The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Žampa (* 1956)

• narozen 24. prosince 1956 v Dačicích

• rodiče se roku 1945 přistěhovali do Slavonic

• otec byl v letech 1960 až 1964 předsedou národního výboru ve Slavonicích

• v roce 1968 pamětník přihlížel vjezdu okupačních vojsk do Slavonic

• během studia na ČVUT v Praze se sblížil se společenstvím kolem divadla Sklep

• v roce 1988 s přáteli zakoupil slavonický renesanční dům, dnešní restauraci Besídka

• 21. srpna 1989 byl zbit a zatčen na demonstraci v Praze

• po roce 1990 působil v místní politice

• podílel se na oživení společenského života ve Slavonicích a v blízké vsi Maříž

Německojazyčná verze textu následuje po českojazyčné verzi: 

Die deutsche Textversion wird im Anschluss an die tschechische Version veröffentlicht:

Zabrat cizí domy včetně peřin a hrníčků bylo „kách“

Zdeněk Žampa se považuje za rodáka ze Slavonic, striktně vzato ovšem spatřil světlo světa na Štědrý den, 24. prosince 1956, v blízkých Dačicích, kde se nacházela porodnice. Jeho rodiče, Antonín a Ludmila, rozená Vidláková, se do Slavonic nastěhovali hned vzápětí po konci druhé světové války a po odsunu místního německého obyvatelstva. Tatínek, nepříliš majetný truhlář z Třebíčska, přijel do Slavonic v červnu 1945 „bez ničeho na motorce“ a s posvěcením úřadů zabral dům na náměstí. Ten sice musel záhy přepustit národnímu správci slavonické textilky, zkrátka ale nepřišel, ještě téhož měsíce získal dům po odsunutém poštmistru Helleportovi v sousedství dnešní slavonické restaurace Besídka.

Zdeněk, nejmladší ze čtyř bratrů, se sice narodil více než deset let poté, vyrůstal ale stále obklopen předměty po odsunutých Němcích, ať už šlo o německý měšťanský nábytek (který jeho bratři rozštípali v roce 1965, za což se jim dostalo pochvaly od rodičů), relativně cennou sbírku známek syna Helleportových (se kterou si jako dítě směl bez ohledu na její hodnotu volně hrát), fotografické album téže rodiny (v němž dnes Zdeněk Žampa na výraz usmíření uchovává staré snímky své rodiny), či německy popsanou sbírku motýlů, která se za jeho dětství na slavonické škole používala jako učební pomůcka.

V pamětníkově rodině, ale ani blízkém okolí se však o odsunu původního obyvatelstva Slavonic, stejně jako o německé historii města, nemluvilo, o těchto událostech a souvislostech se tedy jako chlapec dozvídal postupně a celkový obrázek si skládal jako „kaleidoskop“. Vysvětluje si to tak, že generace jeho rodičů správně tušila, že odsun Němců a hlavně zábor jejich majetku byl „kách“, a proto o tomhle tématu neradi mluvili, nebo ho dokonce vytěsnili. Zdeněk Žampa z vyprávění ví, že první roky bezprostředně po válce vládl ve Slavonicích, postupně osídlovaných chudšími rodinami většinou z okolí Třebíče a Jaroměřic, čilý společenský ruch. Matka, povoláním krejčová, zaměstnávala osm učnic. Šilo se hodně, z látek z německých skladů. Ples střídal ples, rodilo se také hodně dětí, mezi nimi i Zdeňkův bratr Vladimír. V roce 1946 rodiče svůj dům za výhodných podmínek odkoupili z národního vlastnictví. Pamětník odhaduje, že do února 1948 takto do soukromých rukou stihlo přejít asi dvacet procent slavonického bytového fondu, zbylých osmdesát procent zůstalo v majetku města až do roku 1990.

Mladí strážci hranic

Otec Antonín Žampa byl předválečný sociální demokrat, po válce ale následoval Zdeňka Fierlingera a dal se ke komunistům; tuto stranu koneckonců v poválečných desetiletích podporovala i většina slavonických občanů. V letech 1960 až 1964 byl Antonín Žampa předsedou městského národního výboru ve Slavonicích a asi i jeho zásluhou bylo v té době historické centrum města zapsáno jako kulturní památka.

Zdeněk Žampa na svá klukovská léta vzpomíná jako na dětství „ve Stínadlech“. V malebných uličkách starobylého města kralovaly party chlapců, rozdělených podle místa bydliště. Hráli si, soupeřili spolu, honili se na jízdních kolech, často starých kusech zanechaných ve městě ještě Němci. Ne vždycky jim docházelo, že se jejich klukovská dobrodružství odehrávají v samé blízkosti železné opony, někdy i za cedulí „Vstup zakázán“.

