The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Čeněk Zapletal (* 1946)

• narodil se 1. srpna 1946 v Uherském Hradišti

• otec Vincenc Zapletal a strýc Bohumil se angažovali v protinacistické skupině Obrana národa

• nacisté otce odsoudili na osm let žaláře a strýc dostal trest smrti

• strýc byl nacisty popraven 6. května 1943 v Breslau

• v letech 1967–1972 pamětník studoval bohemistiku a historii na Filozofické fakultě MU v Brně

• během studií ho emočně silně zasáhl srpen 1968 a upálení Jana Palacha

• od roku 1972 učil na středních školách v Kyjově, Uherském Brodě a Otrokovicích

• v roce 1985 se účastnil Národní poutě na Velehrad, jež se stala jednou z největších protikomunistických demonstrací

• po sametové revoluci 1989 se stal ředitelem otrokovického gymnázia

• v roce 2001 spoluzakládal církevní gymnázium na Velehradě

Čeněk Zapletal se narodil 1. srpna 1946 v Uherském Hradišti, a i když byl poválečným dítětem, válka ho nepřímo ovlivnila na celý život. V rodném kraji strávil kromě doby vysokoškolského studia celý život. Z pozice učitele dějepisu zde sledoval velkou část československých moderních dějin. Vždy se ale vracel k hrdinské odbojové činnosti otce a strýce, s nimiž srovnával své životní kroky a postoje. Stejně jako pro mnoho dalších, bylo i pro něj náročné prožívat každodenní morální rozpor mezi vlastním přesvědčením a realitou.   

Pamětníkův otec Vincenc Zapletal se narodil v roce 1909 a byl drobným živnostníkem. Hned po vyučení se mohl úspěšně živit jako malíř pokojů. Coby věřící katolík se angažoval v Československé straně lidové a v katolické sportovní organizaci Orel, kam ho kromě víry přivedla i celoživotní vášeň pro pohyb. Ale právě zde se otec Čeňka Zapletala dostal už jako mladík k protinacistické odbojové skupině Obrana národa.

Otec dostal osm let za vlastizradu a strýce nacisté popravili

Obrana národa vznikla záhy po nacistické okupaci, v již březnu 1939, a byla jednou z prvních odbojových skupin. Skupinu řídili až do konce války vysocí důstojníci prvorepublikové československé armády, kteří těžili ze zkušeností z první světové války.

V Uherském Hradišti vznikla skupina na základě podnětu bývalého legionáře Františka Šlerky. Pro pamětníkova otce bylo až do konce života velmi bolestné vzpomínat na všechny události spojené s odbojem. Čeněk Zapletal se tak od otce nikdy nedozvěděl, jak přesně se k odboji dostal ani žádné další podrobnosti k jeho činnosti. 

Už v roce 1940 došlo k nešťastnému prozrazení místní uherskohradišťské organizace. Jeden podplukovník si pečlivě vedl seznam členů skupiny. Když se tento seznam dostal do rukou gestapa, bylo už snadné všechny postupně zatknout. První vlna zatčených v únoru 1940 byla v naprosté většině odvezena do koncentračních táborů. Jedním z nich byl i strýc Čeňka Zapletala, Bohuslav Zapletal, který byl odsouzen za vlastizradu k trestu smrti. Gestapo odsoudilo Bohuslava ve Vratislavi (Breslau) 28. října 1942 a tamtéž byl i popraven 6. května 1943. Rodina dostala alespoň urnu a mohla strýce pohřbít. 

Otce Vincence Zapletala odsoudili nacisté za přípravu velezrady na osm let německého žaláře, z čehož si odseděl pět let, do konce války. Vincence Zapletala vyslýchali a věznili v Brně v Sušilových kolejích a později ho nacisté přemístili do vězení v Landsbergu. V témže vězení byl ve dvacátých letech uvězněn Adolf Hitler a napsal zde svůj první díl Mein Kampf. „Tu Hitlerovu celu si otec dobře pamatoval. Byla zařízená jako muzeum,“ vzpomíná Čeněk Zapletal.

Doma jsme nesměli vařit červenou řepu

Otec Vincenc Zapletal chodil s matkou Čeňka Zapletala, Františkou, ještě před zatčením. Františka tedy pět let na svého budoucího manžela počkala. „Těch pět let žaláře otec přežil hlavně díky skvělé fyzičce, kterou měl z Orla.“ Dobrou kondici si údajně otec udržel až do pozdního věku, kdy před osmdesátými narozeninami s přehledem zvládal deset kliků.

