel Čurda (jsou uloženy v dodatečných materiálech).

Diplomatické schopnosti Karla Hlaváčka zajistily všem zvláštní podmínky. K těm patřilo civilní oblečení, knihy a návštěvy rodin jednou měsíčně. Podle zápisků Karla Čurdy došlo na deset návštěv. Společně s dětmi jezdily Zdeňka Čurdová a Hana Hlaváčková, vozily jídlo a vyprané prádlo.

Zdeňka Zalabáková si vybavuje jen málo: „Přenocovaly jsme v Praze, u Lojzičky, snad to byla služka paní Vlčkové. Dodnes si pamatuji, že bydlela na Žizkově, Křížkovského 5.“ Lojzička Exnerová-Kotýnková žila s Vlčkovými od svatby, vychovávala za války jejich syna Zbyňka a zajistila úkryt Boženě Vlčkové u Hlaváčků ve Veselé.

Ke konci války návštěvy v Terezíně zakázali. 2. května 1945 si Karel Čurda poznamenal: „Viděli jsme přivést asi dvacet až dvacet pět vězňů, mezi nimi tři ženy, jedna byla mladá, černá. Dvě byly starší. Pak celou skupinu odváděli na popraviště. Po stranách šli dva dozorci. Zaslechli jsme střelbu. Byli jsme otřeseni dojmem z popravy, i Krajina. Měli jsme obavy, že nás všechny postřílí.“  

O tři dny později se ale od dozorce Vocáska dozvěděli, že všichni Terezín opustili. Starost o ghetto a věznici převzal Červený kříž. Vzhledem k epidemii tyfu nesměl nikdo z pevnosti odjet hned. Karel Čurda pomáhal se zapisováním vězňů, jejich ošetřováním, převlékáním a mytím.

Odjel domů autobusem 8. května. „11. května jsem jel vlakem z Boleslavi do Rovenska, odtud autem do Veselé a na motocyklu do Jesenného,“ uzavírá své zápisky. V Jesenném žádné dramatické události při příchodu sovětské armády neproběhly.

Jmenovec Karel Čurda-Jerhot se 15. května sám přihlásil na policii. Údajně už jen jako lidská troska. Za jeho kolaborací, podle některých historiků, stála neuvážená návštěva rodiny po heydrichiádě. Uvědomil si, že díky ní hrozí celé vesnici Stará Hlína likvidace a poprava všech obyvatel. Zvolil jedinou možnost, která by mohla události odvrátit, udání parašutistů. Vypsaná odměna hrála zanedbatelnou roli. Rozsudek smrti, který si vyslechl rok po konci války, se nesnažil změnit. O milost nepožádal. Poprava proběhla 29. dubna 1947. Podle všeho se pro něj smrt stala vysvobozením. (zdroj:Aktuálně.cz, celý článek je uložen v medializacích)

Život se vrátil do běžných kolejí jen nakrátko

Čurdovi se přestěhovali zpátky do Semil, skauti se začali scházet a tábořit. Pamětnice za rok začala dojíždět do Nové Paky na osmileté gymnázium, které po dvou letech zrušili jako předzvěst další změny. V roce 1950 se manželům Čurdovým narodil syn Karel.

Učitel Karel Čurda, coby národní socialista a odborář, se měl stát ředitelem semilské školy. Nečekaně přišlo vyrozumění, že se Čurdovi musí vystěhovat do Loukova, malé vsi za Sytovou. Ve stejný den navštívil doma Karla Čurdu provokatér StB. „Tatínek jako starý skaut ho tajně sledoval a zjistil, že na nádraží stojí Volha s libereckou poznávací značkou, zřejmě od StB, do které nastoupil,“ živě líčí pamětnice. Karel Čurda neprodleně návštěvu nahlásil komunistům, a tím předešel svému zatčení.

Švagr Josef Šedivý asi měsíc před tím návštěvu podivné, ozbrojené pětice mužů, kteří se ptali na cestu, nenahlásil. Druhý den ho odvezli a záhy odsoudili na deset let za velezradu.