„Byla zima, my jsme měli ušanky a tepláky a takové ty pologumové boty, lyžáky se tomu říkalo. Najednou tam bylo hejno koroptví a my jsme je v lovecké vášni začali honit. Pět kluků jsme vytvořili rojnici a ty koroptve jsme lovili na poli. Vášeň nás omámila, že jsme se přiblížili až k takzvaným malým drátům. Na hranici byly zabíjecí dráty a před nimi ještě malé dráty, bez proudu. Jako v Mauthausenu nebo Osvětimi. My jsme si v té lovecké vášni mysleli, že ty koroptve naženeme do těch drátů a ulovíme. Rojnice kluků ušatých... Když jsme se přiblížili k drátům, milé koroptve zamávaly křídly a dráty přelétly. A už přijel Gaz a s obnaženou pistolí nějaký poručík nás přišel zatknout. Byl průšvih ve škole, že jsme narušili pohraniční prostor, my lovci. Divná doba...“ hodnotí to dnes Zdeněk Žampa.

Železná opona se začala budovat pět let před pamětníkovým narozením, v roce 1951. Malý Zdeněk chodil jakožto rodilý Slavoničan nejen do obligátního Pionýra, ale učil se i coby tzv. Mladý strážce hranic střežit socialistickou vlast před „imperialismem“. „Ten kroužek vedl pohraničník, který byl na vojně a měl to jako plusové body, protože za to pak dostával opušťáky nebo jiné úlevy,“ vzpomíná Zdeněk Žampa, který právě s výpravou mladých pohraničníků navštívil poprvé v šedesátých letech Maříž, příhraniční vesnici, kterou sám po revoluci pomáhal obnovovat. „Tehdy ještě stálo torzo mařížského zámku. Už byl teda opuštěný. Pamatuji se, že tam byly ještě parkety a jak jsme ty prázdné místnosti procházeli. A pak jsme přišli do zámecké kaple, kde byla v olovu zalitá taková ta barevná okna. A my jako Mladí strážci hranic jsme kameny ta barevná sklíčka zevnitř rozbíjeli a venku jsme sbírali to olovo, které jsme si pak na Vánoce lili pro štěstí. Že nám to ukáže štěstí. Takže já té Maříži mám co vracet... Moje první výprava do Maříže byla, že jsem tam ničil zámeckou kapli. Pak ten zámek bolševici zbourali na cihly.“

V hraničním pásmu vládl polovojenský režim, obyvatelé Slavonic byli vychováváni v obavách ze světa za železnou oponou a byli vděční za příhraniční a další finanční příplatky, které spolu s možností kariérního růstu u Pohraniční stráže blízkost železné opony nabízela. Tradovaly se historky o netradičních útěcích (bagrista v hraničním pásmu), ale vědělo se i o skutečných obětech, hlavně občanech Polska. Noční poplachy a zásahy byly běžné. Do města ovšem navzdory rušičkám dosahoval signál rakouské televize, ze které se lidé dozvídali o konzumních výdobytcích západní společnosti, ale sloužila také jako alternativní zdroj informací vůči vládní propagandě.

Zdeněk vyrůstal mezi dětmi pohraničníků a hrával si s nimi na Strážním vršku, odkud bylo vidět až do Rakouska. Už jako dítěti mu vrtalo hlavou, že mraky tam volně plynuly, ale lidé za oponu nesměli, mementem byly i vytrhané koleje někdejšího vlakového spojení. Mezi Zdeňkovy dobré kamarády patřil i syn velitele Pohraniční stráže. Poprvé se s ním pohádal v roce 1968.

Jednoho dne už mladého pošťáka do Maříže nepustili

V první polovině roku 1968 vládla uvolněná atmosféra. Slavonice tehdy navštívil syn rodiny Helleportových. Žampovi ho ostýchavě pozvali dovnitř, do jeho někdejšího domu, a i pamětník se s ním setkal. Učitel dějepisu Střecha v té době žákům vykládal mimo jiné o osudu Milady Horákové a bral je na archeologický výzkum zaniklé vesnice Pfaffenschlag. V srpnu ale musel tehdy dvanáctiletý pamětník přihlížet, jak směrem od Jemnice do města vjíždí sovětská armáda. Zbědovaná auta, řvoucí smradlavé tanky, jedním slovem okupace. Od toho okamžiku už Zdeněk Žampa vládnoucímu režimu nemohl věřit a během následujících let „normalizační poroby  se odrodil“. Vybavuje si také, že ještě v srpnu byla hranice s Rakouskem několik dnů otevřená, což umožnilo vlnu odchodů z Československa. Slavonic se to sice netýkalo, tam zůstaly zabíjecí dráty na svém místě, ale třeba na přechodu v blízké Bystřici emigranty pouštěli.

Zdeněk Žampa chtěl jít do učení na pánského krejčího, ale pro dobré studijní výsledky ho učitelé přemluvili, aby studoval střední školu stavební v Českých Budějovicích. Na letní brigády odtud stále jezdil domů a údajně proto, že byl z domu poštmistra Helleporta, tradičně rozvážel poštu do okolních vesnic. Zajížděl tak i do Maříže, kde ještě v roce 1976 stálo asi patnáct domů. Potom ale pohraničníci předsunuli dráty a jednoho dne už mladého pošťáka do vesnice nevpustil samopalník. Na střední škole také pamětník vstoupil do Svazu socialistické mládeže, ale podle jeho slov v tom „ideologie nebyla“. Chtěl hrát fotbal a v bigbítové kapele, což by jinak nešlo. Za odměnu směl dokonce do zahraničí – do tehdejší Německé demokratické republiky.

