The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Svatopluk Žamboch (* 1937)

• narozen v roce 1937 na Vsetínsku

• hluchota z důvodu zánětu mozkových blan ve dvou a půl letech

• rodiče slyšící

• ZŠ ve Valašském Meziříčí a později v Ivančicích, učiliště v Brně – vyučen čalouníkem a zámečníkem

• pracovní uplatnění: čalouník v Dřevopodniku v Brně, dělník v elektrotechnickém závodě v Brně, zámečník a údržbář v Mosilaně a v podniku v Obřanech v Brně, člen výboru klubu Moravská Slavia, zakladatel klubu SVAZARM, AVZO-klubu neslyšících, České unie neslyšících a Kavárny neslyšících v Brně

• vrcholový sportovec ve fotbalu, hokeji a ping-pongu, reprezentace republiky v letech 1956–1959 ve fotbale

„Jmenuji se Svatopluk Žamboch a narodil jsem se v roce 1937. Bydleli jsme v malé vesnici Růždka na Vsetínsku. V té době jsem byl zdravé slyšící dítě, ohluchl jsem po zánětu mozkových blan ve dvou a půl letech. Ze začátku to bylo velice těžké, moje maminka se nechtěla s mojí diagnózou ztráty sluchu smířit, a tak jsme stále jezdili po vyšetřeních do Kroměříže. Tatínek prodal pole, abych mohl jít na operaci. Nakonec až lékaři v Brně nám s konečnou platností oznámili, že neslyším a slyšet nebudu. 

Ve vesnici s námi žil jeden hodný pán, který tatínkovi poradil, aby mě zapsal na školu ve Valašském Meziříčí, že je to škola pro neslyšící (tehdy nazývané ‚hluchoněmí‘). Jeli jsme se tam tedy jednoho dne podívat. Byl jsem ohromen, stál jsem před velikou budovou a uvnitř bylo asi sto děvčat a chlapců. Prohlédli jsme si školu a jeden pan učitel tatínkovi navrhl, ať mě tu nechá. Ten první den se mi ve škole vůbec nelíbilo, nechápal jsem, proč táta odchází a nechává mě tam. Poté už jsem si ale začal zvykat a dnes jsem učitelům vděčný za to, co mě v ní naučili. Se studiem to bylo složité, bylo to již za druhé světové války, a tak když byla škola bombardována, museli jsme stále na poplachy scházet do sklepů a pak zase zpět. Nakonec jsme si matrace přesunuli přímo do sklepa, abychom tuto cestu nemuseli v noci absolvovat a raději se vyspali na další den školy. Ve škole jsme byli vzděláváni orální metodou, ale o přestávkách jsme mezi kamarády znakovali a učitelé proti tomu nic neměli. Ale když bylo vyučování, tak jsme museli mluvit. Nevadilo mi to a myslím si, že je to nejlepší koncept, který jsem se mohl naučit. Znakový jazyk jsem používal a tomu, že umím dnes i odezírat, jsem rád. Jednou ráno k nám do školy přijeli studenti z Ivančic, důvodem bylo obsazení ivančické školy Němci. Byl jsem za jejich příjezd rád, protože děti v Ivančicích byly vedeny ke sportu, a tak jsme i my začali sportovat víc. Doteď jsme jen chodili na povinné vycházky do okolí a nekonaly se tu ani žádné akce, a to nebylo ono. 

