Věra Zárubová

„Celá třída byla totálně nasazená do zbrojního průmyslu v německé firmě na výrobu leteckých součástek. Práce byla na tři směny, ráno od šesti do dvou, odpoledne od dvou do deseti, večer od deseti do šesti. Ke konci šichty nám součástky počítali. Měli jsme je na stolku vystavené, kolik jsme jich udělali. Dělali jsme to tak, že jsme součástky potichu přesouvali ze stolu na stůl, takže úkol jsme splnili, ale ve skutečnosti jsme nevyrobili ani polovinu plánu. Chlapci s sebou nosili harmoniku a po osmé hodině se v dílně tancovalo a bylo docela veselo. Ale to bylo až bezprostředně ke konci války, kdy němečtí mistři věděli, že je válka prohraná, a chovali se k nám velice pěkně. Snažili se dělat si alibi, že k nám byli vždycky velice milí.“

„Ta doba v roce 1944, potom i před, byla krutá pro ty, kdo neměli zázemí na venkově a trpěli nedostatkem jídla. My jsme měli na venkově zázemí, a tak rodiče jezdili hlavně pro mouku. Maminka jezdila ke svému bratrovi k Moravskému Krumlovu. Ten byl ale tehdy už součástí Sudet, a tak místo do Moravského Krumlova jsme jezdili do Ivančic a odtud skoro tři hodiny pěšky do Dobřínska. Rodiče nosili pořádně těžké batohy ty tři hodiny, pak pěšky zase zpět do Ivančic. Tam bývaly ve vlaku a na nádraží prohlídky, ale nám se vždy podařilo zásoby pronést bez zatýkání a pronásledování. Potraviny rodiče nesháněli jen pro nás, ale i pro známé a příbuzné.“