The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlastimír Zamastil (* 1930)

• narozen 2. ledna 1930 v obci Lhůta (Vysoké Mýto)

• perzekuce rodiny v době kolektivizace

• od září 1951 do 29. března 1954 sloužil u 68. Pomocného technického praporu

• otec Josef Zamastil strávil v roce 1952 čtyři měsíce ve vězení v Olomouci za ohrožení jednotného zemědělského plánu

• v červenci 1952 rodina vystěhována z rodinného hospodářství

• bratr s rodinou přesídlen na Jaroměřicko

• rodiče přesídleni do Bernartic na Jesenicku

• povodně v Bernarticích v roce 2009

• problémy při navracení rodinných hospodářství

• v současnosti žije pamětník v Bernarticích

V malé obci Lhůta, která je dnes součástí Vysokého Mýta, se v rodině zemědělců Zamastilových narodil v roce 1930 malý Vlastimír. Druhou světovou válku rodina přečkala, ale tvrdý útlak přišel po nástupu komunistů k moci. Během kolektivizace venkova se začalo se Zamastilovými zacházet jako s nepřáteli budování socialistického zemědělství, přišli o zemědělské stroje, ale stále museli odevzdávat vysoké dávky zemědělských produktů. Kvůli rodinnému zázemí strávil Vlastimír dva a půl roku u PTP. Mezitím jeho otce uvěznili na čtyři měsíce za ohrožení jednotného zemědělského plánu. V červenci 1952 se musela rodina vystěhovat a její hospodářství převzalo místní jednotné zemědělské družstvo. Od té doby rodina žije v Bernarticích v pohraničí, na svých statcích už nikdy, ani po roce 1989, nehospodařila.

Na farmě u města St. Louis

Vlastimír se narodil ve Lhůtě na hospodářství č. p. 8. Patřilo rodině jeho maminky Milady. Nápis na střeše odkazoval na rodinnou historii: Když byl matce jeden rok, odcestovali její rodiče - se čtyřmi dcerami - do USA. Rodina se tu usadila a až o dvacet let později se do Československa vrátil nemocný otec s nejmladší dcerou Miladou. Sestry a matka v Americe zůstaly. Otec (pamětníkův dědeček) s Miladou si v obci Lhůta koupili za našetřené peníze z Ameriky toto hospodářství s dvaceti hektary polností a lesů. „Na střeše měli napsané: Farma u města St. Louis. Ještě když jsem odcházel do PTP, tak to tam pořád bylo, dokud to komunisti nezbourali,“ vzpomíná na svůj rodný dům Vlastimír Zamastil.

Milada se po návratu do Československa provdala za Josefa Zamastila, jehož rodina v obci vlastnila hospodářství č. p. 22 s třiceti hektary půdy. Rodiče pamětníka se tak stali druhými největšími vlastníky půdy v obci. V roce 1937 se přestěhovali právě na hospodářství č. p. 22 a „farmu u města St. Louis“ po letech zdědil Vlastimírův starší bratr Josef.

Žili skromně, a tak se stali vykořisťovateli

Podle množství půdy rodina patřila k zámožnějším. Vlastimír Zamastil ale vzpomíná, že žili velmi skromně. Většinu peněz totiž vkládali do chodu a rozvoje hospodářství a na ostatní věci už nezbývalo. „Moje hračka, to bylo železný kolo od bečky a klacek. A to jsem hnal po silnici. Žádný jiný hračky jsem neměl,“ vypráví pamětník. Od útlého dětství musel často sám přiložit ruku k dílu a s rostoucím věkem měl na hospodářství čím dál více povinností. „Přišel jsem z pole v šest hodin a pak jsem musel do chléva a všechno poklidit a nakrmit dobytek.“

Hospodářství prosperovalo a nezastavila ho ani válečná léta, kdy se musely odevzdávat dodávky zemědělských produktů pro účely nacistického Německa. Patřilo k těm pokrokovějším a například krátce po válce Zamastilovi jako jediní v obci vlastnili samovaz a traktor. „Měli jsme tam nový, krásný prasečáky. Tenkrát ještě nikdo takový neměl.“