Na vysokou školu šel Zdeněk do Prahy, na ČVUT. Tam si padli do oka se spolužákem Davidem Vávrou, který ho uvedl do tehdy vznikajícího divadla Sklep a vůbec do prostředí pražské mládeže, „dětí z kapitalistických rodin“. Tihle mladí měli na život a vládnoucí režim jiné názory, než znal Zdeněk z domova, a „bránili se komunismu srandou“. Pod jejich vlivem se syn slavonického předsedy definitivně „odrodil“ (na rozdíl od svých bratrů, z nichž jeden vystudoval jadernou fyziku v Moskvě). Čím dál víc mu vadily též permanentní kontroly v blízkosti státní hranice, při cestách domů vlakem se tak vzpurně odmítal nechat kontrolovat pohraničníky, a dvakrát proto skončil na služebně Pohraniční stráže. Jakožto „místního“ ho ale vždycky pustili.

Na budoucí Besídku se herci složili

V roce 1987 pozval Zdeněk Žampa své přátele z divadla Sklep na tradiční slavnost Barchan do Jemnice. Přespávali potom ve Zdeňkově rodném domě ve Slavonicích. „A vedle byl prázdný, rozbitý dům, který má svoji historii. V něm bydlela dříve Židovka, jedna z těch, kteří tady zůstali. Její manžel nějakým způsobem zůstal v Rakousku a dával bolševikům dva tři roky, že se pak vrátí, ale ono to zůstalo těch roků čtyřicet. Takže ten dům zůstal soukromý. Paní Zimmerová už umřela, žil její vnuk a dcera, těm to patřilo, ale o dům se nestarali. Byl deset patnáct let bez péče, opadávala na něm sgrafita z roku 1547. Já jsem si půjčil klíč od pana Kostrouna z té rodiny a do toho domu jsme vešli. Na dvoře rostly stromy, zarostlé houští, že se nedalo dostat do stodoly. V domě padal rokokový strop, chodili jsme tam jako v mátohách, já jsem ho taky neviděl roky. A hned přišla myšlenka, že s tím musíme něco udělat, že to dáme do kupy.“

Rozpadající se renesanční dům, dnešní hotel a restaurace Besídka, nakonec společně koupilo sedm členů divadla Sklep v roce 1988, napsán byl na Zdeňka Žampu jakožto slavonického rodáka. Městský národní výbor museli dlouho přemlouvat, aby prodej povolil. Dům byl prodán za na tehdejší dobu horentních 93 000 korun. Herci Hanák a Vávra na koupi přispěli svými honoráři za film „Kopytem sem, kopytem tam“, při zasílání poslední splátky už nezbyly peníze na poštovní porto. Užaslí Slavoničané od té doby přihlíželi, jak se v domě, původně překřtěném na „Palác Sklep“, schází „veselá mládež“, která se ihned pustila do opravy památky svépomocí. Byli si vědomi, že svým vystupováním poutají pozornost okolí, a mysleli si, že jim komunisté dům určitě brzy zase vezmou. Ti ale místo toho „položili moc“. Pamětník s přítelem a kolegou Boháčem potom v domě založili legendární restauraci Besídka.

Rok 1989 a pád železné „oplocenky“

Revoluční rok 1989 strávil Zdeněk Žampa víceméně v Praze. Členové divadla Sklep v té době již směřovali k disentu, skrze styky s herečkou Evou Holubovou, ale i příležitostná setkání s Václavem Havlem. Ondřej Trojan byl nadto kolportérem Několika vět. Pamětník se 21. srpna 1989 zúčastnil protirežimní demonstrace, po násilném zásahu policie močil krev a následně skončil v cele předběžného zadržení na Pankráci. U soudu na počátku října, jehož se zúčastnila řada přátel, ale i pozorovatelé Amnesty International, tvrdil, že nešel demonstrovat, ale vracel se z koupaliště. Líčení bylo odročeno, ale druhé stání koncem listopadu se už nekonalo.

Byl též svědkem exodu východních Němců přes Prahu, chodil totiž na Malou Stranu na konzultace se svým obhájcem. Viděl opuštěné trabanty a plnící se ulici Tržiště, odkud nakonec policisté Němce pouštěli až k budově západoněmeckého velvyslanectví.

Zdeněk Žampa se 17. listopadu 1989 účastnil povolené demonstrace, šel s davem na Albertov, na Vyšehrad. Z policisty obklíčené Národní třídy ho ale nechali težkooděnci odejít, protože měl lístky na premiéru Maryši do Realistického divadla. V divadle zůstal sedět v klubu, Národní třídu tak viděl až po zásahu. 