V následující době se odehrála spousta věcí, která se mě týkala a něco ve mně zanechala. Do naší vesnice přijeli Němci, všude samí vojáci, a hledali partyzány. Viděl jsem je na náměstí a dostal jsem strach, a tak jsem se běžel schovat domů a vše mamince povědět. Vyrazili jsme na chatu k babičce, ale v tu chvíli nás zastavil jeden voják a tázal se nás, kam jdeme. Maminka odpověděla, že navštívit babičku. V tu chvíli nás voják pustil, ale nechal nás sledovat, zda jsme mluvili pravdu. Až se nám postupně hlídači ztratili z dohledu. Všude také začali natahovat ostnaté dráty, a to nám všem nahánělo strach. Moji rodiče se rozvedli a tatínek, protože zbrojovku, kde pracoval, vybombardovali, ztratil práci. Odstěhoval se do Žiliny na Novojičínsko. Dlouho hledal domek, který by mu vyhovoval, a nakonec našel; i práce tam bylo hodně. Nejen kolem domu, ale také na polích. V té době už končila válka a do Čech přijížděli ruští vojáci jako osvoboditelé. Tatínek chtěl, abych i já začal pracovat na polích, ale já byl v pubertě  a svou budoucnost  jsem neviděl na poli. Mým snem bylo Brno. V období po únorovém převratu 1948 přišlo nařízení ministerstva školství, že na škole ve Valašském Meziříčí se povedou třídy od 1.–5. a v Ivančicích od 6.–9. Přestoupil jsem tedy do Ivančic. To se mi líbilo, zase jsem byl o něco blíže Brnu. V této době, mezi lety 1948–1949, se nám stala taková bezvadná věc. Jednou takhle během dne jsme si všimli, že nad naší vesnicí létají americká letadla a shazují peníze, červené, pravé peníze. Tak jsme všichni běželi na pole a sbírali je, co to šlo. Donesl jsem je domů a chlubil se bratrovi, ten mi poradil, ať je schovám. Po několika dnech přišlo vyhlášení z národního výboru o tom, že každý, kdo má tyto peníze, je musí odevzdat. Dal jsem tedy většinu peněz tátovi a on je šel odevzdat. Když jsem šel pak zase do školy, tak jsem si vzal zbytek schovaných peněz s sebou, abych je ukázal spolužákům. Viděl nás ale jednou učitel a poté ještě s jedním kantorem mě poprosili, zda bych jim peníze nepůjčil. Byl jsem mladý a naivní, měl jsem radost, že jim mohu pomoci. Bohužel jsem ty peníze už nikdy neviděl. Chýlil se čas ukončení studií v Ivančicích a já s mojí partou jsme měli jasno: Jdeme do Brna. Všichni ostatní nás lanařili do Gottwaldova (Zlína), ale my jsme nechtěli do malého města. Odešli jsme tedy do metropole jižní Moravy a já se začal učit čalouníkem.

Po roce studií jsem dostal v sedmnácti letech výuční list a začal si hledat práci. Měl jsem štěstí, protože rok po mém vyučení se změnil systém a k tomu, aby člověk dostal výuční list, musel studovat místo jednoho roku roky tři. Asi dva roky jsem pracoval v oboru v Dřevopodniku v Brně, ale brzy mě práce přestala bavit. Dal jsem proto výpověď a nastoupil do elektrotechnického závodu, kde jsem pracoval asi tak stejnou dobu. Nakonec jsem se rozhodl znovu pro studia. Přihlásil jsem se na obor zámečník a začal studovat. V roce 1953 došlo k měnové reformě. Lidé byli opravdu překvapení, protože pan prezident slíbil lidu, že k měnové reformě nedojde. Následující den k ní ale došlo. Kurzy byly odstupňované podle výše uložených peněz a také podle toho, zda je měli lidé uložené v bance (1:5), nebo ‚doma pod polštářem‘ (1:50). Zprvu se ale používaly stále oboje peníze, aby došlo k jejich postupnému vyměnění, například při nákupech v obchodě. Jednou jsem se šel projít po městě a viděl jsem před bankou obrovskou frontu starých lidí. Byl jsem překvapený, že tam nestáli žádní mladí lidé. Ale později jsem pochopil. Pokud by byl v té době mladý člověk bohatý, byl by vyslýchán, jak k penězům přišel, ale u starých lidí byl předpoklad, že si peníze mohli našetřit. Také bylo běžné, že lidé museli odevzdávat například obilí, které vypěstovali, a tím splatit dluhy. V té době jsem zdědil po otci dům na Novojičínsku a otec mi navrhl, abychom se tam s manželkou odstěhovali. Netrvalo to ale dlouho a stěhovali jsme se zpět, nevydrželi jsme to tam, stýskalo se nám po Brně. Našel jsem si práci v Mosilaně. Také jsem v té době hodně sportoval, hrál jsem fotbal, hokej, ping-pong aj. Ve fotbale jsem hrál v reprezentaci, a to v letech 1956–1959, ale kvůli zranění jsem nemohl jet na olympiádu do Finska. Postupně jsem přestal být aktivním vrcholovým sportovcem a věnoval se práci ve výboru klubu Moravská Slavia. Ten vznikl po zániku sportovního brněnského klubu. Také v Řečkovicích žil sport neslyšících, a to hlavně střelba, naši střelci byli opravdu výborní. Celou budovu v Řečkovicích si postavili a zvelebili neslyšící sami. Sport tedy vzkvétal a my jsme byli šťastní. Začal jsem také pracovat jako zámečník v novém závodu v Obřanech. Bylo to kolem roku 1968, kdy vpadla sovětská vojska do naší země. Zprvu jsem nemohl uvěřit  pomluvám a hanebným slovům, které vedli lidé po městě i u nás ve fabrice vůči Sovětům. Dovolil jsem se tedy jednoho dne mého mistra o uvolnění a jel se podívat na hlavní nádraží. Už první, co mě zarazilo, byly uniformy sovětských vojáků, od dob osvobození se vůbec nezměnily. Všude byly tanky a vojáci se zbraněmi. Lidé demonstrovali a někteří odvážlivci se i svlékali do naha a pokřikovali či znakovali na vojáky. Ti byli velice sebevědomí a dávali to patřičně najevo. Po pár dnech jsem se vydal na náměstí Svobody. Situace byla velice podobná té z před pár dny na hlavním nádraží. Ale nyní se stalo něco neočekávaného. V jedné chvíli začali sovětští vojáci házet na demonstranty plynové bomby. Utíkali jsme ještě s jedním neslyšícím kamarádem ke sloupu, abychom se schovali. Netrvalo dlouho a přijela na pomoc vodní děla. Jedno začalo stříkat přímo na sloup, ale my se za ním dobře schovali, a tak nás nezasáhla ta opravdu špinavá voda. Všude v okolí byly vyvěšené plakáty na posměch sovětským vojákům a lidé začali vyndávat z cest dlažební kostky a házet je na vojáky. V tu chvíli jsem se sebral a pokračoval dál směrem k tržnici. Na jednom rohu jsem se zastavil a jen zíral na projíždějící vojenské auto plné vojáků se zbraněmi a měl jsem strach. Byl to opravdu divný pocit. Druhý den jsem se šel na náměstí podívat znovu a byl jsem opravdu překvapen, po bojích ani památky. Komunisté byli opravdu rychlí a vše dali přes noc do pořádku, žádné památky po volně ležících dlažebních kostkách.