Situace se ale začala razantně měnit po převzetí moci komunistickým režimem. V rámci kolektivizace venkova řízené z Moskvy zařadili stoupenci nového režimu rodinu Zamastilových mezi hlavní nepřátele budování socialistického zemědělství a vyvíjeli na ni stále se stupňující nátlak. Nejprve na statku nesměli zaměstnávat pomocné pracovní síly, pak jim dokonce sebrali veškeré potřebné stroje. Pořád ale Zamastilovi museli odevzdávat velmi vysoko nastavené dodávky zemědělských komodit. Když se jim nedařilo povinnosti plnit, byl na statku ustaven národní správce - soudruh Mašek. „Přišel tam takovej velkej komunista a trochu hloupej, bych řekl. Přišel nám poroučet. Byl to cestář a oni ho k nám dali jako správce. Báli se k nám někoho dát, protože matka byla prudší povahy. Otec ne, ale matka. Tak se báli, aby ho matka nevyhodila nebo něco, a dali tohohle. Nakazoval nám, co máme dělat, a peníze už jsme nedostávali.“

Už dřív, v únoru 1950, stačili rodiče část hospodářství přepsat na Vlastimíra. Počítali s tím, že jako absolvent hospodářské školy v budoucnu celé hospodářství převezme. V roce 1951 ale pamětník dostal povolávací rozkaz. Komise ho zařadila do Pomocných technických praporů (PTP) s politickou kvalifikací „E“, kam umisťovali tzv. politicky nespolehlivé. Spíše se jednalo o pracovní čety než o jednotky Československé armády. „Pro mě byla vojna vysvobození, protože na statku jsem byl otrok, kterej pracoval zadarmo. Musel jsem dojit, krmit krávy, pucovat koně a všechno možný. Žádný peníze nám nedávali. My jsme byli úplný žebráci,“ vysvětluje Vlastimír Zamastil.

Prostě je vyhnali

Na vojnu nastoupil v září roku 1951. Zařadili ho k 68. Pomocnému technickému praporu. „V Chocni jsme nasedli do vlaku a jeli do Mimoně. Tam jsme byli asi tři neděle a cvičili nás: ‘Poklusem klus, vlevo v bok, vpravo v bok!’ Za tři týdny nás naložili do dobytčáku a jeli jsme do Ostravy. V Mariánských Horách nás navalili do jedné světnice, bylo nás tam asi čtyřicet. A druhej den jsme šli hned fárat na důl Šverma.“

Zatímco Vlastimír rubal uhlí, doma se rozjelo trestní stíhání jeho otce. Okresní soud ve Vysokém Mýtě Josefa Zamastila staršího odsoudil 7. března 1952 za trestný čin ohrožení jednotného hospodářského plánu z nedbalosti ke čtyřem měsícům odnětí svobody. Otec si trest odpykal ve věznici v Olomouci. A měsíc po návratu domů obdržela rodina výměr o vystěhování ze Lhůty a zákazu pobytu v tehdejším okrese Vysoké Mýto. Ten samý výměr obdržel i bratr pamětníka Josef Zamastil ml., bydlící na hospodářství č. p. 8.

V červenci roku 1952 obstoupilo statek asi dvacet příslušníků Lidových milicí. „Matka byla tak trochu prudší povahy, proto přišli.“ Měli dohlédnout na řádné vystěhování rodiny. Zatímco bratr se dvěma syny a manželkou skončil na Jaroměřicku, rodiče museli do příhraniční obce Bernartice na Jesenicku.

Výměr o vystěhování z okresu Vysoké Mýto doručili v listopadu 1952 do kasáren PTP i Vlastimíru Zamastilovi. Přišel tak nejen o svůj domov, ale také o všechny osobní věci. Rodiče je totiž nechali na hospodářství, protože netušili, že jejich syn se tam už nebude moci vrátit.