„Otec mi říkal, že měl ve vězení o něco lepší podmínky než v koncentráku, ale také byl svědkem události, kdy dozorce ubil svazkem klíčů jednoho z vězňů, který se mu znelíbil.“ Po konci války se Vincenc a Františka vzali a v roce 1946 se narodil syn Čeněk. O válce se doma nikdy téměř nemluvilo. Pro oba rodiče to byly traumatické vzpomínky. Otec se plně věnoval podnikání a maminka byla v domácnosti. „Pamatuju si ale, že jsme doma nikdy nesměli vařit a jíst červenou řepu. Té se tatínek najedl ve vězení až až,“ doplňuje pamětník.

Po únorovém puči v roce 1948 otce zbavili nejen živnosti, ale nesměl se nadále angažovat v národním výboru ani působit na učilišti v Hradišti, kde učil technologii a kreslení. Nově vládnoucím komunistům vadilo jeho angažmá v jednotě Orel a lidové straně a také neskrývaná křesťanská víra. Od roku 1948 pracoval jako dělník až do důchodu. Jeho odbojová činnost ale nebyla zapomenuta. Pravděpodobně jen díky ní mohl později syn Čeněk Zapletal nastoupit, i když s výhradami, na vysokou školu.

Celé dětství strávil Čeněk Zapletal v Uherském Hradišti. „Jako poválečné dítě jsem byl hodně fyzicky slabý. Když mi bylo asi pět let, dostal jsem černý kašel. Dodnes si vzpomínám, jak jsem stál nad kanálem a kašlal krev. Tenkrát jsem si myslel, že opravdu zemřu. Je to jeden z mých prvních zážitků.“ Stačila jediná dávka penicilinu, kterou sehnal ošetřující lékař, a malý Čeněk měl šanci na uzdravení.

Dětství se odehrávalo v katolickém prostředí, které rodině poskytovalo zázemí během padesátých let. Čeněk chodil jako chlapec v kostele ministrovat a doma rodina poslouchala Rádio Svobodná Evropa. Proto, když Čeněk Zapletal nastoupil v roce 1967 na obor bohemistika a historie, nebyl překvapen ideologickým výkladem historie během vysokoškolského studia v Brně.

Výklad historie byla schizofrenie jako hrom

Na vysokoškolská studia v Brně během šedesátých let vzpomíná Čeněk Zapletal jako na nejšťastnější a svobodné období svého života. Po srpnové okupaci v roce 1968 se garnitura na filozofické fakultě neproměnila okamžitě, a tak mohl dostudovat v relativně svobodných podmínkách. „Změnu politického směřování, změnu atmosféry a odklon od Pražského jara jsme nepocítili hned. Samozřejmě někteří pedagogové byli odejiti. Třeba profesor Josef Válka nebo Jaroslav Šabata,“ vzpomíná pamětník.

Na příjezd sovětských tanků si Čeněk Zapletal vzpomíná velmi zřetelně. „Bylo to velmi nemilé překvapení. Nevěděl jsem, jestli mám zůstat tady, nebo odejít do zahraničí. Ale netušil jsem, jak bych se uživil. Tak jsem stejně jako ostatní zalezl a zkusil to vydržet.“ Největší změna přišla až později, v závěru studia, kdy někteří méně úspěšní vysokoškolští pedagogové nastoupili do vedoucích pozic.

Čeněk Zapletal vzpomíná, že do normalizace si vcelku bezpečně mohli někteří pedagogové dovolit jinou interpretaci historie, než komunistickým režimem oficiálně uznávaný a v učebnicích zapsaný výklad. Sám pamětník měl zkušenosti s dvojím výkladem historie už z dob gymnázia, kdy dostával jiné informace ve škole a jiné z Rádia Svobodná Evropa. „Výklad historie byla schizofrenie jako hrom téměř celý můj profesní život,“ dodává.

Žil ve stínu hrdinského činu svého otce

Proč se lidé po srpnu 1968 nebránili nastolené normalizaci, si Čeněk Zapletal vysvětluje velkým strachem celé generace z návratu do padesátých let. „Všem se vlastně hrozně ulevilo, že se nevrátila padesátá léta. Vzpomínám si, že jsem kdysi mluvil s tajně svěceným biskupem Václavem Razikem, který seděl s Gustávem Husákem v jednom vezení. A ten Husáka charakterizoval jako člověka, který vyměnil víru v boha za víru v komunismus. Ale musí se přičíst k dobru, že Husák nedovolil, aby se vrátila padesátá léta.“

Když se v lednu 1969 upálil Jan Palach, byl Čeněk Zapletal stejně starým vysokoškolským studentem. „Moje první myšlenka byla, že to přece v naší civilizaci není možné, aby se na protest upálil mladý kluk. Nemohl jsem tomu vůbec věřit. Po celých dalších dvacet let měli někteří z mé generace, včetně mě, špatné svědomí.“ Čeněk Zapletal měl stále na paměti oběť svého otce a strýce, které právem obdivoval za jejich statečnost. Nyní byl coby mladý muž konfrontován s dalším hrdinským činem a velmi ho trápilo, že Palachova oběť vlastně nepřinesla ve své době kýžený výsledek.