V březnu 1990 byl ve Slavonicích při otevírání hranic s Rakouskem. Hrála dechovka, byla to veliká slavnost, sekt tekl proudem. Zdeněk Žampa tehdy poprvé navštívil rakouskou příhraniční obec Fratres, která se nachází jen pár kilometrů od Slavonic. Byla to prý opojná chvíle. Konečně padla železná opona, která mu vždycky vadila. Ne až tolik proto, že by trpěl potřebou cestovat, ale pro to omezení svobody, které nutně znamenala. Vnímal ji zkrátka jako „oplocenku“.

Na německá jména se přišroubovala taková tabulka z bakelitu nebo z černého skla

Při natáčení filmu „Kouř“ se přátelé Žampa a Boháč dohodli, že někdejší slavonický „Palác Sklep“ předělají na hospodu Besídka, firma byla založena hned 15. ledna 1990. Pamětník byl tehdy předsedou Občanského fóra na dráze, kde pracoval, dal ale výpověď a šel do Besídky točit pivo. Restaurace se brzy stala „středobodem volnomyšlenkářů a bývalých emigrantů“, jímž je podle pamětníkových slov dodnes. Hned zkraje roku 1990 oba zakladatelé hospody řečnili na schůzi místní KSČ v kulturním domě, Zdeněk roku 1990 volil ve Slavonicích při prvních svobodných volbách a vnímal je jako „zázrak“. Sám později uspěl ve volbách do místního zastupitelstva a v lokální politice je aktivní dodnes.

Besídku dnes vede pan Boháč, zatímco jeho někdejší kolega s manželkou (která se za ním do Slavonic přestěhovala z Prahy) iniciovali založení a rekonstrukci Spolkového domu Slavonice. Díky Besídce a spřízněným aktivitám se do města nastěhovala řada umělců a aktivních občanů, realizovala se i řada architektonicky zajímavých a cenných staveb a rekonstrukcí (vedle Spolkového domu je to třeba Fárův dům či rekonstrukce Dolního náměstí).

Oživení Slavonic se projevilo i v Maříži, vesnici v hraničním pásmu, v níž se v roce 1990 „kouřilo ze tří komínů“. Do místní kovárny se nastěhovali keramici, taktéž známí Zdeňka Žampy. V roce 1995 už bylo „dost lidí na pomlázku“. Vesnice je sice dodnes torzem původního sídla a zámek stále chybí, stojí v ní ale třiašedesát opravených domů, funguje hospoda, kvete umění a pořádají se festivaly. „Maříž žije!“

Zajímavý a symbolický osud měla i hrobka rodiny Žampových. „Byla taková užívaná praxe, že si člověk vybral hrob. Třeba i s tím krásným pomníkem žulovým, třeba i z černé švédské žuly,“ vzpomíná Zdeněk Žampa na to, jak se ve Slavonicích pohřbívalo v šedesátých letech. „A na ta německá jména se přišroubovala taková tabulka z bakelitu nebo z černého skla a na tu se napsalo jméno jiných, a bylo po ptákách.“

Stejně postupovali i Žampovi, když v sedmdesátých letech pohřbívali pamětníkovy prarodiče. „Ale když v roce 2010 zemřela maminka, tak jsem jako nejmladší syn tady měl všechno na starosti, takže jsem ten náhrobek zaměřil, sehnal jsem v matrice údaje narození a úmrtí, aby to bylo přesně, mého tatínka, babičky, dědečka, maminky, a nechal jsem to vysochat do kamene na podstavec toho hrobu. A přijel pan Dvořák, kamenosochař z Telče, a já říkám: ‚Tak sundejte ten dekl.‘ Tak on to odšrouboval a říká: ‚Tak co, pane Žampa, zabrousit?‘ A já říkám: ‚Ne, vyčistit a nastříbřit!‘ Koukal na mě jak z jara, protože to není zvykem, nebo nebylo. Ale já si myslím, že to mým rodičům ani nevadí. Tak, jak jsme obsadili barák, tak bydlíme i tam společně s Wenzelem Růžičkou, který zemřel někdy roku 1939, a jeho paní. A mě to těší, když tam občas na ten hrob zajdu. Že tam jsou spolu v míru, v Evropě.“

 

Německá verze:

Fremde Häuser besetzten einbegriffen von Decken und Tassen war „kách“

Zdeněk Žampa sieht sich selbst als gebürtiger Slavonicer, strenggenommen aber hat er das Licht der Welt an Heiligabend, am 24.12.1956 im nahegelegenen Dačice, wo das Krankenhaus war, erblickt. Seine Eltern, Antonín und Ludmilla, geborene Vidláková, sind sofort nach ende des zweiten Weltkrieges und nach der Abschiebung der deutschen Bewohner nach Slavonice gezogen. Der Vater, ein nicht so reicher Schreiner aus Trebíč, kam nach Slavonice im Juni 1945 „ohne alles, auf einem Motorrad“ und mit der Bewilligung der Ämter nahm er ein Haus beim Platz ein. Dieses musste er zwar bald verlassen und der Slavonicer Textilfabrik überlassen nach dem abgeschobenen Postmister Helleport, in der Nachbarschaft des heutigen Restaurants Besídka.