Se sametovou revolucí přišlo uvolnění a další změny. Zprvu jsem se snažil získat zpět otcovy majetky a pole, které mu byly komunisty zabaveny. Ale marně, nenašel jsem žádné dokumenty, se kterými bych mohl žádat o navrácení. Možná skončily u sourozenců, opravdu nevím. Zanikl také podnik v Obřanech a já začal pracovat v Nové Mosilaně, která se přestěhovala do Černovic. Také se začalo s výstavbou sídliště v okolí našeho areálu v Řečkovicích a přicházelo stále více stížností na hlučnost střelby. Nakonec jsme svůj boj prohráli a museli jsme se všeho vzdát. Mně to ale nedalo a měl jsem v plánu pro záchranu sportu neslyšících udělat cokoliv. Založili jsme tedy organizaci AVZO-klub neslyšících, ta byla nástupcem řečkovického SVAZARMu. Další problémy nám nastaly s areálem Vodova. To byl areál, který sloužil brněnským neslyšícím jako místo nejen pro setkávání a konání různých akcí. Dlouho jsme bojovali o vlastnictví, i soudní cestou, ale nakonec jsme boj prohráli a do dnešního dne zůstává areál Vodova ve vlastnictví Prahy. Objevily se během jednání a zkoumání příčin i pochybné dokumenty, které byly podepsány pouze jednou stranou, a brněnští neslyšící to nebyli. Rozhodl jsem se tedy o vytvoření nové organizace, nesoucí název Česká unie neslyšících v Brně (ČUN), bylo tomu roku 1991.

ČUN se několikrát v době svého působení stěhovala. Bylo tomu tak pětkrát. Začínali jsme v Řečkovicích. Dalším působištěm se nám stal malý prostor na Lesné. Z důvodu nedostatečných prostor a stále se zvyšujícího nájmu jsme se ale přestěhovali na ulici Božetěchova. Tam jsme byli spokojení a fungovali jsme tam společně se skupinou pantomimy asi osm let. Poté náhle přišla Vysoká škola technická (VUT) a zabavila celou budovu a my jsme dostali výpověď. Hledali jsme opravdu pilně a nakonec jsme se usadili na Semilasse. Tam se nám líbilo, zprvu zde byl i přiměřený nájem a bylo to blízko do centra. Postupně ale majitelka začala nájem zvyšovat a já začal přemýšlet nad čerstvým nápadem založit kavárnu. A tak jsme přemýšleli o vhodném místě, kam bychom společně s kavárnou nastěhovali i ČUN. Našli jsme vyhovující místo kousek od Semilassa a začali vyjednávat s majitelem. Zprvu se vše táhlo, ale nakonec jsme se domluvili na společném řešení. A tak jsme po náročných úpravách interiéru uspořádali Den otevřených dveří, dne 5. září 2013, a 11. října jsme kavárnu otevřeli v plném provozu. Nyní zaměstnáváme v kavárně čtyři neslyšící číšníky a číšnice a dva slyšící manažery, kteří rozumí problematice podnikání.

Závěrem bych chtěl velmi poděkovat panu Ivanu Poláčkovi, který je vedoucím ČUN a zasloužil se o správný chod této organizace nejen svými tlumočnickými službami, ale také svými schopnostmi. Patří mu veliký dík.“