Oběť Jana Palacha znovu otevřela celoživotní otázku, nebyla-li oběť jeho otce a strýce zbytečná. Čeněk Zapletal se navíc vyrovnával s výčitkami svědomí, že sám by takovou oběť nedokázal podstoupit, a sám sebe vnímal jako příliš málo statečného. A otázka smyslu oběti se mu vrací dokonce i v době natáčení, kdy si připomíná oběti padlých vojáků na Ruskem okupované Ukrajině. „Otec do toho šel, já v osmašedesátém ne. A s tím se stále potýkám.“

Po studiu na vysoké škole v roce 1972 nemohl Čeněk Zapletal učit v Uherském Hradišti z důvodu svého katolického vyznání. Začínal jako pedagog v Kyjově, po vojně učil v Uherském Brodě a později zůstal na dlouhá léta na otrokovickém gymnáziu. Zde učil dějepis. Snažil se hledat kompromis mezi snahou zůstat v oboru, udržet si zaměstnání a vlastním svědomím. „Když kantor nečetl učebnici a učil podle sebe, leccos prošlo.“ Otrokovické gymnázium poskytovalo útočiště některým studentům, kteří byli z politických důvodů vyloučeni z větších gymnázií, například ze Zlína (tehdy Gottwaldova). Snad i to byl důvod, proč studenti nikdy na svého pedagoga nic nedonášeli.

Někdy i zbabělec dostane odvahu

V roce 1985 se Čeněk Zapletal účastnil Národní poutě na Velehrad. Původně náboženská cyrilometodějská pouť se spontánně proměnila na jednu z největších protikomunistických demonstrací a první velkou demonstraci od začátku normalizace. Za účasti 100 až 250 tisíc lidí, kteří vyhnali skandováním a pískotem z řečnické tribuny ministra kultury Milana Klusáka, byl v nebývalé míře vznesen požadavek na náboženskou svobodu a povolení návštěvy papeže Jana Pavla II.

Stání bezpečnost se snažila různými obstrukcemi a policejními manévry zabránit zejména mladým lidem v účasti. Současně se pokusila pouť prezentovat jako státem organizovanou mírovou demonstraci. Ministr Milan Klusák ve svém projevu důsledně vynechával přídomek „svatí“ a jeho řeč vyvolala u přítomného davu věřících bouřlivou reakci. Státní bezpečnost infiltrovala do davu věřících velké množství agentů. Byla připravena vodní děla. Nikdo z přítomných netušil, jaké následky za svou účast na pouti ponese.

„Jasně si vzpomínám, že jsem na té akci viděl některé naše žáky a oni museli vidět mě. Nikdo nic neřekl. Měl jsem strach, ale někdy i zbabělec dostane odvahu.“ Manželka Čeňka Zapletala, která v té době pečovala o pět malých dětí, se pouti odmítla zúčastnit právě z důvodu hrozících represí na rodině nebo v zaměstnání. 

K sametové revoluci byl na počátku skeptický

„Tím, že jsem prožil to obrovské zklamání v roce 1968, byl jsem velmi nedůvěřivý,“ vysvětluje Čeněk Zapletal listopadové události. Neprožíval revoluční euforii a snažil se na události dívat s odstupem a opatrností. Studenty na otrokovickém gymnáziu nikdo v revolučních projevech neomezoval. Po sametové revoluci se Čeněk Zapletal stal ředitelem otrokovického gymnázia. Čelil nejen porevolučním změnám, ale také velkým povodním, které školu v roce 1997 zasáhly.

Svou pedagogickou praxi uzavřel Čeněk Zapletal krásnou pracovní příležitostí v roce 2001. Tehdy mu biskup Jan Graubner dal možnost vybudovat na zelené louce církevní gymnázium na Velehradě. Čeněk Zapletal budoval školu v prostorách jezuitské koleje, kterou komunistický režim násilně zrušil v padesátých letech během akce K.

Když bilancuje celoživotní schizofrenii mezi vlastním přesvědčením a oficiální komunistickou ideologií, v níž strávil většinu svého života, řídí se heslem „moc se neušpinit“.

„To, že se člověk nakonec ušpiní, je jasné. Ale jde o to, aby to bylo co nejméně. Jde o to, aby když se člověk ráno podívá do zrcadla, nemusel si odplivnout.“