Zdeněk, der jüngste von vier Brüdern, ist zwar mehr als zehn Jahre später geboren, wuchs aber umzingelt von deutschen Abgeschobenen Gegenständen auf, ob es sich nun um Einrichtung handelte ( welche seine Brüder im Jahr 1965 zerstörten und dafür von den Eltern Lob erfuhren), eine relativ wertvolle Sammlung von Briefmarken der Familie Helleport ( mit welcher er als Kind ohne Rücksicht auf deren Wert spielen durfte), Fotoalben der gleichen Familie ( bis heute tut Zdeněk Žampa zum Frieden Fotos seiner Familie ein), oder eine Deutsch beschriebene Schmetterlingssammlung, welche seit seiner Kindheit in Slavonice in der Schule als Lernmittel benutzt wird.

In der Zeugenfamilie und deren Umgebung wurde nie über die Abschiebung der eigentlichen Bewohner von Slavonice, noch über die Deutsche Geschichte gesprochen. Über diese Ereignisse und Zusammenhänge erfuhr der Junge erst schrittweise und machte sich somit ein komplettes Bild wie ein „Kaleidoskop“. Er erklärt es sich so, dass die Generation seiner Eltern richtig annahm, dass die Abschiebung der Deutschen und die Eigentumsentnahme „Kách“ war, uns sprachen somit ungern über dieses Thema oder verdrängen es sogar. Von Erzählungen her, weis Zdenek Žampa, dass in Slavonice die ersten Jahre nach dem Krieg durch die Bewohnung eher ärmerer Familien aus der Umgebung von Třebič und Jaroměř zu einer sozialen Aktivität anregten. Seine Mutter, welche Schneiderin von Beruf war, stellte acht Auszubildene ein. Es wurde viel aus Deutschen Lagerstoffen genäht. Ein Ball nach dem anderen, viele Kinder wurden geboren, zwischen ihnen auch Zdeněks kleiner Bruder Vladimír.  Im Jahr 1946 kauften seine Eltern ihr Huas für vorteilhafte Bedingungen als Staatseigentum ab. Der Zeuge geht davon aus, dass so ca. 20% der Häuser in dieser Zeit verkauft wurde, die gebliebenen achtzig Prozent blieben noch bis zum Jahr1990 in Staatsbesitz.

Die jungen Grenzhüter

Der Vater von Zdeněk Žampa war ein vor Kriegs Sozialdemokrat, nach dem Krieg schloss er sich aber Zdeněk Fierlinger an und wurde Kommunist: diese Seite wurde letztendlich von fast allen Bewohnern von Slavonice gewählt. In den Jahren 1960-1964 war Antonín Žampa Vorsitzender des Ortsausschusses scheinbar wegen ihm, wurde das historische Zentrum von Slavonice als Kulturerbe eingetragen.

Zdeněk Žampa erinnert an seine jungen Jahre als Jahre „in Schattierung“. In den malerischen Gassen der alten Stadt regierten Jungsgruppen, aufgeteilt nach Wohnorten. Sie spielten, haben sich rivalisiert, sie jagten sich gegenseitig auf Fahrrädern, welche meistenteils noch von Deutschen waren. Oft ist ihnen nicht einmal bewusst, dass sich ihre Kinderabenteuer sehr nah dem eisernen Vorhang abspielten und oft auch hinter den Schildern „Betreten verboten“

„Es war Winter, wir hatten Mützen, Handschuhe und sogenannte Skier an. Auf einmal war dort ein Scharm Rebhühner welche wir mit unserer Jagdleidenschaft anfingen zu verfolgen. Fünf Jungs erstellten eine Schützenkette und jagten die Rebhühner auf einem Feld. Die Leidenschaft erinnerte uns daran, dass wir nah den kleinen Drähten waren. An der Grenze waren die tödlichen Drähte, davor aber die kleineren, ohne Strom drauf. So wie in Mauthausen oder Auschwitz. In der Jagdleidenschaft dachten wir uns das wir die Hühner in die kleinen Drähte treiben könnten und sie somit fangen konnten. Das war eine Idee… als wir näher zu den Drähten kamen, haben die netten Rebhühner ihre Flügel ausgebreitet und sind fortgeflogen. Zu uns kam die Grenzsicherheit und mit erhobener Pistole wurden wir festgenommen. Es war ein Problem in der Schule, wir hätten das Grenzgebiet verletzt, wir Jäger, eine komische Zeit…“, bewertet Zdeněk Žampa heute.

 

Der Eiserne Vorhang wurde fünf Jahre vor der Geburt vom Zeugen erbaut, 1951.