Na vysokou školu nastoupila o měsíc později

Po maturitě složila pamětnice úspěšně zkoušky na fakultu tělovýchovy do Prahy. Tři týdny před začátkem semestru ze školy zavolali, že je kvůli telefonátu z Krajského výboru komunistické strany (KV KSČ) v Liberci vyřazena. „Tak jsme tam jeli, tatínek se ptal, ale nikdo o ničem nevěděl,“ ilustruje tehdejší manýry komunistické moci Zdeňka Zalabáková. Nakonec se podařilo věc vyřídit a školu vystudovala.

S manželem Milanem Zalabákem se poznala na střední škole v Semilech, vzali se v roce 1959. Dva roky předtím získala Zdeňka na přímluvu školního inspektora místo učitelky tělocviku na libereckém gymnáziu. V roce 1963 se Zalabákovým narodila dcera Zuzana.

Členství v komunistické straně jako dárek

Zalabákovi měli do kapsy hluboko, manžel Milan také učil. Pocházel z tzv. buržoazní rodiny, než se dostal na vysokou školu, pracoval rok jako dělník. Stal se tak „dělnickým kádrem“ a navrhli mu členství v KSČ. Po útrapách, které s komunisty zažili, souhlasil. Bál se odmítnout. Později se stal ředitelem školy.

Po nástupu na místo učitelky vyslalo vedení školy pamětnici na večerní univerzitu marxismu-leninismu. „Kolegyně, která dělala předsedkyni partaje, mně navrhla, abych vstoupila do strany. Nechtěla jsem. Nakonec mi to dali jako odměnu za vystudování té večerní univerzity,“ vzpomíná na nepříjemný moment Zdeňka Zalabáková. Netroufla si legitimaci vrátit. V roce 1968 z KSČ vystoupila. Otce Karla Čurdu pak předvolali kvůli tomu, že nezabránil dceři vystoupení z KSČ.

Milan Zalabák po dohodě s manželkou z KSČ nevystoupil. Báli se, že by oba zůstali bez práce. Za pamětnici se přimluvil inspektor. V době prověrek posuzoval její výuku na hodině občanské nauky. „Věděla jsem, že mi jde o to učit nebo neučit. Zahájila jsem hodinu zdravotnickou přípravou v pionýrských táborech, jaká zranění se mohou stát. Inspektor mi na konci vyslovil pochvalu za naprosto přesvědčivé politické působení,“ kroutí hlavou pamětnice.

Ve škole zůstala. Někteří kolegové to štěstí neměli. V 70. letech na výročí sovětské okupace gymnazista Boris Hlaváček, vnuk Karla Hlaváčka, položil květiny na libereckém náměstí. Měl být ze školy vyloučen. Zdeňka Zalabáková mu zařídila přestup na jinou střední školu.

Do KSČ nakonec vstoupil i Karel Čurda. Přesnou dobu si už pamětnice nevybavuje. Unavilo ho letité sledování Státní bezpečností – často ho kontaktovala s nepodstatnými drobnostmi. Šlo zjevně o to, aby věděl, že zájem o něj neutichl. „Přišli ho kontrolovat, proč nebyl na 1. máje v průvodu v Semilech, sledovali, kdy kdo přišel. Nedali mu pokoj nikdy, nikdy,“ zdůrazňuje.

O politice, ani o členství v KSČ spolu nikdy nemluvili. „Bratr byl zásadně proti. Studoval později, to už byla jiná doba,“ dokresluje rodinné postoje pamětnice.

Toužili jsme po klidu

Zalabákovi si v šedesátých letech pořídili malou chatičku kousek od rodičů nedaleko Jesenného, nejčastěji trávili čas tam nebo jezdili na výlety po republice.

Zdeňka Zalabáková šla do důchodu v roce 1987, sametovou revoluci přivítali s manželem s nadšením. Rodiče Karel a Zdeňka Čurdovi zemřeli v roce 1996, pár dní po sobě. V době natáčení žila Zdeňka Zalabáková s manželem v Liberci a měla dvě vnoučata.