Vlastimír dál pracoval v dole. Pétépáci neboli černí baroni byli určeni hlavně na práci, a proto je neustále přemisťovali tam, kde potřebovali pracovní sílu. Vlastimír prošel Mariánskými Horami, Orlovou a Sovincem. Na šachtě zůstával často do pozdních hodin, aby zvládli splnit náročnou normu. Pracovalo se i o sobotách a každou druhou neděli. Domů se za tu dobu nepodíval ani jednou a vycházky měl jen výjimečně. Musel se také účastnit politických školení, která měla z příslušníků PTP vychovat spolehlivé občany socialistické vlasti... a která vojáky připravila o poslední zbytek volného času. „Po práci jsme ještě museli poslouchat takové blbosti!“

Po odsloužení nebo spíše odpracování čtyřiadvaceti měsíců základní vojenské služby pamětník stále zůstával v kasárnách. „Hodně jich pustili, ale já jsem tam zůstal s nováčkama. Říkal jsem si, proč mě nechtějí pustit? Všechny pustili, a mě ne. A rozhodl jsem se nejít na rozcvičku. Přišel velitel a začal na mě řvát, jak to, že jsem nešel na rozcvičku. A byl jsem za to tejden v base. Teda pracovat jsem musel dál, ale chodil jsem spát do basy. Do šachty a do basy. Za to, že jsem ten jeden den nenastoupil na rozcvičku!” Vlastimír Zamastil nakonec strávil v Pomocných technických praporech nezákonných jedenatřicet měsíců. Domů ho pustili až 29. března 1954.

Osídlenci zpustlého pohraničí

Vlastimírovi nezbývalo nic jiného než zamířit za rodiči do Bernartic. Neměl žádný majetek a jediné, co mu zůstalo, byla uniforma PTP. Bernartice leží na Jesenicku v těsné blízkosti polských hranic. V této bývalé německé obci po poválečném odsunu Němců klesl počet obyvatel na méně než polovinu předválečného stavu a těžce se v nových poměrech dosídlovala. Rodinu Zamastilovu ubytovali do budovy bývalé finanční (celní) stráže na samém okraji Bernartic. „Dvoupatrový dům. Nahoře i dole žily čtyři kulacké rodiny. Všichni jsme měli jen dvě světnice a jeden suchý záchod pro všechny rodiny.“ Komunistický režim často používal “kulaky” jako osídlence zpustlého pohraničí, a jak pamětník vzpomíná, třeba na blízké, ale dnes již zaniklé osadě Pavlínka žilo tehdy asi šest takových rodin.

Všichni příslušníci vystěhovaných rodin povinně nastoupili do zaměstnání v místním státním statku, a když přišel Vlastimír, skončil tam taky. Vzpomíná, že tam byli zpočátku pod neustálým dohledem. Pracoval jako závozník, pak jako traktorista a posledních deset let před penzí jako řidič na ředitelství státního statku v Javorníku.

Do Lhůty se rodina nemohla vrátit, přesto museli platit daň z budov i pozemků. Peněz neměli nazbyt, a tak v roce 1962 darovali hospodářství státu, který ho předal jednotnému zemědělskému družstvu. Návratu majetku se rodiče nedočkali, protože oba zemřeli ještě před pádem komunistického režimu.

Vlastimír se do své rodné obce poprvé podíval až v roce 1990. Se smutkem zjišťoval, co JZD s jejich statkem (č. p. 22) napáchalo: „Byla to prostě ruina. Nebyla tam jediná světnice, kde by se dalo spát.“ Hospodářství rodina po roce 1990 získala zpět, ale musela státu vyplatit jeho osminu, kterou vlastnila matka, a také nedostali nazpět deset hektarů zemědělské půdy, kterou rodiče v roce 1950 přepsali na syna Vlastimíra. O návratu k soukromému hospodaření už Vlastimír neuvažoval. Rodina potom zdevastovanou budovu hospodářství prodala a pozemky pronajala soukromému hospodáři.

Bývalou „farmu u města St. Louis“ (č. p. 8) ale stát nikdy rodině nevrátil. „Ještě za totality to odkoupil nějakej komunista a nastěhoval se tam. Já nevím, jestli o to ještě máme, nebo nemáme žádat. Advokát je strašně drahej a v dnešní době o něco žádat je něco strašnýho,“ uvažuje pamětník.

Dodnes žijí s manželkou v Bernarticích. Jak by vše dopadlo, kdyby jim komunisté nesebrali majetek? Hospodařil by, i za cenu tolika dřiny a odříkání? „Hospodařil bych, protože člověk byl svým pánem a měl nějaký majetek,“ shrnuje Vlastimil Zamastil.