Der kleine Zdeněk ist als gebürtiger Slavonicer bei den Pionieren gewesen, er erlernte auch als sogenannter junger Grenzhüter die Grenze der Sozialistischen Heimat vor dem „Imperialismus“ zu beschützen. „diese Gruppe wurde von einem Grenzhüter geführt, welcher in der Armee war, und dafür Plusunkte bekam.“, daran erinnert sich Zdeněk Žampa, welcher grade in den 60.Jhren das erste Mal im nahegelegenen Dorf Maříž war, dieses half er nach der Revolution selbst mit zu erneuen. „damals stand dort noch der Torso des Mařížer Schlosses. Dieses war schon verlassen. Ich erinnere mich daran, dass dort Parkettböden waren und wie wir die leeren Zimmer begingen. Dann sind wir zur Kapelle, wo aus Blei solche bunten Fenster gestaltet waren. Wir als junge Grenzhüter, haben diese von innen mit Steinen zerstört und draußen das Blei gesammelt um es an Weihnachten für Glück gossen. Das sollte und Glück zeigen. Ich habe also Maříž was zurück zu geben… Meine erste Reise nach Maříž beinhaltete die Zerstörung der Fenster, danach haben die Bolschewiken das Schloss bis auf die Ziegel zerstört. „

Im Grenzgebiet herrschte ein paramilitärisches Regime, die Bewohner von Slavonice waren so erzogen, dass sie Angst hatten was in der Welt hinter dem eisernenn Vorhang vorging und waren dankbar darüber das sie durch verschiedene Grenzzuschüsse und weitere finanzielle Unterstützungen, weiter über die Arbeitsmöglichkeit, welche sich am Eisernen Vorhang anbot.

Es wurden Geschichten über untraditionelle Fluchtversuche erzählt. (Ein Baggerführer am Grenzstreifen), allerdings wusste man auch sehr wohl über wirkliche Opfer, vor allem Polnischer Staatsbürger. Nachtalarme und Festnahmen waren gängig.  Trotz Signalstörer kamen in die Stadt Signale österreichischer Fernsehsender, wo die Bewohner einiges erfuhren, z.B. über Konsumgewinne der Westgesellschaft, weiter aber auch als alternative Quellenstelle gegen staatliche Propaganda.

Zdeněk wuchs mit Kindern des Grenzstreifens auf, er spielte mit ihnen bei der Wache, von wo man bis nach Österreich sehen konnte. Schon als Kind hatte er den Gedanken, dass Wolken leicht über die Grenze konnten und die Bewohner nicht hinter den Vorhang durften, die Erinnerungen sind auch an rausgerissene Zuggleise der damaligen Verbindung. Zdeněks Freunde waren auch aus der Grenzwacht, das erste Mal stritt er sich mit ihnen im Jahr 1968.

 

An einem Tag wurde der kleine Postbote nicht mehr nach Maříž gelassen

In der ersten Hälfte des Jahres 1968 herrschte entspannte Atmosphäre. Der Sohn der Helleports besuchte damals Slavonice. Die Familie Žampa lud ihn in sein damaliges Haus ein, auch der Zeuge traf sich mit ihm. Der Geschichtslehrer Střecha welcher in dieser Zeit seine Schüler über Milady Horáková lehrte und auch über die archäologische Forschung des damals schon ausgestorbenen Dorfes Pfaffenschlag. Im August musste der damals zwölfjährige Zeuge zusehen, wie aus der Richtung von Jemenice in die Stadt die Sowjetische Armee einmarschierte. Miserable Autos, schreiende stinkende Tanks, mit einem Wort Okkupation. Von diesem Moment an, konnte Zdeněk Žampa nicht mehr dem herrschenden Regime glauben und in den folgenden Jahren „die Normalisierung der Sklaverei war geboren“.  Er weiß noch, dass im August die Grenze für ein paar Tage offen war um, was das verlassen der Tschechoslowakei ermöglichte.  Es betraf zwar nicht Slavonice, dort blieben die Todesdrähte auf deren Platz, aber z.B. der Grenzübergang bei der nahegelegenen Bystřice, dort wurden Emigranten hineingelassen.

Zdeněk Žampa wollte Herrenschneider werden, aber aufgrund seiner guten Ergebnisse in der Schule überredeten ihn die Lehrer das er die Baufachschule in České Budějovice studierte. Für die Ferienjobs fuhr er von hier immer wieder nach Slavonice und angeblich aufgrund dessen, dass er im Haus der Heleports wohnte, trug er traditionell die Post in die umlegenden Dörfer aus. So fuhr er auch nach Maříž wo noch im Jahr 1976 ca. fünfzehn Häuser standen. Danach wurden aber die Grenzdrähte vorgezogen, und so ließ der Wärter den kleinen Postboten nicht mehr hinein. Auf der Mittelschule ist der Zeuge in den Bund der Sozialistischen Jugend eingetreten, seinen Worten nach war dort aber „keine Ideologie“. Er wollte Fußball spielen und in einer BigBeat Kapelle spielen, was sonst nicht möglich wäre. Zur Belohnung durfte er sogar ins Ausland- in die damalige Deutsche demokratische Republik.

Zur Universität ging Zdeněk Žapma nach Prag na die ČVUT. Dort befreundete er sich mit David Vávra, welcher ihn in die Prager Jugend „den Kindern der Kapitalistischen Familien“, einführte und in das entstehende Theater Sklep. Diese jungen Menschen hatten auf das Leben und dem herrschenden Regime eine andere Meinung, als Zdeněk von zu Hause gewohnt war, sie „schützten sich vor den Kommunisten mit Spaß“.  Unter deren Einfluss lies der Sohn des Ortsvorsitzenden definitiv seine Position. (im Gegensatz zu seinen Brüdern, einer von ihnen studierte Kernphysik in Moskau). Immer mehr störten ihn die Kontrollen in der Grenznähe, und so ließ er sich trotzig zwei Mal nicht von der Grenzkontrolle kontrollieren und zweimal ist er deshalb zur Grenzschutzstelle gebracht. Als aber sogenannter „Lokaler“, ließen sie ihn immer durch.

 

Für das zukünftige Restaurant Besídka, legten die Schauspieler zusammen

Im Jahr 1987 lug Zdeněk Žampa seine Freunde aus dem Theater Sklep nach Jemnice zur Feier Barchan ein. Sie übernachteten danach in Zdeněks Geburtshaus in Slavonice. „das Haus nebenan war frei, kaputt und hatte seine Geschichte. Früher wohnte dort eine Jüdin drinnen, eine derer, welche hiergeblieben sind. Ihr Mann blieb damals auf irgendeiner Weise in Österreich und sagte er gebe den Bolschewiken zwei drei Jahre, danach würde er zurückkehren, daraus wurden aber vierzig Jahre. Somit blieb das Haus privat. Es wurde fünfzehn Jahre nichts gemacht, Graphit aus dem Jahre 1547 fiel ab. So habe ich mir den Schlüssel von Hr. Kostroun, einem Familienmitglied, geliehen und wir gingen in das Haus hinein. Auf dem Hof wuchsen Bäume, mit Dickicht bewachsen, so dass man nicht mal in die Scheune kam. Im Haus fiel die Rokokodecke ab, auch ich habe das Jahr nicht gesehen. Sofort kam der Gedanke, wir müssten etwas damit anrichten, wir müssen es in Stand setzten.

Das auseinanderfallende Renaissance Haus, das heutige Hotel und das Restaurant Besídka, haben am Ende 7 Mitglieder des Theaters Sklep im Jahr 1988 gekauft, mit Zdeněk Žapma als Eigentümer aufgrund dessen, dass er gebürtiger Slavonicer war. Sie mussten lange die Stadtverwaltung zum Verkauf überreden. Das Haus wurde damals für unerhörte 93 000,- Kronen verkauft. Die Schauspieler Hanák und Vávra haben zum Kauf mit ihrem Honorar für den Film „Kopytem sem, kopytem tam“ beigetragen. Beim bezahlen der letzten Rate reichte es nicht einmal mehr für das Postporto. Die angetanen Slavonicer beobachteten wie im Haus, umbenannt auf den „Palác Sklep“, sich die „fröhliche Jugend“ trifft, welche sich sofort an die Reparaturen mit eigenen Händen machte.  Sie waren sich sicher, dass durch die Aufmerksamkeit ihnen bald das Haus wieder von den Kommunisten entnommen wird. Diese haben aber anstatt dessen ihre „Macht abgelegt“. Der Zeuge gemeinsam mit seinem Kollegen Boháč haben danach im Huas das legendäre Restaurant Besídka erschaffen.

 

Das Jahr 1989 und der Fall des Eisernen Vorhanges

Das Revolutionsjahr 1989 hat Zdeněk Žampa Großteils in Prag verbracht. Seine Kollegen aus dem Theater Sklep richteten sich eher abweichend, durch Treffen mit Eva Holubová, aber auch mit einigen Treffen mit Vaclav Havel, hin. Ondřej Trojan war darüber hinaus Koleopter einiger Sätze. Der Zeuge nahm am 21.August 1989 an einer gegen Regimen Demonstration teil, ei welcher er nach der Gewalt der Polizei Blut urinierte und anschließend in einer Zelle vorläufig festgenommen wurde. Beim Gericht anfangs Oktober, bei welchem viele seiner Freunde anwesend waren, weiter auch Beobachter von Amnesty International, behauptete er wäre gar nicht demonstrieren gewesen, sondern kam aus dem Schwimmbad zurück. Die Verhandlung wurde verschoben auf Ende November, dazu ist es aber nicht mehr gekommen.

Er war weiter ein Zeuge des Exodus der Ostdeutschen über Prag, er ging nämlich zur kleinen Seite zu den Konsultationen zu seinem Verteidiger. Er sah verlassene Trabanten und sich weiter füllende Märkte von welchen am Ende die Polizei die Deutschen bis zum Gebäude der Westdeutschen Botschaft ließen.

Zdeněk Žampa beteiligte sich am 17.November 1989 an einer erlaubten Demonstration, diese ging von Albertov zum Vyšehrad. Aus der von Polizisten umgrenzten Národní třída haben ihn die schwerbekleideten aber hinaus, da er Tickets für die Premiere von Maryši in das Realitätstheater hatte. Im Theater blieb er danach im Klub sitzen, Narodní třídu hat er erst nach dem Angriff gesehen.

Im März 1990 war er in Slavonice als die Grenze zu Österreich geöffnet wurde. Es spielte eine Blaskapelle es war ein großes Fest, Sekt floss in Strömen. Zdeněk Žampa besuchte damals das erste Mal die österreichische Ortschaft Fratres, welche nur ein paar Kilometer von Slavonice entfernt war.

Es war wohl ein berauschender Moment. Endlich fiel der eiserne Vorhang, welcher ihn immer gestört hatte. Nicht einmal deswegen, dass er Fernweh hätte, sondern eher die Einschränkung der Freiheit. Er sah es als „Zaun“.

 

Über die deutschen Namen wurde eine Tafel geschraubt aus Bakelit oder schwarzem Glass

Bei den Dreharbeiten zum Film „Kouř“, entschieden sich die Freunde Žampa und Boháč, den damaligen Palác Sklep zur Kneipe Besídka umzugestalten, die Firma wurde direkt am 15.1.1990 gegründet. Der Zeuge war damals Vorsitzender des Bürgerforum der Eisenbahnen, kündigte aber diesen Job, um in der Besídka Bier zu zapfen. Das Restaurant wurde früh zum „Mittelpunkt der Freidenker und ehemaligen Emigranten“ und laut dem Zeugen, ist es noch heute so. Sofort am Anfang der Jahres 1990 haben die Restaurant Eigentümer eine Ansprache auf einem Treffen der tschechoslowakischen kommunistischen Partei im Kulturhaus, Zdeněk hatte bei der ersten freien Wahl gewählt und diese als Wunder wahrgenommen.  Selbst ist er in den Wahlen in den Gemeinderat gewählt wurden und ist bis heute in der Lokalpolitik tätig.

Das Restaurant Besídka wird heute von Hr. Boháč geleitet, während sein Kollege mit seiner Frau (welche zu ihm aus Prag nach Slavonice gezogen ist) indiziert haben die Rekonstruktion des Bundeshauses in Slavonice zu beginnen. Dank des Restaurants Besídka und den verbundenen Aktivitäten sind viele Künstler und aktive Bewohner dorthin gezogen, es wurden viele architektonische Bauten rekonstruiert und erbaut (neben dem Bundeshaus ist dies z.B. das Haus Fárů oder die Rekonstruktion des unteren Platzes).

Die Belebung war auch in Maříž zu sehen, dem Dorf am Grenzstreifen, aus welchen im Jahr 1990 nur „Rauch aus drei Schornsteinen“ kam. In die lokale Schmiede zogen Keramiker ein, so auch Zdeněk Žampa. Im Jahr 1995 waren es schon genügend Bewohner für die Ostertradition (Auspeitschen). Das Dorf ist bis heute ein Torso des Originalsitzes und das Schloss fehlt immer noch, dafür stehen dort jetzt dreiundsechzig reparierte Häuser, die Kneipe funktioniert die Kunst blüht auf und Festivals werden veranstaltet. „Maříž lebt“.

Ein interessantes und symbolisches Schicksal hatte auch die Grabstätte der Familie Žampa. „es war gängig, dass man sich ein Grab aussuchte. Entweder mit dem schönen gelben Granit oder dem schwarzen Schwedischen Granit.“, erinnert sich Zdeněk Žampa, wie in den sechziger Jahren Bestattungen gemacht wurden. „Auf die deutschen Grabstätten schraubte man Tafeln aus Bakelit oder aus schwarzem Glass und schrieb Namen anderer drauf, Schluss mit lustig.“

 So gingen auch Zdeněks Eltern vor, als sie in den siebziger Jahren die Großeltern des Zeugen begruben. „als aber im Jahr 2010 Mutter starb, hatte ich als jüngster Sohn die Verantwortung, ließ ich den Grabstein vermessen, habe beim Standesamt alle Geburts- und Ablebedaten, damit es richtig ist von meinem Vater, Großmutter, Großvater und meiner Mutter bestätigen und habe diese dann auf ein Gestell zum Grab einmeißeln lassen. Als Hr.Dvořák, ein Steinbildhauer aus Telč und ich sagte ihm: „nein, säubern und versilbern!“ er schaute mich verdutzt an, weil dies nicht gebräuchlich ist oder war. Ich denke aber, dass es meine Eltern nicht stört. So wie wir das Haus besetzt haben, so wohnten wir auch zusammen mit Wenzel Ružička, welcher im Jahr 1939 gestorben ist, und mit seiner Frau. Ich habe Freude dran, wenn ich ab und zu zum Grab gehe. Das sie dort alle gemeinsam sind, dies in Frieden und in Europa.“